ZPĚV DESÁTÝ.

Praha spí! Sny krvavé a děsné

slétají se ve chomolném víru

temnoblaným křídlem netopýrů

na ulice ponuré a těsné.

Slávy duch, jenž nadšen dřív se zvedal,

nohu v rodné půdě, šíji v nebi,

skrýši za mosteckou věží hledal,

tajný hovor veda s oněch leby,

již ubohé vlasti ku neštěstí

mečem zahynuli na náměstí.

Z Hradčan k městům děsný zírá klid,

žal z posvátných zbytkův Vyšehradu,

mrtvolou je všecken pražský lid,

řeka rudému se rovná hadu,

který hněviv úžlabím se dere

a do pustých břehův chvostem pere.

Z oken domův rozbitých zří děs,

v krčmách hýří lotrův pestrá směs,

a smrť, v příkrov zahalené líce,

se sekerou sedí u radnice.

Zvolna před Týnem se vzmáhá ruch,

plamen pochodní se v kouři svíjí,

v rudé záři, jako v slunci much

lid se hemží; lešení se sbíjí,

na němž katem mříť má selský vůdce,

Hanuš z Řičan, lidu polobůh,

soudcův nálezem však dobrodruh,

víry prznitel a země škůdce.

V šíř i dále znějí kladiv rány,

v šíř i dále lomoz pracujících,

kteří, v hlavě víno, tuposť v lících,

za zlato vším obsluhují pány,

nechať vlastní patří k tomu dcery;

vlčí plemeno to pronevěry,

jemuž vzorem krvelačný vrah. –

Vše juž stojí; brzo svitne ráno,

v němž zlé dílo má býť vykonáno,

posud noc... jí z klína stoupá strach.

Na náměstí z domův lid se sběh,

zvědavostí v tlupy rozestaven,

nespal dnes a přece není znaven,

ba snad ani hlavou neuleh,

by mu popravu jen bylo zříti:

kleslať mysl Pražan přehluboko,

že šlo pro dívanou jenom oko,

ne by srdce učilo se mříti

za vlasť, hrdě, všaké bez ostrahy,

bez krůpějí slzavého deště,

jak činilo před nedávnem ještě.

Všemu teď byl postrachem meč nahý,

pouze proto lidé kolem stáli,

aby děti svoje varovali

činu, za nějž umříti měl ten,

jenž chtěl půlnoc změniť v bílý den

a dáť srdcím víru zpět a klid.

Tak se duší zvrhl městský lid.

Hvězd sbor poslední juž v nebi mřel;

dávno znamení juž zvonem dáno,

na východu bělelo se ráno,

vojska čtverhran juž se uzavřel,

ba i rakev stála pod lešením,

prostě sbita, s neozdobným víkem,

snědým strážena jsouc kopinníkem.

Také u špalku juž, s tupým zřením,

s pomocníky a s vojenskou stráží,

mistr stojí s obnaženou paží,

kterou na dvouručák pádný skládá –

bůh ví, co ten hrozný v hlavě spřádá.

Zde lid stál, však na Hradčanech výše,

v domě purkrabím, byl hněv i žas,

v soudní síni upírové říše,

na Krepiho čekajíce vzkaz,

sem tam přecházeli nedočkavě;

hned se uklonila hlava k hlavě,

hned se nedůvěrně kolísala:

„Nejde, jaká nehoda se stala?“

A zas hlavy jako u porady

šeptem shýbají se dohromady,

Kravařský jen, církve horlitel,

zvyklý častým popraviště tížem,

na klekátku na modlitbách dlel

s ostatkovým v pravé ruce křížem.

Přišel sám a záhy, nedočkav,

by, jak pravil, kalvinský ten brav

i s tím lotrem, sedláky jenž svodil,

slovem božím k špalku doprovodil.

Doufalť, než kat o hlavu ho zkrátí,

že se duší přece k Římu vrátí,

bez jehožto víry spásy není,

jenom pekla věčné zatracení.

Také stráže hotovy juž byly,

s Hanušem by k radnici se braly,

ale marně v ratejně své stály,

k odchodu se přece nevzchopily,

nechť zvon dávno šestero bil ran;

posud scházel Krepi kapitán.

Netrpěliv vetchý čechral vlas

v rozhovoru s Michnou Maradas,

vykládaje: „Snad ta bystrá hlava

po nějaké pitce nevyspává?

Ztrestal bych ho,“ děl, a mhouřil zrak,

„ale v bitce vždy byl prvním k dílu,

jeho sbor jak káň, on jako drak,

proto jestli opici má v týlu,

laskavě mu tenkrát poshovíme,

však my také jinak nečiníme!“

Michna usmál se a hlavou kýv:

„Stále v práci, není také div,

radostí-li déle hleděl v džbán;

bylť vám štěstím celý překonán,

že jsme toho Říčanského jali,

snad že s druhy nad tím hodovali.

Nuž jestli ho víno posud trudí,

nechať přítel Jeníšek ho zbudí,

víte přec, že každé naše přání

vykonává Přibík bez meškání... “

A juž důvěrně dí k úlisníku:

„Pane podkomoří, soudu k díku

do Mihulky spěšte, kvapíť den,

hleďte juž, by přikovaný zrádce

bez odkladu ven byl vyveden

pod meč práva; druhé na oprátce

zvěšeť dáme německými katy,

již tak zručně, novém po spůsobu,

z živých mrtvé robí v kořisť hrobů.

Jenom rychle, čas je vrchovatý,

otec Kravařský rád půjde s vámi,

poslední by útěchy mu skyt –

ovšem že to vše jen pro ten lid –

a pak s těly do morové jámy,

v mrchoviště, tamo při oboře,

vojenské kde pohřbili jsme oře,

ač že mi to velmi srdce dusí,

s kacíři že koně ležeť musí,

kteří vojíny a jejich zbroj

za kříž spasitelův nesli v boj.

Spěšte, prosím, rotník věžné stráže

sprovodí vás; Blažej žalářník

za dohledu vás dvou nechť ho sváže

na ochranu netušených přík,

jestli však už Krepi při něm přec,

pak dojista spravena jest věc,

a my rázem vytrhneme všici

okázale dolů před radnici.“

Skokem kočičím vstal Jeníšek,

kloně se, jak dukáty by hledal,

tak že kordem v zadu plášť se zvedal.

V tom vnitř dvora zavzněl hluk a skřek,

jako bouře úžlabím když letne

a tříšť skalnou křídly v propasť metne,

nežli v řeky peřejích je skoupá:

stráž žalářní, byvši záhy z rána

u vrat Mihulčiných vystřídána,

plachým krokem v soudní jizbu stoupá.

Zaraženi stojí kněz i pán:

„Jaké k nám tě pohánějí zvěsti?“

„Ubit,“ dí muž, „je náš kapitán!

Nevím čí, snad moru černou pěstí,

strach mu vrhající v divý zrak.

Jak by oběšenec zmodral v tváři,

prsty stáhnuty jsou svalův zmaří,

v čele strachu studený je mrak;

na prahu tam domku Blažejova

zřel jsem jej, leč nevypátral krve.

Chtěl jsem zkřísiti jej ovšem prve,

nežli zvěstoval bych tato slova,

ale marně, přec však ještě dech

zesinalých chvěl se na ústech.

Volal jsem, leč v úsvit chodby šerý

nesvedl jsem Blažeje ni dcery,

byli pryč, a dvéře dokořán!...

To má zvěsť, – leč dosti lidu v dvoře,

aby, lze-li pomoci, vším spoře

obsloužen byl statný kapitán.“

Jako bleskem omráčeni stáli

páni, shromáždění ku popravě,

hlava kvapně klonila se k hlavě,

a s vojákem v rozhovor se dali.

„Jak?“ dí Maradas. „Co? Blažej pryč?

Snad je v síni zabit se svou dcerou?“

„Ne, vše prohledal jsem v příč a příč,

světnici i komoru tu šerou,

ba též ve sklepení hledal jsem, –

jak by za nimi se zamkla zem!“

„Přepodivno! Kam se asi děli?

ti by nejlepšími byli svědky,

aby holou pravdu pověděli,

loupež-li či milostné jen pletky

příčinou, že padl tento rek.

Snad chtěl lidem ku pomoci býti,

když jim tajných vrahův podlý vztek

s úsporou chtěl vzíti živobytí?...

Však že krve není? Či v zlém vzchopu

shodili je vrazi do příkopu,

nebo zardousené vrhli v keře?

Krepiho jsme mněli v pronevěře,

kdežto zatím rozvážný ten muž,

co soud žádal, bedliv konal juž.

Nu, svitne-li života mu záře,

milosť vyprosím si u císaře,

aby patent udělil mu díkem

a mým jmenoval ho praporníkem!“

„Splníte jen touhu všechněch nás,“

vece Michna a dí k poslu zas:

“Nu, a vězeň v žaláři, zda víš?“

„Ano, posud naslouchal jsem hojně,

kterak srdce svého bědnou tíž

modlitbou chtěl mírniť bohabojně.

Slyšel jsem, jak plakal, přecházel

a zas dlouho na modlitbách dlel,

aby láska boží mír mu dala;

samého mne skoro lítosť jala.

Však i Blažej odcházeje, byl

těžce sklíčen vězně vzdechy těmi,

tak že z ruky kahan upustil

a šíj těžkou klonil téměř k zemi,

také nepřišel té noci víc. . .

To je vše, dál nevím zhola nic.“

„Zmotaná,“ dí Začal, „věru zvěsť,

ale jen když Hanuš v kobě jesť,

o Krepiho hned se postaráme.

O Blažeje, vyprahlého kmeta,

není zle, jsem rád, když po něm veta,

za shnilého statnějšího máme,

bez toho – já vím to, vzácní páni –

chabé bylo jeho nakládání

s Petrovskou a predikantskou sběří:

té se nikdy dosti nenaměří.“

„Uvidíme,“ zase Michna řečí,

„nestůjme však, hrozíť nebezpečí,

přesvědčme se, páni, raděj sami,

co je pravdou a kde vězí klamy;

rychle však, lid, jenž se shromáždil,

nesmí na divadlo čekať dýl,

ač že dostane se toho všem

odvážlivým z Řičan Hanušem,

jenž měl v lidu dobrou pověsť rváče,

teď však ve vězení lká i pláče,

modlí se a k modru nebes vzdychá!“

„Snad v něm vězí ještě zbytek mnicha,“

vece Talmberk, posavade něm,

mluvilť málo, nemoh pro objem,

nadmut tělem jsa i rudou skrání

jako zlostný krocan v hudrování.

Kravařského přešel hněvný kyp

za nevhodný o mnichovi vtip,

ale rázem schladly zase tváře, –

a vše pospíchalo do žaláře.

Vešli na dvůr. – Krepi dýchal již,

a když Maradas mu stanul blíž,

vytřeštil naň zrak a rukou trh,

ústa siná chvěla se a chvěla,

a mdlá slova pojednou z nich zněla,

divná pánům zlekaným: „Chám prch!“

Jako blesk, když sjede v hnízdo draků,

div i strach se jeví v jejich zraku:

„Vše teď jasno,“ děli, „podle všeho

strážil Krepi toho Petrovského,

věda, že je Blažej sláb a stár,

než by platně spoutal selský spár,

napaden však, konaje svůj střeh,

rdoušen je, až ztratil zrak a dech,

kým však? Hanuš v žaláři je přec?

Nechať rázem odkryje se věc!“

Po klíčích se pán i sluha shání,

aby pravdou usvědčen byl zcela,

o kom as ta krátká slova zněla

Krepím pronešená v namáhání.

Otevřeno. Dvéře sotvy stačí,

těla k tělu, hlavy v před se tlačí...

Výkřik všechněch v šeré kobě skvěčí,

jako upír sem tam polétaje – –

starý Blažej, lože u pokraje,

hlavu v dlaních, na kolenou klečí.

Zlícen četný voják naň se vrhá

a surová, vraždou stuhlá páž

vetchým kmetem z dlažby vzhůru trhá.

Zakřiknuta knězem stane stráž,

Maradas pak v nadávce a klení

záhady té žádá vysvětlení:

„Mluv, jak prchnul Hanuš, že zde není?“

„Pustil jsem ho v noci v přestrojení!“

„A proč, chlape, příkoř tu nám všem?“

„Abych hrůzy osvobodil zem,

která vámi, různých končin hloží,

ze dne na den příšerně se množí.

Bohem nadšen váš jsem úskok zvrt!“

„Hoj, ty zmije, vlezlá do člověka,

zrádce, rabe, pse! Víš, co tě čeká?“

„Vím, a zvážil jsem, mě stihne smrt!“

„Ano, smrt, a také tvoje hádě!

Jistě že tvé pomáhalo zradě.

Rci, kde ta? Mluv, kážu, poroučím!“

„Neporoučej! Sám dím: prchla s ním,

jeho ženou bude v jeho víře!“

„Nuž pes za psa, kacíř za kacíře!

Však dřív zradí tvoje čelo lysé,

než je roztříštím jak shnilou dýň,

která v Praze hostila je síň,

kudy prchli, a kde ukryli se?“

„V lesích ukryli se dozajista,

na svobodu prchli horskou chvojí,

pomsty meč kde exulant vám chystá,

snad té chvíle v Lužici juž stojí.

Objednal jsem věru ručí oře,

v Žitavě-li nejsou, budou v skoře.

Teď je šest, mé duše prchá strach,

letíť s nimi, slzy blaha roní,

ve dvou u cíle jsou hodinách;

netýrejte stíháním svých koní,

v čas přinese holubice zvěsť,

že, jak pravil jsem, tak v pravdě jesť!“

„Bídníku!“ dí Michna rozvzteklen.

„Škoda, že ti podvodného žití

na prstech lze sčísti každý den,

sta, let bych tě toužil v rukou míti.

Ej, což bych tě mučil, třel a týral,

až by se ti chromý pařát tvůj

i ten v hlavě scvrklý mozek sbíral –

duší svou i tělem patříš v hnůj!“

„Nejsi soudem duše, věz, a tělo

připraveno čeká všakou muku,

kdyby tisíckrát se v kleštích chvělo,

kliden jsem, dalť spasitel mi ruku;

nechať strach váš na bedra mi sedne,

z lásky k vlasti nebesům mě zvedne!

Bloudil jsem! když jiní umírali,

tupě jsem vám sloužil, žel těch časů,

abych zřel, jak klenoty jste brali

s hrdla vlasti k zhejřilému kvasu,

a jak v krvi svatých mučedníkův

zbarvili jste šat svůj v jasný nach,

a v poupátka malých dětských rtíkův

na ty kladli blesk, již na marách,

sťati vaší nenasytnou hanou,

klenbu čel svých měli v podnož danou.

Či jste nezhubili český rod?

Bratry, sestry, děti, otce, matku,

střádajíce z lupu jejich statků

bílý peníz na svůj černý svod?

Nad mou hlavou rostly hory žalu;

tíže zoufání a tíže let

zmořily mé oči do úpalu,

strach, vašimi skutky v hrudi set,

stále třásl hadí svojí kšticí

a vám v tváři podobal se všem:

jezovitům, pánům nad tisíci,

komořím a běsným drábům těm,

kteří v české přikvapili sady,

aby jako vepři divocí

za páterů cizích pomoci

v prsou krásné vlasti ryli všady.

Děsné bylo zloby vaší zdmutí,

proudem žití českého tek strach,

vale mrtvoly, jež zprznil vrah,

tak že hory vzdechly v ustrnutí...

V této hrůze vaší samopaše

Hanušem jsem spatřil mesiáše!

Ano, v něm, jenž orlem přiletěl,

zrakem hvězdy znítil v klenbě čel,

jež v noc hrůzy na slámu se kladla

mezi tím, co s uloupeným statkem,

pod záštitou matky s Jezulátkem,

neřesť zdobila vám večeřadla.

Bůh mě osvítil, já všecko zřel,

a když osud na Hanuše zrádně

v polích u Kouřimi zanevřel,

jednati jsem hodlal bezodkladně,

dřív než soud váš, který národ maří:

pustil jsem ho, smělou pravím tváří,

abych účasten cti bohatýrů

také umřel za volnost a víru!

Aj, však uvážil jsem žití svoje,

oroubené trním v před i v zad,

z něhož vylétaly svárův roje,

řeřavý se vztýčil žalův had;

uvážil jsem šedin planý květ,

čelo zpuchřelé a zvadlou ruku;

poznal jsem, že nelze na ústret

vaší zlobě, hubiť vaši muku,

ale nadarmo jsem nechtěl žíť,

chtěl jsem vlasti dluh svůj zapraviť,

proto, třeba pozdě, na výplatu

za Hanuše život dávám katu,

ač bych jej radš v tlupy toužil vsouť,

které přijdou pod ochranou Páně,

by vám roztepaly dračí skráně.

Nelze bylo jinak uniknouť

věžní stráži s basiliška zřením,

leda výměnou a přestrojením.

To jsem věděl, překonal jsem boj

lásky vlasti s činem pronevěry,

jedno scházelo jen na úkoj

žalné duši: osud drahé dcery,

však i to se z boží vůle shodlo:

dítě mé a Hanuš jedno jsou,

štěstí vroucí lásky v hruď jim bodlo

z toulu vnad svých plitku růžovou,

jíž, dá bůh, mé vlasti síly prosté

bílých orlův zdatné hnízdo vzroste!“

„Hnízdo štěňat!“ křičí Michny chvat,

když chtěl Talmberk mluviť rozlícený,

počna se ui hlasem zajíkat, –

„mníš, že orlové se líhnou z feny?“

Blažej zrudnul studem, chvěl se, bled,

těžce v duši dotknut oddech z hloubi,

povržlivě svoje oko zved

na ty české šlechty nové rouby,

kývnul šedou hlavou, oddech znova,

a hněv přitlumený stěsnal v slova:

„K této haně neodpovím, věru,

snad máš pravdu, maje také dceru,

ale věz, že cit i čin se různí

v lidských srdcí utajené, kuzni.

Haň si dále, dnes můj planý prs

bují květem jako jarem rovy,

nebo na dvoře ten starý trs –

zkvétá rudou láskou Hanušovi,

který, dá bůh, objeví se v čas

s větší silou, aby ztrestal vás!

Spílej! Gideon ten přijde přece

jako hvězdy netušený zjev,

aby zničil žíravý váš hněv;

svatým ostatkem pak budou klece,

které tamo trčí s mostní věže.

Celý svět vás více neostřeže,

nechať vztek váš všecko poutem svírá,

člověk jen, myšlénka neumírá:

u popela žertvy doutná, září –

pán bůh dá, že po druhé se zdaří!“

Pyšný Maradas se usmál stranou

hlasem výra, ptač když ulekanou

vystrašil, neb had když stlaním chřestí,

a na meče jilec bije pěstí:

„Nu však my se o to postaráme,

blbý věštče, na tisíce střel

ze všech úhlův světa sehnať dáme:

každý zhyň, kdo na nás zanevřel

a kdo samospasné odstoup víry;

v pouta skujem pluhy, kosy, kýry!

Pod našimi meči, chtíť-li budem,

znikne slunce ve svém plání rudém,

že věk za věkem se bude stmívať.

Naučíme chlapy Jana vzývať,

který v Kostnickém se ohni škvařil;

boj se zdaří, jako teď se zdařil,

ukloní se po dědinách chám

a zas plný bude římský chrám,

ne-li, kat jim klobouk s hlavou smekne.

Strach ponesem vstříc té luze sprosté!“

„Noste,“ vece Blažej, „jenom noste –

lid před hrůzy pláštěm nepoklekne,

kdybyste ho slunci pošili,

pod pačesnou jeho košilí

v zlatých srdcích ocel vzdoru roste.

Tak-li mníte, sami sobě lžete!

Vizte boje víc než dvěstěleté!

Jako dřív, tak v skrytu horských dřev

roste české síly hrozný lev,

který skokem mohutným vás schvátí...

Nejásejte ještě, žháři, kati!

Zabte mne, já šťasten přece žil,

že jsem smrtí život nastavil

Hanušovi, jenž mé nitro plní.

V duši bouře modliteb se vlní

k bohu, jenž mne proto choval v skrytu,

aby cévy za toho krev daly,

jemuž lože krvavé jste stlali

a jenž hvězdou bude na blankytu,

až vy za průvodu černé lůzy

dějin šerem budete se krásti

rudým stínem v plameni své hrůzy,

v postrach nové doby svaté vlasti,

která vyvrhne vás v čase skvělém

zmetkem lidstva, boha povrhelem!“-

Pány kolem zalomcoval vztek,

v tvář Blažeji naplil Jeníšek,

a dráb, nejprvnější v stráže davu,

pěstí v šedivou ho ranil v hlavu,

bezvolně že staré plece sklonil

a jak jabloň, když ji sutky drtí,

s těžkým vzdechem blížící se smrti

květ bělostných vlasův na zem sronil.

„Hle, jak statným,“ Michna zahovoří,

„pojednou se dělá padouch tchoří,

prve lkal, teď hrdinou se staví;

počkej, chlape, však on tě kat spraví!“

„O sebe jsem nechvěl se, to věz,

aniž proto poklekla má noha,

prosil jsem jen za své děti boha,

by jich nelapila ona směs,

která v torbě lup a vraždu v lících

potlouká se zde i na hranicích.

Byl jsem sklíčen, nyní však jsem tuh,

sladký míru lék dal ňadru bůh,

tolik hvězd v ně napadalo s výše,

na věky že zaplašen je stín,

a duch u bran krouží oné říše,

v které není běd a hrůz a vin,

aniž falešnou se vahou váží

násilí a právo prostřed stráží. –

Prost jsem slz i žele, nečekejte,

připraven jsem, rychle smrť mi dejte!“

„Přiznal se,“ dí hněviv Maradas,

„odpravíme toho za Hanuše,

nechať shromážděným na úžas.

Bez všech příprav ať jde v peklo duše,

která z naší milosti když styla,

lotřím padoušstvím se odsloužila.

Pojďme!“ – „Ne, já připravím ho přec,“

vece Kravařský, „nechť aspoň stoupá

zrádná duše jeho v očistec;

až v stověkých plamenech se skoupá,

ať bůh věčný při posledním soudu,

chce-li, smír dá třeštivému bloudu.

Bývalť vždycky naším věrným synem,

netřísnil se kališnickým vínem,

aniž ukláněl se k oné straně,

která matkou spílá svaté panně,

a kdo ku římské se církvi vine,

ve plamenech pekla nezahyne...

Odstupte, nech vyzradí své hříchy!“

„Nech mě, nechci, kněže msty a pýchy,

druhu těch, již v utýrané vlasti

původem jsou veškerých těch strastí.

Věz, jsem Říma stoupencem, leč přece

oněch ne, již vlastní bratry kleli,

bez skvostův že bohu sloužiť chtěli,

nekloníce před svatými plece,

lál jsem však, zle v moři tona vzdechův,

na to děsné nevražení Čechův.

Nenávidím oné podlé lůzy,

jež k nám z končin světa neznámých

snesla mravův nákaz, zášť a hřích,

cizí řeč, smeť nejpestřejší hrůzy,

aby krásou zkvétající zem

lotříkův se stala údělem.

A vy, církve sluhové, je štvete –

sobě na úklon mne marně zvete!

smíru s vámi lačen pouze bloud;

nejsem s bohem ani s právem v broji,

duch můj kliden před boží jde soud;

dej mi pokoj aspoň v umírání,

a buď jist, že tvář se nezarosí;

co se v nitru bohem urodí,

to, nechť satan světu vévodí,

čepel ukrutnosti nepokosí!“

„Zatvrzelče,“ Kravařský zas ruče,

„což i tys pil z černé draka žluče,

kterou tajně při oběti chystá

predikantský travič v kalich Krista?

Chceš snad míť ne ráje květné luhy,

ale peklo, ďábly za soudruhy?

Sprav se, pojď a své mi hříchy sděl,

či bys s nimi před trůn boží chtěl?

pojd!“„Ó nechte,“ v řeč pad Maradas,

„zbožný otče, tady času není,

také lidstvu třeba schystať kvas;

slavněj učiníte na lešení.

Leč jak s Krepim?“„Tomu jistě bůh,“

dí zas páter, „všaký smaže dluh,

kdyby skonal, umřelť v povolání!“ –

„Nuže, zbožný otče, nám jen vhod,“

dí zas hlava soudu, „teď však vzhůru

před radnici na krvavý brod!

Upoutejte proradnou tu stvůru...

tak a v před!“ – Už tlupa cestu dusá,

pěšky stráž, soud na komoních klusá,

pych vrhaje v těsný chomol lidu,

šatův zář a černých duší bídu.

Pyšně Blažej sivou hlavu nes,

jak by s plecí jeho v každém kroku

v propasť času spadlo pásmo roku,

oko toužně hledí do nebes,

zdali spatří nad šedivou kšticí

zvěsť svých dětí: bílou holubici,

která srdce potěšiti měla,

nežli hlavu kat odloučí těla.

Nevrací se, nechať plane hled,

místo ní však nad vojákův hroty

mostní brány blíž se havran zved –

snad že vůdce černé dravčí roty –

volaje k ní ostrým křehotáním,

aby výhost dala vyschlým skráním

a zalétla s hejnem mladé spřeže

na radnici neb do Týnské věže.

Víc a více lidu přibývalo,

nad Týnem juž ranné slunce stálo,

a vojsk řadami, jak soudci chtěli,

v radnici šel Blažej, páni vjeli,

lid však, přišed na divadlo rudé,

hádal se, že ten, jenž přiveden,

není Hanuš, který dnešní den

okázale sťat a čtvrcen bude.

S hradu hrozba ze tří zněla ran;

však než v Prahy klínu dozvučela,

juž z radnice ztemnělého čela

soud královský vešel na pavlan,

jemuž v nohsled, v řásném černém šatu,

Cortesi a první magistrátu.

Při vířícím v bubnu udeření

Blažej klidně, jak by kráčel k hodu,

zakrytých čtyř mužův za průvodu,

po stupních jde děsné na lešení,

na němž jako vraha černý sen

u kříže, jenž stranou postaven,

soudu písař, Začal, nález smrti

nedočkavě v supích spárech drtí,

aby čet a zjevil každé hlavě

nenadálou změnu při popravě.

Herold soudu, Maradas když svolil,

třikrát hlasnou trubkou zahlaholil,

načež Začal níž se upokořil

a z listiny k lidu zahovořil:

„Soudu nálezem, jenž k blahu státu

na Hradčanech sedí sedmé léto,

by dle císařského majestátu

mír a řád dal zpurné zemi této,

stížen po zákonu vetchý kmet,

který dnes, když k půlnoci čas spěchal,

zemězrádné sběře zpupnou hlavu

z posvěcených rukou vyrval právu

a buřiče uprchnouti nechal.

Místo něho, jak chce zákon tedy,

zhyne mečem sám, ten zrádce šedý,

a má ruka plnou mocí práva

pod meč katovi ho odevzdává.

Však že soud je vždycky milostiv,

a muž nepotřísněn českou věrou,

duše smír mu popřán plnou měrou!“

Domluvil a Kravařskému kýv.

Vážně otec k Blažejovi stoupá:

„V posled pravím, učiň duše správu,

chceš-li smírem v nebes věčnou slávu

místo k věčným mukám do pekel!“

„Bůh mou správu zří, on u mne dlel,“

vece Blažej, „když jsem v šťastné tuše

konal podle vnuknutí své duše,

aby Hanuš těm byl zachován,

jež chce z jarma vyprostiti Pán.

Neruš mír ten, vím, že hřešil bych,

přijímaje boha z rukou tvých,

které biče na můj národ pletly;

s vrahy jste se v české ráje slétli,

až jste zabili jej v děsném vření,

ne však svaté jeho přesvědčení,

jež v slunečném srdci uzavírá...

Jednotlivci mrou – duch neumírá!

Svědčiť pravdě chci jak onen dav,

kolem jehož urubaných hlav

káň, msty vaší družina, se rojí.

Kaj se sám, mne nech už na pokoji!“

„Hanebníku, v duši tvojí chudé

setí ďábla bují... sprav se... věř!“

„A já vím, že přece šťastna bude,

jak pod vesny retem hlohu keř!“

„Mám ti klnouť na pomezí hrobu?“

„Bůh mě skryje, a tvou černou zlobu

v úsvit lásky změní. Jdi, mne nech!“

Kravařský chtě klnouť, z hloubi vzdech,

kříž pad z ruky, prsa se mu chvěla –

křik – a tíží kostnatého těla,

mrtvicí v leb raněn, beze slova

do náručí padnul pochopova.

Soudci, lid a chmurný kat se třesou...

Kravarského do radnice nesou.

Hrozná přestávka to, krutý den –

Začal katovi kýv rozlícen:

„Spěchej, slyšels, jak se zpouzí smíru,

nechť lid zří, jak končí selská pře

a...“ V ráz přidal Blažej: „Kterak mře

Čech za národ, za volnosť a víru!“

Dupnul nohou Začal – bubnů zvuky

přerušily lidu hlučný žas –

žlutý pergamen mu padl z ruky,

zbled a hněvně katu velí zas.

Mistr stiskl meč a pochop sahá

po Blažeji, jehož šíje nahá

tíží let se sklání. Vzdychá lid –

u výš bleskem letí meče kmit...

v tom, jak by ji supa zloba mstivá

stíhala, níž perutí svou tuhou

s oblak slétá holubice sivá

s purpurovou kolem hrdla stuhou,

křídlo majíc tiše rozestřeno

padá Blažejovi na rameno!

Marně odhání ji práva rab;

Začal volá: „Tni, tni, oba zab!“

Ale mistr jako list se chvěje,

slza v oku, v srdci strasť se kreje,

váhá, čeká, chví se, bledne v líci,

nelze odehnati holubici.

A lid volá: „Vizte, jaký div!

Starý bůh je posud ještě živ,

že všech utrpení u pokraje

posýlá mu posla svého ráje!“

Sluncem pozvedá se starcův zor:

„Pán bůh pochválen, má družko bílá!

Chabnul jsem, však tebou přišla síla,

jsi mi zvěstí od Žitavských hor,

odkud Hanuš sluncem zpět se vrátí...

ach, že nelze tebe zulíbati,

aniž rukou k srdci tisknouť víc, –

spoutány jsou, duch však jde ti vstříc!“

Lidu podiv s pláčem jal se růst:

„Mučedník je,“ ze sta znělo úst,

dragouni však šavlí napřaženou

budící se spáče zpátky ženou.

Hluk a poplach šíří hněvná kola.

„Spěchej!“ na Začala Michna volá,

Začal hněviv kata k práci nutí,

kat Blažeje k šíje pozvednutí...

ťal – a při hlaholném bubnů víru

sivý kmet i zkazka jeho štěstí

jednou ranou meče v tuhé pěsti

dokonali za volnosť a víru. –