Zpěv 2.

Pan Živný postál chvíli před synovým prahem.

Nezvyklá tíže jemu plece svírá;

hluboce dýchá, s čela pot si stírá

nesměle jako žebrák na koberci drahém. –

Náhle se chopil kliky – dvéře otevírá...

Překvapil Hynka. Ohlédl se prudce,

a, péro mokré drže v jedné ruce,

se stolu drahocenná svoje díla sbírá,

s třesoucím chvatem ve stůl otevřený dává...

Zamyká, stranou péro svoje klade,

a potom v ústret otci zamlklému vstává

nezvyklý rozpak maje v líci mladé. –

Pozdravil otce kvapně, polohlasem, temně;

otec jen zvolna pokyvoval hlavou:

„Já zastal tebe právě nad zábavou; –

leč, důvěru to divnou chováš ke mně...

Nu, pátrat nechci dále v nitru tvého stolku,

jak filosofie ta pěkná zve se,

co horečně ti celým tělem třese,

kdy překvapí tě někdo náhle v jejím spolku.

Ale snad uděláš i ty pak něco pro mne,

když povolím: Je svátek zeměpána, –

já spořádal, seč byly moje síly skromné.

Dnes dolů sejdi, – společnosť je zvána.“ – –

Vyšel. – Jak na turnaje rytíř dávných časů

do přílby, okruží a do krunýře –

tak Hynek po nové se naší míře

bral ve frak, chemisettu, a lepý účes vlasů.

Jinak i v oděvu se řídil svojí chutí.

Nejraději bral již obnošené šaty;

velice ale žehral na kravatty,

že tísnily a darmo stěžovaly hnutí. –

Měl všechen oděv sice podle nové módy,

a přec se podle módy neustrojil;

dnes ale, k vůli otci, bylo třeba shody,

a proto dbal, by v tom jej uspokojil. –

Pak okno otevřel a napájel se vůní,

která se k němu ze zahrady nesla.

Tam před besídkou viděl četná křesla,

i valná tlupa hostí právě byla u ní.

Někteří hověli si, jiní neusedli;

byl míšen hovor smíchem dívčích retů,

jak smály by se vůkol zvonky květů,

a jak by keře s nimi bujnou hádku vedly. –

Do toho šumotu a veselého proudu

se díval Hynek, plný vnitřních sporů,

jako by zasedal ten zástup na něj k soudu! –

Byl tě již podivínem bez odporu.

A zatím zábava se dole vedla živě. –

Lahoda v kruzích těch co zákon platí;

a není těžko, jí tu navykati,

kde právě nestaví se nikdo nedůtklivě,

a rozepře jen vůbec takové se vedou,

jak mívá je i větřík s vůní květů.

Tam za usmání korálových retů

hrdina mnohý raděj smlčí pravdu bledou,

an zboží takové se ovšem nevyplatí,

kde vysokého dotýká se tónu;

svou cenu pravda v očích toho světa tratí,

tu lépe, krýt se mlčky za poklonu.

Kdo viní motýlka, že pluje s proudem vánku,

a květinu-li najde, stane u ní? –

Je stvořen vůlí Bohů pro výsluní,

a žije od vůně a časem od líbánků. –

On lehkým zrozen tak pro lehký život smíchu.

I jeho duch tou pestrou barvou hoří. –

by v květu jed byl – on se jemu dvoří,

a pro něj ovšem není viny ani hříchu. –

Toť blaho! – Jenom ti, jimž nelze užívati,

zovou je číší, po níž hrdlo spráhne –

leč pěkný obraz ten tak dlouho as jim platí,

dokud z nich který číš tu nedosáhne...

Viděli jsme tu pány s oholenou lící

a paní s kadeřemi doby staré.

Než, znamenat’ i pokolení jaré,

a mezi ním i mnohou pyšnou krasavici. –

Domácí paní, jako vévodkyně dvoru

nádherná, – do besídky hosti zvala,

kde velká tabule už kryta stála

a jídla řadila se četně k lahví sboru.

Svačina vkusná byla; porcelánem Číny

pyšnil se tenký ubrus damaškový, –

a kytic jemně vonných luzné polostíny

na stole jímal basain krystalový. –

Sedalo panstvo kolem; hospodář je s péčí

dle rodu, stavu, mládí v kruhu řadil, –

tu klonil se, tam rukou týl si hladil, –

i ke vchodu se kradmo díval mezi řečí. –

A právě k místu vnadné děvče doprovázel,

jež nádherně jak bohyně se neslo, –

a rozpačitě vedle stavěl křeslo –

an Hynek jeho tiše do besídky vcházel. –

Pan Jan se mile usmál; pospíšil si k němu

a šeptnul: „To je doba! – Dej mi rámě! –

Hleď veseleji – tady nejsi v žádném sněmu...

Představím tě, a sedneš k oné dámě.“ –

Již hosté kolem na ně zraky obrátili.

Jan, ukloniv se, děl: „Můj syn!“ – A páni –

kdo z mladších – povstali mu k uvítání

a dvorně tiskli ruce. Trvalo to chvíli,

než opět moh’ pan Živný postoupiti volně

k té prázdné židli. Postavil se za ní,

a protějšku se klonil, kde pán s paní

opět se ukláněli jemu obapolně.

„Má paní vzácná a pan vrchní rada svolí,

by syn můj ujal místo vedle slečny!“ –

Též Hynek, ukloniv se, přijal tuto roli,

a zaujal svůj úkol nebezpečný. –

Nebyl mu povděčen, leč necítil též bázně.

I hrdinovi v boji prvním ještě

tmí zrak se proudem kulového deště;

leč vyjde z první této půtky jako z lázně –

pružný a svěží, – hrdě svoji najde sílu:

A po druhé-li zavzní trouba k boji –

hoj! jak tu vřele tiskne šavli svoji

a odhodlaně má se potom k svému dílu! –

Tak bylo s Hynkem také: Prvně líce k líci

vystaven byl tu ohni dívčích očí, –

a vedle sebe míhem poznal krasavici,

ač jenom plaše hleděl z podobočí. –

Knížecí profil – útvar z úběle či sněhu –

víc neviděl, k ní oka nepozvedl;

jen trochu zarděl se, pak trochu zbledl, –

očima prošel celou řadu hostí v běhu – –

Než, vědom sobě dvorné povinnosti svojí,

honil se v duchu s klopotem a péčí

za malinkou jen nitkou k jakés řeči;

a prošel při rostoucím takto nepokoji

vědění svého všechny tajné ony brány,

kde vhodného cos pro dámu se kryje;

a poklady své našel všude rozmetány –

a vtírá se jen – bibliografie! – –

Aj, pro bůh! – Má se tázat, co as čítá slečna? –

Romány, ovšem... Chvály pro ně neví,

a pak-li souhlasu jí neprojeví,

bude mu za tu látku asi málo vděčna. –

Či mluvit o básních? – Ó, bídu opět jinou

vidí tu Hynek: Německého málo

co znal, – to sotva za řeč jemu stálo –

a ona pokulhává asi za češtinou...

V tu chvíli hněval se, že nezná „galanthomů“,

(jedné to z oněch knih, jež nenáviděl;) –

on právě, – syn a dědic hospodáře domu

sedí tu mlčky! – Až se pozastyděl...

Chopil se tedy číše; vína rudým tokem

mu oheň projal tělo. Nad sklenicí

pohlédl pevně na svou společnici,

a uviděl ji vedle – se sklopeným okem,

bedlivě zaměstnanou narcissovým květem,

jejž sobě byla ulomila s vásy.

Aj hle, ten malý kvítek, plný spásy! –

Popatřil k dívce ještě jednou plachým letem, –

a právě myšlénku si k slovům urovnává

i k svojí dámě kloní lehce hlavu –

kdy jeho paní matka od tabule vstává, –

je konec hodům – pozdě na zábavu...

Pohledem lítostivým ku své dámě pílí –

a jejich oči potkaly se v letu. –

Ach, co to bylo? – Či to vůní květů

či vlivem tajemné-li magnetické síly

jemu se právě mladá hlava zakroužila? –

Cos divného ta dívka měla v oku;

to nebyl poznal během dlouhých roků,

co chvíle jediná mu nyní objevila:

Ta záře v pohledu, ač jen se níže sklání, –

ten živý ruměn v bílé její líci;

a přitom zamyšlení vábné bylo na ní,

jak lehký stín, kdy přejde po měsíci. –

Proud hostů k východu se pohnul – již je dělí! –

Hynek se klonil, dav jim průchod volný,

a stranou popošel. – I záchvěv bolný

mu nyní projal duši: Hoch by nedospělý

se nezachoval k dívce této nejapněji,

která co anděl dobrá jistě byla,

kdy ani hnutím jemu nezjevila,

jak bolestnou jí byla opuštěnost její. –

Ohléd se po ní – avšak nebylo jí tady.

Či vzdálila se v kruhu mladých pánů? –

Hynek se také vydal na pouť do zahrady,

a na protivnou od nich kráčel stranu.

Temně se rdělo nebe korunami stromů;

a pod nimi se noční kladly stíny.

Lehounký větřík vanul přes květiny

a nosil jejich vůni k šerým řadám domů

v pozadí. Temný rachot i zas dálné hřmění

a jednotvárný hukot bez ozvěny

sem doléhal, již dálkou přidušený,

jak vozy ubíhaly kolem po dláždění. –

Tu v koutě zapuštěném, kde až Hynek bloudil,

vše umlklo! Jen drozda píseň milá

tu zněla klokotavě, toužně, jak by loudil

samičku, která v keři se mu kryla. –

Umlkla jeho píseň: Opodálí v sadě

praskot a šumot vzduchem proletěly,

ohnivé jiskry – plamen rudoskvělý

planoucí světlo denní rozlil po zahradě. –

Ze svojí huštiny tam Hynek smutně hleděl;

tam řada hostí zašla k ohňostroji,

a snad i Ona mezi nimi stojí –

hněvá se? – Zapomene o něm ? – Kdyby věděl! –

Sám přistoupit se bál. Ta mysl ušlechtilá

již útlé vážky v nitru duše měla,

a kdy se rovnováha jich porušila

tu sama duše na nich se mu chvěla.

Z dumání vyrušil ho lehký šelest kroků. –

Hle – po pěšině jde sem jeho dáma,

jde tiše, zvolna, zamyšlena – sama...

On viděl ji a svému neuvěřil oku,

až prošla mimo něho, blízko tak, že s těží

se zdržel pohnutí a pro ni slova.

Z hedvábu vála vůně jasmínová,

tak čistá, líbezná, tak vábivá a svěží,

jako ji s prvním vřelým políbením vesny

vylévá z ňadra poupě při rozpuku. –

Při této vůni srdce bije v úkryt těsný,

a touha probouzí se v jeho tluku...

A Hynek neobstál. Co stín se táhl za ní

ven z huštiny, kam pěšinka ji vedla.

A kdy tam slečna na lavičku sedla,

Hynek se také zvolna blížil, jako maní.

Teď ohlédla se k němu. – Při večerním šeru

již nepoznával Hynek z tahů líce,

jak hosta svého přijme krasavice –

než, on už odhodlaně vytrval v tom směru;

i stanuv u ní, smekl, zdvořile se klonil

a děl: „Aj, štěstí sotva by mi přálo,

kdybych se lakomě byl prvé za ním honil! –

Náš ohňostroj vás baví, slečno, málo? –“

Kynula mírně hlavou: „Viděla jsem z dálky.

Na blízku dojem ve hluku se tratí, –

z podálí čárně živou barvou zlatí

vůkol ty vodomety, křoviny a skalky,

a nebe nad tou září volněji se klene.“ –

„Ó pravdu díte! – Jeviště to malé

k tomu, co tam v té výši neskonalé

je nad ty lehké naše hříčky povznešené.

A jak se obloha ta věčná výše zdvihá,

a nekonečnou zdá se dálka šírá –

přec každá hvězdička, co tam se v temnu mihá,

svou náruč touze naší rozestírá...“

„Bloudíte k výši!“ – slečna volně promluvila.

„Cítíte sladkou vůni květů z dola?

Vidíte na jezírku lesklá kola?

Hle, jak tam v jeho středu září socha bílá, –

pohleďte jen – či vskutku není to tam víla,

jež za večera mezi květy bloudí

a v šeru mládce touživého loudí,

aby ho láskou něžnou písní oblažila? – –

Pouť ku hvězdám by duši jenom unavila,

ona se na ní se životem mine;

a v žití na zemi je mnohá velká síla –

jen kdo ji nepřehlédne, nepromine...“

Usedl mezi řečí Hynek podle slečny;

jemu se zdá, že cos mu v duši zpívá, –

tak jal ho libý hlas a slova živá. –

„Kdož nebyl by těm krásám letní noci vděčný?

Jaké to leží kouzlo v jejím šeru vlahém!

Teď ukojena zdá se lidská bída,

teď každé touze slavík odpovídá,

a chvějou se i samy hvězdy tichým blahem...

Než“ – dodal hlasem tišším a ne velmi směle,

„ne každému tu blahý přeje osud

pro všechnu pozemskou tu krásu učitele.

I já byl slepým – neměl jsem jej posud...“

„Mně líto je vás! – Tento mládí půvab sladký

věnovat snům, kde chladné vanou stíny,

vadnouti tam, kde vedle život jiný –

vřelý... a prohlédnuv, už cesty nemít zpátky –

to smutno. Ale mnoho je prý takých lidí.

Též o vás – pardón! mluví v našem kruhu,

že hledáte jen spolek svojich druhů,

jenž ve snech takových cos velikého vidí? –

Vy právě toužíte snad po osudu takém,

a k zemským krásám nechuť máte velkou?“ –

Než, Hynek mlčel chvíli, ulpěv na ní zrakem.

Pak řekl: „Buďte vy mně učitelkou...“

On ponořil se duchem tak v tom dívčím hlase,

jak nikdy ještě. Zněl mu hudbou sladkou,

v něm zadumal se, jako nad pohádkou

kdy jako dítě snil o kněžně zlatovlasé,

jak v zakletém spí zámku na svém zlatém loži

ticha i plna krásy nepoznané,

jež kouzlem tajným z bílých ňader vane...

A kolem toho zámku houště trní, hloží,

a není tudy dráhy k zakletému štěstí! –

Oj, hochu mladý! – Co ti v prsou hřímá?

Jaký to břitký meč ti plane v silné pěsti?

Jalo tě kouzlo, co v tom zámku dřímá? – –

„Vy chtěl byste? – Aj, cítím v srdci dobré hnutí,

vás obrátit na lepší svoji víru;

jen vzdáte-li se oněch bohatýrů,

kteří vás nevědomky vedou k zahynutí;

odpřisáhnete dále samoty a snění

a zřeknete se fantasie, péra, –

a co vám bylo vším i ještě včera,

toho ať na budoucí časy pro vás není! –

Však vyměníte potom za svůj pokoj tichý

zářivě lesklé parketové sály,

a spolek našinecký, s malou kapkou pýchy

a etikety; koncerty a bály –“

„Vy se mnou žertujete?“ – s ukvapeným dechem

odvětil Hynek, odkloniv se málo. –

„Ne! – Je to vše, co za oběť by stálo?

Snad něco vážného jsem přešla tímto spěchem?

Ó pravda, pravda, – čtu to jasně z vaší tváře, –

i vy jste z oněch, o kterých mi děli,

že starý věk by převrátiti chtěli

na jakés divné heslo. Vidím novotáře!

Nuž, jestli upřímné vás přání vedlo za mnou

a mám-li uchránit vás od propasti,

tož zanechejte na vždy vidinu svou klamnou,

zahoďte heslo: Národu a vlasti –“

„Pomlčte! – Více toho, nežli v žertu volno! –

Zanechte struny této v mojí duši, –

jde ona hlouběj’, než to žert váš tuší! –

Ó slečno, slečno, – nyní je mi žalno, bolno...

Kde jsou ty hvězdy, co mi nedávno tu plály, –

kde letní noc, kde slavíkovy zpěvy, –

kde jsou ty sladké oči oné děvy,

které mne divným kouzlem svého míru jaly? –

Je pusto vše... Ta vaše země je mi cizí...

Já snad se nenarodil k blahu tomu;

ono je propastí, kde všechno krásno mizí...

Je chladno zde – nepůjdem raděj’ domů? –“

Vstali. On více nepohlédl ku své dámě.

V podálí ohňostroj už dohoříval,

drozd v huštině své písně znova zpíval,

kdy chladno – dvorně Hynek podal dívce rámě. –

Než sotva spolu došli poloviny sadu,

kdy hlučné kroky v ústrety jim zněly

a objevil se pánů zástup celý.

V jejich popředí šel mladík, zdvihající bradu

a líce holé ještě, ale záhy svadlé.

Na oku směle monokl mu seděl;

a on jak hrdinové naši na divadle

s affektem šel, s affektem vůkol hleděl. –

„Aj, tu je párek!“ ihned vedle slovo hlučné;

„jaké to štěstí! Moje Lauro milá –

a já se bál, že jsi tu zabloudila!

Smím gratulovat? Je to jisté, nerozlučné?“ – –

„Dovol mi, Theodore! Či jsi se tu hlavou

přes míru nepřiblížil ohňostroji?“ –

„Rač mi, drahá, v průhlednějším kroji

podati otázku tu, jaksi štěbetavou.“

„Toť jasno přece, jakou o tě vedu péči,

bratránku, – hodnou, aby jsi ji chválil:

Já, soudíc jenom podle tvojí kvapné řeči,

se lekla, či jsi’s účes nepřipálil.“ –

A potom, nechavši mu tajný výsměch pánů

šla hrdě podle Hynka od nich dále. –

Sešli se všichni v ozářeném sále,

kde velkou hostinu již našli uchystánu. –

I humor vrátil se. Vzhůru korky letí,

šampaňské perle v toku zlatém víří, –

bojujou vtipem modní bohatýři

o sladkou pochvalu a přízeň krásné pleti. –

Noc pokročila. Konec hostiny se blížil;

hukot a šum, – i sklenky zvoní k výši,

a závěrečný přípitek se bujně křížil. –

Teď Laura, posud tichá, zvedla číši

až po kraj naplněnou vínem rudotmavým:

„Laskavým pánům volno připít na to,

co komu dražší nad slávu a zlato!“ –

a s Hynkem utkla se okem vyzývavým. –

Viděla mrak a stín na jeho bílém čele.

Než odhodlal se – Theodor se zvedá,

a zarděla se jeho tváře bledá:

„Na drahé tvoje zdraví!“ – volal k Lauře směle

a vypil do dna. Potlesk odměnil jej hlučně.

Leč na to Hynek Lauře ťuknul v číši:

„Své drahé vlasti na zdar!“ – propověděl zvučně –

a po sále vše mlkne, vše se tiší...

Klopili oči k zemi vůkol staří páni

a starší dámy hledí úzkostlivě,

mladé se usmívají pohrdlivě,

šviháci ale v šátkách kryjou usmívání.

Než, pobouřil se valně celý zástup hostí,

an Živný, s vypouleným k synu okem,

zarudlý, – „Osle!“ zamručel a bokem

pad’ na souseda těžce, v plné ztrnulosti. –

Vykřikla jeho žena, – jiné dámy za ní,

a „vodu!“ – křičel soused ulekaný,

„jen rychle, rychle vodu, – mrtvice ho raní!“ –

a po vodě se hnali na vše strany.

Pan Živný ale zatím rychlej’ přišel k sobě

a vstal: „Už přešlo to... mé díky vřelé!“...

Než, soused volal: „Teď jen do postele!“ –

Jan, patře na syna, děl: „Za to díky tobě...!“ –

I tato hostina, tak nádherná a skvělá

dohrála smutně! – Konec veselosti, –

armáda celá polekaných hostí

se po minutě na vše strany rozletěla. –

Z dola též Hynek vyšel. Maje v rukou svíci,

neslyšel, kterak chodbou kroky zvoní,

neviděl, kterak světlo matné, tetelící

pitvorné stíny po zděch vůkol honí.

On za to měl, že cosi jemu hrdlo svírá,

ven ze hrudi se déře na svět bílý;

ó, mluvit, hřímat, užíti té síly,

které mu právě kypí v duši plná míra,

že se mu hlava točí jako od závratě;

a on tak sám!... Již pokoj otevírá

a pohlédnuv – tam viděl Jaromíra!

– „Ó příteli, ty zde? Já teď jsem pomněl na tě!“ –

A světlo postaviv, tak vroucně objal druha,

jak nikdy neučinil po tu chvíli.

A počil, kterak povoluje tíseň tuhá,

až jemu slzy oko zaplavily...

– „Na mne! – Aj dobře tedy, že jsem se tu stavil.

Jáť myslel, že jen pro mne bývá nuda.“ –

– „Ó, jak je na cit ona třída chudá! –

Já posud nikde tak se ještě neunavil

jak mezi nimi dnes. I tady ponejprve

bylo mi bránit naše svatá hesla,

k nimž ruka jejich rouhavá se nesla, –

a vůči světu hájit právo naší krve!“

– „Že ponejprve dnes – a již tak unavený...?“ –

– „Ó neví, ještě tvoje srdce chladné,

jak ostrou dýkou vládne jemná ruka ženy

a jakým štítem jsou jí tváře vnadné...“

„Ach, tedy tak! – ty s dámou „válčil’s na parketu“.“ –

– „Mě nepomate posměch tvého slova.

V mích prsou dnes je výheň Cyklopova,

já směle zahřímal bych vůči všemu světu,

že národ náš je živ a že se ubít nedá,

své právo zná a nikdy neprodá je, –

čím na něj lítěj’ soptí ona láje,

že o a tím výše nad ni prapor jeho zvedá! –

Velebím za to osud, že můj národ malý,

a že mým úkole je píseň boje!

Ať velké národy se ve své hříčky halí

a opěvají všední city svoje! –

– A přec jen ony lidstva ztraceným jsou rájem!

Toť struna, která světem celým zvučí.

To cítění, co každé ňadro mučí –

jen to dá tvojí básni všeobecný zájem.

Čím jsou ty otcův našich velikánské boje

tak významny pro člověčenstvo celé?

Že citu volnosť obhájili směle,

a ne, že válčili za malé hnízdo svoje.

Vždyť proto jen se novým lopotíme trudem,

by stanuli jsme tam, kde jiní stojí;

a potom, kdy co jiní volni sobě budem –

zas dáme „všedním citům“ lyru svoji.“

– Pak,“ – tiše jemu Hynek odpověděl na to,

„varyto moje dávno tlíti bude...

Však dokud živo srdce moje chudé,

zůstane jedna vlasť mu – nad slávu a zlato...“

Co dále hovořilo ještě dvoje druhů

o tom už není čeho vyprávěti. –

Tak jako čas – i city věčně letí

světovou dráhou vezdy v jednotvárném kruhu.

A byť i pestrými se nám ty zjevy zdály –

je pojme tentýž rám na obraz jeden;

a jeho barev základních ten počet malý

je k velikosti domněnkou jen sveden.

A má-li jakou cenu prostá moje píseň.

to potud jen, že na paměť vám vodí,

kterak se věčně v ňadrech lidských rodí

tatáž a jedna vždycky ona bolná tíseň,

která i mnohé z vás teď, moji milí, hněte;

já pravdu pěju: Vy mně uvěříte,

že za myšlénku sami netrpíte –

i snaděj’ potom zas ji dále ponesete.

Až kdy se rozloučíme na vždy se svým trudem,

v kraj lepší vezmem upomínku po ní...

Toužím po konci tom jak teď po lůžku chudém,

kam pro sen luzný hlava mdlá se kloní. –