Zpěv čtvrtý: TESTAMENT PERUNŮV.

Poslyšte milí křesťané

tu smutnou novinu,

jak dokonal slovanský bůh

poslední hodinu.

Kdo máš tuze měkké srdce,

zacpi sobě uši,

a pomodli se „otče náš“

za ubohou duši.

Přivázali ho za nohy

na ocas kobyle,

blátem, kamením ho vlekli –

přežalostná chvíle!

Za ním toho novináře –

ouvej, ouvej, ach, ach!

šmejkal po břiše nelidsky

na ocase valach.

Tak je ti carští katané

ukrutně mučili,

všechny louže po Kyjevě

s nimi vysmejčili.

Když jsou je přivlekli k řece

celé plné bláta,

kati je tam utopili

jak slepá štěňata.

Umřeli jsou bez zpovědi

jako lutriáni,

jenom poslední jim dali

blátem pomazání.

Já jsem sice při tom nebyl,

čet' jsem to jen v plátku,

který o tom sepsal Nestor

vnukům na památku. –

„Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak,

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák!

Dnes vám bozi vy ubozí,

kadidlo lid pálí,

a zejtra vás jako smeti

v kalužinách válí.

Dělají si nové bohy

dle svého pohodlí,

koho včera oběsili,

k tomu se dnes modlí.

Všechno jest na světě marné,

i království boží –

všechno hyne a pomine

jako špatné zboží.

Jenom caři, samovláda,

a takové sloty,

potrvají věčně věkův

jak juchtové boty!“

Tak měl Perun, když ho vlíkli,

resonírovati,

slyšel jsem to, a jak koupím,

musím prodávati.

Sám bych si to nevymyslil,

třeba bych to věděl,

dobře já vím, že bych za to

na Špilberku seděl.

Na Špilberku, na Kufsteině

mnoho pokojíků:

„Bože, zachovej nám krále!“

to je zpěv slavíků. –

Važ si všeho, milý synu,

co na trůnu sedí,

na ponížené dušinky

car milostně hledí.

Kdo ctí cara a je Vávra,

může něčím býti,

kdo nechválí, bude věčně

jenom vodu píti.