Zpěv 7.

Krajem se rozložily stíny neprohledné.

Vzdálené hvězdy kmitaly se v šíru;

zem tiše ploula ve tmách všehomíru

jak nad propastí černou. Chvílemi se zvedne

vichřice dálkou, jak by ze zhluboka vřela, –

zakvílí truchle ve kraj šíropustý

kdes meluzina tajemnými ústy –

a s pláčem utajeným v dálce odumřela. –

Potom jen parno dusné tíží olověnou

za mraky přišlo nocí nehostinnou,

jako by moře u skal, kudy vlny ženou,

se krylo pěnou škarohledou, sinnou. –

V temnotě zámek sotva obrysem se zvedá.

Byl jako spáč, jenž chvílemi se budí,

an plachý nepokoj mu vane hrudí

a matný, těžký sen mu pevně spáti nedá;

co chvíle z oken tamo světlo září – hasne –

i znovu zaujímá celou řadu. –

Jen u přízemí, z toho okna vzadu

se proudí stejnoměrně, tiše světlo jasné.

To Hynkův pokoj. – Oba soudruzi tu dleli,

shodnější, než jak byli naposledy. –

Hynek byl zase plný ohně, jarý, smělý;

Jaromír seděl ponurý a bledý. –

I hlavou kynuv, trpce mluvil: „V šírém lese

ta víska dřímá pod zeleným krovem.

Tu dávní lidé; nic o čase novém

jim z našich dolních krajů vítr nepřinese.

Hle, zabloudíš-li zvěstí do chatrných dveří,

tam uvítá tě mdlé jen slovo kmeta:

,To slýchal jsem už – dávná tomu léta‘...

i neporozumí ti – ani neuvěří.

A kdyby z dálky hukot boje uslyšeli,

aj, řeknou: ,Bída přišla české zemi!‘

Ženy by zaplakaly – muži by se chvěli...

Zbídnělý národ, otupělý, němý!“ –

„Tím časněj’ přivstanem a vyjdem do okolí!

Od chaty k chatě půjdem krajem celým,

a k lidu mluvit budem slovem vřelým, –

a budem kázat jemu po vsi, luhu, v poli; –

takto i seřadíme jej tu pod prapory, –

a s puškou starou, šavlí zrezavělou –

však s duší pevnou, odhodlanou, smělou

povedem k matce Praze pomocné jí sbory.

Jen vzhůru mysl, – tehdy podaří se dílo!

Vždyť není možno, aby v také době

se kolo osudu zas náhle zastavilo;

jen smělým činem pomůžeme sobě.“

„Já přišel za příkazem – ale bez naděje...

Ten chabý lid se nepozvedne k boji.

My vycedíme proudy krve svojí

na spráhlou zemi – ona ničím neprospěje.“ –

„Nezoufej nad národem! – Všechny jeho směry

se vybírají k jasnějšímu svitu;

a vyjde naše slunko na blankytu,

byť na chvíli je nyní halil závoj šerý.

Byť neměli jsme svojí panny z Orleanu –

nadšení přijde! – Povstanou i ženy

a zhojí mírná jejich ruka mnohou ránu,

ač neunese palaš nabroušený.

Snílkové šťastní – ale nedospělí v radě!

Vy ženu z boje vyjímáte sice –

leč nevidíte, lva že prudčí lvice,

kdy bránit může svoje ohrožené mládě!

Vy právě pro ženy se rozplýváte v citu,

je zahalili byste do hedbáví, –

a nedbáte, co dějiny vám praví

o Češkách udatných – o ženách Taborytů!

Leč vaší dnešní ženy malicherné vzorky

hynou co pára v živlu rozpoutaném:

Srovnejte s ručkou její rámě Černohorky,

jež dovede i mávat jataganem!“

„Co u nás žena! – Ale na vás vina leží! –

Vy nedbáte, zda máte Kornelie, –

vám stačí samet úbělové šíje,

zář oka svůdná, plný ret a líce svěží...

Tím u ní hyne význam posvátného boje! –

Jí bájkou lživou láska ta je z pola,

s níž Makabejka syny k smrti volá –

ona jen hýčkat umí slabé děti svoje...

A proto není těchy v tomto hnutí pro mě;

to z několika hlav je planá pára.

Nás pověsí tu nejspíš na nejbližším stromě,

a nikde nepohne se bída stará“ – –

„Tys černohlíd! – Už nikdo nedostačí tobě.

Ty vaříš krev i žluč na jedné míse, –

mně ale pokrm tento oškliví se;

i nemyslím, že slepi tak jsme v oči obě,

by ušlo nám, kde pro nás nepřítel – kde zbraně.

Jak před staletím – v lidu dříme síla;

on schopen jistě velikého díla –

jen ale musíme mu poukázat na ně.

Uvidíš: Jak tu svitne zdarem první zoře

a hrdé pozvednou se ideály –

skupí se lid, jak onen malý tvor, co z moře

vyvádí věkům vzdorující skály –“

„Řeč planá, jako tvoje ideální víra!

Nerovnej lidí se živoků rody,

jež nadány jsou pudem od přírody,

a kterých tisíc rodí se, kde jeden zmírá.

Tak člověk nestaví! – Kde v poutech duše oupí,

kde myšlénka se slovem neprojeví,

kde národ chudý o svém právu neví,

kde hrdosť materštiny už se dítku loupí –

tam žádná, brachu, skála z moře nevystoupí;

změkčilý národ neproslyne duchem,

a lid, jenž bez vodítek, volný, nevystoupí,

je bezplodný co šťáva v květu hluchém.“ –

„Nu, také proto my svůj úkol na se vzali.

Či umřeme co noví apoštolé,

či zdaří se nám, vésti voje v pole –

to vše je možné, ale nám se v temno halí;

než, za to mám, že sladce bychom umírali

u vědomí, že naše oběť malá,

ač nebyla to dílo dokonala,

nás přetrvá, jak ony věčné idealy,

které i u nás někdy najdou svoji dobu

a šťastnější nám bojovníky zbudí:

A jejich buditel – ten vyjde z našich hrobů –

tož naše stíny s probodenou hrudí! –

Buď požehnána chvíle, která k boji volá!

Byť polovina zahynula v poli

a rozdupána bohatá žeň rolí,

a byť nám nezůstala jen ta půda holá –

aj, na té naší půdě uvidí svět divy:

Ta uvolněná země s volným vzduchem

se pohne v nitru čarodějným ruchem,

tu i ten holý kámen bude potom živý, –

kde byly chudé vsi, tu města velká zrostou,

žeň zahubená stonásob se zvýší, –

a národ volný za svou zemi, někdy prostou

založí sobě mocnou, blahou říši!“ – –

Tak Hynek tady stál jak prorok dávných časů; –

s odvahou jarou vzlet se při něm snoubil

a krásnou tváří planul, jižto vroubil

co gloriola jeho vínek zlatých vlasů. –

Teď umlknul a zatím nehovořil dále;

zadumán patřil oknem do krajiny,

kde úsvit už se loudil v temné stíny

a výše ruměnil se na daleké skále. –

Už poblednuly hvězdy šírým nebesklonem;

dolinou vánek ranní šuměl v křoví, –

a v jeho dechu vlažně mírném, libovolném

hynuly tóny písně slavíkovy. –

„Povinnosť volá – nový den se budí pro mě,“ –

Jaromír povstal; „půjdu do okolí,

než vyjdou lidé na robotu v poli –

pak nenašel bych více nikoho tam v domě.

Buď zdráv můj hochu; a teď odpočiň si chvíli.“ –

„Ne, příteli, – Já rozmnožím tvé řady,

jak ukončím jen úlohu svou tady.“ – –

Jaromír odešel, i tak se rozloučili. –

A Hynek osamělý před sebe se díval,

jak vidinu by následoval duchem, –

tu šeptal sobě tiše, tu se pousmíval

a ze hluboka dýchal ranním vzduchem. –

Ty uvěříš! Já důkaz podám o tom skvělý,

že velikým je chrámem srdce ženy,

nejčistší láskou k dobru posvěcený,

jejž tady pro nás boží ruce vystavěly,

by o životě lepším předtuchu nám dával,

by hráze stavěl ješitnému směru,

a skeptikův tu věčnou nedůvěru

obětí velikou a čistou překonával! –

Jen srdce otevřené v jeho síně noste,

a nechte svoji pýchu malichernou, –

a vaše slovo, pravdou ozářené, prosté,

tam najde něhu oddanou a věrnou“...

Pak ustrojiv se s péčí, nebývalou dříve,

šel do parku. – Ač ještě šeré stíny

se kladly na trávník a na huštiny

a stromy kolébaly vážně hlavy snivé,

šumíce tiše v klidném dechu, jako spánkem; –

ač krahuj nepolétal za kořistí,

i brouček dřímal ve svém lůžku z listí, –

a nešveholil ještě skřivan pod červánkem –

přec bystré oko Hynka uvidělo stranou

vysokou postať v černém lepokroji, –

jak socha nepohnutou, tichou, zadumanou; –

v úsvitu Hynek Lauru viděl svoji. –

Noc bezesná, a plná nepokoje, stesku

jež pomáčela mnohou slzu lůže,

co výdech mrazu na lupenech růže –

chvěla se její řasou ještě v matném lesku.

Však byla při tom krásná! – Bílé její líce

bělejší byly v rámu černých šatů;

to Stuartovna, odevzdaná katu, –

s unylým, lichotivým okem holubice. –

Jal Hynka pohled její, žalem potemnělý;

než, rád ji viděl tak časně z rána,

jak na skalině, kde si prvně rozuměli. –

Šel tam, kde stála dívka milovaná. –

„Já toužil po tobě, – a nenadál se blaha

tyk rychlého! – Co rušilo ti spaní,

a vábilo tě v první úsvit ranní,

jenž tvářinky ti zrosil, moje duše drahá?“ –

„Sen – jenom sen... Ach, někdy je tam smutno v duši,

a den se budí, jako jindy vstával,

a s květy vánek hrá, jak jindy hrával...

Či věříš, srdce ve snu že svůj osud tuší?“ –

„Má duše nemnoho. Vždyť každá hlava mladá

si vybuduje ze snů hrady směle,

a krásy té v nich pro svůj ideál si žádá,

již tvořil Bůh v nich as jen pro anděle.“ –

„I já tak snívala. Však touto nocí tmavou

sen jiný jako had se ke mně vinul:

Já tebe viděla; a ty’s mi kynul

pod keřem, který klenul nad tvojí se hlavou

velikým, divným květem, jako krev se rdícím;

již ruku svoji vypínal jsi ke mně,

tu z dálky bouře zahučela temně,

a vichr sehnul rudý květ až tobě k lícím;

ty, zmámen vůní, nebo jedovatým pelem

jsi kles’ mi k nohoum, – tvář co stěna bílá –

a skvrna rudá tobě zaplanula čelem...

Já z toho leknutím se probudila.“ –

„Aj duše má, tu právě není proč se chvíti:

Červená – bílá – barvy jsou mi rodné,

a u tvých nohou položení vhodné;

že hvězda rudá tobě z mého čela svítí –

to blahé znamení! I mně se o ní zdálo, –

já okem bdícím předl sen si dále,

jenž na oné mi prvně svitnul skále –

kde vroucně tak mi tvoje milé oko plálo,

jak ona zornička na šerém nebi plane;

ty’s uvěřila v moje slovo prosté, –

já snil, že světlo mojí hvězdy milované

nad šírou vlastí záři věčné zroste,

že budeš také jitřní hvězdou mojí země, –

té země krásné, od Boha nám dané, –

té země přeubohé – rozervané...

a potom že svou září nakloníš se ke mně,

že oblažíš mne také svojí láskou vroucí! –

Tak, jako snil jsem v onom jitře vlahém,

vlasť vykvete nám slávou, mocí, blahem

a zbudujem si na ní ráje nehynoucí! –

Ó dívko, řekni, – dáš-li ruku k tomu dílu?

Chceš býti pramenem, kde unavenou

si duši občerstvím, a novou najdu sílu? –

Má hvězdo, chceš mi věrnou býti ženou?...“

„Hvězdou – či ženou, tobě – s tebou všechno budu!

Pro tebe zapru vlastní city svoje,

pro tebe půjdu do ohně a boje,

za tebou všude půjdu, ke pravdě i k bludu.

Kde budeš ty, tam bude celé moje nebe,

má vlasť, můj národ, svědomí a spása, –

u tebe z pouště vykvete mi krása –

jen také zůstaň u mne, zachovej mi sebe! –

Lichému zdání nevěř – nejdi za vidinou...

Tu vše je mylné, šalebné a klamné – –

Ach, zemru, jestli půjdeš odtud stranou jinou, –

zahynu, ty-li neuvěříš na mne...“

22. Tou chvílí jejich ruce spojily se znova. –

Na její tváři nebylo už pýchy, –

byl na ní smutek hluboký a tichý,

kdy hleděla v ta jasná líce jinochova.

Nepokoj duše její v zatemnělém zraku,

nevolný rozpak – a zas láska vroucí –

vítěze soucit, v slze vlažné mroucí –

to blýskalo jí z oka, jako hvězda z mraku.

Našli se poznovu a byli spolu sami,

okamžik míjel v opojivém spěchu;

šuměla vonná lípa jim tu nad hlavami,

a šepot lásky v jejím hynul vzdechu...

Jak srdce v Lauře nylo! – Zkouška tato krušná

s přiznáním stokrát k Hynkovi jí pudí, –

leč Theodora slovo vane hrudí –

a náhlým strachem vázne noha neposlušná.

Již duší umdlela – i rozervána z pola;

teď brání se, a nevěří i váhá, –

budí se naděj unylá i vlahá,

šepotá matným hlasem, k životu ji volá:

Snad ani nepřijdou, – ta doba tiše mine

i zajde bouře, co se z dálky žene, –

ten černý svůdce odtud ujde v strany jiné,

a naše blaho bude nekalené...

A Hynek, lásku vroucí v zamlženém zraku,

k ní hlavu kloní, jemně šepotá jí:

„My budem žíti jako v dávné báji

rytíř a kněžna, jižto on byl vyrval draku.

Po tomto boji, plném klopoty a jedu,

zavládnem říší – květnou naší vesnou,

zaklení pouta zkamenělá klesnou,

a opojeno bude oko od pohledu

na lahody té říše, námi omlazené:

Odejdou mraky s přemoženým trudem

a nad námi se opět nebe modré sklene.

Ó duše moje, – potom šťastni budem!“ – –

Na lípě k tomu lístky jemně ševelily:

Ó blaho jarem – blaho lásky letem!

a s medovonným líbaly se k květem;

a pod nimi dvě duše vroucí láskou nyly...

Klesá i noční háv ten zakletého kraje,

a zpěv i život bujně proudí kolem:

Světelné proudy rozlily se polem,

travina, keř i strom – tu všechno zlatem hraje,

i na všem plane rosy démantová záře;

a modrá klenba pne se nad skřivánkem,

jenž jako stříbrný by zvonek u oltáře

vyzvání na modlitbu ranním vánkem. –

To blažená je chvíle milujícím dětem! –

Jen chvíle – chvíle, okamžik to ze sna...

Za nimi ruka dělí houští těsná,

šustila nyní kročej po záhoně květem –

tichounce stonky na něm úpěly a pukly,

a kolem nohy drzé toho škůdce

za sladký pokrm odhodlány k půtce

se pohněvané včelky bojechtivě shlukly.

Jediným rozmachem však od sebe je honil

Theodor, jenžto přímo sadem kráčel, –

a stanuv před Laurou a Hynkem, jim se klonil

a stíral pot, jenž jemu čelo máčel –

Slabounce Laura křikla – Hynek mračil tváře.

A Theodor jak Mefisto se jeví,

kdy za Faustem, jenž u své prodlel děvy,

se, netrpěliv konce, pustil do žaláře.

„Stalo se!“ – krátké slovo suchým pravil tónem.

Ale tak jako prudkou blesku ranou

to stihlo nyní Lauru ulekanou

a teskně úmrtím jí zahučelo zvonem. –

Bledá a studená co socha Niobina

stála a v líce jemu pohlížela, –

na bílém jejím čele psána těžká vina,

až pod ní v duši své se pozachvěla. –

„Co stalo se?! –“ teď Hynek, rozlícený hněvem

se prudceprudce, tázal. „Odbojníka jali,

co lidi sváděl, by se v odboj dali.“ –

a ret se Theodoru zachvěl pod úsměvem. –

„Že jali...! Boží blesk tě za ta stihni slova!

Kde jali? – Mluv, ty holobradý víchu,

sic vytřesu ti duši, plnou hříchu...“

a plamen sálá z očí – z líce jinochova,

kdy chopil Theodora. „Na vsi dole – v práci –

tam vojsko na něj vypadnulo z klestu –

teď v jejich průvodu se tuto cestou vrací,

vedou jej spoutaného dále k městu...“

Hynek víc neslyšel; už jako vítr pílí,

a mizí v domě. – Laura neuspěla

ni ke slovu, a jak by zkameněla, –

jak by ji byly náhle smysly opustily.

Hynek se vrací; šerpa kolem jeho boků,

a studentský mu kordík visí na ní.

Šel v rukojeť se opíraje dlaní,

a plamen temně žhoucí v bystrém maje oku. –

Teď Lauře z pukající hrudi vzdech se vinul

a slzí proud jí na tvář bledou skanul.

Hynek ji uviděl i také nepominul, –

umírnil krok a proti Lauře stanul.

Potuchnul oheň oka, pobledlo mu čelo,

pohledem dlouhým dívce v oči zíral;

v tváři mu slední zásvit odumíral

a bolestně to jeho retem pozachvělo. –

Či hledal ještě pro ni slova k rozloučení,

či k útěše nad rozkotaným blahem...

Již pozdě: Dlouhým zjevila se tahem

vojáků řada; zvenčí procházela kmení, –

a mezi nimi také, s pozdviženým čelem

šel Jaromír tak hrdě, s vážným klidem,

jak zajatým by nebyl, ale velitelem,

a jak by stráž ta byla jeho lidem. –

„Stůj! –“ Hynek zavolal, – a kolem hory, skály

se ozvaly, a hlasem desaterým

volaly „stůj!“ – – to šumí hvozdem šerým

ozvuk, až temný tichnul ranní mlhou v dáli. –

Jaromír postanul – i stály kolem řady,

důstojník šavli vytasenou níží,

a zvědav patří, jak se kvapem blíží

ke sboru jeho v lese Hynek ze zahrady.

A za Hynkem co stín se bídná Laura vleče,

i Theodor se jako zrádce plíží.

Než, Hynek, opřen dlaní na rukojeť meče,

tím hrděj kráčí, jak se řadám blíží.

Došel. A mrazivě tak jako socha z ledu

pozdraviv důstojníka, ujal slovo:

„To přítel můj. Nač rámě přítelovo

je spoutáno, si objasniti nedovedu.

On student jako já, a býval čestným vždycky;

jestli že nyní stal se v něčem vinným,

tož souditi jej přináleží jiným;

nač, pane, přepadá jej vojsko zákeřnicky?“ –

„On po právu byl jat, – svá kroťte slova, pane!

Lid pobuřoval – my jej z díla vzali;

a po kraji tu nyní vládne právo stanné,

i tratí právo vaše tribunály.“ –

„Že bouřil! Tu je mýlka, – křivé slovo něčí! –

Vy u výkladu vidíte je lichém.

Lid právo má – to právo není hříchem;

a zemězradu nikdo jemu nedosvědčí –“

Neviděl, Theodor že důstojníku kyne...

„O svědku viny byste mylně soudil:

že v odboji se jatý krajem loudil –

ta zpráva neklamně nám přímo odtud plyne...“

ukázal na Lauru. A dívka oněmělá

jako by zasáhnuta blesku rázem

pod tímto nenadálým objevem se chvěla –

i ve mrákotě upadnula na zem. –

„Ty lžeš!“ – a líce Hynka náhle zesinaly,

a tíže mrtvá spoutala mu oudy,

jak přívalu by divokého proudy

jej zastihly a jemu nad hlavou se hnaly...

„Od ní že zrada ta? – Pak lhou i hvězdy jasné, –

pak všechno lží, co jen se zove tvorem!

Pak zahyň všechno lidstvo černým morem –

ať na nebesích i to boží slunko zhasne...“

Rukoma pokryl tvář. – A mráz na líci bledé –

Jaromír pokládal to za vytáčku,

a mručel: „V také konce slabocha to vede, –

pláče jak děcko, kdy mu vezmou hračku.“ –

Než bolem zoufalým se Hynek znova budí:

„Tys bídný lhář! A na vše, co mi svato –

svou drzosť odpykáš a umřeš za to,

meč tento najde sobě pravdu ve tvé hrudi!“ –

Napadl kordem vůdce – zařinčely zbraně – –

A tlupa vůkol – ocelová skála –

nehnuta, chmurná, udivena stála

za těmi soubojníky, pohlížejíc na ně.

Svištěly meče – dvojí chladná čepel zvoní – –

tu řadou blesky – rány hučí z lesa,

a Hynek potácí se – ruku s mečem kloní –

a jako tráva podsečená, klesá...

Je dokonáno. Dálkou ozvěna se nesla –

vydaly hvozdy ranám ozvuk dutý –

dál – výš – a v nebi stanul nepohnutý

nad místem truchlivým, kde hlava mladá klesla. –

Teď na kořenech stromů leží klidna, tichá, –

a nad ní jedle kloní větev hebkou,

jak máť by vztáhla ruku nad kolébkou,

a v její koruně to tiše, smutně vzdychá:

„Spi, dítě unavené! – Živým jsi kráčel

s touživým srdcem pro neznámou dáli, –

ten rudý tok ti darmo ňadra nepromáčel,

on posvětí tvé jasné ideály!“ – –