Zpěv alpských velehor.

Tvrdé, příšerně rozbrázděné

a nezkrášlené zelení

jsou naše hřbety naježené –

my Satani jsme vtělení!

Sraženi s výšin pro svou pýchu

trčíme v zášti hrozivé,

stem vodopádů v horském tichu

hrčíme hněv a hrozby své.

Zdviháme k nebi hroty smělo

jak lví spár, ostrý, veliký,

jak strašnou pěsť, jak drzé čelo

a vyplazujem jazyky.

A Perun do nás tluče hromy –

však my se mu jen chechceme,

my zvyklí jsme už na pohromy

a hezkou míru sneseme.

A kdyby hrom nás rozbil v kusy,

tím větším vzplanem jásotem:

Pak lidský červ též zhynout musí,

co přilepil se na náš lem!

Led vine se kol našich skrání

a z ňader našich fučí chlad –

my zvykli jsme jen na zoufání

a nemůžeme milovat.

Po pomstě naše hrdlo práhne,

však marné sny a povzdechy –

kol hlavy nám jen mračno táhne –

milenka prázdné útěchy.

Tak rozbrázdění, rozšklebení

a v tvrdá pouta skovaní

se mračíme do věků vření

my zkamenělí satani.