Zpěv desátý. NA STOPĚ?

Zde pěkný kout je. Stůl a láhev vína

a akustika jako v ulitě.

Bude-li někde tu nějaká čertovina,

ať visím, ďáble, propasu-li tě!

A co tak hledím v obrovitý ovál

taneční manéže – (podobno k nevíře!)

jakoby za mnou někdo vyškraboval

omáčku nožem se svého talíře!

Ó, hudbo domova! Jak tobě odnavykat?

Když blažila tě doma dosyta,

i v cizině jak drnčivý zpěv cikád

tě pozdravením z vlasti přivítá!

Než slední akkord puklým echem dozní

a z ruky unavené nástroj vypadne,

zraď mistra, jehož prsty virtuosní

tě kouzlí zde v cizině záhadné.

Ó, symfonie pražských restaurací,

jak zdraví milý je tvůj každý tón!

Jdu po zvuku, jenž roste a se ztrácí.

– Ha, ďáble, stůj! – „Má úcta.“ – Je to on.