Zpět třetí POUTNÍK ČESKÉHO ĎÁBLA JME SE HLEDATI.

Českého boha – (po literatuře

když poohlédli jsme se za mlada) –

lze snadno představit si. Mnohem hůře,

jak český ďábel asi vypadá.

O českém bohu poučil tě hravě

při dobrém pivu dobrý kamarád,

neb student celkem při hubené stravě

netrpěl v Čechách náboženský hlad.

I zralý politik znal slovíčko to hezké,

značící něco, co je vlastně duch,

a často s balkonu radnice staroměstské

to v davy dole bouchlo: český bůh!

Kdo býval realistou, Heliova syna

– (když býval v civilu) – okříval paprsky:

v administraci archa Hospodina

a v redakci Bůh českobratrský

se svorně snášeli. Jen někdy půtka lítá

mír náboženský v Čechách rozbila:

neb jihočeský Bůh nebyl jen Táborita

a někdy dělal slavjanofila.

Mne od mlada však dávná touha pudí

českého nebe znáti líc i rub,

a vím: kde svaté v dýmu vonném udí,

tam jistě připálí i ďáblu chlup!

Literatuře české všecka chvála!

však pro mne byla téměř bezcenná.

Snad že by také dobře nedělala

českému ďáblu voda svěcená?

Čím víc jsem čet’ o českém Pánubohu,

tím palčivější byla záhada:

v jakém pak český čert je držen slohu,

jak český ďábel asi vypadá?

Tak bohaprázdně ztrativ mladá léta,

já děl si: Řím! Tam peklo není žert,

Řím Pánaboha má pro všecky země světa,

tam bude někde i můj český čert!