ZPĚV ČTVRTÝ.

Jak se známí dověděli

o mistrově zmatenosti,

ihned časně vyjížděli

k němu v strojné horlivosti;

vidouc v lůžku z rána

zvětřeného pána

jako stěnu bledou,

šipky mistra Štvána

k nemocnému vedou.

Ten své roztahuje umu

vznešenosti vážně kouká,

jak si rytíř nerozumu

Časomíru v lůžku houká;

ramenama krčí,

že smrt zrádná vrčí

na zbitého krále,

hrom již hanby hrčí

vůkol domu stále.

Krásná dcera vidouc Štvána

v rozpáčlivé pochybnosti,

jako dítě svého pána

želí v milé divokosti.

Konec štěstí květu!

Výhost dáti světu

krása tvorná musí.

Ach! žel v slávy letu

smrt ji zrádná dusí.

,Co si počnu? Opuštěná

od hanebných milovníků,

bohyně co slávy ctěná

jsem teď posměch učedlníků.

Krása světská šálí, –

kdo mi obět pálí

z lidí na oltáři?

Nevěř, koho chválí,

nevěř světu lháři!

I ta z Uher syrovina,

co mi zdila z bublin chrámy,

jest mé bídné smrti vinna,

že jen svodně hrála námi.

Kam se střelím z těsna?

Na svět jako ze sna

hledím na škaredý,

chrám i z pěny klesna

ztrne celý bledý.

Pryč jdu z točenice rumů,

z kalu toužím po věčnosti.

Ach! již nepodráždím umů,

nevyloudím k zmatenosti.

Pěny pletek zbořím,

jako Dido shořím,

abych zjevně sešla,

že snad říše tvořím,

pověst o mně nešla.

Měj se dobře, zrádný světe!

Ach, již k ohni Dido letím,

a tě, národnosti květe,

v zmatku dcera otce světím.

Ach! tvá slabost umu

nevyvedla z rumu

palác pro nevěstu,

obět nerozumu

měřím s světa cestu.‘

– Jako Kleopatra, růže

krásy, vidouc, že mdlé pluky

Cezar okamžením zmůže,

slyšíc triumfalní zvuky,

kladla k prsům hady,

aby jedli vnady

rozkošného těla; –

tak se bojíc zrady

Cmírka umřít chtěla.

– Jako herkyně své pravé

v srdci udušuje city,

byť se srdce smálo zdravé,

zhlíží na nebeské byty,

jakby vadla hořem,

pro miláčka mořem

plout chce, s lvy se bíti,

ač by ráda s thořem

hleděla se skrýti; –

tak šla a se ohlížela,

chytí-li kdo zoufalkyni,

aby v oheň nevletěla.

Však žel! Každý na herkyni

hleděl s potěšením,

svět-li udušením

matných smyslů zblaží,

neb se vrána stkvěním

ohně více zpraží?

Otec vzdychl si, ihned mění

dcera slavné předsevzetí,

,Jest živ!‘ mluvíc v rozhorlení

střela k miláčkovi letí.

,I já s tebou, světe,

naděje-li kvete,

zas se ráda smířím.

Ohně uhasněte!

Já své božství zšířím.‘

Králík ve vidění leže

očma ku podivu kroutí,

duchem po obloze běže

svíjí tělo jako proutí,

stříká z huby pěny,

jak když v Delfi ženy

rozumu dým zbaví,

na ztřeštěné stěny

s nebe shlednuv praví:

„Rád bych jako Empedokles

ze člověka pálil boha,

rád i zuřil jako Kokles,

kdybych oheň snésti moha

neděsil se kouře.

Jaké nové bouře!

Jaké slávy blesky!

Sotva oči mhouře

usnu, slyším třesky.

Vidím Alexandra v blesku

cti a vlády nekonečné;

vidím, jak si Slovan v třesku

bitvy krotí světy vděčné;

vidím písničkáře

na mne jako žháře

sypat mstivé jedy,

vidím kalendáře,

nové umu vzhledy!

Vidím – Vidím lidi zdravé, – – –“

»Řekni, kterých neošálíš!

Známe smejšlení tvé pravé,

a jak holobrádky pálíš.

Vstaň! sic po všem veta,

posměch budeš světa

tebou mámeného.

Ha! již prošla leta

kejklování tvého.«

Řekli a se s mrzutostí

na mamiče odstranili.

Tuť hned k sobě s divokostí

otec s dcerou přiskočili,

až se rozlíbali

a si znovu stlali

rozkošemi cestu,

hrubší svody tkali

k vdavkám pro nevěstu.

Bouře lásky jako v světě

všecka prudkost zklesla v mdlobu,

večer v lidoživném letě

právě v utěšenou dobu,

když svět krásný chodí,

milovníky vodí

jako na provázku,

Králík div ten plodí:

„Půjdu na procházku.“

A jde na procházku k spolkům,

kde vtip olověný sedá,

kde se posmívají volkům,

kterým moudrost bloudit nedá,

kde se krása haní,

jest jen hrubost paní,

vládnouc světem modným.

Těm se Králík klaní

ptákům ctnosti škodným.

Krásy přehlížejí všecky:

hrdost té a milostence

jiné vytejkají děcky

hladkost nepříslušnou žence;

ta co slunce slepí,

ta co Nelson třepí

krásou milovníky,

u té děti dřepí,

ta pne zákonníky.

Náhle vše se tiší v kráse,

oči divem zamrazují,

jakby nebe vyšlo; zdá se,

že i kvítky obživují,

všecka přirozenost

krásy obnaženost

světu rozvinuje,

ba i nestvořenost

zázrak korunuje.

Panna – klekni podivením,

světe, krásou před nebeskou!

Ach! jak oko s potěšením

hledí na tu slávu českou!

Kde jsi, hrdý soku?

Div se ctnému kroku

strojné šlechetnosti,

tvořícímu oku

božské nevinnosti!

Jaký plamen jiskří s očí!

Jaká sladkost z oustek zvoní!

Ach! ta rozum zdravý ztočí,

protivníky k zemi skloní

statečnými mravy

vyjasněné hlavy,

srdce vznešeností,

v pouta všecky stavy

spíná líbezností.

– Takto Priamovy rady

kouzlí krása Helenina;

vchází mezi ně a vnady

výší mocnost Venušina,

starci zkostlí hledí,

rozkoš božskou jedí,

,Div-li, že se s chutí

krev co řeka cedí?‘

pravíc v užasnutí. –

I náš Cesar vidí, hoří,

láskou smrtící se třese,

hrubé ideály boří,

duch se k milostence nese,

nemá očí dosti,

aby příjemnosti

nasytil se medné.

Otrok vznešenosti

koří se a bledne.

Kam se hnula krása svodná,

stín jí slepě následuje

a si pouta slávy hodná

vřelec bez rozmyslu kuje.

K té-li ducha vtělí,

jak se s dcerou zdělí

o ztracenou lásku?

Ach! teď s hrůzou želí,

že šel na procházku.

Jaká bouře v srdci zrádném

střílí hromy žehravosti!

,Ach! já mněl, že sami vládnem

v ideálů prostranosti;

naše zhrkly pěny

krásou božské ženy

hanby do propasti;

jaké náhlé změny

v obživené vlasti!

I já tvůrce krásy nové

rozum, čest a srdce tratím,

přes moc jako otrokové

volní průvod panny zlatím.‘

Kam se děla hrdost?

Změkla srdce tvrdost,

král co otrok leze.

Tak se světa hrdost

v blesku štěstí sveze.

Bez rozumu spěchá domů,

nevidí své dcery sladké,

ač ta k přivítání hromů

na sta sílá v řeči hladké.

Láskať bystře vidí,

klam jí neošidí

medem strojné lásky;

tak i dcera vidí

nových citů klásky.

Vlasy jako hady ježí,

očma stříhá hořícíma,

brzy jak saň lítá běží

rukama stín smrtícíma,

již co pěna sedá,

svého milka hledá,

třese se a skáče;

do mdlob padá bledá,

křísí se a pláče.

– Medea tak žehravostí

hoříc city v srdci střela;

na rozmilé laskavostí

dítky matka pohlížela,

drahé potěšení

jako v okouzlení

vinouc vroucně k sobě

zřela, že v té mění

Jason lásku době;

bez rozumu vystřelila

jako lvice za nevěstou;

vidouc zradu slzy lila

jako dítě křehké cestou;

škubnouc sebou syny

za otcovy viny

trhala co hady,

ohněm v řiceniny

svrhla hrad, byt zrady. –

„Polituj mne!“ dí dceř, „nebe!

Plačte se mnou, libozvuky!

Ach! můj otec zradiv sebe

smrtí květ své hromem ruky.

Kdo mne zbaví hoře?

Bídy bezdné moře

zrada na mne vlila,

lest vře, by mne v hoře

nepaměti skryla.

Mám-li nechat hebké oudy

hanebnými kruhy spnouti,

aneb vztěku pustit proudy,

proti hrázi změn se pnouti?

Srdce mlčí zrádné,

pomoci tu žádné

v ouzku neuvidím!

Ach! kde zrada vládne,

tu jen bídu zklidím.

Právě, o můj Hrubče, kráčíš

v sídlo věčné zmatenosti!

Moudrostí zde nevypáčíš

z duše zrádné hanebnosti,

bys i hrozil hromy

zbořit zrady domy,

bouří nesvítězíš!

Muži bez pohromy,

i ty v kalu vězíš!

By se, malátnosti skálo,

hrome ducha setřeného,

neštěstí střel na tě sválo,

ková bystrost srdce zlého.

Utec, chraň se jedu!

Sic ti nese v medu

smrt co z pekla jistou!

Ach! dceř srdce z ledu

i ctnost bije čistou.“

Jen to řekla, Hrubec vzteklý

jak blesk na Králíka běží,

strachem ten co kapr leklý

na podlaze v zmatku leží;

Hrubec chce ho stříti,

míří, má již bíti.

„„Budiž svárům konec,

jináč já se mstíti

budu tvé lsti zvonec!

Lež si, zeměplaze, v prachu,

krč a škleb se, oulisníče!

Mři a zoufej, top se v strachu,

mám tvé hanebnosti klíče!

Neomámíš světa,

smysly zdravé pleta

křehké nevinnosti,

zprávou mou buď veta

po vší výtečnosti!““

Střeliv z domu v lid se ztratil,

aby za šeredné viny

tvůrci zradou zradu splatil,

věrně vymaloval činy

lstného panovníka,

krásy potupníka,

rozsivače sváru,

který pro mladíka

plodil zkázy páru.

Lidé s podivením patří

na schovance pána z Manchy,

kteří s chutí byli bratří

slouhy přemoudrého Sanchy.

Teď se všickni stydí,

že je nahé vidí

klamu tovaryše,

a se každý klidí

z ouskočnosti říše.

Náš však Králík z vášní víru

nemoha se prodrat k břehu,

kleje mrzkou Časomíru

v divém zmatenosti běhu;

sám si dává vinu,

že jen motaninu

pleta mládky šálil,

ztupiv tebe, synu

krásy, hloupost chválil.

Zhroziv se i srdce zlého

i své drahé Časomíry,

nechtěl spatřit světa ctného,

ani milované líry;

v koutě smutně sedě,

na své činy hledě,

vzdychal po milence,

a i slzy cedě,

žehral na mládence.

Rád by vyšel ze žaláře

zhanobené samotnosti,

aby uzřel krásné tváře

nebenosné rozkošnosti;

hanba boha svírá,

láska srdce zžírá,

žehravost ním třese,

pověst hany sbírá

a je světem nese.

Což jest na plat, vězet musí,

byť ho láska umořila,

zamyšlenec city dusí,

které krása v srdce vryla.

Darmo v lůžko lehá,

plamen lásky šlehá,

žíly rozpaluje,

vztěklec v domě běhá

a si půtky kuje.

– Orlando jak potřeštěnec

probíhaje vsi a lesy,

zahazuje slávy věnec,

,Angeliko božská, kde jsi?‘

volaje se zhlíží,

zda-li soci víží

nad sníh bílé oudy,

k řece lev se blíží,

břede k horám proudy;

zuří, mečem jako hromy

drtícími skály třepí,

duchy zve a seká stromy,

neb z nich zmatek vrahy lepí,

zbraní na zem hází,

u skalin se sází,

vzdychá, list jen šustí,

skočiv skrze mlází

k milence se pustí: –

tak i Králík tvoře sobě

strach a šťastné milovníky,

oči pase na osobě

vnadné, rve se s pekelníky,

božské spisy trhá,

v moře not se vrhá,

skáče jako saně,

obraz svůj i drhá,

pne se k milé panně.

Rád by vyvázl z pekla svého,

střelil k tvoru nebeskému,

kdyby dcera umu mdlého

nebránila zmámenému.

Ta co drak ho hlídá,

na očích mu zvídá

tajné v srdci hnutí,

i on na ni zhlídá

cítě ustrnutí.

Blesk jest jeho výtečnosti,

jádro nočních zpytování,

předmět milé srdečnosti,

sklad i všeho milování;

jest-li té se zbaví,

jako vlci draví

na něj soci skočí

a ho zblahoslaví,

až mu mozek ztočí.

,Neupustím od tě, tvore

nejkrásnější mého umu!

Žehrej, světe, vylej, more

mody, jed mi do rozumu,

pevná skála stojím,

pohrůžkami trojím

sílu statečnosti,

kdo mé, když se zbrojím,

sepne zůřivosti?‘

,Outlá krása!‘ jakýs hlásek

ozývá se v srdci skrytý,

obraz v blesku jemných lásek

ze všech rozkošností slitý

před hrdinu vstoupá,

tenť se v moři koupá

sladkých potěšení

a svou modlu zhoupá

v věčné zatracení.

Hoří, trne, touží, hledá,

láska plamen zžírající

na mžik oddechnutí nedá

duši vášní svírající!

,Sraziv kruhy bludu

věčný ctitel budu

krásy nejoutlejší,

jen tvou slávu hudu

slouha nejvěrnější.‘

Praví, jako modník strojný

kadeřuje zřídlé vlasy,

hladí tvář, by nepokojný

duch se neozýval hlasy

hromozvučné líry.

Oči netopíry

kouzlí bleskem chlouby,

ústa sladí víry

světoplodné trouby.

Krade se co liška z domu,

chytře vůkol pohlížeje,

aby neprobudil hromu

dcery siré na zloděje

srdce nevinného,

nepotkával zlého

soka na ulici,

v chrám se cíle svého

dotřel k milostnici.

Vstřelil v chrám co vřelec divý,

kdežto krásná Královinka,

božské krásy obraz živý,

nevinná co holubinka

na své vyvolence,

čisté krásy žence,

vlídným okem hledí

a i pro milence

z kvítí rozkoš cedí.

K nohoum božské krásy padá

jako otrok oslavenec,

„Vzhlédni, spanilosti mladá,

s oblíbením na můj věnec!

Ten mne nad svět slaví,“

vytrženec praví,

červ se k nohoum vina,

sám i panně staví

se co nebes syna.

„„Kdo jsi, že se s všetečností

ke mně jako k sestře vineš?““

„Známý světem výtečností,

bůh i, láskou-li mi kyneš.

Vlaši Eneáše,

Židé Eliáše

divotvůrce ctili,

a mne Hrdonáše

Češí oslavili.“

„„Ukaž věčné tragedie

nesmrtedlné Iliady,

s tvým-li zpěvem rozkoš pije,

mrou i nerozumu vlády?““

„O já na podivy

plodím větší divy

krásotvářné líry.

Umem mým jsou živy

zvuky Časomíry.“

„„Ploditeli Časomíry!

Hledí-li kdo s potěšením

na Záboje, na Lumíry,

koho sepneš potřeštěním

líry hromohlučné?

Slyš jich trouby zvučné,

lásky sladké pění,

i tvé ucho tučné

cítí okouzlení!

Slyš své Časomíry hluky,

jako Scyla drtí city,

spíná čarodějné zvuky

rušíc vnadné krásy byty.

Ach, tvá Umka slepá

darmo struny tepá,

místo příjemnosti

jak had sebou klepá

v prachu ničemnosti.““

„Odpusť, krásocitná duše,

odpusť svému otrokovi,

jest-li pokoj plodný ruše

zkalil krásu stařečkovi

jako ještěr z pekla.

Ach! mou hlavu zpekla

žízeň po novotě,

prv mne slepost vlekla,

nyní hořím pro tě!“

„„Ty-li, tvůrče Časomíry?““

„Ach! jsem, božské krásy záře,

pomatenec jiné víry

patře na růžové tváře,

na myslící čelo,

čistší nad sníh tělo,

na zrůst síly jemné;

ach! tvé oko střelo

zmatky duše temné!

Slunce spanilosti svítí,

krása rajská v slávě kvete,

bouře, co mé srdce cítí,

nepocítíš, ledný světe!

V kráse jen se topím,

v mysli divy tropím

patře na tvé plesy;

duch své smysly schopím,

lítám pod nebesy.“

Takto pěje vytrženec

ruce k panně vlídné spínal,

s hlavy strhl své vlády věnec

i své mdloby připomínal,

když sem vešla právě

v nelíčené slávě

sestra Dobrovinka;

k ní co koník v trávě

skočí Královinka.

A svou duše polovici

jako ženich milou líbá.

Králík hledě na dívčici,

v své se mysli nekolíbá,

pevný jako skála,

byť i bouře vála

třících pohanění,

neb se Umka smála

jeho okouzlení.

Stojí a i bude státi

ve své nové, pravé víře,

před vším světem chce i dáti

výhost směšné Časomíře;

a že pravdu kuje,

tajné vypravuje

srdce ouskočnosti,

sám se odsuzuje

za své syrovosti.

„Nejsem otcem Časomíry!

Ach! v mé hlavy pomatení

vpadl jsem v bezednivé víry

divotvorných okouzlení,

vida k nebi lety

chtěl jsem zmámit světy,

orla spnouti pouty

a i vonné květy

s sadu zahnat v kouty.

Dobrovinko, otce ctného

hlavy plode nejkrásnější!

Stkvi se v běhu, královského

máje kvítku nejvonnější!

S Královinkou letem

božským hněte světem

tvrdým k milování,

ať se krásy květem

šíří radování!

Žel mne mdlého odtržence!

Já jsem hanby došel jisté!

Nesmrtedlnost plete věnce

kráse jako nebe čisté;

a mé srdce z medu

nabíralo jedu

na tě, nevinnosti!

Darmo nářek vedu,

umru v hanebnosti.“

Praviv zakryl smutné tváře,

vzhlédl a vzdychl a oči sklopil.

Domů šel co do žaláře

a se Časomíry chopil,

by se skryla dcera

na čas do kláštera,

nalil v řeči medu,

i se odřekl pera

hanebného jedu.