Zpět zavolat bych v náruč svoji chtěla...

Zpět zavolat bych v náruč svoji chtěla

přes červánkově zlaté břehy země

ten včerejší den, kdy se potápěla

jak slunce zářící má duše ve mně.

Kdy jako poslzený ostrov tmavý

se vzdalovala od nás tíha žití,

a já v tvém mlčení a sklonu hlavy

postihla zázrak, kterým nebe svítí.

A zvony objaly nás mořem písně

tak smiřující, zahřáté a slavné,

a mrak, jenž cesty zatahoval přísně,

nám zmizel, jak když vzduchem křídlo mávne.

Kvetoucích zahrad bílá dálka předla

nás ve svůj závoj zadřímlý a vonný,

tvá duše nade mne svá křídla zvedla,

ach, zadržet bych chtěla chvíle ony!

Ten nesmrtelný včerejší den zmnožit,

jak jabloň květy, jako drozd své sloky,

pod křídly tvými báseň svoji prožit –

své bouřné dny a utišené roky.