Zpěv 1.

V krajině plné krásy, jak ji básník hledá,

i prozářené minulostí slavnou,

v krajině luzné lidu bájí dávnou –

ve městě, na kterém sto věží témě zvedá,

uviděl první promik slunečního svitu

rek náš. A štěstí měl již od kolébky:

přijal jej stánek teplounký a hebký,

a slunko jasně jemu plálo na blankytu.

Dům třípatrový, pevný, v starodávném slohu,

objatý velikého sadu lánem –

toť útulek je dosti pěkný, chvála Bohu!

tomu, kdo všeho dědicem a pánem.

Byltě to Hynkův otec v Praze měštěnínem

a v magistrátu velevážným radou. –

Pan Živný Jan měl dům ten se zahradou,

a k tomu v domě slavný velkoobchod vínem.

Ten z nepamětných časů byl už v tomto rodu;

a nejstaršího potkávalo štěstí,

že slávu jeho dále mohl nésti,

a zachovati jméno dávné při obchodu.–

Pan Jan byl pravou duší jeho do té chvíle.

I posud neměl šedivého vlasu,

při tom byl jako mladík ještě v plné síle

a ctihodný měl objem kolem pasu. –

Sousedé vyprávěli, že má v domě šotka,

a talisman, že chová na svém těle,

že každý obchod může počít směle

a přitom bez obavy, že ho nezdar potká. –

A měli ovšem pravdu, že v tom byly čáry!

Mělť šotka v povaze. Jej z dobré míry

nic nepřivedlo: „Dvakrát dvě jsou čtyry –

a všechno kromě toho – to jsou láry fáry! –

Jen blázen pro slovo se marně pohartusí;

a co mi těžké – k čemu bych to zvedal?

Však bude, co má být; a něco někam musí...“

S tím příslovím se ničím trudit nedal.

A šlo mu všechno, jak by hrál. Tak bez nehody

i syna povila mu dobrá žena;

by míra štěstí byla dovršena,

měl dědice, – a ten mu rostl jako z vody. –

Ještě byl v peřinkách – už obrázky prý čmáral.

Nade vše rád se vozil, houpal, choval,

a s křikem ručky po všem natahoval,

aniž jej při tom otec krotil nebo káral.

Pan Živný říkal: „Po tátovi syn se daří!“ –

Sám dobrou měrou humoru všem měřil;

i kdo by řekl mu, že syn se nevydaří,

tomu jen prostě byl by neuvěřil. –

A bídná, prostá chůva zavinila všecko! –

Tím časem Prahou vládl jazyk cizí

a zdálo se, že materština zmizí;

lámalo tehdy cizou řeč i malé děcko.

Leč, matadorům služby prosté třeba bylo:

Jak při sklenníku, kde se oranž pyšní,

za plotem s domácí se najdem višní, –

u salónů, kde slovo cizí hlaholilo,

v kuchyni, dětské síni – domovina milá

se v ústech růžových – a v kytli prosté

vždy zachovala věrně, – tiše kvetla, žila,

a nikdo nevěděl, že dále roste! –

I Hynek takou chůvu z českého měl kraje.

Ona jej krmí, konejší a hýčká,

za matku láská, celuje mu líčka,

co den s ním trpělivě dovádí a hraje. –

Po léta sedá večer u postýlky malé

a pěje písně rodné, zkázky bájí – –

A dítě celou duší poslouchá ji,

ten tichý její nápěv něhy neskonalé,

ten sladký hlas, ty luzné báje dávných časů.

Tak při nich usínával chlapec malý

a sílil, dozrával jak zrnko v měkkém klasu, –

jak víly naše by jej kolébaly. –

A potom na chůvino postařelé líce

vzpomínal dlouho; bylo talismanem

i dumou sladkou, kdy pak v žitím samém

let rychlá proměna s ní nesvedla jej více. –

A po ní ještě dále toužil bez úlevy;

až v knihách pozděj našel znova štěstí,

ty báje rodných zvuků, milé zvěsti,

chůviny pohádky a její sladké zpěvy. –

V duši mu rostly. A kdy potom v řadě druhů

se dověděl, že jiní též je hostí,

věnoval sebe celý milému jich kruhu

a staly se mu věrnou společností. –

A ony zavinily pak tu těžkou chvíli

pro otce Živného, – kdy dědic rodu,

syn jediný! se vzdálil od obchodu,

a otec uviděl, že v synovi se mýlí. –

Byl mezi nimi ovšem dysput o to hlučný:

Chtěl Hynek básnit! – Před svým otcem stoje

blouznivě hájil fantasie svoje.

Pan Jan si v křesle ruce složil na břich tučný;

a kdy tam v koutku máť už sotva slzy dusí –

pokývnul shora dolů vážně hlavou

a povídal: „Nu, ať si. Něco někam musí“– –

Tak odbyl těžký spor co hračku pravou. –

A Hynek zůstal sám pak se svým pokojíkem. –

Bylo tu vše, co bohatství dát může, –

od skvostného a měkkounkého lůže

až do aroma, jaké zbývá za doutníkem –

leč bylo všechno jako bez ladu a skladu.

Na stole mapy, knihy rozevřeny,

v příhradě sbírky, dýmky z mořské pěny;

svadlého věnce stužka visí na příhradu,

a věnec s poloviny kryje obraz drahý,

na němž je ideální zřícenina

a v dálné perspektivě temný obrys Prahy;

na skříni socha, špadón, láhev vína. – –

Tu žít a snít měl vůli, – sudba tomu chtěla.

V ten čas, kdy mládež těžkou vazbu ducha

svým jarem procházela chudá, suchá –

zůstala duše jeho nepoutána, smělá. –

Z podání starých poznal dávnou země slávu –

před sebou viděl bídu svého rodu :

I zaplál v srdci ohněm pro svobodu, –

pozvedl v tichém koutku směle mladou hlavu,

počítal tajně řady věrných vlasti synů

i psal jim písně ze své duše vroucí,

které je měly nadchnout ku smělému činu

a svésti jednou k slávě nehynoucí. –

Svým myšlénkám a tužbám volný průchod dával.

Někdy se bujně hnaly divým letem

tak jako bouře, kdy se valí světem;

a tu on v čele valných ozbrojenců stával

a vodil jako Mojžíš lid svůj ze zajetí.

Oči mu plály divým ohněm boje;

vodil jen k vítězení bratry svoje, –

viděl, jak lev náš bílý krajem bujně letí,

a za hřímání děl jak vlaje směle

a rozprašuje všude jako bídné smetí

daleko silnějšího nepřítele – –

Kdy probudil se potom ale v kobce tiché

z takového, slávou nadšeného snění,

a viděl, že tím vůdcem ještě není, – –

ty všechny obrazy že byly jenom liché, – –

tu zasmušil se – klonil teskně čelo bledé

a tratil v sebe i svůj národ víru;

ba v takou chvíli odkládal i lyru

a hořce sobě mluvil. „K čemu, že to vede, –

co platno psát a zpívat, kdy je národ chabý

a nedospělý, jako v plénkách děcko?“ – –

A říkal: „Není Čechů! My jsme pouhé baby, –

hle! jaký div, že ztratili jsme všecko!“ – –

A potom ponořil se v trudné rozjímání:

Proč že se lidé dělí v pány – raby,

proč ten je silen, onen vedle slabý,

proč je ta všechna země, proč my vůbec na ní,

když jeden bohat je, a druhý věčně chudý,

jak noc a den se střídá smrť a žití,

a slunko pravdy věčně neosvítí

tu křehkosť pokolení, zapadlého v bludy...

A není naděje! Jakž může lépe býti,

kdy s tělem lidský duch svá pouta vláčí, –

a dokud člověk tady člověkem se cítí,

nižádná moc tu bídu nezjinačí. – –

I hloub a hlouběji se ztrácel v sobě samém,

a temný smutek zahalil mu ducha

jak jarní vonnou nivu mlha suchá,

pod nížto bledne vše a vše se zdá být klamem. –

Ač mile, jako jindy, vítal k sobě druhy

a snes i jejich žert a slovo živé, –

přec nezaplálo jeho oko snivé;

a sám pak nehledal jich vezdy čilé kruhy,

než raděj v lesy vyšel, – kam jej kroky vedly.

Šel bez affektu, bez kvapu a spěchu;

i sedal o samotě pod zelením jedlí

kdes u potůčku do měkkého mechu. –

Tišino lesní! – Tvoje kobka divomilá

jest hlubinou, kam srdce, které stůně,

se ponoří jak rybka na dno tůně,

kdy rybářova síť ji byla uhonila. –

Sem k tobě utíkal i filosof ten mladý,

kdy v duši bouřlivé byl končil válku,

a fantasie zanesla jej v dálku,

kde v temnu osaměl a nevěděl si rady. –

Tu tichá záře slunka, pronikajíc listem, –

ta hravá kola mušek nad potokem, –

a svatý mír ve vzduchu volném, vonném, čistém –

ladily jeho ducha klidným tokem.

A v pokoj navracel se potom k svojí práci. –

Leč při jediném synu z domu toho

o vážné práci nelze říci mnoho, –

tu v pohodlí se její význam poloztrácí. –

Hynek měl na klopotu vezdy času dosti;

a po týdny jej škola neviděla. –

Domácích učitelů řada celá

mu hravě předváděla příval učenosti;

měl sobě vtip, – a pravdy mnohá zlatá věta,

k níž ten, co jemu tlumočil ji právě,

sám někdy potřeboval dlouhá, perná léta –

mu v paměti se vykroužila hravě.

Snad hotovil mu při tom slavnou dráhu osud;

a snad se mělo státi jednou tělem,

co blýskalo mu nyní v duchu smělém –

však nerozvito ještě, dřímalo v něm posud. –

Již měl své ctitele. Byl fantastů sbor malý

ve škole; – oni české knihy četli

a české písně pěli, rýmy pletli,

o dávné slavě snili, sebe bratry zvali.

Vždyť po léta šli věrně spolu dráhou jednou,

a s professory vedli stejné boje;

věřili pevně, že jim nikdy nevyblednou

sny přátelské, jež kryli v ňadra svoje.

Těm prvotiny svoje Hynek někdy čítal.

Ač nebyl pyšným – věřil bouři hlasů,

kterými zpěv o slávě příštích časů

ten kroužek mladých jeho přátel bujně vítal. – –

Jen jediný tu býval mezi jeho druhy –

tož Jaromír, – jenž mlčel při té chvále.

Než ku kritice ostré hotov stále,

zaváděl o dobrotě veršů rozpor tuhý.

Byl černovlasý, bledý, ale plný síly;

než někdy na slovo až příliš skoupý

A kdy se jeho výtkou „bratři“ nakvasili,

umlkal náhle, zahučev jen: „Troupy!“ – –

A přec jej Hynek nejvýš mezi všemi cenil.

S ním besedoval ve svém pokojíku, –

odložil pro něj mnohý z mělkých zvyků,

ba podle jeho rady verše svoje měnil! –

Leč jemu nedostačil! – Jako život chladný –

Jaromír žádal víc a výše hleděl;

a k výtce vezdy pro něho cos věděl

a jeho rým i zvyk mu vždy byl někde vadný. –

Ach, řekněte jen, milí, – k čemu jej to svádí?

Proč chladným odporem sen duše krátí?

Či neotrávil mu tím mnohou radosť mládí,

jež minuvši – se víc už nenavrátí? – –

Též otec Živný, ač tě málo času míval

tím sobě hrát – (jeť obchod vínem drahý,

a on byl prvním vinárníkem Prahy) –

s bolestí utajenou z podálí se díval,

jak syn se „zahrabává cele do papíru.“

I za to měl, že cizím se mu stává,

že sechne, bledne jeho mladá hlava, –

a že se volně kloní k jakémusi víru,

do něhož jednou padnuv, bude světu ztracen.

Přemýšlel tajně často o tom směru,

i jak by rozumnému životu byl vrácen,

aby pak dělal jaksi „karrieru.“ –

Kdy ve své komnatě byl sám, tu chodil vzhůru

a dolů mlčelivě, zamyšleně. –

Nepřiznal nikomu, ni svojí ženě,

jakou tu těžkou cítí na své duši můru.

Byl zevně jako dříve : Žert a slovo prosté

s tou tváří vážně plnou – vzácně hladkou,

s tou řečí ani hořkou, ani sladkou;

a přece čil, že tíže na prsou mu roste

a hněte na něm víc a více od té chvíle,

kdy poznal, že je skvrna v jeho plánu, –

poněvadž dalo vlastní dítě pobloudilé

nadějím jeho nebezpečnou ránu.

On doufal ovšem ještě, že ta choutka mine;

a jen co přijde v letech trochu dále,

že suchoparné knize dá pak „vale“,

a v duši roztouží se po zábavě jiné –

po té, co v dívčím jen ji nalézáme oku.

Vždyť sám tak býval: Zprva trochu vlahý,

že sotva cenil všechny krásky Prahy

jak láhev „pravého“. Leč za několik roků

se valně změnily mu toho světa běhy:

Zamykal často svoje vinné sklepy,

vzdychával plný oné „sladko – bolné“ něhy,

a běhal za svou jedinou jak slepý. –

I budil, jak se dalo, v synu život spící:

A zábavami, domácími bály

(ač k jeho úžasu tak mnoho stály!)

jej chytal jako rybář rybku na udici. –

V domácích učitelech personál měl celý;

v jazycích, malbě, v šermu, na klavíru

chtěl synu vpravit neobsáhlou míru;

leč místo první dával tance učiteli. –

A z oněch let, kdy ještě strojil dětské bály –

se mezi lepší pražskou společností

večery jeho právě slavenými staly,

že hostí z vyšších kruhů vždy měl dosti.

Ač Hynek dobře tančil, nemiloval hostí.

Vyhnul se raděj lákavému hlasu,

a vždy mu bylo na to líto času;

i rostl takým dál, jak byl už od mladosti:

Ve kruhu přátel slovo v nepoutaném letu, –

ohnivé boje ušlechtilých sporů,

nadšenou píseň v rozjařeném sboru –

to raděj míval, nežli křepčit na parketu,

a podle etiketty nohy v kroku stavit,

klonit se vůkol, zdvihat šátky spadlé,

po tanci dámy vodit, žertem, vtipem bavit,

a sbírkou ukládat si květy svadlé...

Kdy odbyl povinnou si quadrillu či polku,

ostavil děvu, – šel, kde hoši stáli –

a více do kola jej nedostali.

Nic nedbal, jak jsou dívky rády v jeho spolku,

a že se toužně mnohý pohled za ním díval! –

Postavou krásný, ušlechtilá hlava,

oči jak charpy, barva líce zdravá,

kol ní vlas kadeřavý, zlatobarvý splýval, –

ret jemně krojený, – vše na něm lahodilo.

Škoda jej prosaické době naší!

V té jeho kráse něco panenského bylo,

co za vzor mohlo sloužit Fidiáši. –

Dospělý – vzdaloval se oněch zábav zcela.

Nevěděl, jak se tanečnice pýří,

kdy švarný jonák s ní se v kole víří, –

a jak se k němu s touhou vine rozechvělá;

jak libě unáší je sladká hudby vlna,

kdy ručka měkká ruku jeho tiskne,

a z oka děvy jiskra k němu blyskne –

a ke hrudi mu vroucně lnou ta ňadra plná,

tak svůdná v prosvitavé cloně z mušelínu,

bělounká jako narcis porozvitý, –

až přísahal bys na to, v jejich luzném stínu

že skryto víc než všední lidské city...

Ale i v této divné směsi jeho citů,

jež rostly jako květy ve pralese,

kde mocný kmen liánu lehkou nese,

a tmou se mihá proužek slunečního svitu –

příroda uložila věčné svoje sémě;

a chvílkou výtvor bujné fantasie

vykouzlil před ním nádech bílé šíje,

či zlaté, roztomilé, kadeřavé témě,

pod nímžto nyjících dvé očí děvy plálo

jak pomněnek dvé na květoucím břehu,

a líčko svěžím růže poupětem se zdálo,

dýchajíc pelem jemným lásku, něhu.

A mnohdy, kdy se viděl v čele svého voje,

v pravici meč, i na rtu povelení –

a kolem bubnů vír – a trouby znění, –

tu, ajta! jedoucímu do svatého boje

kynula tajně kdesi dívka na pavlánu;

a on, ač sebe v hrdou chladnosť nutí,

přec v duši pociťuje divné hnutí –

jediným bleskem oka mihne v její stranu.

I setkají se oči. Ach, a jaké divy!

On vidí v řasách děvy slzu chvělou! –

I pociťuje pro ni touhu, soucit živý

tajně jí dává „s bohem!“ duší celou...

A když tak tiše sníval při svém psacím stolku,

pohlížel zádumčivě v plamen světla,

myšlénka smutná krásnou tváří létla –

i nevolně se vzdával tajemného spolku...

Či tušil sobě něco o budoucí době? – –

Co osud? – Často okamžik to vrátký –

a po létech, kdy hledíme naň zpátky,

vidíme, jak se malé chvíle druží k sobě.

Má ovšem každá z nich jen události prosté

co drobný kámen na spadistém svahu:

Leč tu jím osud pohnul – v lavinu již roste,

a zasypává horou naši dráhu...

Však probouzel se Hynek z toho zahloubání.

Ty myšlénky snem byly duše spící.

On věřil v ideál, a s jasnou lící

opět se díval v ústret jeho záři ranní.

Aj, slunko jednou zažene ty noční stíny!

Pak uvidíme cíl, kam prapor nésti,

boj bude končen – světu vzejde štěstí. – –

Bude-li svět a jeho život potom jiný?...

Vyhyne potom na vždy koukol ze pšenice,

pomine dissonance v říši zvuků?

Nebude ctnosť-li potom znáti hříchu více,

a láska – „bolné touhy sladkou muku“? –

Zda privilegovaná ostojí pak cháska,

k jejížto divně proslulému cechu

tak mnohý učenník se hlásí z Čechů, –

pro nějžto známým heslem bývá: „Láska – páska“?

Hle, jaké básníkům as potom zbyde pole,

kdy pro hrdinný zpěv nebude ucha,

kdy mravokárné drama ztratí ducha,

a dítě bude znáti více pravdy holé,

nežli ti první pěvci naší doby vědí? –

Zdá se, že z toho světla oči pálí;

jaké to štěstí naši potomkové zdědí,

když nebudou mít – čemu by se smáli? –