Zpěv čtvrtý.

Rádbych tebe, milý Fauste, slavil,

Nejsi ale hromonosný hrdina,

Ani některého poloboha plodina,

Nevím, jakbych ve výchvalu tebe vpravil;

Přitom jsi byl peklu propadlý,

Jakého se tedy držet zábradlí?

Však kdož může býti lhostejný,

Kde se vine osud neobyčejný?

Byl to skutek předně velesmělý,

Neslýchaný: ďasu zapsat vlastní kůži!

Musel to být předce člověk skvělý,

Nápodoben hrdinému muži;

A pak chtít ho o ni připravit,

Tedy jen tak na čas zastavit.

Nevím, jestli jeho úloha

Poštěstí se – zklamat zloboha.

Nevšední on činy provozoval.

Co i kutil, plodil podivení,

Možná, že snad přišel k přechválení,

Ale na lidstvo tak mocně oučinkoval,

Že až podnes ve paměti lidské vězí,

Že se o něm přenese zvěst přes pomezí

Příštích věků; a tak zasluhuje zpěvu,

Přitom že žil s ďasy v neustálém hněvu.

Zanechán byl, jak ho potkal v Praze svizel,

Kterak místo chvály hanu sklízel;

Hnětlo ho to, též i že lid skropený

V jízdě po něm házel kamení.

Na mstu nesměl pomnít, na osud svůj zvykal,

Svazku s ďasem často pykal,

V sadech Šárky často přemejšlel,

Co má konat, by se předce skvěl.

Náhodou tam v sousedově štěpnici

Zahlíd Těchku, skvělou krásnici;

Přispěchal k ní, a jí s úctou pravil:

„Božská děvo, blahonosný úkaze!

Pro umění jsem se blaha zbavil,

Snaha po nich přichází mi předraze,

V mysli se mi počíná zle vířit,

Tys jen v stavu s osudem mě smířit.“

Odvece ta celá v pohnutí:

„Fauste, Fauste! vše vím, i tvé klesnutí!“

(Vyjevil jí všecko onen poustevník,

Podivného Mefisty zlý protivník.)

„Genius tvůj, jímž jsi nad jinými čněl,

Mne táh k tobě, osud tvůj se chvěl,

Provázela jsem tě s citem vážným,

Chtěla jsem být tobě duchem strážným.

Po vyšším jsi toužil, nežli člověku

Přináleží, radit jsi si nedal;

Viděls něco kmitati se v daleku,

Pro nás nepatřící, tohos dojít hledal;

Následek byl, že jsi klesnout musil,

Pravils, že tě vede vyšší povolání:

Pudilo tě po oslavě plání.

Co jsem věštila ti, toho jsi již zkusil.

Nejskvostnější poklad, totiž duše klid,

Potratil jsi, bez něj neštěstím jest žití;

Cítím tvého ducha vlnobití,

K vyváznutí vězí v temnu svit.

Přicházím sem, v opuštění těšit tebe,

Pomáhat ti dojíti zas spásy,

Nepochopují to naše časy,

Jaká rozkoš jest to – důvěření v nebe!“

Dí Faust: „Vnadilas mě duševní co kráska,

Čistost mysli tvé mě podnes podněcuje,

Spasit mě jen může tvá ctná láska,

Ta mě vnadnou touhou naplňuje.

Klamné bludy o duševní výši

Lákaly mě; ty víš, s jakým odřeknutím

Zápasil jsem, bych moh seznat temnou říši;

Pozdě omyl napravit se nutím.

Nemni, že mě svedla žízeň po cti marná;

Vnadilo mě to, co lidu prospěch plodí,

V duchu vznášela se podařilost tvárná,

Ta, co pozemčany k palmě vodí.

Jaká výše, když duch nové vidy tvoří,

Když lze na svůj souvěk oučinkovat,

Blaho jeho pomáhati snovat!

Po té dráze mysl jenom hoří.

Znamenal jsem, že jsou matné naše výhledy,

Chvílka jest náš život, ten se rodí,

Roste, zajde; jaké dosíci lze vědy?

V tomto kole zkušenost se naše brodí.

Mnil jsem, duchové, co věky nesčíslné

Prožili již, mnohé katastrofy zřeli,

Ti co velikáni jednou čněli,

Že nám zjeví zvěsty – snil jsem nesmyslně.

A tak ta má mysl nepokojná

Pro pátrání uměn vzdorovala lásce;

Tu mě chopil sliby lidstva zkázce,

Že mi zjeví k vědomosti zřídla zdrojná.

Byla pošetilost od ďasů svit žádat,

Zpozdilost též spolkem vlezt jim do klepet;

Vědět jsem měl, že lstně znají bádat: –

Nevím, jak se dostati zas zpět.“

Drůž dí: „Tebe chmůrná filosofie,

Vytvořená z mysli pyšné,

Vyvedla ven na přílišné

Skalí, kde se blaho nečije,

Nýbrž nebezpečí; myslíš, že ti ruku

Podá k žádanému prospěchu?

Chystá tobě jistě tajně muku,

Skončíš záměry ctné k posměchu.

Místo pravdy podstrčí ti přeludy,

Zpoléhneš se v stavbě blaha na bludy,

Postihne tě neodvratná zhouba;

Rci, zač stojí všecka pochvala a chlouba?

Vrať se nazpět, dokud tebe neudolá

Zlato, honosení, okus rozkoší,

Dokud tebe tyto nepřepanoší;

Což ni v tobě jiskra výše neplápolá?

Zavrhnout hleď zlato, zprosť se pekla pout,

Šetři nad život svůj poklad spásy,

Neodkládej, prchají pryč časy,

Tebe zachovat jen může pouť

V svaté město; s peklem boj jest svědectví

Ctnostné duše, nelehké jest vítězství,

Ale možné, plodí v lidstvu podivení –

Takové jen platí oslavení.“

Dí Faust: „Duch můj tebe uposlechne,

Pouť ta v mysl pomoc vdechne;

Přivol přede vším však zasnoubení.“

Odvece ta: „Není pomyšlení

Na světskou teď lásku; napřed bdi

Smířit nebe, kam ti radím, jdi,

Ať tě nesvede zas ctižádost;

Přemoci se – veliká jest ctnost.“

Dí Faust: „Vždy tě budu za průvodní hvězdu

Páčit, ať mě potká osud jakýkoli,

Ať mě vnese k slávě na vrcholi,

Aneb naleznu se s protivenstvím v sjezdu,

Chci vše s mírnou myslí nesti,

Hlediž mě vždy pravou cestou vesti;

Neopustím ale uměn znalost,

Sice by mě zahubila žalost.“

Následovalo tu bolné loučení,

Jakby srdce puknouti jim měla;

Na mysli ji tíží jeho spasení,

Z jeho chvění po oslavě zřela

V jeho předsevzetí nepodstatu,

Žeby klesl v ctnostném směru do záchvatu,

Že se z drápů pekla nevyhostí:

Děva odcházela s zasteskností.

Samoten jsa Faustus vyřek formuli,

Vyjevil se mu hned jeho druh,

Dí: „Mne umělcovy strasti pohnuly,

Zapravit chci jeho všecken dluh;

Vyplať za něj povinnosti summu,

By moh žíti pouze svému umu;

Já mu v jeho práci také pomohu,

Umluvíme mezi sebou úlohu.“

Odpoví druh: „Pryč jest ten tvůj umělec,

Kam se zabral, žádný neví,

Tento svazek listů tobě více zjeví;

Jeho uprchnutí podivná jest věc.“

Tato zpráva Fausta hrozně raní;

V svazku našel bájek začátek

Esopových, od biblických památek

Titul vytištěný, a pak psaní.

Znělo: „Spolek máš ty s duchy pekelnými,

Vynikání provozuješ jimi,

Zavraždil jsi oddaného přítele,

Kdo se s tebou spolčí, zle si ustele,

Ty bysi ho do záhuby strhl s sebou;

Nechci pod krovem žít jedním s tebou.“

Nad tím vším se doktor zarazil,

Stál tu, jakoby ho někdo přimrazil.

Mefista byl vinen téhož odstranění,

Viděl v tomto spolku pekla nebezpečí,

V umělce vnuk podezření,

Že Faust na život mu jeho léčí,

Že chce jeho nález sobě přisvojit,

Že se nedá jak živ ukojit,

Že mní, že měl s Hrbkem tajné pikle;

Ďas mní, že tak zvrátí nebezpečí vzniklé.

A dí dále: „Před chvílí jsi kázal,

Abych spravil umělcovy dluhy;

Nemáme my peněz pro nižádné druhy.

Podívej se, kterak náš se spolek vázal,

Výslovně zde stojí v listině,

Že jich vydáme jen jedině

Pro tvé jakékoliv potřeby:

Nijak ale pro darmochleby.

Bylo by to proti naší soustavě,

Dobrodiní tropit; my jsme věru

Muži usedlého charakteru,

Nepřipustíme nic k ohavě

Říše naší.“ – Faustus prohlížel hned list,

Vynašel to dle udání v smlouvě,

Vykřik: „Ztracený jsem, běda, ouve!

Tenkrát sloužím tobě za kořist! –

Teprv cítím hrůzu svého klesu,

Tíži tuto sotva snesu,

Ztrátu slovútného muže z Kutné Hory!

Mizí co v snu zaměřené vzory,

Bez peněz jsem zcela zachvácen,

Musím býti v předešlý stav navrácen;

Blížil jsem se k svému směru,

Nyní vězím zcela v šeru.

Srdce ve mně pukne zděšenosti plné;

O jak osud podává nám dvousmyslné

Vzhledy! jimi mejlíme se sami;

Vy jste na mne nalíčili klamy,

Smlouva neplatí nic, já ji protrhnu,

K vyšší moci se já uvrhnu,

Zažene vám po svádění žáhu,

Osvobodí vašeho mě prahu.“

Dí druh: „Myslíš, že jak se ti zlíbí,

Onen ti hned obyt vyšší slíbí?

Kdo se od něho trh, toho nenávidí

Věčně; ty ho ještě málo znáš!

Bloude, ty jsi podlé smlouvy náš!

Tvoje chytrost peklo neošidí,

Vězela v tom tvoje libá volnost,

Váže nás v tom obapolnost.

Vadit tobě bude podpis červený,

Ten se nedá nijak více zničit;

Co chceš? nebyls k němu nucený,

Hleď se tedy ve slovech stát cvičit,

Nedáme si naši smlouvu skácet,

Také nejsi v stavu dluh nám splácet,

A tak budeš vždy nám přináležet,

Nenecháme zdarma tebe běžet.“ –

Rozešli se. Sedával Faust zatemnělý

Blíž své tvrze, jevil v povaze své jinost;

Pravil: „Co mně prospívá má činnost?

Jako Antheus, ten gigant smělý

K půtce s Bohem popadal se země,

Z které pošel, do sebe by sílu vnes

Novou, povstal, aby znova kles: –

Tak se marně zmáhá podnes lidské plémě.

V půtce se zlým, v kterou jsem se vplet,

Po pomoci marně chápe duch,

Ta mě sama upíná víc v kruh,

Posléz vidím ze všech směrů změt.“ –

Když tak truchlil, přišel k němu běs,

Pravil: „Co tak stále věšíš hlavu?

Jiný šťastným by se páčil ve tvém stavu,

Kde ty hledáš trudnost, našel by on ples.

Poskytuje se ti romantická doba,

Zanese tě komoň křídlatý

Do míst skvělých, tam kde sídlí zdoba,

Do míst, co jsou mladou vnadou podjaty;

Vyvine se tobě fantastické žití,

Spatříš jaropudné úkazy,

Teprv poznáš, co je blahé živobytí:

Znáš jen trudné nauk zámrazy.

Vaše zemské žití není k zavržení,

Staří bohové v něm měli zalíbení,

K sličným Nimfám jevívali chtivost,

Neznáma jim byla zdrženlivost;

Drželi moc na souložky,

Nelíbilo se jim žíti božsky;

Mělbysi je v tomto následovat,

A ne rozkoš světa zavrhovat.

Do světa se musíš hledět pustit,

Musíš po Evropě cestovat,

Budeš všudy skvělým leskem šustit,

Se skvělými budeš obcovat;

A tak šťastně budeš žíti v zášti.

V povětří se projížděti na mém plášti

Budeš, ubývat nám bude cesta,

Zříme rozmanité krásy, slavná města.“

Neproměnil Faustus při tom tváře,

Mysl se mu ale předce dmula,

Pohlíd otázlivě na famula,

Tento řečil: „Život samotáře

Nebaví vás, prospějí vám cesty,

Vnesete se více do pověsti,

Roznese se více vaše skvělost,

Zahubila by vás osamělost.

Ledaco se vidí v světě,

Lze jest mnoho sobě podrobit,

Pomoci tak více nabudete,

Prospěchu lze více působit.

Mívával jste mžiky jasné, bodré,

Nebe jest tak, jako jindy, modré;

Připravte zde ještě na rozchodnou

K úctě druhům hostinu předc hodnou.“

Odebral se odtud Faustus mlčecky,

O samotě myslil na všecky

Okolnosti, vece k sobě: „Otázku

Zodpovídat musím, co mám předevzít,

Bych moh v světě nad jinými čnít?

V něm snad musím konat obcházku,

Než se zcela vydám na pokání;

Necítím tu ještě k němu odhodlání.

V starých časech umek posvěcenci

Konávali pouti daleké,

Získali tak vědy všeliké,

Posléz byli ozdobeni věnci;

Pro vlast poklad uměn dohromady snesli,

Byli takto výbornosti hesly:

A tak nezbývá mi nežli cestovat,

V cizině tak o znalosti pečovat.

Rád bych seznal slovútné též muže,

Kterak považují tento svět,

Jestli má v něm trvat věčně změt,

Neb-li směr předc poblouzení zmůže;

Čili čekat se má, až sám světovládce

Potopou snad skončí pomatenost krátce,

Uved by sem nové pokolení,

Věrněji by žilo podlé přirození?

Bylyby tu ty mé snahy zbytečné;

Ale nejisté jest toto domnění.

Jaké tedy vyvoliti určení?

Začít snad mám žití výtečné?

Pustiti se do hejření, do marnosti?

Trávit doby v rozkoši a ve skvělosti?

Bez uměn mě trudí každá zábava,

Takové by žití bylo ohava. –

Umělec jsem lékařství a lučby,

Znám též postavy a běhy hvězd,

Na magické přirozené učby

Oddal jsem se, budu všecko plest;

Spojím k tomu kouzedlnou mocnost,

Žádný nebude s to, semnou o ctnost

Skvělé slávy zápas podniknout:

A tak nad všemi se musím pnout.

Sypat budu zmatek na odporce,

Všecko mě má za magusa, divotvorce

Považovat, mnohé věci přirozené

Nazvu kouzly, mnohé ďasmi vyvedené,

Jiné zastávat chci přírody co splyv;

Sláva nemá trvat, co jen budu živ,

Po úmrtí mají mi ji taky

Hlásat z mědě sochy, malby znaky.

Takto budu moci podiv způsobovat,

Když věk drží mnoho na kouzelství;

Nesmím však se pustit do ďábelství,

Neb předc musím na návrat svůj pamatovat.

Ano cestovat chci tak co umělec,

Tak se nejjistěji pravdy temenec

Zjeví, snad se nebudou smít kouzel tknout,

Mohli by snad vznikem dobra hnout.“

Tímto směrem Faust se zanášel,

Až se posléz na pouť přihotovil.

Na rozchodnou hody ustanovil,

Samou skvostnost připraviti bděl.

Zvát dal muže rozhlášených jmen,

Skvělých titulů a cen;

Přípravy se děly nedomácké,

Jižjiž scházely se bručny hrozonácké.

Na stolech se ryzí zlato třpytí,

Lesknou se též pozlacené číše,

Hudba zavzněla zde s výše,

Počíná hned nové živobytí;

Ozývá se v hovoření svoboda,

Všecko zde ctí hodů původa.

Měl-li bych zde hosti po pořadě značit,

Nelzelo by v poslouchání stačit.

V prostřed tabule si Faustus zvolil místo,

Vedlé něho Aptus, známý tepec,

Ujišťuje: „Aristotel nebyl slepec,

Co on pravil, jest co slunce čisto;

Na jeho jsem přisahal já slovo,

V světě neobyčejný on jestiť úkaz,

Co řek, nežádá to nijak důkaz,

Proti němu neplatné jest každé novo.“

Proti němu used Lautus slovútný,

Do oblak až vychvaloval klasiky,

Že jsou pravé výtečnosti rafiky,

Kdo je nectí, že jest nechutný;

Nemluvil nic nežli v latině,

Řečil v ní i k koňské rodině,

Jeho čeleď pouze vesnická

Obdržela jména klasická.

Vedlé něho sed si Kralamuš,

Smejšlel bytně, skvěl se řečnictvím,

Pravdě neustupný byl co muž,

Boj ved směle se vším mamictvím;

Dějin vlastenských byl ostrý znatel,

Faustův nadešený zastavatel,

Pro něj bylby s peklem zápasil,

Záští mnohé proti němu uhasil.

Napříč jemu zased druhých odporce

Remisus; tenť hájil nové vzhledy,

Že dál postupovat musí vědy;

Šlo to mezi nimi často přehorce.

Ti mu přezdívali, že jest nevěrec,

On pak jako pravdy deverec

Nazval umění jich pedanstvím,

To že páchne pouze pohanstvím.

K němu přised lékař Remosus,

Nosil velikánskou kučeru,

Jí si získal umělosti důvěru;

Držíval jest mnoho na okus,

Pro nemoce všecky stejné pilule

Podávával, když kdo stonal; škrupule

Cítíval předc, ve svědomí sebe vinil,

Po každé hned pokání vždy činil.

Dále seděl právník Rabula,

Nazván u Čechů byl Štěkula,

Předevzal si vyvracovat zákony,

Zastávat dbal samé ouhony;

Tento lidi do rozepří zaplést znal,

Že se jemu z zdálí každý vyhýbal;

Hnedky jeho zasmušilý obličej

Jevil lstivé prohnalosti obyčej.

Najít se zde daly mnohé řehole;

Nechme, jaké mezi sebou nevole

Pronášely. Dále seděl dobrodruh

Slavoš; byl to znamenitý tepec,

Jeho činy jeví v lících mnohý pruh;

Oddán byltě Faustu, ve hře jako slepec

Fortuně své důvěřoval,

Ve souboji vítězství vždy opanoval.

Dále seděl Hejda, divný dobrodruh;

Toho vnadívával hostin čuch,

Za to věštiti znal města novelly,

Co se větším dílem ani neděly;

Vypravoval mnohé schůzky milostné,

Jak jsou mnohé krasavice nectnostné;

Našel vždycky dosti posluchačů,

Mnohých štěbetavých vyzvědačů.

Vedlé seděl Kalous; ten rád ve hrách šulil,

Nad nepravostí vždy hubu špulil,

Co svatoušek mluvil o svědomí,

Kterak ono nepravosti lomí;

Škubal Fausta, hráčům známě dával němé,

Říkával jim: „Jen ho dotrhněme,

Nadělá on ještě více dluhů;

Jen když nám to slouží k duhu.“ –

Při vypsání hostů již jsem dlouho pobyl,

Obávám se, abych nezpůsobil

Dlouhou chvíli; druhé pominu. –

Když tak drželi tu slavnou hostinu,

A vše ploulo ve plesání,

Přistoupla sem z nenadání

Mužatka ctná, k Faustovi se s péčí

Protlačila, k němu takto řečí:

„Mlynářka jsem z místa Kolovce,

Skvělejšího nad oslavu Kralovce,

Snad vás došla o něm také zpráva;

Skvěl se druhdy slovútný náš mlýn,

Zašla ale na čas jeho sláva;

Z ní jen pozůstává nyní stín:

Tam se přemílaly ženy, které zvadly,

Nabyly tam krásy, celé zmládly.

Hleďte na mne, já jsem byla krása,

Pleť mi v lících květla jako karmazín,

Zašla tak co polní řása,

Tatam, vypadám teď jako blín;

Zbavena jsem kouzelného prospěchu,

Ani nejsem pomoct sobě vstavu,

Nyní u hejsků jsem v posměchu,

To mi mele neustále hlavu.

Zaslechla jsem, že jste divotvorce,

Že i znáte z hrubých kovů kutit zlato;

Navraťte mi kouzlo, máte míti za to

Díky mé a kousek dvorce;

Nevíte ni, jaká jest to bolest,

Z mládí se co růže skvít,

V žluté pleti pak se zřít:

Pro krásu bych chtěla do skal dolezt.“

Domluvila. Všickni hodovníci

Nemohli se udržeti chechtu,

Sám i doktor vážně kousal kraje nechtu;

Ona očekává s skroušenými líci

Jeho výjev. Pravil: „Osud to tvé přání

Splní, o mužatek slavná potomkyně!

Mlýna Koloveckého čest nezahyne;

Přijedu tam k všeho vypátrání.

Snad tam zakleno jest kouzlo nějaké,

Aneb sídlo čaroděje onaké;

Vynajdu to. Slušná jest to věc,

Aby naše vzácné vrstevnice,

Kterých podjímaly mnohých líce,

Z hanobení vytrhly se přec;

Jisté zásluhy z nich mají mnohé,

Za to mají býti přeubohé.

Neslušně předc s vámi jedná příroda;

V mládí jste se jako kvítí skvěly,

Bývaly jste světa ozdoba,

Vše se kořilo vám, kam jste zřely;

A jak zmizelo to vnadné osidlo!

Vyhlížeti máte jako strašidlo!

To jest pravé lásky hanobení;

Zpořádám to.“ – Odchází ta v nadešení.

Vše má v světě konec. Dochází již kvas,

Mezi hostmi rozmáhá se zvučný hlas,

Mocný hlahol basy ještě šumí,

Viděti jest z nových láhvic nalévání,

Počíná se píti na shledání,

Povstává jek, druh již druhu nerozumí,

Povýšily citnost láhvice,

Hrozí vypuknouti různice.

Vypadá to, co když slavné paměti

Rytířové u kulaté tabule

Chmelením své zaháněli brikule,

V opojnosti počínali skřečeti,

Posléz reci, hradní blázni, pobonkáři

Hádkou dostali se v hromadu,

Nepostačovalo jim dost na hradu,

Odcházeli s znamenanou tváří.

Přirovnávám tuto velké s malým;

Ozývají se již všude hluky,

Mnohý popad se tu s nesrovnalým,

Sáhali si posléz na paruky,

Lítaly ty jako plevy ve povětří,

Jeden druhého nic neušetří.

Znamená Faust, žeby, co se poňoukli,

Naposledy snad se utloukli.

Nalíval sám sklenky se chladícím mokem,

Kdo jej vypil, umířil se s sokem,

Bylo mezi nimi po vojně,

Mezi náchylníky šlo to pokojně.

Mnozí mlátili se obvazky a pásky,

A to pro mínění nerozumné z lásky.

Posléz rozešla se sem tam společnost.

Nevím, na cestě-li ztichla válečnost. –

Doktor dychtil mlynářce stát v slibu,

Převracoval listy v kouzedlné knížce,

Nenašel nic, seznal, že má chybu;

Napadlo mu v této trudné tížce,

Že snad chová jeho první láhvička

Něco léku, a že malá kapička

Může vznik zas vzbudit k omládnutí.

Pud ho po cti ke skoumání nutí.

Zarazil se, vida prázdný plosk;

Nedal ale pokoje mu mozk:

Skoumal přischlé kapky vypláchnout,

Těmi šplechty zkoušky strojit,

Viděl života vznik tu se pnout,

Že tak možno škaredosti hojit.

Rychle do Kolovce se tu bral,

Sídlo Famulovi do návratu vzdal.

Na pláštíku připloul s druhem do Kolovce.

Sotva o kouzlu tam přednes slovce,

Sotva na mlynářce proved zkoušku,

Zpráva tato se hned vůkol věští,

Která z žen to slyší, jako v doušku

Po té oslavě se třeští;

Béře se sem těchto směsice,

Zpukřelá i mnohá stařice.

Brzy rozhlášeno bylo toto místo,

Kterak kouzlo zprvu zrostlo, není jisto;

Dí se, že ho uved Zito čaroděj,

Ten byl šašek, velký koloděj,

Tropíval tam šprýmy, přitom, aby

Čas mu ušel, přemýlal tam staré baby;

Měl koš, s kolem houpačku,

Tu snad strojil za hračku.

Potomkové nějaký čas toto kouzlo

Prováděli, až jim povyklouzlo;

V čem to dlelo, není pověsti,

Doktor hleděl jinak toto provesti;

Podržel sic starodávný mlýnský stroj, –

Snad ten byl i také na oko, –

V šplechtě léku kouzlo dlelo hluboko;

Když lék docházel již, přilil se tam zdroj.

Měl bych sice všecky pojmenovat,

Kterým Faustus krásotu zas vrátil;

Nechci ale rozvláčností obtěžovat,

A tak třeba káže, abych mnohé zkrátil.

Přijela sem Hrdka, praví: „Fauste zlatý,

Jest to osud jistě přeproklatý!

Pomoz, sice zajdu samým vztekem,

Nedostihla jsem nic mnohým lékem.

Není dávno, co jsem byla strachem žen,

Mužstvo celé páčila jsem za svůj plen,

Radost bylo hledět do zrcadla;

A hle, co pleť moje zvadla,

Do něho se dívat bojím,

Roztřískat ho se již strojím.

Žádej, co chceš, navrať mi mou skvělost,

Co smrt nenávidím vlastní ošumělost.“

Přišla Zdeňka, praví: „Zrádná sokyně

Přivedla mě kouzly o krásotu,

Přivlastnila si ji; teď co bohyně

Ní se pyšní, a já snáším psotu.

Vedla jsem při pro ni o náhradu,

Nanic skončila se, musím snášet vadu.

Hleď mi pomoct, aneb zhanob její tváře,

Ať jí zmizí také její záře.“

Přijíždí sem Peška, na hlavě má peří,

S nádherností ostatní ta měří;

Kdož jest asi? Z nízkého jen kvasu.

Ta dí: „V nedávném jsem času

Vychválena byla nad Helenu

Řeckou; přirovnávali mě přímo k kněžně,

Chovala jsem já se výtečně a něžně:

Vrať mi předešlou zas cenu.“

Květka praví: „Mně jest bolno u srdce,

Já ho miluji tak velice,

Za choť přijmouti mě nechce,

Ztrátu tuto snášet není lehce;

Hleď mi vrátit nazpět padesáte let,

Tu zas budu poupěte co květ.

O plat nestarej se, zlata já mám měšce;

Jiná mi ho láká, přichází to těžce.“

Radka praví: „Dotek se mě strašný los,

Já jsem citná, svírají mě study,

Podívej se, jak mi vysed nos,

Jak se usadily na lících mně trudy,

Vyhlížím tak jako lalok ťopana,

Neb znak některého arcipijana;

Mnohá jest má v mužstvu zásluha;

Posměch mi teď tropí mnohý močhuba.“

Milena dí: „Musím se vám zpovídat,

Nejsem stará, mnohý zří v mně babství,

Připatří mně celé hrabství,

Co to na plat? mnohé zřím se ošklíbat

Po mně; víte, míváváme city vábné,

V takovéto době každá žena slábne:

Hleďte obličej mi zmladit,

Abych mohla zas svět vnadit.“

Molka praví: „Učili mě latině,

Že prý měla jsem být děvče nehezké,

Chtěli mě vest k spáse nebeské,

Ústavu jsem panenského vůdkyně;

Nemyslete, že já jsem snad marná,

Vyhlížela bych předc ráda zdárná;

Nechci chodit stále kryta kuklicí,

Netěší mě vždycky kniha modlící.“

Faust je těšil, přidával jim tajný lék:

Pleť, hle! se jim mladí, mizí léta stará,

Všecky proniká již mysl jará,

Všecky cítí k Faustu vroucí vděk;

Mnohé posedá tu plání vztek.

Nevidí se před mnohými jist,

Šílenost ty jeví bachantek:

Sedá na plášť, vyváz takto čist.

Mlynářka v tom zdvíhá po něm náručí,

Volá: „Ostaň, ať tvá vůle poručí,

Chceš-li mne mít za odměnu,

Upřímnou bys obdržel tak ženu;

Bez tebe mi bude živobytí mukou!“

Že nic nežádá, Faust dává známě rukou;

Ona za ducha ho dobra pokládá,

Neví nijak, co ho nabádá.