Zpěv 4.

Ta báseň prosta je, i málo barev na ní.

My měli bychom při bouři a blesku

zahnati reka na tajemnou stézku,

a potom s Laurou jej tu svésti z nenadání,

kdy právě ona z jakés objíždky se vrací, –

a zabloudivši, s poplašeným koněm

ke srázu pádí, – na to ve tmě po něm

již – již se málem (o vlas!) do hlubiny kácí,

an Hynek rychle jako vítr za ní letí

a chápe úzdu – třímá pevnou rukou,

a Laura omdlelá mu klesá do objetí,

a jemu duše trne „sladkou mukou“...

To byl průběh, jak se líbí asi všude, –

a dobře péru umdlenému slouží;

ať milenci se na chvílenku souží –

když jenom v konci přece svatba z toho bude.

A věncem zavírat by mělo se to vždycky;

dal víc by vnady taký život světu,

než ten, kde mnoho trní – málo květů,

tak zvaný „život všední“ čili prosaický. –

A chopil by se mužně rekovného meče

snad potom rád i mnohý z oněch lidí,

jimž darmo na léta se líně život vleče,

an sotva cíle jakého v něm vidí. –

Než, jinak Zeus tu soudil s výše svojich mraků.

Za mílí přešla bez nehody míle;

dočkal se Hynek odpolední chvíle,

kdy zámek na kopci se zjevil jeho zraku. –

Mohutná řada oken hledí do údolí,

kde v houšti zahrádek se víska malá

jak hejno drobných ptáčat ukrývala.

Nad ní se táhly pestré lány žirných polí,

z boků jí vybíhaly prouhy bujných luhů,

pomněnky v olších u potoka květly.

Na celé této straně v šírém polokruhu

byl obzor volný, veselý a světlý.

Než onde na výšině, za tím domem panským –

tam černavo. Až nad ohradu jeho

visely chmúry chvojí zeleného;

a dále polokruhem takže velikánským

tak jako tmavé moře – lesiny se šíří.

Co výspy v mutných vlnách – trčí skály

tu dolu blíž, tam horou opodáli;

nad nimi šerý luňák volným kruhem víří –

pak hrdě usedá na jejich témě holé.

Časem jak rybka nad hladinou tmavou

vyletí drobný ptáček svižně nad vrchole,

a pluje v dálku modře prosvitavou.

Jak zatoužil v ty lesy Hynek za pohledem! –

Už viděl se tam v jejich lůnu vlahém;

uletěl dále v zapomnění blahém

tam na mýtinu skrytou, kdy se v jitru šedém

z měkkého stínu tiše strom za stromem noří

a všechny ještě jako v polospánku

korunu v lehkém kolébají vánku;

nad nimi nebe výše bledne – rdí se – hoří,

tmavými vrcholemi zlaté šípy letí –

slunéčko vyšlo! – Život proudí lesem,

tu laň si vede kupu kropenatých dětí,

z vrcholu stromů zní to ptačím plesem

co chorál – – „Hynku, Hynku!“ – Vytržený ze sna –

prohléd’ a viděl branku otevřenou,

zámecká park se táhl za tou stěnou;

a Hynka právě dělí prostora jen těsná

od matky, ježto nyní brankou k němu pílí! –

Nenadál se, jak rychle dojde cíle.

Pozdravil máť; i malá prošla chvíle,

an u panstva se v parku spolu zastavili:

Tu byl pan rada s paní, byla naše slečna

i s tlupou cizích, neznámých mu hostí.

Jemu se zdála jejich řada nekonečná –

i v pravdě byl ten zástup čteným dosti.

Hynek se klonil panstvu, hostům; přišlo maní

že k Lauře pohléd’.– Nebylo to včera,

co viděli se v Praze za večera

tam v sadě poprvé? – Co nyní patřil na ni,

zas poznal krásné oko, v jaké tam se hroužil,

an děla: „Na zemi je mnohá síla“ –

Byla tak unylá, tak něžná, milá,

že v okamžiku tom k ní celou duší toužil! –

I teď ta jiskra chvíli v jeho oku plála...

Pak – „odřekněte“ – mluvil hlas mu jiný.

Pohasnul žár. On zůstal chladný jako skála,

a na čelo mu lehly temné stíny.

„Jaké to překvapení!“ – volá rada vřele;

„Vítejte! Ctí mi bude, společnosti

uvésti vás, co člena milých hostí,

jenž upomíná vždy mne živě na přítele

bohužel – zašlého. Buď jemu lehká země!...

Pan Živný! – Pardon, budu-li tak smělý –

mé panstvo, prominete hostiteli –

užijte procházky! – Vy, Hynku, pojďte ke mně,

unaven poutí – rád si oddychnete volně, –

odvedu si vás na malinkou chvíli;

a hosty u večeře uvidíte spolně,

abychom vás tu rychle seznámili.“ – –

A šli. – Za chvíli Hynek v pokojíku seděl. –

Vše přívětivou lahodou tu dýše.

Záslonou bílou vánek vanul tiše,

velikým oknem ladný k němu obraz hleděl:

Mohutná lesná hora s okrouhlými rysy

oděta v barvy zelené a stinné,

kterými cesta bělounká se vine

až na skálu, jež tamo u vrcholku visí –

ležela tiše v měkkém letní páry klínu

jak na podušce; nad ní rozepjetý

byl modrý baldachýn jak utkán z mušelínu,

s obláčky jak by vetkanými květy.

Po mocném napjetí, v němž do té chvíle býval,

oddechnul Hynek; s ňader padla tíže,

cítil, jak duši sladká mdloba víže,

snů hluboký a tichý zalévá ji příval. –

Myšlénky skotačily ve svobodné chvíli

tak jako školák, kdy jej po hodině

učitel pustil z dusné školní síně –

ven chutě s milým druhém do zelena pílí,

tu najde květ – tam opět motýlka si lapí,

v předháňce zkouší pružnou svoji nohu;

což je mu po tom, jak ta volná chvíle kvapí –

zapomněl milou hrou i na úlohu. –

I duch si ve snu hrá; a někdy při tom bývá,

že sen mu vodí také milé zjevy,

o kterých v žití trudném nikdy neví;

unese proudem svým jej rozkoš bujná, živá,

i zapomene péči, jež ho za dne tíží,

slasť netušená nitrem se mu proudí –

i dál a dále za sebou jej loudí,

a v tajnou její hloub se opojený hříží, –

v ní unyleji, toužněj’ planou všechny city – –

Kolébá se jak na květině včela,

z níž pocítila výdech vonný, medem sytý,

za kterým byla z dálky přiletěla.

A mnohdy v probuzení sladká zbude touha

po vidině, co s duší ve snu hrála.

Ji bolí proměna pak nenadálá,

kdy uvidí, že stínu hra to byla pouhá –

jež dále odletěla při slunečním svitu,

kdy sotva oko postihlo ji v letu,

co vnadný obraz obláčkových květů,

an tiše rozplynou se v dálce na blankytu...

Tak bylo právě s Hynkem. Jemu v tichém snění

ta zjevila se, která cestou celou

jej přiváděla v ono bouřné rozechvění,

a nořila jej v dumku neveselou. –

Vesnická idylla: Houšť olší u potoka,

pěšinka bílá podle nich se vine;

za houštím podál přívětivě kyne

stará věž kostelíka, štíhlá, nevysoká. –

Pod modrým nebe všechno prodechnuto jasem

dne letního. A ticho bylo kolem;

žár slunka leží hájem, vsí a polem –

jen motýl po květinách poletuje časem. –

Hynek se tady viděl na potočním břehu;

to zátiší jej klidem napájelo,

a potůček jej bavil, v jehož bystrém běhu

se vidmo barev kmitalo a chvělo.

Tu po pěšině v houšti postava se mihla,

a blíží se: Aj dívka, v šatu prostém,

leč jako sama víla hnutím, rostem, –

postava vnadyplná, vysoká i štíhlá.

A Hynek, než i tváře rozeznával tahy –

poznal ji! – City, jaké po tu chvíli

byl netušil, mu srdce opojily, –

projel ho nyní záchvěv taký milý, blahý,

jenž nenáležel více této zemi chladné...

Již před ní stál a v její oko hleděl,

jak dotud nedíval se v oko dívky žádné.

Ach, jak je krásná, posud nebyl věděl! – –

I v tom se probudil... Aj, na dvéře se klepá;

a kolem něho šero už se níží.

Svůj nový pokoj Hynek poznal s tíží,

byl zmaten dokonale. Podoba ta lepá

hyne co plachý stín ve skutečnosti chudé! –

I povzdechnuv si, otevíral dvéře.

To sluha byl; a hlásil, u večeře

panstvo že čeká, a že dnešní svátek bude

domácím plesem – veleskvoucím – slaven potom. –

Svátek? a jaký? – Aj, pán ví, že slečny! –

Leč Hynek dotud ani zdání neměl o tom,

však utajil svůj omyl nebezpečný. –

Kam nezavane světa nepokojné dmutí? –

Utíkal z města, že tam proudy sporné

pomátly jemu plány světoborné –

a zde jej tato hříčka mělká v rozpak nutí! –

Už k rozmýšlení ale málo bylo času;

pad filosof – a člověk neodolá,

kdy svět jej hlasem škodolibým volá.

Nepátrá více, kde je původ tomu hlasu,

co tudy na hladké jej svoje pole svádí, –

či hraje si to náhoda s ním pouhá,

či jenom přirozená choutka je to mládí –

či ve hlubinách duše skrytá touha. –

A tak se Hynek rychle ubral podle zvyku

a spěchal potom za svým Ciceronem.

Hostina právě otevřena zvonem;

oživil nyní chodby zástup služebníků;

planoucí četná světla záři denní lila

chodbami na koberce, na zrcadla

až k síni velké, podle večeřadla,

kde vzácná společnosť už pohromadě byla. –

Tu Hynek, ukloniv se její řadě celé,

šel tam, kde tlupou stáli staří páni,

a prosil laskavého jich tu hostitele,

by dovolil mu vzdáti slečně přání.

Ta dívkám vévodila onde v plné kráse.

Kdy Hynek přistoupil k ní volným krokem,

přijala úklon se sklopeným okem

a jemu zdálo se, že lehce zardívá se;

leč více neuviděl v její krásné líci,

an v dík mu hrdě pokynula hlavou.

Velkého světa viděl dámu pravou –

i nadarmo tu hledal ze sna krasavici...

Theodor zastínil jej u ní bez odporu,

an dívky žertem se soudruhy bavil

a hravě plynul svojím živlem v tomto sboru,

kde Hynek rád své úlohy se zbavil. –

I paním všem i pánům uvedl jej rada.

Tam poklona – tu ruce tisknou vřele;

a potom k pokynutí hostitele

se k večeřadlu brala po dvou hostí řada. –

Stůl v úboru se tady pyšnil drahocenném;

mistrná díla kuchyně se blíží,

sbor premovaný nese příbor svíží,

a v sklenky víno šumí v toku rozpěněném. – –

Leč péro mé je příliš chudé pro lahodu,

s jakou tu večer hosté zápolili, –

opustím tedy průběh labužnických hodů,

a přejdu v ples, kam dívky zatoužily.

Jaký tu vnadný rej! – Tu podlaha jak z ledu, –

ze skla a zlata stěny kol se tvoří,

v odlesku živém světel tisíc hoří

až oči přecházejí skorem od pohledu. –

Tanečnic ladný proud jak věnec bílých růží

provitý tmavou stuhou tanečníků

v malebném, přesně upraveném šiku

houpá lehce vlnou – rozvijí se – úží, –

jak provádí je hudby sladce vábné tóny.

Někdy se tanečník má bujněj k skoku,

tam onen zase dvorně hledí na poklony, –

ten manévruje pyšně sklíčkem v oku.

Dnes Hynek tančil zas – a s jakou tanečnicí! –

Musel ji provést, jak to způsob velí.

Ta, které pánů sbor se kořil celý,

jež byla Prahy první hrdou krasavicí, –

jež lehko ploula v tanci, jako ptáček v letu –

on s Laurou tančil. – Ráda šla. On cítil,

jak svůdný plamen z její oka svítil,

na plné líci ruměn makového květu.

a na rtu smích. Leč nebyla to ona,

již tichou, skromnou viděl v duchu stále, –

tu objevila se mu jako růže vonná,

jež kralovala všechněm květům v sále.

Kdy on s ní kolem kráčel, druzí se jí dvoří.

A ona hrdě po jeho jde straně,

na jeho visí ruce – ale patří na ně,

a žertuje. On plně ztracen je v tom moři,

kde svižná poklona i hladké závodění

ve slohu planých květů bouří vlny.

Tak velkých obrazů byl Hynek plný –

a k čemu ony dnes? Ni slova pro ně není. –

Čím dále kráčí sálem tak po jejím boku,

ret jeho mdlej a mdlej se pousmívá

i sotva promluví, a rozpak leží v oku;

jemu se zdá, že každý naň se dívá

a jemu směje se. – Ples jeho skončil mukou. –

Lauru až k místu zaved, – jí se klonil,

a pohléd na vějíř, co tvář jí clonil –

pak šel. I ještě viděl, jak se deset rukou

(chci říci: Deset bálových rukaviček –)

vztahuje pro ni, k promenádě prosí.

Kravatty, šátky, fraků černé šosy,

paruky kadeřené, celá řada sklíček

se tlupou mihá tam, kde ona nyní vstává – –

Již půjde s nimi – on ji plně znudil! –

A Hynek rozmařilé děvě s bohem dává,

i pádí ven, jak někdo by jej pudil. –

A bloudil parkem. Dnes mu zamračeno nebe;

neviděl ono luny čelo bledé,

jak tichou výší svoje hvězdy vede, –

necítil vánku ani vůně kolem sebe;

nic! – Onu bouři jen, co v nitru jemu vzrůstá. –

Tu kráčí volně – zase náhlí v kroku –

i stojí zas a dlaně klade k oku, –

a k slovu trpkému se jemu křiví ústa;

leč mlčí. – Kdo by pověděl, co říci mínil?

Či lál by svévoli, co tam jej hnala,

že rozmarně se k němu zachovala? –

Z popředí zámku světla jasný proud sem line.

Tam ozářena okna čelní řadou,

z nich paprsky se v prouhách venku kladou

trávníkem, křovinou, kde v temnu záře hyne. –

Do oken otevřených průvan lehký vane;

v něm bílé záslony se pohybujou,

a na peruti vánku do tmy plujou

piana zvučné tóny, bujně rozpoutané.

Zas k tanci hrá se; v oknech mihají se stíny

a pružný šelest kroků šumí v sále. –

Ó jistě, Ji že nyní vodí někdo jiný –

tam ona baví se a tančí dále! –

Hynek se zadumal. Proč opustil své dílo?

Velkému cíli obětoval snahu, –

proč nechal jej, i druhy, svoji Prahu

a svoji komnatu, kde milo, volno bylo? –

Matka je zdráva, dobře tady se jí daří,

ji baví kraj i společnosť ta hlučná,

a s hostitelkou již je nerozlučna;

jen on svůj drahý čas tu mezi nimi maří.

Odjede odtud zas – jej oželí tu snadně...

Cos trpce zachvělo mu ňadrem celým –

a chladlo, tichlo v duše hlubinách, až na dně.

Cítil se opuštěným, osamělým. –

Však náhle z toho proudu rozbouřených citů

sen dnešní se mu objevil. On stanul. –

Tichounký vánek vůni k němu vanul,

sad kolem něho dřímal při měsíčném svitu;

v té chvíli vrátila se jemu plnou silou

ta lahoda, v níž za okamžik malý

byl uviděl ten půvab neskonalý,

jejž luzný sen mu vtělil v dívku roztomilou.

Odkud se vzal – a kam byl zašel po té době? –

V Hynkovi živě vzpomínka se chvěla;

jí nebránil se, ale přál ji znovu sobě,

až se mu po ní duše rozbolela...

Netušil dosud, že to jemu ve snu plachém

se zjevil ideál, jejž v duši tvoří.

Tak holá skála živým zlatem hoří,

kdy slunko měkce svojím ovine ji nachem. –

Hynkovi byla svatou žena do té chvíle;

vší krásy vzorem on ji sobě tvořil,

v ní člověčenství vrcholi se kořil, –

a nikdy netušil v ní choutky rozmařilé,

an v životě byl se jí nepřiblížil dosud. –

Jak měla být, – jak v duši svou ji volal,

s tou vnadou jarní ve snu mu ji zjevil osud –

a lahodě té více neodolal. –

V ní toužebně se kochal. Procítil jej znova

ten slasti proud, jímž bytosť její sálá;

jen že – ač vírou už se jemu stala,

nenašel pravého si posud pro ni slova.

Ještě mu byla vlastí, volností a právem,

pravdou – a jak ty idee se zovou,

co k němu slétly jitřní dobou novou,

jej tehdy opojivše; o významu pravém

svých citů rozvlněných nevěděl ni hlásky, –

a dále rájskou epopei spřádal,

kdy první zlatý promik pozemské už lásky

mu v duši snivou tajemně se vkrádal. –

Již opět navracel se k zámku, do komnaty,

by ve snu hledal ony luzné síly –

an kroky jemu v ústret šelestily,

a temnou křovinou se zabělely šaty;

pak, nežli tady uspěl odbočiti dráhou,

do záře luny v jemném vyšla ruchu

děvuška bělostná, – jak říše duchů

zjev tajuplný, zváben letní nocí vlahou. –

Hynek se zachvěl, jako kdy by procit ze sna:

Či mámí jej to nádech luny hravý –

či od Laury jen dráha dělí jej to těsná,

kdy mněl, že ona v salónu se baví? –

Hluboko se jí klonil, ustoupiv jí z cesty.

Leč ona stanula: „Dnes na mně řada,

být hostitelkou, která marně hádá,

proč hosté její náhle ubíhají v klesty? –

Vás málo baví ples, můj pane tanečníku?“ –

A vějířem, jejž posud v rukou měla,

lehounce noční chlad si v líce chvěla. –

„Jáť sotva najdu slova k povinnému díku

za onu česť, kterou mi slečna tehdy přála:

však nechci prohřešit se pochlebností,

jakou by pro vás ovšem byla moje chvála,

jenž nejmenším se cítím z vašich hostí.“

„Ne, pane, tak, – vy se nám vymykáte lehce, –

a vidíte, že sama bloudím nocí;

nesmíte mne tu nechat bez pomoci,

an také v dusný sál mi navrátit se nechce.

Tam už i sama záře světel parnem hasne, –

a zde tak milým zavívá to chladem.

Podejte rámě – projdeme se sadem.

Jaké to vládne kouzlo v noci lunojasné! –“

On ale sotva pozved oka k její líci;

podal jí ruku, v loubí spolu vešli.

Byl více okouzlen teď svojí krasavicí

než ondy v Praze, kdy se prvně sešli. –

Mlčky se procházeli dále v sadu vonném.

Za nimi tóny slábly, tišej zněly. –

Dolinou páry potoční se chvěly;

planuly skvoucí hvězdy tmavým nebesklonem,

úplná luna září bledě prosvitavou

nad černým lesem oblévala skály,

že bělaly se v zamlžené dáli

tak jako labutě, kdy na jezeru plavou

tichounce, volně, polo ve snu. – V také době

zář, vůně ovzduší, kruh jisker plný

vábívá mocně duše milující k sobě,

a k hlubinám je nesou citů vlny! –

Leč Hynek v upomínkách ještě tonul cele.

Snem jemu byl ten zásvit luny bledé,

snem dívka, kterou nyní sobě vede, –

vše sladké, ale stínem chladným pozatmělé. –

Až náhle procit, jako poutník, jenžto v mechu

snům by se oddal pod ochranou stromů,

náhle se budí, zděšen ranou hromu –

tak Hynek, slyše vedle mírné chvění vzdechu...

Před sebou opět viděl domu okna temná;

a Laura, nyní odvrácena hlavou,

že tvář co čára pouze jevila se jemná –

od něho v dálku pohlížela tmavou. –

„Je velmi pozdě – dobrou noc! – Mé díky vřelé.“ –

Ta slova hluboko mu v duši zněla,

kdy zašla děva. – Luna potemněla,

i sadem všechno bylo pusté, osamělé. –

Pak Hynek jako vinník chodbami se loudil,

kde zatím se už ticho rozložilo,

an hosté, co jich v zámku bylo. –

Náš hrdina však ještě dlouho duchem bloudil

za svojí vidinou při matné záři svíce;

až nyní, po dlouhém čase jednou

vyslala Músy k němu hrdá krasavice.

Vzal péro, nedbaje, že hvězdy blednou.

Ač na počátku ještě vázlo jemu v tísni,

an rýmu odvykal v tom bouřném čase, –

již našel svoji zlatou nitku zase,

varyto jeho zvučně zachvělo se v písni, –

Já čet ji po něm; ale rukou neumělou

již nedostihnu mladistvého vzletu,

jakým se láska jevit měla světu; –

jen závěrku jsem ještě uchoval si celou:

„Duch nadšení mě k sobě na perutě jímá,

co, dívko, ty se kloníš nad propastí.

Já probudím tu sílu, co ti v duši dřímá –

a zachráním tě sobě – svojí vlasti!“ – –