Zpěv 5.

„Po plesu nuda! Moji drahou sestřeničku

nebaví letní den, ni modro nebe,

ta příroda, již vidíme kol sebe, –

nedátě ctitelů, již chodí na vějičku!“ –

„Děkuju, Theodore, za tu dobrou vůli,

s jakou honíš po nápadu vtipném;

jen škoda, kdy se zdá – že už jej chytnem –

ustaneš při nejlepším, v samé jeho půli.“ –

„Ó velitelko moje! toť je osud lidí,

co darmo láskou nešťastnou se mučí;

jsou ale jiní, kteří chybu jejich vidí

a vyhnou se – an z chyb se cizích učí.“ –

„Jsou jistě moudří.“ „Pak se rychle moudrým stanu,

a se strýcem a Hynkem u taroků

dokážu mlčky pozorností v oku,

že také z družného jsem rodu paviánů.“ –

„Ó fuj, té ošklivosti! – Zůstaneš tu u mne,

i věnuju ti úsilovnou snahu,

bych do času, než uvidíme Prahu,

zas uhladila tvoje zvyky nerozumné.“ –

Tak Laura s Theodorem krátila si chvíli

v parku i doma při venkovském tichu.

Po plesu vždycky spolu pohromadě byli,

vždy plni žertu, rozmaru a smíchu. –

Leč paní u velkém se chvěly nepokoji.

Vše viděly, a měly radu k tomu,

by raděj’ Theodora poslal z domu

an velmi v cestě tady jejich plánu stojí. –

Hospodář ale mlčel; v něm se rozpak budil:

Pro Lauru byla zábava tu sporá, –

a jestli odvede jí Theodora,

pak celý venkov by snad úplně ji znudil;

i zachce se jí Prahy. Tam je konec plánů,

tam zábavy a plesy všechno skříží,

kol ní tam bude znovu celá řada pánů,

a Hynek se jí více nepřiblíží. –

Šlo dále všechno touže kolejí. – „Kdo zbádá

ten rozmar dívčí? – Tu si zahraje s jedním,

a zítra jest jí zbytečným a všedním –

jiného sobě zajme. – Či má koho ráda? –

Smích vábný se jí na rtu okamžitě tlumí

a líce zachmuří se jako touhou, –

než, citem-li anebo chvílí dlouhou –

to poznat, povědíti – sotva někdo umí.

Škoda té krásy v růži! Jenom pro motýly

je stvořena, jen s nimi hrát by chtěla;

tak pel i vůně v plaché promarní se chvíli –

a vnada žití s mládím uletěla!“ – –

To Hynek rozjímal, an po procházce oné

(kde mlčky u Laury se ve sny hřížil –)

na druhý den k ní v naději se blížil,

že přijetí tu najde jistě blahosklonné, –

a že svůj apoštolský úřad počne u ní,

by z loutky rozmařilé hvězdu tvořil,

by předsudek a všední názor bořil

a výše k ideálu ved’ ji na výsluní:

A ona v pýše zatím přijala jej chladné –

však ruku svou mu k políbení dala! –

I bylo jemu, jak kdy s nebe dolů spadne,

jaká to přes noc proměna se stala.

Pak viděl, jak se dobře baví s Theodorem;

co den jej brala s sebou na procházky; –

ten hoch, svou vášeň zova jménem lásky,

se utápěl v ní, jako blázen ve snu chorém. –

A Hynek mlčel při tom; nezkusil to více,

by Lauru smířil, nevěda, čím hřešil;

na oko chladen, tím se venku těšil,

že rada přítelem byl velkým šachovnice.

Tak sedávali spolu, do hry zahloubáni

dny celé k parku nebo na balkóně;

a k nim-li s Theodorem Laura přišla maní,

byl Hynek tichým, jak by nestál o ně. –

Však za to potají, kdy o samotě, býval,

tu cit, jejž dosud nebyl nikdy znával,

jej v srdci hnětl, mučil, překonával; –

a s trpkou výčitkou se z okna za tou díval,

která mu hříčkou vzala drahý pokoj duše, –

a kdy v tom citu hlubokém a novém

neuměl rychle zalichotit slovem –

jej opět odhodila rozmarně a suše,

tak jako dělává to rozpustilé děcko

rvouc jabko se stromu, kdy neuzrálo,

a pohrdavě potom odhazuje všecko,

an podalo mu sladké šťávy málo.

Zatoužil v dálku; ale přece neměl síly,

aby odloučil se od té číše jedu.

Vždy novým ohněm zaplál při pohledu

na lepou stopu oné čarodějné víly.

Přemýšlel – odhodlal se – potom opět váhal:

tu, byť ji tajně, moh’ se dívat na ni,

a bez ní svět jen chladnou byl mu plání. –

Kdy žal a smutek jemu příliš k srdci sáhl,

ubíhal v temno lesní, kam jej kroky vedly,

a znovu bloudil sobě pro útěchu, –

sedával opět sám tu pod zelením jedlí

a naslouchal jich šumotu a vzdechu. –

Tak rána jednoho, kdy sotva stín se šeřil,

opustil pokoj, v jehož okna s výše

ta hora skalná hleděla mu tiše;

k ní právě cestou lesní v ranním šeru měřil. –

Lehounce šumělo to korunami jedlí,

a vůkol ve hlubokém lesa klínu,

mír ještě dřímal pod perutí stínu,

kdy nad vrcholi šeré obláčky už bledly.

A Hynek vystupoval na temeno skály,

an červánek se rozlil po okruhu,

a polosvitem jitra otvíral se v dáli

čarovný výhled do zelených luhů. –

Dolina šírá – mlha ulehla si na ní.

Ne pokrov, jak jím zima kryje hory, –

než pel to svěží, blankytný a sporý,

jaký v té tiché vlažné letní době ranní

nádech tak měkký dává horám, pláni všady, –

jak závoj nevěstě, již proto halí,

by v síti stříbrolesklé prosvitaly

vábněj’ těch dívčí tváří, šíje sladké vnady. –

Na blízku strom i květ se živou barvou sytí, –

dál v údolí se jemné stíny valí,

potoky jako nitky stříbrné v něm svítí;

v dílce je modré hory obejaly. –

Tvář Hynkova se živým ohněm pozarděla,

proud ze srdce k ní stoupal mocnou vlnou;

vzedmul se cit mu hrudí touhyplnou,

až slovy tichými se ústa rozechvěla:

„Vychází světlo věčné! – Zornička už bledne –

ve hloubce mizí, odkud byla vstala.

Jí skončen úkol. Taká něžná, malá –

čím pod velikým sluncem byla by nám ve dne?

Takový cíl je náš. My vlasti zubožené

jitřenou budem. Až den její vstane

a nad slunkem se nebe volně rozeklene,

my zajdeme po práci dokonané.

Já rád už tehdy tebe, zorničko má, vídal,

kdys oknem zářívala z noci tmavé

do dětské síně, jako oko smavé, –

jak by to jasný pohled matky dítě hlídal.

Ty’s pohádkou mi sladkou tehdy ještě byla.

V rostoucí duši mé tvá záře roste,

až objevil se význam báje prosté

i tvého podobenství, moje hvězdo milá!

Veškeren úsvit právě v pusté noci žití

je tobě k obrazu! – – Tam naděj’ hyne

a víra zoufá: Aj, tu jitřní hvězda svítí –

útěchou z temna její světlo kyne! –

Ó miluji tě vroucně!“ – s touhou rozechvělou

k ní náruč vypjal: „– kdy mne srdce bolí,

kdy umdlévám jak poutník v šírém poli,

ty naplňuješ novou silou duši celou,

a k cíli posvátnému slabou vedeš nohu;

ó provázej mne v žití dálkou tmělou,

a jestli půjdu dráhou osamělou,

dej potom, na konec ať říci sobě mohu:

Můj úkol dokonán; kde pouště byly holé –

osetá niva budoucnosti kyne, –

šťastnější plémě z toho žíti bude pole, –

kde v růvku sobě dělník odpočine“...

„Amen!“ – hlas tichý, jemný ozval se tu za ním,

tak mírný ve svém nadpozemském chvění,

jak hasnoucí by hvězdy pozdravení

to bylo slétlo k němu čistým vzduchem ranním. –

Užaslý na to mladík obrátil se čile

a Lauru spatřil. – Malou ručkou svojí

na skálu opřena, tu za ním stojí. –

Minula potom v tichu ještě drahná chvíle,

co navzájem si v okem oko pohlíželi;

On zruměnil se – ona byla bledá.

Těch rozpaků se zbavit ovšem oba chtěli, –

i každý chvatně první slovo hledá. –

Ucítil Hynek, jak mu zúžilo se nitro,

kdy ze svých dumek vyrušen byl děvou...

Však sejmul dvorně klobouk rukou levou,

poklonil se, a klidně řekl: „Dobré jitro.“ –

„Jaký to chladný tón po oné vroucí řeči...

Ach ovšem – jiný cit – i zvuky jiné.

Žel, na zemi že nadpozemské hyne,

jak jen se toho dotkne cizí ruka něčí.

Tak, jako k jitřeně tu modlil jste se právě –

kdybyste jednou mluvil k děvám země,

vydobil byste asi mnohé srdce hravě.“ –

Tón smutný prochvěl jejím žertem jemně. –

„Však promiňte, že jsem vás tady vyrušila.

Než, mladí páni ve velikém městě

uvyknou zřídka také ranní cestě,

byť vyhlídka, jak tato, byla divomilá...“

Mluvila přerývaně, jak by dech se krátil,

a s kvapem, neuvyklým v kruzích města.

Snad ji tak unavila ranní cesta, –

vždyť zas i plný ruměn v líčko se jí vrátil,

tím hlubší, že sám Hynek ještě mlčel stále

a pátravým jí zrakem hleděl v líce.

Jak bez pomoci před ním – vinula se k skále,

tu v plné záři stojíc – krasavice.

Tváře co lupen růže, v rámu černých vlasů,

postava vzorem bujné harmonie, –

klenutá ňadra, hrdě přímá šíje,

a přece ohebná jak proutek kolem pasu;

a temné oči, řasou dlouhou zastíněné,

se zdály studánkami ve svém plání,

kde hvězda obráží se v mihotání,

a kapraď nad nimi svůj zdobný vějíř klene. –

Na jasném čele, měkká čapka z hermelínu,

na těle roucho šeré, stříbrotkané –

tak lesem vytanula z černavého stínu,

jak na mraku kdy plná luna plane. –

„Já měla jistě za to, že jsem prvním hostem

dnešního rána pod zeleným krovem.“ –

Však znovu zarděla se pod tím slovem,

ač bylo promluveno přízvuku tak prostém. –

On ani tušit neměl, že jej byla znala,

kdy pod oknem jí kráčel po záhoně, –

a ona, usednuvši na komoně,

se potom v šero za ním na výšinu dala. –

Co budívalo ji teď ze sladkého spaní

a provázelo ji co muška v letu,

to neměl ovšem nikdo pozorovat na ní. –

to tajila, jak plod se tají v květu. –

Jak plným půvabu jest umění to známé,

laškovat srdcem jako hračkou dětí, –

jak s květem pestrým na zelené sněti

bez obavy, že stonek snad se přitom zláme. –

Kdys výsadou to bylo jenom lidí mála;

teď u nás vůbec už ta cnosť se šíří,

všude jak houby rostou bohatýři,

jimžto by ona doba ztracenou se zdála,

kterou by neprovedli celou ve hře svůdné

se srdcem, jaké nabídne jim chvíle.

Myšlénky, zaměstnání vážnější – jim nudné, –

a dívčí rozpaky tak vábné, milé! –

A proč jich neužíti, když ta sama děva

dřív bujnou svévolí nás vedla k zmatku? –

Teď prozrazena – půjčka za oplátku; –

jen směle dále, ať se malou chvíli hněvá, –

rozbořme onu hradbu panenského studu,

med vyssajme jak vosa šťávu z višně,

a potom slupku odhodíme pyšně,

že dovedli jsme na čas ukrátit si nudu. –

My dokázali, že jsme velikáni smělí! –

A sláva naše bude dovršena,

kdy mnohé dívky takto před námi se chvěly

a s nimbu svého námi padla žena! – –

Hynkovi takže hlavou myšlénka ta bleskla,

když o samotě v šírém stínu lesa

viděl, jak hrdá škraboška ta klesá,

kterou se tvář té dívky byla prvé leskla. –

Ač nebyl nikdy sběhlým ve hře oné chásky,

která se chlubí troféjemi bálů,

jež pochoutku svou najde na skandálu,

a pitvoření svoje halí slovem „lásky“ –

teď citem přirozeným, – v matném lesku oka,

trhané řeči – ze zardělých lící

též poznával, že nemá v Theodoru soka – –

a litoval ji, pyšnou krasavici. –

Z prvu to lehce chvělo koutky jeho retů –

z tváře mu ruměn zmizel, bledlo čelo,

blesk mihl okem, cos tam proletělo

i zanechalo v tváři chmúru po svém letu...

pak odvrátil se. – Právě nad horami v dáli

teď vycházelo slunce v proudu zlata.

Po vrších táhla mlha růžovatá

a lehké její vlny jemným ohněm plály, –

an po dolinách ještě měkký stín se vinul,

pel modravý kryl ještě květy na nich,

až krajem daleko tam v bledém svitu hynul,

utonul v moři zlatých barev ranních. –

„Kdo v takovéto chvíli jednou krásu celou

byl poznal kraje, – nezabude místa,

kde zjevila se mu ta vnada čistá –

a zamiluje tuto skálu osamělou. –

Vy domovem jste v kraji tom – já pouze hostem,

a krasocitu vašemu se klaním.“ – –

Tu Laura, která stála ještě za ním,

při tónu řeči jeho, mužně vřelém, prostém

jakoby osmělena, postoupila dále.

I stáli nad propastí podle sebe

na této šedé, z lesa vystoupnuvší skále –

před nimi kraj – a výše volné nebe. –

Hle, naše otčina! – A tyto luzné tvary

z pralesů vyšly! – Prošly věků řadou –

i zdají krajinou se býti mladou;

a přeci jen kraj ten v celé podobě své starý!

Tak vlnily se tehdy řady klasů polem,

tak bělala se v mlhách dálky města,

tak vinula se po těch stráních cesta

a potok podle mlýnů květoucím tím dolem,

kdy volný český hlahol ozýval se v kraji

a mocný český národ měl ta místa,

kde všude cizáci teď první slovo mají

a vyhubena mluva naše čistá.“

Co mozolů a potu, práce dlouhých věků

to stálo, aby Čech tu zkypřil zemi,

osvětě dráhu probil hvozdy těmi

a uchránil ji vrahů divokého vzteku!

Co vyšlo asi pod tím smavým nebem vzdechů,

co krve skropilo tu půdu tady,

co bojů kryly květné v kraji sady –

by svoji žeň tu vzalo pilné plémě Čechů!

A kdy už dílo mělo býti dokonáno,

a nad krajem se volný duch měl nésti –

tu potemnělo dýmem dědin jasné ráno –

v jich tichu pochováno naše štěstí...“

A zpustly kraje tyto krokem cizích vrahů;

náš národ ubit; na praporu svatém

znamení hanby vyraženo katem –

a vypuzen je syn od oteckého prahu.

Však ani tehdy, v dobách nejvyšší té strasti,

kdy slavná národ stal se plachou zvěří

a chodil žebrat u oteckých dveří –

ni tehdy neprodal svou lásku k drahé vlasti!

To málo, co mu zbylo, přivinul k své hrudi,

ubitou matku pokryl bídným šatem

a mněl, že ze mdloby ji vroucí láska zbudí,

již zachoval ten národ v srdci zlatém.

Ó bože, bože věčný – což ta zkouška hrozná! –

Či po té noci smrtelného strachu

pozvedneš tento národ lásky z prachu?

Či přijde doba zas, kdy svět tu křivdu pozná,

kterou se zaplatilo apoštolům světla

za to, že světu do hluboké noci

přinesli hvězdu jitřní ku pomoci?

Či naše prosba k Tobě ještě nedolétla,

že necháváš nás úpět v porobě a stesku,

kdy heslo naše dávno vládne světem,

osvěty slunko září dávno na nebesku

a strom svobody ducha kyne květem? –

Národů jaro zajde! – Na vypráhlém hrobě

my darmo slzou trávu zalíváme,

darmo svým dechem zemi zahříváme

i darmo v okovech své ruce pneme k Tobě,

ó věčný Slitovníče, věčný Soudce Světů –

našemu hoři matka neožije,

a slávy plášť ji více nepokryje –

národů jaro zajde – nevydá nám květů...

My nenajdem svých dávných učitelů více

ni pevných mečů k boji za svobodu,

a nepřivedou více naše krasavice

statečných synů pokleslému rodu!“ – –

Dlaněmi sobě pokryl zanícené čelo

i poodvrácen – mlhu stíral s oka, –

a vzdechem tichým duše ze hluboka

mu na rtu chvějícím to bolně zaúpělo. –

Ubledlá co ta pýř na vlastní její skráni

a studená co šedá pod ní skála

tu Laura tiše podle Hynka stála.

Pak jako v zapomnění hlavu k němu sklání:

„Jen tiše, tiše, srdce! K čemu klesat vírou?

Tvé lkání volá českou děvu ze sna –

vykvete její láska opět zemí šírou,

a matičce dá nové květy vesna...“

A Hynek pozvedl se po tom sladkém hlasu;

ruměn se rozlil po bledé mu tváři

a děvě v ústret modré oči září

z uvolněného rámu zlatých jeho vlasů:

„Neklameš-li se? –“ volal, – „není zjev to citu,

kdy zaplanul jen chvílkou rozechvění,

a v bouři světa ledové se mění,

hyne i znovu hasne v bludičkovém svitu? –

Ty cítila bys jiskru ve svém srdci živou,

planoucí ohněm lásky věčně mladé,

a chceš být rodu svému dcerou obětivou,

jež na oltář mu svoje srdce klade?“ – –

Zakryla jednou rukou rozpálené líce

a druhou vztáhla k němu... Tak se chvělo

jí na rtu slůvko, jak by uletělo

hnízdečku tiše malé ptáče: „Chci“... Nic více. –

A Hynek před ní klekl jako před světicí –

vzal její ruku, přivinul ji k retu,

i v blahé chvíli unešen byv světu,

líbal tu ručku bílou, mdle se tetelící.

Tak pohrouženi byli drahnou dobu v sobě,

až podala mu potom svoje ruce obě...

„Ó dívko má! Tak dlouho jsem tě hledat musil!

Tak toužil jsem a zoufal o samotě!

Teď našel jsem tě – život oddám pro tě...“

A znova bouřná cit mu vroucí slova dusil.

Až po chvíli zas jako v modlitbě k ní pravil:

„Ó miluju tě! Jitřeno ty zlatá –

ty’s moje láska první, čistá, svatá,

pro tebe bych v oběti se nikdy neunavil! –

Buď požehnány tedy na vždy mezi všemi.

Až na svůj prapor jednou klesnu v boji,

pozvedni ruka tvá jej nad oteckou zemí

a zachovej ho v záři lásky svojí!“ –

Teď zašveholil skřivan pod blankytem nebe,

hvizd kosa chvěl se pod klenutím stromů;

zařehtal koník za skalinou k tomu –

milenci neslyšeli, pohrouženi v sebe. –

Tu houští na stráni, kde pěšina se kryla,

se zachvělo a rozevřelo z pola.

Pod ním tvář mladá, vyžilá a holá

slídivým pohybem se volně objevila.

Zelený klobouk s peřím pokrýval tu hlavu

a malé sklíčko jedno oko krylo; –

půl těla jevilo se v mysliveckém hávu,

a druhou půli houští utajilo. –

Již uviděl to dvé tam na vysoké skále.

Zarazil se protřel sobě oči,

dlaň otevřenou vložil sobě nad obočí

a patřil – patřil – patřil na ně neustále.

Pak sobě zamručel: „Dej pozor, Theodore, –

ty sníš, můj hochu. Co se to tam stalo? –

Či ve zraku mém síly je už málo –

anebo ranní světlo ještě tak je sporé?

To není přece ani možno? – S Hynkem ona

že rendez-vous by si tu byla dala, –

s ním že tak po ránu ty procházky své koná

a tak se zapomněla, moje malá? –

Či on to do opravdy už i před ní klečí?

Opravdu-li se ona k němu shýbá? –

Či – parbleu! on ji do opravdy líbá?! – –

Může-li být jaký skandál ještě větší? –

Oh, mon Dieu! To věru stopa vzácné zvěře,

co lov můj ranní dnes mi přived’ k ráně.

Nu, přijde chvíle! – Nalíčíme na ně!...“

Keř opět uzavřel se – lovec dál se béře. –

Již rozlilo se všudy volně světlo denní

i po horách a strání, luhem, polem, –

a pro milence ještě světa vůkol není –

je světlá mlha jala kol a kolem. –

Přilétla nyní černá nad hlavou jim vrána,

a tichne v lese kos i skřivan v poli,

kdy náhle tichem hvozdů zahlaholí

ze hlouba lůna jejich temně střelná rána.

I znova k tomu řehce koník za skalinou – –

Teď uslyšeli. Ještě k rozloučení

posledně vroucí plane políbení –

a rozešli se potom, každý v stranu jinou.

Laura za skálu zašla; na to v malé chvíli

po lesní dráze podkovičky zvoní,

jezdkyně švarná po ní domů lesem pílí.

A pod zelením Hynek dumal o ní. –