Zpěv čtrnáctý.

Množství bouří, jenž se v světě dály, svědčí,

Že tak snadný ouřad není země řízení;

Ale že jest těžkost mnohem větší,

Spravovati krásné stvoření.

Dotvrzují každodenní rozbrojové,

Stěžují si na ženy i mudrcové,

Že jim jedné nelze přivest k poslušenství,

Že jim vězí sami v podrobenství.

Nyní chopila se uzdy velitelství

Pětisila, Amazonek náměstnice.

Kojí proti mužům věčné nepřátelství

Pro vládnutí, upevnit chce ředitelství

Ženám: naplňuje bojovnice

Duchem války, dává plukovnice

Povolati do vojenské rady.

Pospolu jsou zvýbornělé řady.

„Statné Dívky!“ praví, „uzdu zprávy

Vlasta do mých rukou popustila:

Což myslíte, dobudem-li slávy?

Zda-li tato kněžna sama zvítězila?

Vojsko chrabré mocí svou, a sílou vlastní

Vítězení se jen vydobývá,

Žádný vůdce slabým neprospívá,

U udatných jsou jen výchozové šťastní.“

„Nechci řečit proti naší velekněžně,

Známé jsou nám její stkvělé činy;

Ale připomenout musím předce stěžně,

Hovila že příliš mužům bez příčiny.

Na vlídnosti ústavy své bytné

Zakládala, na ní nejistou svou vládu:

Kdežto měla následovat starožitné

Přísných, širovládných Amazonek řádu.“

„Zbytečně teď krev zas naše teče:

Uvrhla bych byla muže do poroby,

Že by nevyvázli ze otrocké zloby,

Nebyliby v stavu uchopit se meče.

Následky teď zříme ve ovoci,

Pozůstávali již muži v naši moci;

A teď musíme je z novu

Namaháním uváděti do okovů.“

„Panovat má naše pokolení,

Zplozeno jest pro žežlo a zprávy.

Která necítí z vás žížně k vládaření?

Která neznamená v sobě tísně slávy?

Muži o nás řečí, že jsme marné:

Kdo tak nazve po cti pudy ušlechtilé?

Kterak bez nich vyvest činy podařilé?

Kterak předevzíti podniknutí parné?!“

„Panství děliti se nedá v spolek soků.

Jaká jest jen vláda bez otroků?

Někdo upadnout z nás musí v podrobenství:

Která by z vás byla ráda otrokyní?

Ztratímeli nyní vrchnostenství:

Žena na vše časy zadětiní,

Na budoucnost poutami jí ducha sklíčí.

Kterak otrocká se mysl platně spíčí?“

„Půtka rozhodne zde příští osud žen,

Určí porobu, neb věčnou naši volnost:

Kdoby neválčil rád pro pospolnost?

Vlastní radč ať s námi zajde Český peň,

Nežbychom zas měly žíti ve otroctví!

Lehce udatným jest jej se zbavit.

Trpět nebudeme vlády soctví,

Potomkyně budou naši stkvělost slavit.“

„Jestli potomstvo má dědit naši přednost:

Založiti musíme ji na zákony;

Nesmí popřána být mužům žádná vzhlednost,

Uvyknout hned z mládi musí na poklony.

Utlačit-li muže poroby má rána:

V krvi ať jsou práva naše psána;

Ty jen ztvrdí vlády naší pevnost:

Zahubí nás každá s nimi levnost.“

„K čemu dlíme zde tak ve zahálce,

Jako v nějaké tak kolotavé pitvě?

Prodlíváním neurčíme konec válce.

Připravme se raděj k přeosudné bitvě,

Ní jen dobudeme zprávy širovládné,

Bez úsilí nezískáme slávy žádné:

K půtce osud ošťastněný sám nás volá:

Kdo z nás po vítězství neplápolá?“

Skončila řeč. Zní hned hláhol ke pochvale,

Všecko v rozhorlení sahá k jilci.

Nejsou bohové jim více milci:

O získání slávy jsouť teď dbalé;

Horlivost jest jejich nápodobná sopce:

V půtce, v oslavení zří jen ceny,

Uvesti chtí amazonské obce.

O jak náchylné jsou k změnám ženy!

Mnohá mluva proti Vlastě ženy jímá;

Za vinu jí předhazuje neoučinnost,

Že teď jenom na oslavě dřímá,

Že teď jeví zcela nehrdinnost.

Pětisila jest teď duší hradu,

Pro přísnost jen ona schopna ke ouřadu.

Přetěžkého děvic ředitelství,

Jí že přináleží velitelství.

Mnohé vyzvědačné poklepačky

Vedou o vládkyni tajné šepty,

Za pravdivost roztrusují blepty:

Zvoní se tu mnoho které povídačky,

Že vždy, jak se ukázalo hejno hvězd,

S milencem svým držívala sjezd,

Že jest teď to její žití osamělé

Ženám podezřelé.

Promluvila přítelkyně Budislava:

„Co je slyšet proti kněžně za urážky?

Kdy vás bez prospěchu vedla do porážky?

Která předčila z vás nad ní hlava?

Oučel směru jistě zdlouha zraje,

Kdo chce stále bitvy, štěstím příliš hraje;

Pojednou-li nezhraní se střída?

Potom za patami chvátá bída.“

„Často vroucnost rozvášněná mate,

Často nasleduje na přepaté

Kvasy pouhá horlitelů zhouba:

Ať ta vaše udatnosti chlouba

Nepřijde všem ženám příliš draze!

Ať zpět nevoláte kněžny ve ouraze!

Ana v uzdě drží štěstininy koně.

Zřím, že bez ní zajdem ve ouhoně.“

Dí tu Vadka: „Též se jiné o vítězství

Postaraly při skrovnější síle.

Půtky žádám; neb se odporníků peství

Dobrým nezapudí. Použit se chvíle

Musí; Ke zničení mužů zvou nás doby.

Vůdkyni ctím, která velí boje,

A ne která dlít chce u pokoje,

A tak uvrhne nás do poroby.“

Hravka praví: „Ustanovme práva,

Dívčicím ať patří země zpráva,

Nad hrdlem ať vládne manželovým žena;

Ať zbroj beře ženstvo jenom na ramena.

Narozenci ať jest do projití roka

Uťat, a ta děvě prs, a chlapci palec

Pravý, ať jest zbaven taky téhož oka,

Aby neškodil nám jako zbraně znalec.“

„Dívčici buď volno, zvolit sobě chotě,

Jí též volno, zapudit jej každou chvíli;

Ať jest umořen muž na robotě,

Utahán ať pracnými též díly:

Spoura neujde ať bez ouhony.“

Sotva domluvila, všecko volá:

„Berem navržení za zákony!

Teď nám nižádný zbor neodolá!“

Po ní Stratka do mluvy se dala,

Která nevražila na Přibrala;

Povrh její láskou někdy: teď mstu nesla,

Usiluje, aby jeho hlava klesla.

Popaden byl ve poslední půtce.

Praví: „Jak pak dlouho ouhlavního škůdce

Po Děvíně zanecháme hrdě chodit?

Necháme ho odbůjnictví nové plodit?“

„Potýkáme přesměle a horce.

A kdy vynikneme nad odporce:

Ukazujem místo pomsty šlechtu.

V klínu hradu máme bouře tvorce,

Popudil ten Čechy pod praporce,

Ten si váží velké mysle jako věchtu.

Přibral má ten panoš klamný jmeno;

Ať jest jeho zrádství jednou dopředeno!“

„Trestejme ho, jako vlády zrádce;

Nedrží nic v klamech na přísahu,

Protrhnout ji radil, pohnul muže k tahu:

Čiňme s křivopřísežníkem krátce!

Ve klamech ať ještě neoblisí,

Ať nám nepodkopá náš hrad klamy.“

Pohnula řeč tato děvčatami;

Všecko volá: „Ať rek lstivý visí!“

Nevím, jak se chytráku ti zvede –

Přivedený k oběšení stojíš –

Zdali kdo kde na pomoc ti jede?

Žádný. Jakou nadějí se kojíš?

Ani nemáš meče Bruncvikova,

Ani pohotovu jeho lvíka;

Není možna sednouti si na šemíka:

Ke tvé straně není slyšet ani slova.

Žádný z bohů, žádná bohyně

Nevzali si tebe pod ochranu.

Vzdálí odtuď jest tvá Šárka, rekyně;

Viděti jest jenom jednu pannu,

Sestru Květku, že má o tě péči:

Zajíká se, nemůže ni mluvit bolem,

Kvílí, hlava jí jde kolem.

Neleká se panoš, když jen přišel k řeči.

„Sejít mám, dí, bojovnice osloněné,

Váš to vládomocný zákon káže,

Citnost má mne na osud váš váže;

Dovolte, bych v době prodloužené

Vyjevit moh vaší slávy výši,

Tu svou čistou neznámou vám citnost:

Že vám připatřila všecka moje bytnost;

Potom chci rád přijmout smrti číši.“

„Slyšte, bojovnice sličné jako zoře!

Co vám věštím duchem zjevím při odchodu.

Muži válčí pouze pro nehodu

Vlastní, pro své dojít chtící hoře.

Dokázaly jste v té svaté půtce,

Že vám možno zničit naše schopné vůdce;

A co vzniky vaše vykonat jsou v stavu,

K vládnutí že příroda vám dala hlavu.“

„Potýkaly jste, co pro své plody lvice,

Nakloněné měly jste vždy bohy;

Vaše sláva vynáší se přes hranice

V cizí kraje, právě do oblohy:

Propůjčí i cizí vaší slávě sluch,

Obdivovav naši statnou smělost,

Víc však vaši velkomyslnosti stkvělost;

Kouzlí svět váš ušlechtilý duch.“

„Šeredné jest plémě ukrutenství;

Zhoubu vlastní nosí ve svém klínu,

Nad ním roznítí se člověčenství,

Budí též i slabé mysle k udatenství.

Kdož jest ve osloně poškvrny té špínu

Vymazati v stavu? Velké činy v stínu

Pro ni pozůstanou; každý mysli líté

Nenávidí: zdali ostane co skryté?“

„Převýšujete i muže ve vzdělání,

Ducha jejich ještě tíží šerá temnost:

U vás kmytá se již mravu čilá jemnost,

V umění též blahé vynikání,

Pro vzdělanost připatří vám vlády veslo;

Vaše krátké vládnutí již neslo

Vlasti velemilé blahodějné květy:

Co se očekávati dá ještě lety?“

„Tato vaše velevnadná lepost

Kouzlí v prsa naše blahou slepost,

Přítomnost co některé ctné božky.

Velebíme vás co příchod světlonošky.

Tato čacká krása v srdcích naších vládne!

Plodí touhu; na nás vede: a ne žádné

Pudy k zhoubě, k krve prolívání;

Ale milostné to po vás plání!“

„Což neznáte žádných lásky pudů?

Nezbudili nikdý jitřenky vás svity

Ke vzdychání, k milostnému trudu?

Co zde řečím? Vás jen řídí slávy city;

Ó blaženost neprosíte Lady,

Nespatřené ostanou nám vaše vnady.

Dá se sláva se milostí spojit:

Hleďte s pohlavím se naším upokojit.“

„Držíte mne za původa téhož tahu,

Jehož kůjce Bodrák tvrdě odpočívá

Na bojišti, blaha směru nepožívá.

Kdybych byl i dodal také k němu zvahu,

Nebyloby mne sem vedlo vlády soctví,

Ani přivesti vás do otroctví,

Nepřipatřím mezi krutce ženstva;

Vede se to všecko ze vlastenstva.“

„Strasti vlastenců všech srdce hryzou;

Bojí se, by neupadli v mocnost cizou.

Nestává se to sic z nedůvěry:

Že by neudatné byly vlasti dcery;

Ale považte i samy, děvy božné,

Kterak schodek bitev dosaditi možné?

Samým vítězstvím se udoláte:

A tak sebe i vlast pochováte!“

„Všickni národové znajíc ženstva ceny,

Zastali je rádi svými prsy,

Zašli v půtkách pro ně, pro své trsy;

Brzo se však obnovili vlasti kmeny;

Nesvolili, aby ženy vedly zbroje.

Však tam, kde i statně ženstvo vede boje,

Vlasť se kloní k svému uhasnutí;

Nesídlí tam nových jetví vyvinutí.“

„Odpočívejte teď na vítězných

Ratolestech plných zlatorůžné slávy!

Uchopte se v domácnosti uzdy zprávy.

Nedlete dél krutě ve železných

Zbraních: veďte v lůnu blaha žezla!

Muži nežádají více vlády –

Naděje je k zvítězení svezla –

Podržte jen blahonosné řády.“

„Jevily jste veliko-myslné činy,

V šlechtě předcházevše české syny;

Ve vítězstvích řídila vás ukojenost,

Vyňala se sličná ženství přirozenost.

Nyní chcete poškvrniti ruce vraždou;

Ale zákon války křivdu každou

Nelitostně odporcům svým splácí:

Ať vlasť teprv krutě nekrvácí!“

„Pojednou-li nemůže též, děvy statné,

Některá z vás do zajetí upadnouti?

Často mocní hrdinové v době matné

Osamotní; jest jim zahynouti

Neprospěšně. Ať se muži na odplatné

Právo nestahují, ať též uvrhnouti

Nechtí jatých ke pohromě stejné!

Neopovrhnou též šlechty blahodějné?“

„Přitom, kdo se bude děsit vězně,

Jehož ruce upaté jsou nelíbezně,

Jehož výchoz věže, hradby stráží?

Kdo se tu co kouti opováží,

Kde co klásti za nesnáze, za mrzutost?

K čemu volit za prostředky krutost?

Budou rychle krajiny ji věstit:

Snad se i vám potom nebude dél štěstit.“

„Nechci připomenout, že to páže nahé

Zastávalo mnohé utlačené děvy,

Že jim zachránilo vnady, žití drahé,

Ukrotilo mnohé zhoubné hněvy!

Kázala to povinnosti doba.

Snážil jsem se, aby války zloba

Umírnila nelidského vzteku;

Snad i ke vlídnosti vedla více reků.“

„O vy stkvělé udatnosti dcery!

Mne k vám vlastenské sem vedli směry,

A též vaše lepocitná vnada;

Suďte znova, jestli tato vada

Zasluhuje trestu bezživotí?

Jestli tyto city hněv váš neukrotí:

Vězte, že zde zachází váš vroucí přítel,

Který proti mužům jednal co žen mstitel.“

Domluvil rek; stál zde bez nádhery,

Jeho páždí mužné bylo polonahé,

Blednul pro své živobytí drahé,

Trápily ho předce nedůvěry:

Stál tak ve mužnosti sličné, stkvělé.

Líbilo se děvám přednešení smělé,

Jeho postava i mluva, obě

Pomáhaly krotiti hněv v nuzné době.

Obdivují všeckny jeho ducha čilost,

Křičí větší částka: „Ať má milost!

Ať rek žije!“ veselý hlas zvučí:

Praví se, že i též vevodkyně

Volala ta slova v zmatenině.

Sestra bratru padá do náručí:

Srdečné to bylo obejmutí.

Odvod jeho do vězení ji zas smutí.

Slunce bylo ještě nevysoko,

Velitelky jeví bouři oko,

Volá: „Připravme se k půtce,

Ať jest podmaněný Čechů mocný vůdce!

Hned jak bojovnice k posilnění jídla

Použijí, povedem svá křídla

Bez protahu rychle k zvítězení:

Zajdou muži v náhlem překvapení.“

Plesá mnohá plukovnice nad rozkazem.

Svatava zde jenom odpor vede,

Praví: „Třes se kněžno před ourazem,

Sudice dnes sotva štěstí přede.

Co tu počnem, nehoda-li se ti udá?

Není počet odporců nám známý;

Žížeň po cti tebe jenom mámí;

Bude porážka to rudá.“

„Neprozřetedlně jest na náspy jich vrazit,

Když je nelze na prach zkazit.

Čekej ráděj bitvou do návratu

Kněžny.“ Ta dí: „K čemu vězet ve záchvatu?

Bez ní nenajdem snad cesty ke prospěchu?

Co jestli se nikdý nenavrátí? –

Při ztrátě nám poslouží hrad za útěchu,

A tak odporci nás nezachvátí.“

„Vidím mnohé po půtce jen práhnout,

Do ní dychtěly již dávno táhnout.

Zvítězíme pouhým udatenstvím,

Pohrdejme klamu oučastenstvím.

Můj pluk mužů střed sám ztříská;

A tak naše vojsko slávy získá,

Že jsme přemohly je statností, ne klamy,

A že bez ní hodláme i válčit samy.“

„Přitom o sňátku se kněžny pověst trousí,

Mohla by se ním dát lehce uchlácholit;

Pročež nelze nežli bitvu volit!“

„Bitva!“ se tu volá. Tu si zuby brousí

Vadka proti čilé Vladislavě,

Obhájkyni nalezá sic v Budislavě,

Však nic nespomáhá její zastávání,

Určilo se předce potýkání.

Již žen davy postupují vážně, směle,

Nesouc luky hlučné, dřevce sáho-dlouhé;

Jejich brní, lebky třpytí se tu skvěle,

Jak by byly zlato, stříbro pouhé;

Komoňové pod děvami skáčí.

Velitelka za vteré se vojsko páčí,

Myslí na porážky, na oslavu;

Svatava však pouze na opravu.

Muže děsí tato náhlá kvapnost.

Spoléhá se děvstvo na nejapnost

Mužstva; však se ono statně brání.

Velitelka statné davy shání;

Budislava s Květkou vede sem ve pluky;

Přeudatné Stratky chrabré zbory

Vyprázdňují touly, znějí jejich luky.

Muže brání pevnost kolmé hory.

Jako příval, když se jeho toku

Hráze kladou, přibývá když moku,

Zdmutím drtí odpor valný,

Valí s sebou hráze skalní:

Tak dav, hluky postupují; žádné hradby

Nedrží jich proudy. Války mlatby

Počínají; muži ustupují zpět:

Proražen jest mužstva střed.

Jako času bouřek, když dva vstříční mraky

Potkají se, a do sebe vrazí,

Hučí obor, leje se tok, nivy kazí,

Vír se točí, všecko trne pod oblaky:

Tak se proti sobě kněz a Vládka blíží –

Válčí; zbraň se blýská, lítě kříží;

Ale síla vládykova hyne,

Z ran se mu krev již již line.

Hned jak Nezamysl spatřil, kterak hrozí

Nebezpečnost svému vznešenému otci,

Chvátá s družinou mu ku pomoci: –

S ní se také k němu prolomozí,

Osvobodil otce; ale druže řídne,

Vůdkyně s ním válčí. To když Květka zhlídne,

K rekyni té pádí letem,

Praví: „Lvíce neválčivá se vížletem.“

„Popusť mně boj s mládkem.“ Svolí vévodkyně.

Volá kněžec: „Božská ochránkyně

Odpusť! Unos tvůj jsem nenařídil;

Bez viny jsem.“ Ona kopí meče

Vedlé něho, přitom vece:

„Zrádce: Pomocník tvůj by se nedopídil

O mně bez tvé zrady.“ A vtom jinám táhne.

Kněžec nevinu svou dokázati práhne.

Velitelka Kolostoje, Halislava

Poranivši táhne na Rozhoně,

Hlavama se sejdou jejich koně,

Vrávorá již Kouřímská ctná hlava;

Však se dává rychle do outěku,

Kněžna za ním letí v vzteku.

Všecko se má za ním k prchu,

Pádíc ke květnému vrchu.

Teprv povstala tu v mužstvu chumelice:

Množství prchlých bere s sebou řady,

V patách jsou jim stále bojovnice,

Ve ležení nachazivše sklady.

Všecko, rek i vojín, dobrodruzi v směsu

Pádí v háje ze bojiště;

Děvy výskají již v bodrém plesu,

Nepopřávše mužům nikde outočiště.

V tom tu přichází sem na divadlo

Státný Kasal s udatnými druhy.

Zbírá zbytky, uvrhna se v luhy,

Volá: „Slunce ještě nezapadlo,

Konati má ještě dlouhé hony:

Lze jest vytrhnout se ze ouhony.

Zbuďte mužskou mysl, srazujte se v davy,

Vynaložte péči pro opravy.“

Hluknou pluky, táhnou jako skvělé řeky,

Na zad děvám přijít dychtí oklikami;

Táhnou tíše, není slyšet jeky.

Budislava znamená ty klamy,

Rychle s Květkou chvátá ke Svatavě.

Ta tu vidí zkázu nenabytou,

Oznámit ji dává děvic hlavě,

Aby přispěla jim sílou znamenitou.

Tyto rekyně tři sráží honem hluky,

Budislava skrytě v zadu s davem stojí,

Vedou sem též Vadka, Sošna pluky,

Jenž se nad přemnožstvím nepokojí;

Velitelka pomoci jen neposílá,

Bázlivkyň jen nestatečných spílá,

Že se u ní zase odpor množí,

Že však rychle pro ně všeckno vynaloží.

Kasal táhne s hejnem vážným krokem,

Po pluku se nejprv zlých žen sháně,

Vypátrav jej, ostře jako káně

Přepadá jej: hynou pod outokem,

Nezbývá jim ani uprchnutí;

Ke odporu zoufalost je nutí,

Zachází zde mnohý státný rek,

Množí se tu nad vše vojsko jek.

Zabil Kasal Vadku, její pobočnice

Zašla Hádka: jsou teď bez řečnice;

Zbytek se tu sype na panoše,

O něj odráží se skvělé hroty;

Tepe je však bez strachoty,

Jeví v půtce sílu Smrtonoše,

Všecko klesá tak, co stýbla pod ramenem

Žence, v tomto jeho vzteku rozhorleném.

Dále s Hravkou setkal se ten rek –

Vrážejí tak časem na se dvě kry skalní; –

Počne se tu souboj valný,

Který neuvidí nikdý žádný věk!

Strachují se o ně jejich zbory,

Chtějí sloužiti jim za podpory,

A tak vmíšením tím roztrhnutí

Odvrátili oboum zahynutí.

Svatava zří sem a tam již průval, ztrží,

Vidí, že se děvstvo neudrží,

Sama Pětisílu nazpět k tahu nutí,

Která divy udatenství kutí;

Bezděky zpět ku pomoci kráčí,

Celé vojsko za svou kořist páčí;

Vše jest naplněno duchem vládičiným,

Vše potýká zvahem přehrdiným.

Pražský kněžec vábený jest sledem

Milenky své, její stopa se mu mihá:

Takto hvězdář svým dalekohledem

Běh své vypátrané hvězdy stíhá,

Ji jen nese v mysli, ve zřeteli.

Nachází ji obkličenou ve chumeli

Půtky. Křičí: „Chraňte této děvy!

Má jest to choť!“ Přestali tu hněvy.

Nachází ji, že jest poraněná,

Že mdlí. Její rány rychle váže,

Ze bojiště odnesti ji káže,

Pravíc: „Ty jsi sice polapena,

Ale budiž na svobodu propuštěna,

Na Děvín tě vyprovodí stráže.

Mé jen srdce k tobě čistá láska kloní.“

Slze oboum přes líce se roní.

Množství mužů se zde stále sílí;

Děvy dávají se do outěku.

Štěstí pro ně, že se slunce chýlí

Ke zapadu: snadby zašly chvílí.

Volá Kasal: „Chraňte mladistvého věku,

Proti válčícím jen jevte plápol vzteku;

Hleďte ráděj zájmem ztenčit hejno děv;

Ať zde teče skrovně jenom krev.“

Velitelka vidí bitvy ztrátu,

Sejít dychtí statně na bojišti;

Divy tropí rázy železného klatu;

Obkličují ji již oštipišti,

Její pobočnice v krvi leží,

Okolo ní mrtvole se věží;

Darmo Svatava ji ke návratu volá,

Dálší potýkání že jest zkáza holá.

Uvrhne že v zhoubu její bezživotí

Vojsko, jindy že se všecko vynahradí,

Že se potřískané osení i zmladí;

Darmo její zoufanlivost krotí.

Posléz vypudí ji z půtky temnost.

Při návratu jeví nepříjemnost;

Se zbytky se na hrad beře zpátky,

Všude nachází jen nepořádky.

Největší však zhoubu kruté ženy

Zakusily: zašel celičký ten zbor.

Vlasti kvíliž pro ten zloby vzor!

Kde vzít pro potomstvo jiné kmeny?

Ty jsou ženských svobod pravé chránitelky,

Narozené velitelky,

Znají proti outiskům se mužů spříčit,

V stavu jsou i jejich pejchu sklíčit.

Škoda, že tak zašel jarobujný peň,

Ženy předuševné, nažvané tak zlice!

Jejich ztrátu želí mnohá náměstnice:

Tyby navrátily mužům pomsty deň!

Ale mužstvo tuto dobu zhouby slaví,

Jest mu ten den památný a svátek pravý.

Že tak zašlo v Čechách mnoho zloby,

A že vytrženi byli ze poroby.

Zbory mužů jeví vroucí plesy,

Přeodaným srdcem reka chválí,

Nad něj že zde není pod nebesy,

Že tak prospěch získal nenadalý.

Sám i k němu kráčí Pražský kníže,

Vece: „Tys mně svalil z srdce mého tíže.

Odpusť: že jsem slyšel hlasu soků;

Lituji teď předešlých svých kroků.“

„Za odměnu obdržet máš statky!

Ty jsi zhouby vlasti sprostitelem;

Činím tebe nad vším vojskem velitelem.

Lehce rozplášíš i dálší zmatky;

Schvaluji, žes vlasti, naší matky,

Nezarmoutil krutostí v svém tahu stkvělém.“

Panoš knězi vzdává vroucí díky,

Slyšeti jest plesat bojovníky.