ZPĚV ČTVRTÝ

Třeskl výstřel také v Kragujevci,

v bílém Kragujevci za Rudnikem.

Zabila tam puma dvacet Němců,

deset Němců puma poranila.

Přišlo vojsko ztrestat rebelii.

Plavý major chodí po čaršiji,

zakaboněn ssaje cigaretu.

Dobrého nic nevěští ty oči,

studené a tvrdé jak dva nože.

Okamžitě velel pozatýkat

všecky muže v městě, staré, mladé,

se starostou Markovićem v čele, –

Staré oči, proklety mi buďte!

Kéž jste slepé byly, neviděly,

po hloučcích jak vojáci je vodí,

spoutané je vodí do konaku:

dělníky i drobné živnostníky,

kupce, krejčí, ševce, zámečníky,

zemědělce, kněze, úředníky,

Vuka mezi nimi Markoviće. –

Zle je těm, kdo prchli do Rudniku.

Sněhem v horách o hladu se tlouci!

A jak těm je, lapit kdo se dali,

na nevinu svou se spolehnuvše?

Špatně znali Švábu Zimmermanna!

Vzteklého psa horší, pobratime,

přisámbohu horší zlý je člověk...

Člověk? – Ano. Snad. Vždyť po dvou chodí

stvoření to kusé, uzlovaté,

rozlícený tvor ten bohorovný. –

Zab ho, Bože, Švábu prokletého!

Síly popřej Markovići starci,

síly i všem jeho druhům dobrým!

Junácké jim – vdoví nedej srdce!

„Rukojmí je málo!“ křičí major.

Chvílí tou vlak vjíždí do nádraží.

„Zatknout všecky mužské cestující!“

Do vězení vojáci je ženou.

„Nepostačí. – Více, ještě více!“

znovu sípe major plavovlasý.

„Přiberte k nim žáky gymnasia!“ –

Kárný prapor k dílu má se ruče.

Z temných lesů vyletěl pták lačný.

Nad Rudnikem havran křídly tluče.

V mlhách zmírá podzimní den mračný. –

„Nebudou-li do určené lhůty

odhaleni srbští útočníci,

tvrdý budu vybírati harač:

za každého zabitého Němce

odstřeliti rozkáži sto Srbů,

za každého Němce raněného

padesát jich popraviti velím.“

Plakáty tak hlásí na nárožích,

Zimmermannem podepsaný rozkaz.

Zab ho, Bože, skol ho, vlka zlého,

stáda Tvého zhoubce prokletého!

Za Moravou rudé slunce vstává.

Nad Rudnikem havran křídly mává.

Křídly mává, k východu se dívá.

Nedobrých on zvěstí poslem bývá.

Ze zobce mu lačné sliny kanou.

Oči jak dva žhavé uhly planou.