ZPĚV ČLOVĚKŮV.

Rozpůlen

mezi noc a den,

srážen, ve tmě,

přissát na vemenech země,

vlčice své v kruzích štvané,

na obloucích hrudi zprohýbané

vrstvy pracku, písku,

sloupy, hory všedna,

v balvan zakované nohy.

S výše,

z nedohledna

slyšet hrdé bohy,

jejich posměch mstivý:

Stíne, prachu,

vřede bolestivý

úzkostí a nemocí a strachu,

hlíno probuzená k stesku

září našich blesků,

zvíře,

poraněné touhou,

sténající v díře:

lež, trp tiše.

Loudavě se na bok s boku

jako krávy stelné

převalují roky roků.

Ztrnule se dívá

bohů oko skelné.

Ležím, hledím němě

do temnoty, k výším.

Náhle zdiven slyším

dole, za mnou, ve mně,

ve hlubinách země:

Ohni,

Plamene můj rudý.

Sálající výhni

hořícího nitra.

Tvořiteli

rostoucí sám, z vnitřku.

Synu smělý

půlnoci a jitra.

Bože můj a zítřků.

Pohni

spoutanými údy.

Povstaň se dna, kouta.

Vzdvihni

jako oblé chleby

v prostory mě, k nebi,

osvobodiž z pouta.

Jako hřebci zkrvavělých boků,

o hořící hřivě

přes arenu dějin divě

letí roky roků.

Opřen o bod věčna

sny a nadějemi,

napiat, jako šíje stromů

v rukách divých vichřic,

srážen bohy stále

v prach, tmu šerých domů,

vstoupám, vstoupám stále

z dolů, dílen, lomů,

nohou zakovanou v skále

zdvihám s sebou zemi

v dálky nekonečna.