Zpěv 6.

Mou duší jako ve snu tiše táhnou zjevy

chladné, co luny záře plání bílou,

smutné, co vánek jarní nad mohylou, –

unylé jako první láska v oku děvy;

ta chvíle hoří ještě bludičkovým svitem

a v žití volně umírá i hasne,

jak po jitře se tratí hvězdy jasné, –

dech poupěte jak hyne v květu porozvitém. –

To zjevy lidské vášně, slaboty a síly

a víru žití, plna bouřné pěny; –

a z lůna stínů těch se zvedá obraz bílý

s vábivou, vnadyplnou tváří ženy. –

Já nejdu však za jeho čistým ideálem –

nestačí moje peruť oné výši,

ač volala mne touha k jeho říši,

kde jenom vyvolený pěvec bývá králem. –

Však jeho stín, jenž bývá luzným jinochovi

a ruší jeho klid – jal moje péro;

stín, který v naše luhy vrhá šero,

zjev to, žel! po Čechách ne vzácný ani nový.

To ženy obraz, o níž velký pěvec praví,

že vášní nehodna, jež pro ni chvějí

srdcem, – ni písně, co ji velebí a slaví,

an podvodna – tak jako nožka její...

Ó Hynek ubohý, že neznal pěvce slova! –

On věřil snu, jenž oslepil ho září,

a měl, že dívka za líbeznou tváří,

jen duši milostnou a obětivou chová. –

Po ranní oné schůzi na vysoké skále

již Lauru svoji rád i doma hledal, –

s ní parkem chodil, po boku jí sedal

a vypřádal svůj úkol apoštolský dále.

Jí šeptal tichým hlasem báje dávných časů,

a blouznil o Vlastě a o Libuši, –

líbával při tom něžně kadeř jejích vlasů

a vyprávěl, jak sladko mu je v duši. –

Ach, naše dívky ještě nezvykly té řeči.

Nač minulá jim sláva jejich rodu, –

nač duše zánět pro vlasť, pro svobodu? –

Jim stačí, milovník-li pokorně tu klečí

a po desáté lásku přísahá jim věčnou,

a vnady jejich obdivuje, slaví, –

pak lehkým žertem laškuje i baví –

a znova přislibuje věrnosť nekonečnou.

I v tom už velký prospěch našli mnozí páni,

pakli že k vůli proměně a celku

v klevetné s krásotinkou jinou přirovnání

svou postavili vzácnou velitelku.

Což divu, Laura, takto unavena cele,

že naříkala na bolení hlavy,

a nespěchala více do zábavy

už potom nikdy po bok svého učitele. –

A právě, kdy už těšili se staří páni

že záměr jejich naplní se zdarem,

a svatbu příštím určovali jarem –

tu ruky obratem zas byli oklamáni:

Zas Theodor, tak jako dřív, se s Laurou vodil,

žertoval, smál se, jak to Laura chtěla;

a Hynek, jestli též je chvíli doprovodil,

šel volněj’– volněj’– až je nechal zcela.

Zas býval málomluvný, smutný – jako dříve, –

ba ještě níže mladou hlavu klonil;

někdy si rukou čelo pozaslonil,

jak na vidiny by se upomínal snivé;

pak sobě tiše vzdychnul, pokývnul si hlavou

a krokem volným dál se parkem brával.

Již více ani radu nehledával,

jako by vůbec knihu zavřel nad zábavou. –

I častěji než jindy v pokojíku dlíval

a psaní psal, či kul tam svoje plány;

a častěji a déle do dálky se díval,

jako by znovu toužil v ony strany. –

Tu vložila se ale radová v to dílo;

a použivši líbezného jitra

vše na procházku pozvala si z chytra,

by mladí sešli se a vše se napravilo. –

A vyšli sobě v lesy. – Rada s Theodorem

se opozdil; i zaujal ho řečí,

naň opřel se, zas plaid mu podal něčí,

a konečně ho ještě vážným utkal sporem

o přízvuku a vnadě hrdé angličiny.

I paničky se nerozlučny zdály;

a zatím Laura s Hynkem v lesní vešla stíny,

kde vůni sladkou keř i květy vály. –

Však sotva malá přešla chvíle – za motýlem

se ženouc, Laura opustila křoví

a víc se neohlédla po Hynkovi, –

lovem se zaujala v kvapu roztomilém:

Již Theodor i s plaidem, slunečníky, šátky

a s monoklem svým neodlučným v oku

se k víle této v bujném družil skoku –

v les uběhli a již se nevraceli zpátky. –

Paní a rada, všichni, jako s nebe spadlí

se po Hynkovi ohlíželi kolem;

než o něm darmo kvapné otázky si kladli –

jak slehla by se země s apoštolem...

Co událo se mezi ním a Laurou stranou –

to lesy utajily ve své hloubi,

a tajno zůstalo i pak, kdy z doubí

Theodor navrátil se s Laurou udýchanou.

„Kde Hynek?“ – troje ústa jedním dechem děla.

„Což vím?“ – Snad baví s němými se keři, –

či krokem volným délku lesa měří...“

A marná výprava se domů navracela. –

Pod okny zámku Laura, naplněna vzdorem

veselou písní překvapila dámy

a pak se rozesmála hlučně s Theodorem,

jenž rozplýval se celý poklonami. – –

V komnatě své, jen dvéře zavřely se za ní –

však Laura ztichla. – Duše rozechvělá

v ní jakés tíži uniknouti chtěla,

co byla z nenadání spočinula na ní. –

Chtěla by myslet – ale myšlénky jsou plachy,

nezvykly poutům, jako motýl síti;

teď bujnou svévol v proudu krve cítí –

tu znova leká se a poumdlévá strachy

a cítí žhavý plamen z tváře, šíje, z očí, –

ji znovu na rtech políbení pálí

a zdá se jí, že celý svět se kolem točí

jak tehdy s Hynkem na temenu skály...

Kde ona chvíle? – – Byl to jako zážeh blesku,

zaplanul bouří, projel dívce duchem, –

i takže náhle zašel v temnu hluchém –

hledejte jemu nyní stopu na nebesku! – –

Než jedle, co se před tím pnula pyšně v lese,

ta po té bouři smutně hlavu kloní,

a v tichu hlubším ještě dumá o ní –

vždyť na svém bílém ňadru stopu její nese...

Tak těžko Lauře bylo onu chvíli nésti;

ač Hynkův duch ji v nové pudil vzdory –

cítila přece, s ním že její kvete štěstí,

a bez něho – že klesá bez opory. –

Nebyla koketou víc nežli která jiná,

a měla vůli, poutat Hynka k sobě.

Že rozdílny tak byly duše obě –

svedl je osud – ona nebyla tím vinna. –

Duch její dotud spal a snil. A ve snu živém

si hrála s obrazy, jež kol se vily.

V okolí jejím nebylo té síly,

jež k činům by ji byla podňala svým vlivem.

Mládeži kruhů jejích Theodor byl vzorem,

titěrný vzor! – jenž odpor u ní budil

i naplnil ji ovšem pohrdavým vzdorem:

Je pokořila – z nich ji každý nudil. –

Než, přece byla dcerou toho kruhu světa,

jenž nezná život, jak se níže jeví,

a o bolestech lidské péče neví;

tam ohlas temné bouře z dola nedolétá,

kde velké idee a vášně pusté, divé

tak podle sebe vrou, jak výhní kovy,

co hrubé vyšly z ruky kovkopovy

a ohněm očištěny dají zlato živé. –

Těch ona neznala: Jak hedbáv, co ji šatí,

nejeví stopu ruky, co jej předla –

tak v žití děvě té jen hladký povrch platí;

co pod ním – ještě poznat nedovedla.

Když uviděla Hynka, – jeho pohled jasný,

tu vznícený a mužný – opět snivý

a zádumčivý, ušlechtile tklivý –

a jeho celý zjev, tak ideálně krásný

podivným kouzlem zajmul rozmarnou jí duši.

Kdy mlčel, toužila po jeho hlase, –

kdy mluvil – ohně slov se bála zase

a cítila, že srdce její teskně buší,

že ono žehrá na to jeho volné hnutí

a v sobě jakýs’ toužný nářek tlumí, –

již poznávala to, že on ji k letu nutí,

a že mu nestačí – a nerozumí...

Tak jako za obláčkem stín – se za ním táhla

a hněvala se, že on k výši touží,

kdy ona za ním po zemi se plouží, –

a kde jí vše se klaní – jej že nedosáhla – –

Pak přišla nenadále ona chvíle ranní.

Vyploulo slunko v nebi růžovatém –

a její oblak zahalil se zlatem,

že krása jeho jako bleskem padla na ni;

stín ovšem rozplynul se v proudu toho světla

i zašel... Kratinká to chvíle byla;

kde sloučili se, duhou plachou růže zkvětla –

na zemi jenom slza po ní zbyla...

Vysechla, hynula, jak slunko vstalo výše – –

Den obvyklý se šířil po krajině,

poznovu zemí stín se ploužil líně,

a na výšině oblak nebem plynul tiše –

tak jako dříve... Nyní Laura o samotě

cítila jeho výš – i svoji nudu:

„Či já se darmo sama soužit budu

či darmo tebe zvát a ronit slzy pro tě,

kdy ty jen za vidinou vzdušnou kamsi pluješ,

a čím se rychlej’ nesu za tvým sledem,

tím rychlej’ ode mne se znovu oddaluješ

a zanikáš mi na vesmíru bledém? –

Stůj nyní, oblaku! – A byť i v mlhu splynul,

a byť jen slza po tobě tu zbyla –

mou býti musí tvoje líce milá;

i zahyň třeba, jen kdy pro mne ty jsi zhynul.

Však nezajdeš! Já sama zachráním tě sobě!

Ten duch tvůj hrdý mně se kořit musí!

Jen tvoji modlu rozbiju ti v kusy –

a potom budu sama živou modlou tobě...

Ach, na co že tam hledáš krásu nad oblaky,

Nač toužíš tam po oné chladné výši?

Což neplanou ti tady v ústret moje zraky? –

Proč nevidíš, co v této leží skrýši?“ –

A položivši ruku na hruď rozvlněnou

povstala prudce; jako maní padla

jiskérka oka její do zrcadla – –

I pohlížela děva v tuto plochu sklennou,

tak hladkou – chladně lesklou – jako plástev ledu;

a hledí – hledí – ruměn v líci zrůstá,

i usmála se malinová ústa –

a černé oko její plane při pohledu.

Vydýchla mocně – úzký živůtek ji svírá;

i rozpíná ho – patříc bez ustání,

jak vnada za vnadou, co tam se uzavírá,

z lesknavé plochy usmívá se na ni...

„Ty sličná!“ – zrcadlo jí zrádně povědělo;

a jeho lichotou se opájela,

že blouzníc, o tom sama nevěděla;

a pod řasou z těch očí cosi uletělo

jak ptáček z klícky, která byla otevřena.

Po tají ušel, nevrátí se více...

To nebyl pohled hrdé panovnice,

má dívko! – takto hledí milující žena.

Ty chtěla’s vládnouti a zlomit hrdost’ muže?

K tomu tvé srdce bylo příliš mladé.

Tak svými trny také vypíná se růže –

a v oběť přece květ i vůni klade. –

Kdo zavinil, že právě k této růži vnadné

za slavíka – se hrdý orel sklonil?

A kde by jiný něžnou písní zvonil,

že mocnou perutí ji nesl k výši chladné?

Ach, všude po dolině – i v té chýši prosté

by její láska vděčně jemu kvetla

a vínek jemu kolem skrání pletla,

na němžto krásné poupě za poupátkem roste...

Než, tam v tu výši chladnou, na temeno hory,

tam bojí se! – Vždyť není půdy na ní,

tam poklesla by pyšná růže bez opory –

tam zhynula by síla jejich zbraní...

Co bavila se Laura ve svém budoiru,

klonil se letní den. Tak dusný, horký,

že slunko u západu, nad pahorky

ještě co planá výheň zaplanulo v žáru,

a projímalo zlatem zelenavým lípy,

co alejí se táhly do zákoutí

k Hynkovu oknu, kam na svojí pouti

teď slunka dolétaly ozlacené šípy. –

Lehýnkou květovanou clonou z mušelínu

zastřeno okno. U psacího stolku

prodléval Hynek. Polo v záři – polo v stínu

tu v dávno zvyklém opět dumal spolku. –

Jak dlouho bylo tomu, co ty doby zašly,

kdy s myšlénkami svými sám tak dlíval,

sny o lásce i o svobodě sníval –

až ranní červánky jej někdy tak i našly? –

Teď onen klid, co jemu tehdy v ňadru dřímal,

byl pohádkou. Tam v útulné té celi

i povzdech, touhou mládí rozechvělý

jen v lůno míru čistou jeho duši jímal;

v ní nebývalo tehdy skvrny ani stínu,

byl jediný to obzor volný, světlý,

tak jako slunka zář, kdy padá na planinu,

kde na potůčku pomněnky jen kvetly.

Pak temná prohlubeň se náhle otevřela,

v ní zašel potok dětských jeho citů;

tisíce kapek zbylo na pažitu, –

co slza skanulá se na něm každá chvěla. –

Vysechly úpalem; a víc jich není znáti,

uvadl květ na opuštěném břehu,

aniž se více k nevinnému běhu

dětinných citů potok ve své břehy vrátí. –

Vše na vždy utraceno... Ach, ten pocit sladký,

jenž pojal hruď jen při vzpomínce na to,

proč byl tak nestálý, tak prchavý a vrátký? –

Co výměnou mu přines osud za to? – –

Den jeho, který potom kraje uvítaly,

jen vášní úpal naučil ho znáti

a bouři, která mnohý plod už klátí,

než dočkal svého léta, ještě nedozralý.

I tento den už tone v noci z nenadání

mlhavé jako propasť bezeměrná,

sotva že hvězdinka tam kmitá z černa, –

a z hloubky vyvstávají pusté mraky na ní.

Ty pocity, jež právě čas mu podal sporý –

dny poslední – teď hynuly mu v šíru,

sotva je zahléd, jako plaché meteóry,

co zaplanou a mizí ve všemíru.

Byl náhle zasnul jako po opojném víně,

utopil duši v rozmařilém víru;

u Laury hledal pro svůj neklid míru –

i spoutala mu křídla... Vše se plouží líně,

co jedna chvíle dá, to druhá béře znovu. –

Nedobře měnil. Pod ním chví se země,

nadšená píseň v duši zmírá temně –

Dalila zpustošila hlavu Samsonovu...

Kdo ví – kdož poví mu, co ňadro její chová?

Teď otevřenou knihou oko její –

ve chvíli druhé z ní už nerozumí slova,

i tone v těžké, mutné beznaději. –

Myšlénky zasmušilé, jako předtušení,

Hynkovi volně duší mladou táhly,

až k srdci hluboko mu chladně sáhly

a v bledé, mrákotné jej ponořily snění.

Ty city, které nedávno se k výši nesly,

perutí orla k záři slunka spěly,

teď ve proud zakalený, rozechvělý

jak loďka bez kormidla v jícen víru klesly. –

A kdy mu zdálo se, že zajde pod tou vlnou,

kdy sevřela mu hruď až k udušení, –

papíru sdílel duši těžkou, smutku plnou,

slovy, jež podávám tu v plném znění:

„Pomíjí láska, která hmotou jen se váže.

Leč ona, co se ideálu hlásí,

je veliká, ač vlastní nezná krásy,

a sebe obětuje, povinnosť kdy káže. –

Ta nezajde! – K ní z doby té se lidstvo nese,

kdy pokrok její, narozený v chatě

ten zákon dal nám s kříže na Golgatě –

an řekl umíraje za nás: Milujte se !...

Ponoř se v ducha duch! I jedno spolu budou

jak růže vnadný lupen s vůní svojí; –

pak štěstí na zemi i v chatrč vejde chudou,

a v míru najdem, co nám ušlo v boji! –

Leč, dívko, řekni, – zda i my tak sebe znali?

Či hledala se u nás duše s duší? – –

My pro tu harmonii byli hluši,

a pro tu lásku velkou – my jsme byli malí...

A přece jsem tě kochal! – Rozuměj mé řeči:

Tys milkou byla mojí duše spící,

a sen můj v tobě našel krasavici;

teď ale před obrazem tvým jen stín můj klečí.

Až probudím se jednou, ret můj bude němý

a studený – – Pak zapomeň, že chvílí,

kdy marně ideál jsem hledal na té zemi,

se k tobě kroky moje přiblížily.

Já zapomenu též... A jestli nedovedu? –

A jestli oheň, co mi v duši plane,

svým žárem spálí srdce oklamané? –

Žár potom uhasne – a hruď má bude z ledu“...

Odhodil péro; bol mu těžce v nitru vířil, –

i ruka vázla – – Vyšel do zelení,

kde haslo po huštinách světlo denní,

a osvěživý chládek večera se šířil. –

Neznal, že Laura vyšla za ním v okraj lesa,

a kráčel dále jako v zadumání. –

A Laura viděla jej tak. Jí rozmar klesá;

on hněvá se? či myslí trpce na ni? – –

Teď sama čekala naň – ach, a s jakou touhou! –

I prošla stokrát kolem vodometu,

stíhala kapky v zářivém jich letu,

i vracela se znovu. Takto chvíli dlouhou

co moře prožila. A večer se už nížil,

zapadlo slunko nad vrcholky lesů.

Oživlo ptactvo – všude plno plesu –

jen stín se tiše travou – křovím – hájem plížil,

po kmenech tyčil se až ku korunám stromů.

Zavanul větřík – zašuměly bory,

zdaleka zněly zvony, bravy táhly domů,

kde strání dálnou bělaly se dvory. –

Stanula děva nyní – někdo se jí blíží, –

tajemný šumot opatrných kroků

a hovor přidušený ve svém toku – –

V houštině blízké Laura ukryla se s tíží,

a spolu již dva muži z druhé přišli strany:

Ten první známý – sám to Hynek drahý!

Však neznámé jí druhého jsou tahy:

Muž byl to veliký; šat na něm rozedraný,

halena selská, hrubá, ošumělá, prostá.

Leč do té slupky neúhledné, šedé

se právě nehodí ni krok, ni líce hosta,

jejž Hynek sobě důvěrně tak vede!

Vysoká byla postať – ušlechtilé hnutí,

myšlénky vážné na vysokém čele

a v černém oku pohled velitele,

zář chladné rozvahy, jež k poslušenství nutí.

Vlas černý, dlouhý jemu na ramena splývá

a zasmušile vroubí jeho líce,

v nichž ruměn darmo hledá krasavice. –

Rozmluva jejich byla velmi prudká, živá.

Napnutě slouchá Hynek, otázky mu klade,

odmítá – svědčí – zas výkřik dusí,

z očí mu jiskry srší – planou líce mladé...

Cos vážného to u nich býti musí! –

Už došli; dívka slyší jednotlivá slova:

– „Ó hrůza! – Jaká rána! – Oj, nám běda! –

Jaké to příští před námi se zvedá!

Či na věk dlouhý nás to opět nepochová? –

Ó Jaromíre – proč jsi zapomenul na mne!“...

– „Já nenadál se – nepomýšlel na to.

Vše bylo ještě sjezdem zaujato,

co v Lázních dlel. To ticho bylo právě klamné.

V den svátků byla slavná mše ta na náměstí

tak bez úmyslu. V naše shromáždění

si náhle mocí dráhu řady vojska klestí

a mžikem slavnosť mírnou v půtku mění...“

– „Ó, že jsem nebyl s vámi – že jsem nezahynul!...“

Šli dále – dále – ukryly je stíny. –

Či byl to Hynek – či byl někdo jiný,

jenž dívku ukrytou tuto právě minul? –

A Lauře stydla krev... Co její duší mladou

za jedinou tu proletělo chvíli!

Či děva pyšná to, již muška mýlí,

kdy kol se mihne? které všechno to je vadou,

co nestrojí se ve všem podle její hlavy

a nekoří se v poddanosti slepé, –

a která po ctitelích šlape bez obavy,

že osud ji za tuto pýchu ztepe? –

Teď došla vrátek; u nich nepohnutě stojí;

sepjaté ruce svisly dolů volně,

a ona hledí v šero lesní bolně

ve vzrůstajícím duší teskném nepokoji. –

Ó, kdyby hrůzných slov těch byla neslyšela!

Jak děsně výkřik z mladých retů plynul:

„Ach, že jsem nebyl s vámi – nezahynul...“

Posud jí v duchu zněla, až do duše se chvěla. –

Tak zadumal se a neviděla, z boku

že temná postava se za ní plíží

tak jako vlk, jenž na laň krotkou míří k skoku, –

vztyčí se – pátrá – hned se opět níží –

i náhle jak by z černé vyrostl tu země –

před Laurou stojí. V mysliveckém hávu,

na pleci zbraň, a čapka kryje hlavu. –

Sotva že ale zazněl výkřik Lauřin temně –

proti ní ruku vztáhl jako na výstrahu.

Poznala Theodora! – Tato změna

ji potěšila. Byla opuštěna

tak jako poutník v horách, jenžto neznal dráhu,

i právě, kdy se okem ustrašeným vrástil

od výhledu, jenž k propasti jej loudil –

poznává, že byl zatím cestu s očí ztratil...

Jest vítán soudruh, jenžto nezabloudil! –

– „Tys viděl?“ – „Arci; já je oba vystopoval.“ –

– „Kdo šel to s Hynkem? – Ti se rozvášnili,

jako by spolu dávno známi byli.

Ten prostý pokryv jistě tajné jádro choval.“ –

– „Ba choval – choval! Znám já z Prahy toho ptáka, –

toť bouřliváček, o němž nikdo neví,

odkud byl přišel, kdy se náhle jeví

a vudše za svým letem bouři divou láká.

I teď ji tudy s sebou nese tomu kraji;

ba vím já o tom hostu ještě více, –

on pod halenou prostou také věci tají,

pro něj je kulka nebo šibenice...“

– „Smiluj se, Bože! A on Hynka s sebou vede“ –

– „Už vede! – Slyšel jsem, co spolu kutí:

Tu chtějí šířit revoluční hnutí,

an pro ně v Praze opět výhledy jsou bledé.“ –

– „Ach, on jej zničí! – To je ten, co Hynka svádí

na ony holé, neúrodné skály,

kde mlhavé si hledí ideály, –

a Hynek za ním slepě do propasti pádí! –

Ach, kdo jej vyrve tomu šalebnému klamu,

pro nějžto marně blaho svoje tratí,

a ve světě co v poušti nechává mne samu...

Zahynu, jestli se mi nenavrátí!“ –

Theodor ale bledý, se sklopeným okem

poslouchal její žaloby a lkání –

kradmo jen vyslal oka zážeh na ni,

a při tom v zamlknutí trval přehlubokém.

Pak matně zašeptal, jak ze sna by se budil:

– „Tak do srdce on tedy se ti vplížil? –

A přece míň než jiný se ti blížil,

a zdálo se, že víc než jiný tebe nudil...

Nu, přijde na vkus...“ Retem jemu pozachvělo

lehounké, ale hořké pousmání,

a vráskou ledovitou pokrylo se čelo;

v podelbí oko mhouří se za ní. –

– „Leč, zachovám jej, tobě k vůli –“ potom šeptal.

– „Ty! – Možno? – Ach, a já tě neuznala! –

Jaks dobrý! – Ale, vše bych za to dala –“

– „Jen tiše! Na odměnu jsem se tebe neptal,

to za řeč nestojí, ta služba věru malá, –

i polapím dvě mouchy jedním rázem,

uchráním Hynka – svalím odboj na zem.

Jen třeba, abys jednou také poslouchala:

Znám nedaleko odtud v městě důstojníka, –

ten přijde s vojskem, nežli půlden mine

a s sebou odvede nám toho odbojníka;

ty zabav ale Hynka v straně jiné.“

Teď Lauře ulekané sešel ruměn s tváře:

– „Jej vydat! – Oni by jej k smrti vedli...?“

– „To jeho věc, – ať sobě svého bedlí;

prozatím povedou ho jenom do žaláře“ –

– „Mně strašno...Co nám ale za to Hynek poví?“ –

– „To uklidíš. Tys pokořila jiné –

před krásou tvou i jeho zloba mine,

ač-li se vůbec také někdy o tom doví. –

Či raděj’ chceš, by ještě dál ho ďábel svedl

na svoji šlépěj, bludem, klamem – krátce

až tam, kde vrátit by se více nedovedl,

a uvázl by někde na oprátce –“

– „Ach nikoli – ó, nemluv tato hrozná slova! –

On musí žít a zachován být pro mě! –

Svou vůli měj – jen pokoj šetři v domě,

ať bouře náhlá potom všechno nepochová! –

Ach, Theodore, – kdo mé slunko mraku zbaví,

ten ve mně upomínkou věčně živou

dobude sestru věrnou, obětivou,

jejížto dík se více nikdy neunaví“ – – –

Tmou bělela se chvíli postava ta štíhlá

co luny promik, zabloudivší z mraků, –

tam v lehounkém se běhu mezi keři mihla,

a v domě zašla Theodora zraku. –

„Sestrou! – Jak milosrdná! – – Proto jsi si hrála

se mnou, co s otrokem svým panovnice, –

či jako s lístkem, jejžto od kytice

bálové slečna v dlouhé chvíli odervala, –

pak, tanečník-li přijde, jemu v ústret letí,

s ním kolem víří – sedá na kanapé,

a po lístečku upuštěném šlape,

až potom vymetou ho mezi bídné smetí...

Tvou hračkou nebudu – ty mojí musíš býti,

mé nároky jsou starší, právoplatné!“ – –

I vášní divou jemu oko v temnu svítí

jak vlku, spár kdy ve svou oběť zatne...