Zpět.

Dnes, když nemám již více nic životu říci,

když nemohu míti ani slov pro něj díkem,

(či mohu být vděčným, že umírám ještě?)

když jemu i Ženu s posměchem hodil jsem pod nohy,

dnes chtěl bych se vrátit k východu své cesty.

Ale nevím již, odkud jsem vyšel...

ale nevidím cesty, kterou jsem chybil...

Svůj život jsem prohrál, jsa odvážným příliš.

A nemohu nazpět,

a nesmím již nazpět,

ač tušení strašná děsí mne ku předu jíti.

Slunce mé zašlo

a krev vyschla mi žárem a žízní.

Z duše mé jednou snad vytryskla píseň,

kterou zpívati toužil jsem věčně.

Ta píseň vyvřela pozdě...

Ta píseň patřila Slunci mé cesty

a Slunce zapadlo dávno.