Zpěv 3.

Noc věčně zádumčiva, – těhotna je stínem

a rodí tmu, kde naděj všechna hyne, –

kde Lethe pochmurná se tiše vine

s tou bájí dávnou, šerou, o životě jiném –

s tou chotí Charonovou, plnou němých stesků,

příšerně jdoucí bez šumotu vesla,

jak vůlí svou by náklad duší nesla

po vodě chladné, mutné, bez vln – bez odlesku...

V té báji zasmušilé tone víra celá,

a vidí, pravdy znamení že dáno,

kdy bledá smrť se jednou doteknula čela

a na ně napsala: Je dokonáno! –

„Kde je ten duch, co vládnul mocně v této tváři

tu úsměv, tu z bouřlivého mraku,

a planul v ohni roztoužených zraků? –

Kněz ubit je, a tato obět na oltáři

svůj lepší význam, vírou posvěcený, tratí;

nebude více život věčný hlásat,

a nebude jí v ústret nikdo jásat –

je už jen hmotou země, do země se vrátí.

Zavanou potom větry v pobořené síně,

a slza rosná po oltáři skane – –

A po kameni kámen padne ze svatyně,

až po ní ani sledu neostane...“

Tak asi dumal divák za nedlouhou dobu

při katafalku, plném vonných květů, –

kde Živný ležel, davší s bohem s bohem světu,

a připravený k pouti do hlubiny hrobu.

Osudná tato chvíle přišla z nenadání:

Večer, jak jindy, prošel obchod celý –

a ráno tak jej našli na posteli,

jak byl tam ulehnul si ku věčnému spaní. –

Či sklátilo jej náhle provinění syna,

jenž nejmilejší plány jemu zřítil,

či nadbytečná láhev mělnického vína –

to ve tmách více nikdo neosvítil.

Nám tajno, odměněn-li očistcem či rájem. –

Než, jisto: Sotva vzhůru uleh’ bradou,

shon „přátel obchodních“ se zjevil řadou,

a v dávném obchodě tom každý svůj měl zájem:

Byltě tu dodavatel Maďar, Němec, Ital, –

tu sklenář, bednář, materialista,

tu překupník en gross, tu detailista;

i zprávy o závodu každý lačně chytal:

Ten honem ptal se, či jsou zdravé v sudech čepy, –

onen, či všechno v pořádku se vedlo,

i zdali slavná kommiss pečetila sklepy, –

ten, v zásobách-li se nic nepřehlédlo. – –

V podvalech vína stará v nekonečné řadě

za posloupnými letopočty stála; –

než – mince hotová se jistěj’ udávala –

a věřitelů sbor se ptal jen po náhradě.

Tu každý hleděl získat, nikdo nechtěl tratit;

co věřitelé po Praze i venku,

hned každý přines úpis nebo směnku –

a v koutě zůstal tichým jen, kdo cos měl platit. –

Byl ovšem konkurs vydán při tom náhlém zmatku;

pan rada, přítel Živných, dal tu jméno

a věrně pečoval, by pro syna i matku

dědičné jmění bylo uloženo.

A jako dobrý známý pomáhal jim všude;

i než by všechno přišlo do kolejí,

poradil paní pro úlevu její

a též i ke zdraví – že nejlépe to bude,

na venek aby sobě zatím odejela.

Nabídl také: „skromnou villu svoji“,

kde v tichu zármutek se upokojí

a opět uzdraví se duše rozechvělá. –

Tak ujednáno. Matka, tomu velmi vděčna,

též Hynka chtěla vzíti na tu cestu;

věděla, že i radovic tam bude slečna –

a synovi ji přála za nevěstu.

Leč Hynek ještě váhal. – Pociťoval tíži,

jako kdy v prsou žalem srdce bolí, –

a smutný byl, co jabloň v šírém poli,

kdy mrazem pozdním vadly její květy svíží. –

Už nezná jeho péro bývalého spěchu,

a ticho mrtvé v pokojíku vládne.

Tu nevidělo Hynka oko žádné,

kdy hruď se vlnívala jemu v těžkém vzdechu.

Leč býval mlčelivý, opouštěje kobku,

a bledý stín mu čelo mladé jímal, –

jak ve své duši vlastní choval by tu hrobku,

kde otec jeho ve snu věčném dřímal.

Ač toužil opět chvíli po zeleném křoví

a zásvitu, jenž po lesině bloudí

a z ňader lidských tajné city loudí,

jež tady člověk nikdy nevylévá slovy –

přec úkol jinak pojal: Teď byl náhle pánem

i myšlének i nemalého jmění, –

teď přišla doba, kdy se jeho snění

už činem jevit mohlo v běhu nespoutaném! –

On tehdy méně snil, a péro nechal zcela, –

už nestačilo bouři v jeho ňadru,

zvážněla náhlou ranou mysl rozechvělá,

v ní klíčilo to jako život v jádru.

Pro matku svoji choval soucit ušlechtilý,

ač jemu nezjevila svoje plány

a svedla cestu na stav porouchaný

své zármutkem i věkem nahlodané síly. –

A jednou zase tak po dlouhé – dlouhé době

položil horké čelo v ruce její,

a mluvil o útěše, o naději, –

a prosil, aby v tichu odpočala sobě:

Leč on že mladý je, a že mu práce sluší,

a tak že promarnil už mnohou chvíli;

že práce dobrým lékem bude choré duši,

a jí že obětuje všechnu píli. –

Pak ona v touze, která každou vládne matkou,

záměru svého roušku poodkryla,

a jméno známé: „Laura“ – vyslovila

s tajností něžně milou, důvěrnou a sladkou...

Tu Hynek odmlčel se. Lež mu byla cizou, –

odepřít matce – nebyla v něm síla;

kde najít slov, jež by ji nermoutila? –

Tak mlčel, nemoha jí pravdu zjevit ryzou.

S povzdechem tichým na to děl po malé chvíli:

„Vyjeďte sobě; navštívím vás potom.“ –

Tím dohodnutí zas jen času ostavili, –

a matka jela, přemýšlejíc o tom. –

Stišil se nyní dům, jenž někdy hlučným býval.

V pokoje prázdné šedý prach se skládal,

nad okny pavouk sítě temné spřádal;

štít, nadepsaný: „Byty“ – na vratech se kýval

v náhradu za tabuli, která po století

ve zlatě provedenu firmu nesla.

Ta v lůno šeré nepaměti klesla,

v komoře uložena v nepotřebné smetí. –

Toť času proměna: Hle, na odpadlé skále

vyroste trávník, zemina se chrání,

a nový život klíčí, rozvíjí se dále

u věčném převratu a kolotání.

Ovšem i v tento dům ty síly tajné vešly

v podobách různých: Nejprv líce mladá –

Hynkových druhů ze škol celá řada;

leč pak i cizé tváře, – mnohý kabát sešlý,

dělníků častěj kytle neforemné, prosté,

vyhublé tváře, odchované hladem – –

Vcházeli tiše, malou brankou, sadem, –

kráčeli nevšimavě podivní ti hosté

tu hájkem, stinným loubím, onde po záhoně,

kde stály růže vonné v plném květu.

A vše to nejevilo žádné vnady pro ně,

jak jinému by náleželi světu. –

A někdy šerá tlupa jejich při měsíci

kdes v opuštěném koutě sadu stála.

Jim nad hlavou noc letní vůni vála, –

slavíka něžný klokot budil keře spící,

a v temnu houštin záře bělosvitné pásky

vinuly se co květy stříbrotkané, –

a každým lístkem záchvěv tajný vane

jako by snivěsladké šepotání lásky. – –

O čem tu hovořily šeré ony stíny

hlasem tak tichým, jako by se bály,

by nepronikl dále ozvuk do krajiny,

kde nezvaní snad posluchači stáli?

A v jejich těsném kruhu, nepokrytou hlavu

pozvedal Hynek. – Mramorové čelo

a bledá líc, kde nadšení se chvělo,

tak jasně vynikaly ze šerého davu,

co mrakem v zasmušilé noci luna světlá, –

anebo jak ten kalich růže vodní,

jež nad tím bahnem, co se černá pod ní,

ve kráse bělostkvoucí, nekalené květla. –

On mluvil. Z utichlého davu toho kolem

svítila k němu zraků blyskavice...

Jaromír též tu seděl na kameni holém,

a jako vždy – byl hotov ku kritice. –

– „Ó milujme se!“ – končil Hynek tónem vroucím;

„my na jediné žijem ratolesti, –

jen svazek pevný přinese nám štěstí,

a navrátí nám opět slávu nehynoucí;

slibme si nyní, bratři, – za společnou snahou,

jež nedělí se po jmění a rodu –

že položíme všechno za svobodu

i za vlasť umučenou, ale věčně drahou! – “ –

– „Ta láj nic netratí a ráda slíbí všecko –“

Jaromír hučel, pokyvuje hlavou,

„kdy za to po oběti tvé – ty velké děcko –

smí natáhnouti svoji ruku dravou...“

Sbor tiše odcházíval; potom na vše strany

v ulicích pustých mužové se brali. –

A v šero hlubší za nimi se halí

veliká budova i sad ten zadumaný.

Podobu jinou míval, kdy v něm jiné tváře

se vítávaly v tuto dobu květů:

Poháry, hudba, šumot vodometů

se tady v barvách živých nesly kruhem záře. –

Teď byl to už jen pomník, jemuž do základů

sbor myší zubem hlodavým se vkrádal

a zpíval zádumčivou k tomu píseň hladu –

a pomník hloub a hloub se k zemi skládal...

Prahou se ale zatím divné věci dály:

Svoboda přiletěla! – Z pergaménu

čtou bohatí i chudí velkou změnu! –

Občanů sbory na to hned se šikovaly

a připjaly si šerpu červenou a bílou,

pro stejnokroje vzaly barvu živou,

na bok si připásaly šavli křivou –

by svobodu si mohli bránit celou silou!

A na praporu, ovšem posvěceném hlučně,

vyšili „Svornosť“ hedvábím a zlatem,

a věřili, že tím se také nerozlučně

k ní upoutali v odhodlání svatém.

Ten úsvit jitří tehdy za parné byl doby.

Bouřlivá mračna v obzoru se chvěla, –

Evropa kolem pohnula se celá –

vstávala právě z dlouhé, věkovité mdloby. –

I zahřímalo z dálky, – přiletěly stíny...

Po Praze divné zvěsti kolovaly:

Že kdesi v ústraní se šerem halí

ve hloubi útrob jejích tajně spolek jiný, –

že „Blanickými bratry“ spolek tento zve se,

od obecné že „Svornosti“ se dělí, –

a ve svém lůně tajném, záhubném že nese

divoký odboj, účel hrozný, smělý...

I do krajů se tato pověsť rozletěla.

Občané klidní starostlivě bledli;

strážcové pokoje se nedovedli

ubránit péči, která jejich duší chvěla. –

Byl mezi nimi rada, nám už dříve známý.

On nenáviděl převraty a hnutí;

i než by přišlo v plné rozvinutí –

v ústraní opatrně zavedl své dámy.

A tímto způsobem se sešli v jeho ville

krom vdovy Živné – Theodor a paní

a pýcha jejich, – ono dítě roztomilé –

radovic Laura. Hrdi byli na ni.

Snad při tom měl pan rada svoje tajné plány.

Ukončil Živným konkurs; v rukou celé

uviděl jmění velkolepé, skvělé –

i jal se uvažovat na všechny to strany:

Jediná dcera – k tomu neveliký statek...

(Už tehdy byl to nemrav toho světa,

že sama ženichů i velká četa

a taktéž drahocenný zástup jejich matek

se ptával nejprv: „Mnoholi má dívka věna?“ –

Nestoupla tancem, frančinou ni krásou –

ba ani dobrým tónem nevěstina cena, –

jen otcův měšec býval její spásou.)

A tak i pro Lauřiny divokrásné líce

byl vzácný taký ženich jako Hynek:

Slavného domu jediný to synek,

a dědičného jmění čítal statisíce! –

I velmi hněval se pan rada tajně na to,

že s matkou nepřijel, – že v Praze kutí,

a na to špatné, nesmyslné hnutí

že obětuje marně svoje drahé zlato! –

Vzal tedy útočiště k rozumu své paní

a ujednal s ní pro Lauřino štěstí,

že spolu užijou všech dovolených zbraní,

by ochráněn byl Hynek toho scestí. –

S Živnou pak radová zas u příhodné chvíli

se domluvila. Obě si to přály –

než, byl to výstup jaksi nenadálý,

a obě starušky se valně roztoužily, –

a rozplakaly se i objaly se vřele,

jak svatba už by stála na předsíni;

a paní Živná řekla přítelkyni:

To že jí opět vrátí blaho odumřelé,

syna-li bude vidět po Lauřině boku

v životě takém, jako svět si žádá;

a potom později, – tak za několik roků –

ta řada vnoučat! – jak jim bude ráda!

O Hynka nebála se. – Napsala mu psaní:

Tam líčila mu kraje toho vnadu,

a připojila s plnou váhou vzadu,

by slib svůj naplnil a rychle přijel za ní,

chce-li, by pokoj tady uzdravil ji znova.

Byla to prosba, v níž to příkaz leží;

(a té se vyhnout bude moci s těží,

jestli jen krůpěj lásky ještě pro ni chová!)

A jak jen přijde, pak už venkov, letní doba

dokončí věc tu, navlečenou z pola:

Kdes mezi květy sami najdou se už oba,

i kráse dívky jinoch neodolá. –

„A Laura?“ – tázala se Živná staré paní.

Ta vyhlédla, i pokynula k sobě:

Šla parkem Laura, viděly ji obě

a s citem velmi vřelým dívaly se za ní.

Šla po pěšině mezi fontánami, keři –

váhavě, ale jistým, pevným krokem,

vztýčenou hlavou – se sklopeným okem

jak Vestálka, jež ve svou vyšší cenu věří,

a v pýše panenské si všechnu úctu žádá,

nemnoho vážíc smrtelníky jiné;

a ohně posvátného sobě hledí ráda –

an z něho všechna její sláva plyne.

Hle, nyní Theodor jí v ústret vyšel z křoví.

V úsměvu dvorném ukláněl se švarně,

nabízel rámě; – ale prosil marně,

i sladinkými asi darmo plýtval slovy:

Ni v kroku nestanula, – pokynula rukou

v tak pyšně jistém, velitebném hnutí,

že státi zůstal mlčky, bez pohnutí

s palčivou v duši bolně roztoužené mukou;

planulo oko jeho vášní utlumenou

a do tváře mu bledý stín se vkrádá,

když zašla ona klidně za zelenou stěnou.

Co řekla mu? – Že sama být si žádá...

Ten výstup naše dámy z okna uviděly

a hovor utišil se mezi nimi,

jak mrazem ovanul by výdech zimy

nadějí jejich výhon živý, bujný, smělý. –

Ač Theodor se malým objevil jen stínem,

jenž Lauru neodvrátí z volné dráhy –

kam podějou se jejich dobré snahy,

pakli že dívka dumá o miláčku jiném?

I pomněly, jak ona vůli svou si hájí, –

že marně mnohý ženich prosil o ni;

a věděli, že mocí nikdo nespoutá ji,

komu se duší sama nenakloní. –

Nuž, bude-li pak šťastným onen vyvolený? – –

Být mladým, s duší, na níž pel je svěží,

vidět, že celý život před ní leží –

a míti při tom lásku mladé, krásné ženy, –

z těch očí gazeliných píti svůdný plamen,

a ruměnem se opájet jak vínem, –

za chvíle tiché snít o světě jiném

na ústech růžových, na vlnách oblých ramen –

kdo moh by hocha vinit, jestli duší celou

by ponořil se v takém vábném zjevu,

a pakli v nitru svém by s touhou rozechvělou

si za ideál volil krásnou děvu? – –

Leč Hynek zadumal se jinak nad tím listem,

který mu psala matka z dálných krajů.

On cítil vůni zelených jen hájů

a volně oddychoval v onom vzduchu čistém,

kde není dusných mraků velikého města;

viděl tu mlhu nad luhem i strání,

kdy ranní světlo rozlévá se plání

a mezi obilím se bělá polní cesta;

ty zlaté vlny klasů kolem ní se kloní,

safírem plane charpa z jejich lůna, –

a do šumotu jejich cvrček jasně zvoní,

jak tajemná to zvučela by struna.

Tam všechno kolem živo. – A tu všechno šeré

i matné; tu se jakýs úklad rodí,

co chvíle zmatek nové tváře vodí

a ku předu se každá svojí dráhou bere.

Jednoty, míry žádné mezi nimi není, –

a všichni sebe do popředí staví;

jen účel svůj má každý za ten pravý, –

a tak se hádají a sváří do umdlení. –

On k tomu pracoval, by řada jeho druhů

cíl jenom jeden vůlí jednou chtěli;

a vida tyto různé živly jejich kruhů,

byl nespokojen, umdlen, osamělý. –

Zdvojenou silou tedy venkov se mu vtíral

za této nálady. Ač ještě váhal,

a obrazu, jenž víc a víc se zmáhal,

trpící, bolnou duši svoji uzavíral, –

a opakoval sobě, že má svatý úkol,

že musí prapor jeho věrně hájit

a kdyby při tom měl i padnout, zajít,

an řady obranné se chabě matou vůkol –

nic platno nebylo! i cos mu v nitru lkalo:

„Ty časně’s umdlel! Tvoje síla hyne,

a v co jsi naděj choval, to se rozkotalo.

Své místo ponech lepší ruce jiné! – –“

„Pojedu! –“ řekl sobě po tom vnitřním boji.

„Přinesu matce útěchu a zdraví,

a snad i duše má se mdloby zbaví

a v tichu opět najde dávnou sílu svoji.“ –

Byl odhodlán – a přece chmúra divně šedá

mu z ducha nešla. Nezachvěl ní plesný

a bujný výdech zářeplné vesny –

teď vesna jeho byla mlhavá a bledá. –

I zamyšleně věci do vaku si vkládal,

pořádal knihy na stůl, do příhrady;

a v ňadro smutek tichý se mu při tom vkrádal,

jak loučil by se na vždy se vším tady. –

Tak Jaromír jej našel. – Řídko Hynka hledal

za těchto časů; ale za to vřelé

častěji míval slovo pro přítele

a více jemu znáti satyru svou nedal. –

Kol kolem nás tak život sám ty proudy mění,

a nám se zdá, že na vůli je máme.

Vždyť častěj víc než činy naše samé –

působí na okolí naše utrpení! –

„Ty odejdeš?“ – „Mne právě zvala matka k sobě;

ona je chorá, – vyplním jí přání.“ –

Jaromír sed’, a čelo opřel dlaní:

„Škoda, že jedeš; něco měl jsem říci tobě...“

– „Ó mluv! Či kdo mne volá? Máš-li úkol pro mě?!“ –

– „Ne; zdá se mi jen – – ale nechme toho;

jeď, zdraví tvé již utrpělo mnoho,

tam rychle osvěžíš. Leč smutno bude v domě.“ –

– „Nu, dlouho zahálet – ne, to bych nedokázal!

Já krátkou jen si dovolenou beru.

Leč musím oddechnout; jak ruce by mně svázal –

tak jest mi teď; co počal bych tu, věru –

to nevím!“ – Úsměv Jaromíru pohnul rtem:

– „Nu, nu, zas tobě Músa spáti nedá.

Uzdraví tebe luna „jasně bledá“ –

o lásce zapěješ tam v loubí libokvětém“...

– „Což nemá také láska oprávněnosť svoji?“ –

– „Aj, proč by neměla? – Kde volna země,

kde národ bohat, volné zvedá témě,

kde myslet netřeba mu o zoufalém boji

za první právo své, – kde zmírá chvílí dlouhou –

s ženou si hrá! A k lásce žena patří?“ –

– „A tobě žena tedy jest jen hříčkou pouhou?

Tu opru se ti, ač mi’s prvním z bratří...“

Leč Jaromíra tvář se zasmušila celá:

„Jen ženy chraň se, kdy se chystáš k boji! –

Toť u nás jed, co zničí sílu tvoji...“

zavolal, nechav žertu; ústa se mu chvěla. –

– „Ne, stokrát ne! – Čím budou naše zvučná hesla,

nejdem’-li s nimi jako jedno tělo!

I kam by potom s jednotkou se dělo,

kdyby i žena s námi prapor nepodnesla!? –

V ní domov náš i rod! Jím nese ona dále

budoucnosť naši, – naše idealy;

v ní založeny budou jako v pevné skále, –

však bez ní – by jen phantomem se staly...“

Úsměšek zajal bledé Jaromíra tahy, –

z nich oči plály jako hvězdy v šeru:

– „Jdeš k radovům? – Tam hezkou mají dceru.

To nadchla tě tak ona, první kráska Prahy?“ – –

– „Nač ironie ta? – Čím jest mi očí krása,

kdy nezáří v nich myšlénka mi svatá? –

Vždyť Laura nerozumí, čím to jata

je duše má... Jí cit můj v ústret nezajásá.“ –

– „A kdyby rozuměla?“ – – „Pak bych vyznal směle,

že naší vlasti vyšla hvězda jasná, –

a v krásnějším že ještě nebývala těle

idea velká, ušlechtile krásná.“ –

„Jeď, milý, – honem jeď! tam najdeš dobrou školu“ – –

Zas ouštěpačně oko jeho plálo,

a Hynek zamračil se. Tak se zdálo,

že ve hněvu se oba rozloučili spolu. – –

Za Hynkem utonula Praha v modré dály;

míjeli kolem chaty, vísky, města,

poštovní trubkou hlaholila cesta,

až pěly jejím echem hory, doly, skály. –

V proměně potom rychle ubývalo dráhy,

už den se klonil volně ku večeru, –

a Hynka do té doby volně provázela z Prahy

tím krajem slova: „– Hezkou mají dceru...“

Až úzko bylo mu. I zanotoval píseň,

by v jinou kolej unik’ muce svojí –

leč nitka její zašla v nepokoji,

a hlubší napadala jeho ňadro tíseň. –

Zapomněl na okolí; nebylo proň cesty, –

a nejprv jako stín – pak jasně celá

podoba Lauřina se před ním chvěla,

letěla podle něho háji, luhy, klesty...

Chtěl by se vrátit – ale toho nelze více, –

krajina cizá kolem tone v šeru,

co chvíle na obzoru plane blyskavice

a vítr šumí – – „Hezkou mají dceru“...

A dupot koní, prachem přidušený, hluchý –

a rachot kol – jak ohlas byl by z dály,

kde nocí pustou přes hory a skály

vůz příšerný se tryskem valí, tažen duchy. – –

Kdybychom sílu měli, zadržet ho v běhu,

a kroků času ohlas váhyplný

změnit na tleskot, jakým šumí vlny

jezerní idylly kdes při květnatém břehu –

pak napsat komédii bychom právo měli

za truchlohru, kde ke čtvrtému ději

ta obzor daleký a mrakem pozatmělý

osudu kroky neodvratné spějí. –