Zpěv čtvrtý.

Shůry na zem proudem zlatoleskné tekly paprsky,

Něžných pískle barev ve halouzkách se skrylo hustých,

V hájině jedno pění semotam znělo líbě hrdélek.

Jak prchavá břízek se v houštinu ukreje laňka,

Jenž za sebou rychlých víc lovce kroků nedosléchá,

Odkud slídícím se okem směle vůkol ohlíží:

V úvalu půvabném tak klesnul zemdleně Ívan.

Kvítky palouků vstříc jemu dýchaly vůni pochotnou,

Zrak jeho toužebný se přírody na vnadě pásl,

Zavrubené opodál do nebes pnul skály se průlom,

Z oužlabiny tvoře úzký jen poutníkovi východ,

Čistá ohromných se patou skal prýštila vláha,

Jenž palučin polohou spanile v dál kroužila vlnky,

Líbě potůčka porost celujíc dar Květny peřestý:

„O Bože tam v dalekých krajinách mám tráviti věk svůj,

Tamtě také jsi mi Dobrotivý sám místo uchystal.

V poklidu možno jenom tobě hodnou vzdávati poctu,

Z nezkalených k tobě plouti mohou ust výlevy díků,

Kde klokotem spanilým ctí hejna tě hájiny pěvců,

Kdež Pane tobě živý i potůček pochvalu šeptá,

V přírody kráse co již tvou zemšťana zří oko mocnost.“

Domluvil. Aj před ním šedivý kmet vláhu si čerpá,

Z jeskyně ke břehu vystoupiv povlovně potůčka,

Křídlonohým kročejem k němu z úkrytu tuť spěje Ívan;

„Kdež nalezám tebe truchlící duše útěcho sladká?“ –

„„Což jsi nelidných mé ve horách zde i sídlo vypátral?““

K lovci milému opět pěstounova usta zašeptnou.

„„Poď, přivinouť k sobě ať zesláblé může tě rámě.““

K Ívanu počne Miloň po krátkém oddechu opět:

„„Sem mne miláčku cizích do hor od tebe zahnala bouře!

Zde sklepené ze skal své mám v jeskyňce obydlí.

V ouvalu tomto budou zpěvy jen se k Pánu vynášeť

Z ust mých, duch dokavad z okovů nevyvázne tělesných.

Patř, mé témě roků tíž jak povlekla bělostí,

Ozdobují semotam hluboké juž jak čelo vrásky,

Vadnoucí patř podpírá jak rámě o hůl se,

Juž ten Dobrotivý brzo slúhovi svému pokyvne.

Tu v chladnou zem pak chatrná tato klesne obálka. –

Tobě budou práchnivěti mé zůstatky na blízce!““

Starci milému nyní úpěnlivě odvece Ívan:

„Jednou jsem tebe mé duše ještě miláčku naleznul,

Juž zde naposled tvá ruka nechť utečence požehná.

V ouvalu půvabném věkobytné Pán mi uchystal

Sídlo. Také přinesl mně poselství slúha nebeský,

Spěšně dědin z milených v dalekost tudy má noha pílí,

Přes čela hor hrbatých, lučinou, skrz hvozdy zarostlé,

Tam, co jará krajinou klidnější Míza se krouží!“

„„Tam? – Milený ó poď, sobě ve chladě ať pohovíme,

Zdeť vysoké hor témě dělí tvou otčinu od nás,

Hospodin ostříhá vyvolence tu laskavě svého.““

Počne Miloň zase po krátkém k němu oddechu takto:

„„Tam, co jará krajinou klidnější Míza se krouží,

Tam, co se roztahují rozkošná rovna palouků,

Skrz kteraké se hadí s bubláním něžně potůček,

Tamto, co líbezné zvuky pastýř z píšťaly kouzlí,

Rounobělé na holech pase trávných své kde beránky:

Tamť krásná junochu květolící otčina má jest! –

V rozkoši jen, dny radostné tamť mé mládi uplouly.

O jak ještě nyní krev spěšněji žíly probíhá,

An blažená v paměť vloudí se o vlasti myšlénka!

Teď ti miláčku budiž vyznáno, co dlouho tajil jsem,

Tam juž vzíť hlubokého co má chtěla do hrobu usta!

O, životě v tom jaktě Boží jsou cesty podivné!““

Jednou ještě nyní se starcova usta uzavrou,

Při spanilém vod šplechtání se skály kypících,

Ívanu vypravovať pěstoun své počne o mládi:

„Z rozmrazených palučin libovonné růsti bylinky,

Poupenaté milenou zeleností rožditi háje,

Děvětkráte viděl jsem, pak zase ještě tolikrát

Ve blažených dědinách vlastenských Vesnu milostnou.

O změno přírody jak jsi mi bývala vezdy radostná!

Skvoucí více bělost náš krůvek nekryla nízký,

Tuť zase křídlonohý jsem v šumné doubině bloudil,

Prudkoletým šípem snědosrstné laňky raníval,

Šťávyplných v trávkách zase pásal brav bělorouný.

V kolmé stráni se mé rozléhaly písně radostné,

V outlém srdci druhů mých jen veselosti pudící.

Tenkrát prosto citů všech mé bylo srdce bolestných.

Než – zelenem stkvěla jak se naposledy rovna palouků,

V spolku mě svém nespatřilo víc tovaryšstvo hovorné,

V stínolibých chvojinách mé písně umlkly radostné.

Přes luhy temno šeré rozprostírávalo křídla,

Navracoval když jsem do chaloupky se k otci milému,

Statná bedra kořist nepřinášela více nižádnou.

Ledva na východě jen zorní že se zarděla záře,

Juž s toulem šipotížným zas jsem v hájinu pílil,

Tenkrát břitkozubé nehledával jsem v mechu vepře;

K rozkošné lesinou spěla má noha přímo dolince,

Kde v stráňkách ladná děva pásala ovce bělounké,

Vábným jenž poutem mé sepiala srdce nyjící.

Pod břekovým větvím lepolící Slavěna vezdy

Na mne čekávala, mé oko uzřelo ji kde ponejprv.

Na věky uplynuté o chvíle vy rozkošeplodné!

Sobě na vás v kmetství připomínám ještě radostně,

Kdež poboku spanilé dlíval jsem dívce milosťné.

Z ust tenkráte našich sladká slova ploula potichmo,

Když v břekové loučívali juž jsme se pozdě besídce,

Z Slavěnina když jsem bělorámí juž se ubíral,

O jak nám mnoho vypravovať si zbývalo ještě! –

Klásky se již zabělávaly, své srpy ostřili ženci,

A spanilou děvu navštěvoval jsem ještě potajmo.

Než v dolinách po druhé kosa podťala trávu hebounkou,

Též v blaženost trpký bol vmísilo nám i budoucno.

Jednak jedva že jen východ zoře zastřela slunci,

Příjemným se pěním rozléhnul les štěbetáním,

Křídlonohý spěl jsem k břekové jak jindy besídce.

Tenkrát vítání něžná mi nešeptala usta milenky

Vstříc. Na sedátku ji mé oko uzřelo trudně sedící,

Po zbělených lících slz stýkaly jí dva potůčky,

Lkání z ust plynulo k celování jindy zovoucích.

K truchlící usadil jsem já se i bolně milence.

Tílko její ztepilé ruka má teď obejmula líbě:

Dnes milená pověz, proč kvílí tvá duše hořce?

Tvé slzy proč tu tekou jako mok z pramenů Naženických?

Z tvých ustavně plynou ust proč jen stesky žalostné,

Zavrubené přes vršky lesů jako větry Chrbinských?“ –

„„O jak nemělabych dnes lkáť a žalostně naříkať,

Když tebe nikdy nemám zde spatřiti více, miláčku!““

„V srdce citů bolných mi vbodnula ta slova ránu!

Proud něžnou si rukou setřevši po líci tekoucí,

Takto mi vypravovať lepolící Slavěna počne:

„„Jak včera ukrylo nám tvář za chlumy slunce nebeské,

Ke mně otec milený těmito slovy laskavě počne:

„„„O jedináčku, šedin jen mých v světě útěcho! Tobě

Teď vyjevím, pochováno jaké v mém srdci tajemství:

Když zelený nekryl růvek tvou ještě rodičku,

Zde v chladu jak semnou u chaloupky sedávala ještě,

Mé ucho tuť slýchávalo z ust vzdechy často žalostné.

Tenkrát roztomilá dcero svým ke prsoum tebe máti

Ještě netiskla. Její toť příčina jedno žalosti.

Jednak, jak těžké ji bolesti na lůžko uvrhly,

Zde poznávala juž, že musí mne opustiti navždy,

Usta její hláskem tuť ke mně zašeptala temným:

„„„„Víš, že plodem bohové mne nežehnali dlouho nižádným;

Mé oko se proto jen ve slzách máčívalo vezdy.

Jednak vbloudila má noha posvátného do háje,

Nezrušitelné zdeť bohyni sliby usta vyřekla:

Uštědříšli mi plod, mocná jsi, potomkyni otci,

Nikdy nemá junoch usta její celovať zde milostně.

Dřív než šestnáctkrát stromoví tomu listy opadnou,

V tvůj připovídám chrám, tobě dáti za služku ji věrnou.

Dobrotivá bohyně vroucí doslechnula prosbu.

O milený choti pak brzy nám byla Slavěna dána.

Manželi můj, slib pomni jaký jsem v háji vyřekla!““““

Rtů byla tať tenkráte jejích slova již poslední.

Na věky Růžena tuť v mé zdřímala náruči líbě.

Outlounké jsi k své ty rodičce napínala lokty,

Ještě jazyk tvůj k ní požvatlati máti neuměl. –

Teď dcero roztomilá vyplniť svatě vůli rodičky

Víže daný slib nás. Široké brzy žloutnouti listí

Klence po šestnácté bude, co kryje mou choti růvek.

Nežli našich v dolinách rozbřeskne se jitro sedmkrát,

K oběti dvé nejtučnějších vyhledáme beránků,

Pak tebe doprovodí dívek zbor v hájinu outlých.

O želem otcovské bude jak pro tě srdce krváceť;

Než – tvé byltě taký slib máteře nezrušitelný!“““

Toť vyjevil mi otec. Slzy mé se prýštily hojně,

Proudem jich polovic však skrz tebe teklo, miláčku.

Dnes blahonosná mé nepotáhnula dřímota víka,

Obrazové strašní v duši mé se stíhali těsně.

Ledva vynášelo jen se z purpuru slunce velebně,

Sem, plašenou mne co srnku lesem k tobě má noha nesla!““

V houšti ozívalo teď lkání se potichmo žalostné,

Jindy si jen sladkou připovídala usta budoucnosť,

Ívane, rozdvojení na naše jsme nepomněli nikdy.

Hojně rosil k domovu jsem ztud tenkráte pěšinku,

Otče milý, ve slzách oko mé neviděl jsi tonoucí,

Věk juž lehce mlhou sklopená tobě víka zakrýval! –

Vypravovať ho dědů neposlouchal jsem činy chrabré,

Máchal jak pravicí v zbory, tam co slunce lehává.

Dnes mou ve snu bolest ucho ach dosléchalo tajnou! –

Pětkrát pospíchal k břekové jsem z jitra besídce,

Pětkrát jsem zase navrátil do chaloupky se trudně;

Toužící zrakové nespatřili Slavěnu nikdy.

Přes vysoké hory jak rozbřesklo se jitro po šesté:

Roztomilá v háječku milém juž ždála milenka.

Ke mně nyní šeptem ztepilá jme se říci děvuška:

„„V srdci opět tobě bych neotevřela ránu bolestnou,

Zde spatřiť tebe mé oko nemělo více miláčku;

V srdci horoucím než vzbuzený cit mne k tobě vábil.

Dnes roditel můj k nesmrtným spěl s kněžmi do háje,

Tamť stráví plápol v libovonném zápachu obět.

Tráviti juž brzo mám dny žalostné bez tebe vezdy,

Čistou srdce hoří k tvé Slavěně ještěli láskou,

Místě na tom kolikrát svatě což tvá jistila usta;

Oumysl ustrašené poslechni pozorlivě dívky:

Z těchto dolin semnou spěj druhdy jen rozkošeplodných.

Nechť v dalekých krajinách blažený věk nám plyne povždy,

Tuť nás rozdvojení očekává nesnesitelné.

Někde chudičká nás pod krov svůj přijme chaloupka,

Nesmrtní bohové dopřejí snad nám smilování.““

Ívane! ještě vodou ruka nám nespláknula vinnu,

Tenkrát ještě nebyl jsem já Jezu Krista nehodný

Slúha. I dám spanilé děvě bezděky k útěku vůli.

Krok noha k otci lesem neměří do chaloupky ni více,

Rámě naposledy mé ani laskavě jej neobejme;

Kněžstvo bohů by mi jen nevykroutilo dívku milostnou

Z náruči víc. Spolu teď chvojového letíme do háje.

K nám již opuštěnců nedonášel vzduch bědování,

Houšť nám rozsochatá v putování dávala úkryt.

Modro nebes se na západu jak růžívalo líbě,

V skalných rozšklebinách buď, z chmerku a trávky hebounké,

Pod sklopeným větvím v mechu bělnokoré nebo břízy:

Své chystávala má k hovění ruka lůžko milence.

Snílek přes naše víčka vylil zde i dřímotu lehkou.

Nás klokotání ze sna budívalo hájiny pěvců.

Třebnou potravu nám krmydárné štědřilo větví.

Poskytovalť bylinek semotam jsem dívce pochoutku.

Z krystalových pramenů svíží jsme si čerpali nápoj.

K obživení pokrmů všady nám dala příroda hojno.

Někdeli vyskytoval nám z houštiny chýše se dýmník,

Tuť jsme k bydlitelům jen nesměle vešli chudičkým.

Jednak Květně šatů lem zperlily jak slzy jitra,

Sem kroky půvabný v ouval nás tento donesly.

Z jeskyně ejhle tu muž nám dnů vyskytne se dávných,

Od brady něžně dolů bělné se mu kroužily fousy:

„„Sem chvojinou ovčičky milé jste pobloudily hustou?!

Mé oko vás v skalinách těch ještě neuzřelo nikdy.

Uběhlá dalekou cestou se zdáte děťátka.

Poďte hovit do chlad sypající mé si zahrádky,

Tam, větřík krmynosné kdež ratolístky kolíbá,

Usta požívání k sladkému jenom zove šeptem.““

Jak vedrem kleslé pohltí mlhu kvítko palouků,

Krásně dolů s nízkých oblaků jenž krůpěje deští:

Tak slova láskyplná do našich se vprýštila utrob.

Věrně se před slúhou nám Páně otevřelo srdce. –

Teď náš z vlasti milé má šepcí usta mu útěk.

Slúha na nás útrpně okem pohledne milostným.

Mez, synu vojvodský, zde naší jsme naleznuli pouti!

Tuť nízkou vystavěla má ruka pracně chaloupku,

U skalné jeskyňky hle! tam naše bývalo sídlo. –

Prudkoleté krůvek mechatý juž skácely větry.

Poskytují jen zpráchnivělé zůstatky ti místo,

Pospolu nešťastní v kterakém žili druhdy milenci!

Patř, tyto Slavěna má štěpy sázela úrodynosné,

O jak rozšiřují ratolístky tu ještě milostně! –

Místě na tom milerád šedivý kmet s námi i dlíval,

Poslední když s hůry se juž prejštívala záře

K nám stromovím. V nás vštípeny tuť letorosti nebeské.

K nám slova anjelská jeho jen šeptávala usta,

I vzňal v srdci našem blažený k Jezu Kristu se zápal.

Dobrotivý stareček v čistém s hlavy vinnu potůčku

Nám spláknul mokrem, tamo Pánu se modle pobožně.

V přírody kráse nyní všady čerpali jen jsme radosti,

Každý kvítka oděv velikého jevil Boha mocnost.

Ještě požehnání pěstoun nad námi nevyřknul,

Ještě ve vlasti daný slib náš pravicí neupevnil:

Již se Slavěna do blaženějších ubrala končin.

V sad poupátko jiný vsazené jak klesne bylinky,

Jížto kořen nelitostný červ v zemi podryje kypré:

Líce i růžovitá brzy ach, mé svadla milenky.

V dálném důli její zelená od vlasti se růvek!“ –

Přestal vypravovať ztrudilý Miloň, a dva potůčky

Tváři po vráskovité se dolů jemu perlili ještě.

Upřeně chvílku hledí trávkou pahorek na porostlý,

Kol něho keř květonosný své větvinky zaplítá,

Z nichž větřík zápach líbý třese, lehce vanoucí.

Tamto pokyvna rukou zas k svému miláčkovi počne:

„Ívane, tento vršík mou věrnou družku zakrývá,

Sem v želení ach své uložil jsem kvítko uvadlé.

Slúha Boží modlil v své knižce se u hrobu šeptem,

Pro spanilou děvu láskyplná duše truchlila semnou.

Pak stromovím se němým lkání rozléhalo ust mých.

O ve žalosti jenom blahodějná úlevy víra

Dává, v ní toliko smrtník má útěchu sladkou,

V srdce bodá an hrůzyplná smrt šíp jemu ostrý!“

Po krátké přestávce opět k poslouchači počne:

„Pětkrát břímě dolin běloleskné zahnala Vesna,

Slouha Boží co tu dobrotivým byl v poušti mi otcem,

V jarní růži popel jeho teď zde i vůni vylívá! –

Mé hlavy témě roků v jeskyňce pobílila tíže,

O jak v kobce se mých rozléhaly výlevy písní!

Proudy jaré co naposled svá roztříštily pouta,

Sem pověst od Sávy do hor se i ke mně donesla,

Tam že koří juž lid skrytě onde a onde se Kristu.

Símě Boží tamo roztrušovať mne i touha donesla.

Svrchovaný světa Pán snažení mé hojně požehnal,

O synu vojvodský, tamť Bůh mi tě poznati dopřál!

Tamť plamenem k tobě lásky jenom mé háralo srdce.

Ach brzy v otčině tvé bylo zas rozloučiti nám se!

Tu mne opět nalezáš neznámé tobě ve dálce.

Vlídně na vůli Boží vlast svou teď i ty jsi opustil,

Tam mé mládi co věk trávil jsem v rozkoši druhdy,

V úvalu půvabném ti nebes Pán sídlo uchystal,

O plň vůli oné moudrosti nevyzpytatelné! –

Hospodin ostříhá tebe pouti na této pozemské.“

Outrpný převzal vstana mluv pěstounovi Ívan:

„O chvalným jazykem tedy rozléhej se ty důli,

Sem zpěvy mé se budou od Mízy donášeti větrem,

Odtud k trůnu nebes se vinou nechť přímo milostně!

O můj otče druhý tebe já teď navzdy opouštím,

Tamto naší tě naleznu opět ve vlasti nebeské! –“

Zas promluviť jme Miloň se k truchlícímu miláčku:

„Teď druhu můj tato záhubivá braň víc tě nekrášli,

Toul tu dutý zavěsiž, mrštný luk i trubku loveckou,

V čemž poprvé spatřil tebe rychlotoké jsem u Sávy.

Ozdobený Kristem přijmiž kříž tento odemne,

Ten ti budiž pevným štítem všady i v smrti někdy.

Vezmi i hůl mou, již jsem uroubil bloudě po háji

Tam na horách krásných, jedinou z mé vlasti památku.

Pouti na tvé všady hostinská tebe přijme chaloupka.“

Tak Miloň, a v hojném žehnání Ívana líbá.