Zpěv čtvrtý. POUTNÍK ŘÍMSKÉ ZVYKY A OBYČEJE POZNÁVÁ.

V Římě je víno lahodné a levné

a dosti silné i pro našince:

pro delší pobyt důvody to zjevné,

jež přesvědčí každého cizince.

Poledne hlásí výstřelem tu dělo:

znamení, žeť oběd hotový.

Telecí jmenuje se tady „di vitello“

a „zuppa inglese“ je vlastně cukroví.

Řím teprv v pozdních hodinách je rušný –

– takové klima tady panuje –

tady je člověk dávno ještě slušný,

když v Praze říkají, že hrozně flámuje.

Nad nešvarem tím, který v Římě bují,

já u Gambera zamýšlím se rád,

tam často ještě k ránu medituji,

kdy vlastně v Římě chodí lidé spat?

Však nač si lámat marně svoji hlavu

nad sympatickým celkem zlozvykem?

Už zavírá se. Myslit na zábavu

je čas. Dím „conto!“ vlašským jazykem.

A zaplativ, vycházím do ulice

a hledím vzhůru v hvězdnou oponu.

Ó, hvězdy římské, čarokrásné svíce,

svítíte Bohu či zlému démonu?

Ty, nebe Říma, tvoje klenba zlatá

jakého božstva je as obydlí?

Proč duše kacířská zlou předtuchou je jata,

že její bůh nad tebou nesídlí?

Proč krásy tvé se moje duše bojí,

tak zářivé jak úsměv dětských úst?

Proč syn tvůj náhle tone v nepokoji,

ó, vlasti tlustých, kteří káží půst?

Ty, nebe Říma, jak tvé chrámy pyšné

se pnoucí k Bohu v hrdém vzepětí,

buď milostivo české duši hříšné,

jež aspoň ďábla touží viděti!