Zpěv čtrnáctý. MONUMENTO VITTORIO-EMANUELE II.

Zas cválá cavallo můj ulicemi Říma

a duší mojí vážné pochyby:

Jak? – Tento muž, jenž otěže tu třímá

a jeho krajané zbabělci byli by?

Kdo u nás a kdo v Římě baby čítal,

Antoniovou zhrdnuv premissou:

A Brutus zajisté byl dobrý muž – (ač Ital)

a všichni Římané též dobří muži jsou.

A dobrý muž je v Římě to, co přítel,

ne pytel dobroty, jenž nikam nemůže,

tak jako u nás. – Dobroty, leč pytel,

Římané kladou důraz na muže.

Co armád slávou pokrylo se v boji,

jen Italie, reci tvoji ne?

Na piazze Venetia moje drožka stojí.

– Jsi zbabělec, neznámý vojíne?

Kdo ukořistil tato všechna děla,

jež dala bronz zde tomu mramoru?

Proč k jménu Viktora Emanuela

tvé anonymní dali nahoru?

Proč v pyramidě králů bylo dáno

prosťáčku sníti bezvýznamný sen?

Kdo připravil našincům Melegnano

a rakouskému pluku slavný den?

Zda neprokázali jsme, národ vyvolený,

– (co kdo miluje, to každý zabíjí) –

zbytečně jako materiál cenný

příliš cti vlašské artilerii?

Kdo statečněji na Soči se choval,

kde osudy se naše splítaly?

zda našinec se nekompromitoval,

když zajat byl pouhými Italy?

Tak rád bych vzal ta hloupá slova zpátky,

však pozdě je. – Po bílém mramoru

stín neznámého syna neznámější matky

schodištěm stoupá k hrobky otvoru.

Teď vykvetla měsícem olivově

osmáhlá tvář s černými brvami.

Jak mnohé matce, bezútěšné vdově,

by známým připadal ten vojín neznámý!

Úsměvem bledým zahořel zrak slepý,

či luna to probleskla oblaky?

– „Ach, dobrý cizinče, tyhlety hloupé klepy

neplatí na nás, neznámé vojáky!“

„Zbabělec může být jen vojín známý,

– svou slávu přežít los je nevděčný –

jakmile však zaklepals bačkorami

na poli cti, jsi vojín statečný.“

„Proč příti se, kdo koho slávou předčí,

kdo vlast svou lépe v boji obhájí?

Jsou zajíci, již našli hrob svůj v léči,

a zajíci, již ještě běhají.“

„Já sám svou slávu pár svým kostem vděčím,

jež vyhrabali z války smetiště...

Souzeno-li ti ve válce být něčím,

živ nesmíš přijít domů s bojiště.“

„Svět může dáti medaile a řády

a čest pro zítřek, pro pozítří snad,

jen mrtví neznámí bez maškarády

na vavřínech svých věčně mohou spat.“

„Má každý národ bojovníky známé

a vojíny, kteří jsou neznámí, –

a je to tak, čím víc ze sebe dáme,

tím méně máme potom reklamy.“

„A je to tak: bláh ten, kdo v míru hodlá

národu dělat v sněmu dolmeče,

kdo nůžek pokojných užívá a ne bodla,

na němž lpí krev... Z cizího neteče...!“

„Addio... Hodina duchů bije

a od Tibery vane jitra dech –

tlumoč, cizinče, vřelé sympatie

kolegovi Neznámému z Čech.“

„A vyříditi nebudiž ti líno,

ať nedbá klevet – nač ten hloupý spor? –

my oba dva už máme vysloužíno,

jako váš generální inspektor.“

A přízrak zmizel. – Otisk jen zbyl z něho

komisních bot s cvočkami na zemi.

Jak živ jsem neviděl Vojína Neznámého

s tak výbornými informacemi!

Ó, Italie, byl to sen či víno,

co provedlo teď tvoji očistu?

– „Avanti – „ dím. – „Pst!“ – praví veturino..

(Avanti list je socialistů.)