Zpěv desátý.

Často nepatrná doba, pouhá chvíle,

Určí osud na čas živobytí,

Na ní visí zhouba nebo blaho žití,

Časem žádné usilí a píle

Pozemčanu k směru neprospívá,

Často vstříc se jemu vrhne samo štěstí,

Nechtícího věnčí ratolestí,

Jinému se před očima skrývá.

Držela stráž noční Květka plukovnice,

By se děvstvo ochránilo před outoky;

Ostražité byly její kroky,

V bitvách odvážlivá nad orlice,

Přitom plná ušlechtilých tvarů,

Kvetla právě v libostkvělém jaru,

Zořila se na lících jí rudá pleť,

Kam se vrhla, tam se zřela srdcí změt.

Ač ji mocně táhli k sobě bitev hluky,

Nezavrhla hudby přeopojné zvuky,

Nechtíc předčit výbornice zpěvem,

Kouzlila předc srdce pod výlevem

V pění krásné duše, toužebnými city;

Jenž se zdály v hloubi prsou skryty,

Líbezně ty v duše přemilostné sklouzly;

Čistost děvy veliké má kouzly.

Zatesklivě hleděla si dolů luna,

Vylívajíc cituplný svit:

Tlačil oči obojích vojsk klid,

S děvicí tou křepčí lehce její bruna,

Není slyšet ani šumot od kopyta,

Líbí se jí smělé projíždění:

Pouští se i něco od ležení

Loudíc souzvuk ze varita.

Přihodí se stráž též držet Přemyslovci,

Nezamyslu, kněžci šlechetného ducha;

Objížděl tmy mužské, s pěstounem a lovci,

A když žádný do jejich se ucha

Hláhol podezřelý neozíval,

Usedla si druže u konývky

Se pěstounem. Když tak ten hluk odpočíval,

Kněžce vábil obraz přežádané dívky.

Jezdě vzdálí něco znamená se kmytat,

Slýchá varita zvuk, libý zpěv,

Mladistvá jej tamto pudí krev,

Viděti jest lunu ze mraku se svitat;

V blízku se mu zdá být děva ve okrase,

Okouzlený stojí v jejím hlase,

Na dívčici z křoviny se dívá,

Vyzvědět chce, kdo to zpívá.

Soudí ze leposti obličeje,

Z jejích se mu kmytajících vnad,

Že to jeho miluše jest snad;

Neví, co se s jeho srdcem děje,

Cítí po ní neodolající tíseň,

Neví, že jest v nejistotě jeho vaz,

Proniká mu srdce její citný hlas,

Počíná tu pěti znova píseň.

„Hyne slíčnost krutě na bojišti,

Život se tam váží jako pléva,

Svojátka zde na se ženou oštěpišti,

Zašla již tam mnohá citná děva.

Zahubil ji časem vlastní hoch,

Anť s ní žíti ve blahotě moh,

O kdy se to rozvodnění uchlácholí!

Nad osudem otčiny mne srdce bolí.“

„Panoš Střebor v bitvě Sladuše své hledal,

Obcházel boj, jako kolo osu;

Pro ni div duch jemu neusedal,

Vynašed ji pravil: „Jako kvítek rosu

Miluji tě, duch můj u tě bydlí,

Odtrhni se od okřidlí

Vojska, vyzískal jsem nivy,

Ve blahotě můžem býti živi.“

„Praví ona: Choti drahocenný,

Chránit musím v bitvě živobytí máti;

Pro ni chci svůj život ráda dáti,

Pro ni jest můj duch jen zkormoucený.

Přisahala do smrti se s muži rváti,

Mne též váže ten slib zarmoucený,

Na bojišti neopustím matky,

Zajdu-li tu, netřeba mi statky.“

„Dí rek: Nenásleduj stopy matky mstivé,

Vede do boje ji záští krutokřivé;

Jistě posléz děvčí rámě klesne,

Potká ženy podrobení těsné,

Aneb zajdou marně ve chumeli.

Zašli reci, jenž se v půtkách stkvěli,

Rostou na nich nebenosné duby:

Jak vám možné vyjít bez záhuby?“

„Praví ona: Muži krutost vás jen řídí,

Na čas trvá vaše vřelá milost,

V brzku každý po jiné se pídí,

Smutí nás ta vaše rozpustilost;

Pro bezpráví máť má dřevce nosí,

Neustane, dokad zhoubce nepokosí,

Msty ji pudí v půtku neuhaslé,

Pro ni koná činy přeužaslé.“

„Dí rek: Žízeň po vládě vás v půtku pudí,

Chcete odejmout nám zprávy vesla,

Téhož v srdcích šetříte jen hesla!

Vladičit máš, mne jen nebezpečnost trudí,

Abys nezhynula v libostkvělém květu,

Vytrhni se časně z bojovného změtu,

Zavrhni těch hrozných zhoubných vid,

Tebe volá nazpět blaha klid.“

„Dí tu družka: Válčím pro občanství,

Nikdý zráda mé jmě nezhanobí,

Nechť si ženstvo nedobude žezla, panství,

Ať si kruté muže nepodrobí,

Ať se třebas také neubrání,

Neprotrhnu horlivého přisahání,

Uprchlici tlačí hrozná vlasti kletba,

Při tom u bohu jest bláhy naší setba!“

„Dí rek: To jen za výhyby, za obcházky

Páčím, ukrýváš své k Mstislavovi lásky,

Srdce tvé se k němu nakloňuje, chýlí,

Panoš ten jest nepřítel můj hlavní,

Skutkové jej hyzdí přeohavní;

Oučel tvůj se šeredně s ním zmýlí,

Líbí se ti ten rek v nádhernosti,

Za ním mysl tvá jde v potajnosti.“

„Odvece ta: Mstislav jest rek tvrdý,

Neustupný, bez citu co litá skála,

Na svou krutou statnost hrůza hrdý,

Jehož milosti jsem se vždy bála,

Nenávidím jej co nerázného vraha,

U tebe mně svitá čáka blaha;

Vypuď z mysli k milence své nedůvěry;

Pro tě uvrhne se do mezery.“

„Trvej v lásce, bude jistě líp.

V tom ji milenec k svým prsoum vine,

Přiletí tu v dívčinin bok šíp,

Mok se hned tu rudý hojně line;

Jako kvítí svadlé hlavy kloní,

Klesá, hyne, již jest po ní:

Panoš trne, vězí ve úžasu,

Viděti jest pnutí jeho vlasů.“

„Líbá děvu ve posledním tahu,

Vroucně svou choť zpátky na svět volá,

Ale žádný blesk v ní neplápolá.

Zhlédnuv Mstislava dí: „Zrádny vrahu,

Tys ji proklál, chop se meče,“

Potýkají krutě oba horlitele,

Z obojích stran hojnost krve teče,

Střebor uznává se za zvítězitele.“

„Padnul Mstislav. Střeboru krev teče,

U své milenky si klekne,

Líbá usta, duch jí odlít z těla schrány;

Srdce lítostí víc nad ní měkne,

Praví: Tys mi byla za ratolest

Slávy, uprchlo ti živobytí jasné,

Nechci dél žít, svírá srdce bolest. –

Domluvil tak, život též mu hasne.“

„Přišla máteř děvy, na dceru se dívá,

Pozná všecky z oblíčeje,

Vysvětlení jsou jí pádu děje.

Bolně na dceř volá, ta se neozívá,

Praví: Tedy jsem zde v světě osamělá,

Máť jsem smutná! zbavená všech dětí,

Stojím bolem celá zkamenělá;

Zajdu! ať duch za tebou též letí.“

„Zoufanlivost pokoje jí nedá,

Zůřivostí do boje se vrací,

Tropí divy rukou potýkací,

Smrti vlastní na bojišti hledá;

Celá poraněná posléz padne,

V žílách jejích roznícení chladne,

Hasnou na bojišti city, pudy;

Družky kvílíc nesou v srdcích trudy.“

„V bitvě též mne tísni jinoch sličný ranil,

Zachovala jsem mu živobytí;

Snad se na vždycky pryč neodstranil?

Cítím plápol; nadějí jest lidské žití,

Darmo z srdce libý cit se line,

Vicher v podletí hned květy krutě ztřásá,

Oheň srdce mého též zde zhyne;

Ať zvěst aspoň osud želný hlásá.“

„Varito zni! k půtce povinnost nás váže,

Zajdi plání srdce na bojišti,

Vypudí se citové pryč oštěpišti,

Sláva se nám v blesku proukáže,

Potomkyně řeknou někdy: Odpočívá

Mnohá divčice zde vyvedená k blahu,

Zašla v poli ve vojenském tahu. –

Bojiště to mnohé roznícení skrývá.“

Takto dozněl ten zpěv plný hoře.

Kněžec v prsích outrpenství cítí,

Zpěvkyni zná, naděje mu svítí,

Chce k ní blíže hnáti svého oře:

Vyletí pták z křoví, kůň se lekne,

V horlení se kněžec s něho smekne,

Noha ostává mu vězet v třmeně,

Kůň s ním padí poplašeně.

Jak ten ouraz děva sličná zhlídne,

Pomoci chce její srdce vlídné;

Hned v tom rychle s bruny skáče,

Lapnouti chce splašeného koně,

Který reka vláče;

Probíhá se po průhoně,

Nadběhnouc mu za otěž jej chytí,

A tak chrání mládci živobytí.

Než se kněžec vzkřísil, ušla chvíle,

Děva o život se jeho leká,

Rychle z odění jej svleká,

Tře jej léky voňavými, a jak míle

Přišel k sobě, jeví děva plesné zvuky.

Kněžec zhlídna, že mu ku pomoci ruky

Poskytuje děva květná, přelitostná,

Mizí z mysli hned mu doba přežalostná.

Praví děva: „Reku, ouraz-li ti škodí,

Vyjev, některá z děv tebe vyprovodí

Nazpět do mužského bytu.

Příhoda tě nemá svobody tvé zbavit,

Buď jen stejného též citu,

Hleď též ouraz některé zas ponapravit.

Nenech zajít děvu ve ouhoně.

Lapnu ti též přebujného koně.“

Odvece rek: „Jsem jen drobet přetřískaný,

Můj osud jest srdci požehnaný,

Velebím tu dobu, že jsem ke ourazu

Přišel, a že skrovného jen nesu kazu,

Připatří ti zcela to mé žití,

Zachránila jsi mi dvakrát živobytí;

Můj duch více cítí nežli vděčnost pouhou,

Byla jsi mu dávno libovroucí touhou.“

„A hned od té blahonosné doby,

Co jsem poznal v půtce té tvé šlechty,

Zbraň mou rozstřísla jsi jako věchty,

Chránivši mi život: tebe u podoby

Zříl jsem stále; pověst do mého však ucha

O tobě se neprodrala ve pátrání.

Teď jsem seznal znovu velkost tvého ducha,

Zmahá se víc v srdci plápolání.“

Vece děva: „Vězí ještě mi tvůj vzhled

U paměti; jak jsi se mne plesně děsil,

Když jsem v bitvě hodila ti kopí zpět,

Jak jsi potom oči k zemi svěsil,

Poznala jsem z citů hnutých,

Že ty nejsi z mužů krutých,

Že jsi zachování hoden,

A tak nebyls boden.“

Dí rek: „Dcero krásy, ozdobo též děv!

Ty jsi zoře z Děvínského davu,

Oblažiž mne, jméno své mi zjev;

Ať jsem tebe vypátrat zas v stavu.

Vím, že sličná duše v tobě vězí,

Že tě příhoda sem nepřivedla maně,

Žes mi usouzená ke ochraně,

A že žádný nad mou láskou nezvítězí.“

Dí tu ona: „Rozloučit se musím, reku,

V jiná místa mne teď doba volá,

Snad se sejdem někde v půtky jeku,

Tam kde přeoutlý cit neplápolá;

Nelze v dobrém smířit válek pletku.

Měj se dobře! Lituj Květku,

Jestli zajde: chce tě také želet.

Musím již pryč; začíná se k vchodu bělet.“

Ke komoňu svému chtěla spěchat,

Praví panoš: „Mne chceš nechat

V nejistotě? Přislib, že chceš být mou chotí,

Až mír vlasti ujednotí,

Plane láska šlechetná z mých prs.

Povýšení slavné na tě čeká:

Já jsem Nezamysl, Přemyslova trz!

Což se má choť tohož leká?“

Děva místo odpovědi na kůň sedá,

Však jí panoš odjeti pryč nedá.

Ta dí k němu: „V příští byl můj sen:

Skrovný statek, nepatrná niva,

Tak jsem s vyvolencem chtěla býti živa;

Zdál jsi se ním býti, dokuď jen

Jsi mi panošem byl; štítím se však kněžce,

Povýšenost dá se mnohým nosit těžce.“

„Mluví z tebe nezkušená přechvaplivost,

Prudká nebývává nikdý stálá milost,

Jest to vření jenom mladostivé,

Nebydlí v něm blaho trvánlivé;

Pojednou-li se zas k jiné neroznítí?

Kdo se odepřít smí proti veliteli?

Zahubí jej jistě jeho střely:

A tak mysl se má vznešenosti štítí.“

„Oučel tvůj jest sen jen holý,

Peň tvůj k zasnoubení nepřivolí,

Uvrh bys mne jistě do mezery.

Vaše sňátky řídí jiné směry:

Brzy nimi chcete rozmnožiti meze,

Brzy mají sloužit stolci za podporu,

Tam zas odstraniti válek sporu;

Mezi vás kdo stoupí z prostých, ten se sveze.“

Praví kněžec: „Mnoho pravdy řečíš;

Ale tím mé prsa neulečíš.

Nedám odejmout si dívky velkodušné!

Otec moudrý žádosti mé slušné

Neodepře, máť má nechybila,

Že si chotě z lásky vyvolila: –

Dělila je nerovnost též stavu, –

Držela vždy chotě za oslavu.“

„Jestli sňátek s tebou vlast mou nerozšíří:

Alespoň ji v kolotání smíří;

Pak jest dosti silná.“ V tom tu děva bodla

Svého koně, letí k hoře rychlé plemě,

Podkovami dotýká se sotva země.

Ač se ta řeč ještě nerozhodla,

Žije kněžec předce v čáce,

Nechtěv litovati žádné práce.

Zanechme zde tato vojska spící,

Zaberme se za poslicí,

Ana nese Přemilovi smutné zvěsty,

Který koná u Vltavy slavné činy;

Odpusťte, že ubírám se v zpěvu s cesty

Od jednoty, uvádím zde míšeniny:

Hrnou v směsici se také světa děje,

Ve chumeli proud též řeku chvěje.

Panoš, an se za Štěstinu posvěcence

Držel, živ byl ve naději,

Utěšenost stkvěla se mu v obličeji,

Vzdychal často vroucně po milence

Drahocenné; dozvěděv se o důznamu,

Že jej přináší sem vyslankyně,

Plesal, jak by viděl kněžnu samu,

Aneb jak by zprávu dostal od bohyně.

Dí tu ona: „Odpusť, ó panoši!

Že nenesu zvěsty ke rozkoši;

Vlasta skazuje ti: že jí velitelství

Nepřipouští vstoupit do manželství,

Že tvou přítelkyní vždycky pozůstane,

Že tvé činy vykonané

Nosit bude vždycky ve paměti,

Že je vděčností chce vypláceti.“

Co ten, který plese ve prospěchu

Dosahuje poslední již stupeň skály,

Když mu sklouznou nohy, chytí se jen mechu,

Uvrhnou jej v propast svaly,

Leží polomrtvý skoro prázden dechu,

Ani nezbývá mu čáka za útěchu:

Tak pozůstal panoš ve úžasu,

K promluvě se nedostává jemu hlasu.

Teprv počal mluvit po nekrátké chvíli,

Když mu smyslové zas pookříli.

„Tedy počne zůření zas nové?

Tedy láska nikdý neutíší války?

Záměry mé byli jenom snové?

Tkaniny zřím směru jasně z dálky!

Vyřiď: že mne její nelaskavost rmoutí,

Ustanu že přežalostnou poutí.“

Družka rozžehnavši se s ním chvátá zpět.

Panoš bez oumyslu v lazy jede,

Ve samotě želně nářek vede

Praviv: „O vím Vlasto, kam tvůj míří vzhled.

V očích tvých se třpytí Přemyslovo žezlo,

Prchá pro něj tvoje ducha ušlechtilost,

Pro něj oškliví se ti má vroucí milost;

Dychtění však po vládě již mnohé svezlo.“

„Nenávidíš všechněch pudů libocitných,

Myslíš, v hrdosti že blaho sídlí;

Vzdaluješ se ale od obydlí

Jeho, plujíc do skalin jen vlnobitných!

Nebereš se k milokvětné nivě,

K té tak drahé ženám domácnosti,

Trmácíš se v půtkách trvánlivě,

Stále chápáš se jen po výsosti.“

„Ale jevila jsi v Ctislavovu bytu,

Držíc na klíně svém klouče, outlost citů,

Též i když mé rámě tebe ochránilo?

Čačkost duše třpytila se v obličeji,

Citlivost tvou tenkrát žádné nezakrylo

Přetváření. Tak si tě vždy zříti přeji!

Tenkráte jsem plesal nad militkou;

Ale blahé snění bylo jenom mžitkou.“

„Všecky ženy jímá marný blesk,

Blahotou jest povrchní jim lesk,

Štěstím vypínání, hrdé chlouby

Při třpytění volí sobě zhouby,

Pro tichounké blaho neznají ni citu,

Nevolno jest jim žít v nízkém bytu,

Výsost jejich mysle stále plete.

V nepatrných kotcích štěstí jenom kvete.“

„Zisk jest v plamenu i lásky jejich heslo,

Žít chtí všecky ve cti, ve pohodlí,

K bohům o ty dary nejisté se modlí;

Upřímnost co prchla, člověčenství kleslo,

Přišly s ziskem lakotnost a nedůvěry

Sobství, krutost horší nad příšery,

Ním i důvěření k bohům mizí:

Ním jsi nakažená. Kněžno jsi mně cizí!“

„Držel jsem tě někdy ve výlevu

Vroucnosti tvé za vznešenou děvu,

Ctil jsem tebe co vzor šlechetného ženství,

Získala jsi v každém podobenství –

Srdce bych byl tenkrát s celým světem zdělil!

Co klam kladeš, mizí svazky společenství,

Hodnosti své tratí člověčenství,

Cit se s světem rozkyselil.“

„Snad ti křivdu dělám, slavná děvo,

Snad se směr tvůj ještě potácí

V kolotání, snad tvá mysl krvácí,

Osudu loď snad tě nese mocně v levo,

Snad i vězí u tě ke mně milost?

Neprchla snad všecka ušlechtilost?

Snad jsou vymyšlené se knížetem sňátky,

Příčiny snad nemám vésti světem hádky?“

„Snad si volíš zasnoubení ze vlastenství,

Snad ním dychtíš rány vlasti zhojit?

Přálbych tobě bleskuplná důstojenství,

Chtěl bych se i v mysli upokojit;

Ale k čemu jest zde zapotřebí klamu?

Že nestoupíš nikdý do manželství,

Co mám vyložit si ze významu,

Než že kojíš ke mně nepřátelství?“

„Předce jsi v mých očích nejprvnější z Čech,

Nápodobná denničnímu svitu!

A ač půtky tebe volá stkvělý běh,

Vnadíš srdce outlostí tvých citů;

Ty jsi děvic převznešeným vzorem,

Podjímáš mne víc a více vzdorem;

Po tobě předc stále srdce práhne,

Ačkolivěk naděje své nedosáhne.“

„Kruté plání ukojit se nedá.

Rozum zapomenout na tebe mi káže,

Proti němu mysl se předc zvedá;

Na tebe se všecko pouze váže;

V okrase tě obdivuji jasné,

Ctím tě jako božku, když se z výší nížíš,

Miluji tě, když mé srdce tížíš,

S živobytím jen můj plápol zhasne.“

Když tak celý zahrabaný v hoři

Dále se bral lesem na svém oři,

Zaslechne tu v blízku koňů klusot;

Probudí ho ze sna koňský dusot,

Uzří děvu, o pomoc jenž volá;

Panošův duch hned tu zaplápolá,

Jeho mysl hned se vzhůry zdvíhá,

Stkvělý panoš odporce zde stíhá.

„Nejsi panoš, praví, jsi jen vilný krádce!

Jak jen můžeš uraziti ženy?

Povinnost jest hrdinina jejich ceny

Šetřit, a ne jednat jako zrádce.

Navrať se zpět! povídam ti krátce,

Sice zajdeš!“ Odvece druh: „O mileny

Zastati se umím, reku závistivý!

Za svou odvážlivost neujdeš zde živý!“

Byl to Běloš znamenitý rek;

Slouhovi dav ke hlídání děvu,

Počal souboj plný hněvu;

Rozlíhal se rázů hrozný jek,

Oba zjevovali sílu, znalost,

Oba v potýkání setrvalost.

Bylo těžko napřed rozhodnouti,

Kdo má v půtce kruté upadnouti.

Však v tom přiklusali sem tří reci,

Přetrhlo boj jejich kvapné příští,

Běloš znamená, že krev se již mu prýští,

Že zde bude déle marně teci,

Kdyby soka přemoh, že zas musí

S druhy potýkati: vášeň v prsech dusí,

Praví ke odporci: „Nechme děvě vůli!“

A tak skončila se půtka v půli.

Děva sličná k vítězovi spěchá,

Poznavši jej, mní, že smyslové ji mámí,

Jemu též se zdá být její pohled známý,

Plesem stydlivosti z očí nechá,

Padne obhajcovi do náručí,

Upřímnost a radost ji tak učí,

Z jejích ust jí plynou chvalonosné díky;

Zřít je užasnuté odporníky.

Kdo je ta druž? Sličná Krásoběla

Tu pouť předevzala pro statného druha,

Mnohý táh s ní panoš odaný co sluha,

V spolku jejich se co božka stkvěla;

Komonstvo ji celé ctí a střeže,

Každý panoš pohled libý těže

Za posvěcence se páčí:

Zbor vše koná, co jen děva ráčí.

Leželo to ve Vlastině směru,

Sem tam vyslat krásy dceru,

Aby svými půvabnými vděky

Okouzlily slavověncované reky.

Byl to chumel hrdin rozmanitý,

Každý z nich byl v něčem znamenitý:

Ten se chlubil během, onen plecí,

Ten tam vypravoval neslýchané věci.

Stůjmír jeví o svém u děv štěstí,

Siloš o své přeobrovské síle,

Kterak víckrát skolil vola pěstí,

Jak jen dotknul se ho v týle;

Chluban o svém koni, kterak spolu

Přenesli se často přes stodolu,

Nevídané že jsou jeho skoky;

A tak chlubit viděti je soky.

Přichází se často z hádky ke zápasu,

Zlomili si mnozí reci vazy,

Soci nedbají nic na úrazy,

Jen když děvy slyší pochvalného hlasu.

Někdy ustanoví za odměnu třepky,

Nasadí tu každý potřeštěně lebky,

Její úsměch vábný vnadí zástup druhů,

Nasledují za ní jako spati v kruhu.

Stkví se děva, bohyně co ve oslavě,

Po ní každý touží v celém davě;

Každičký ji nazívá svou božkou,

Plesá v čáce lásky nad panoškou.

Běloš neustupný v lásce

Zřel, že neprospějí nic mu meče,

Snoval dlouho se sluhami léče,

Chtěl ji lapnout někdy na procházce.

Poštěstil se únos; ale maně

Pomoh Přemil potýkáním panně.

Měla si teď sama reka volit;

Chtěli druzí děvu uchlácholit,

By si vybrala je za milence,

Dcera krásy ctí jen svého vyvolence,

To když zhlíží druzí soci,

Ukluzují s odjížděním z její moci.

Jak se dělo, že ta krása vysokostná,

Zřídka zřená, v zhledu přemilostná,

Nepodjala srdce Přemilovo?

Nevázalo jej teď žádné ženy slovo?

Slepý pro krásy byl jiné tento druh,

Koho kouzlí mocný družky duch,

Nižadný jej svrchek stkvělý neroznítí,

Onen jenom duše blaha cítí.

Jelo to dvé dále malou chvíli,

Najde jinochy tři válčit s dívkou jednou, –

Již ji vážou, již se pryč s ní zvednou,

Tu rek křičí, jehož se tu nenadíli:

„Propusťte ji, aneb potýkejte!“

Praví jeden: „Samého se nelekejte,

Teď se ten boj dvou kras týká,

Pro ně žádný jinoch z půtky neutíká.“

Naproti všem Přemil udatně se brání,

Padá jeden, padá také druhý,

Třetí, jemuž se zdál ten boj tuhý,

Beře se pryč, jej jen rychlost chrání.

Panoš nasilníku levě

Rozvazuje svazky děvě,

Jenž mu přinesla žel od výtečné chotě,

Děkuje mu, že ji vytrh z rukou této slotě.

Jely ty dvě družky a rek dále luhem;

Rek chtěl poselkyni z lesa vyprovodiť,

Praví Krasoběla k reku: „Tys mne v tuhém

Osudu, kde i mně chtěla doba škodit,

Znal vždy šťastně vysvobodiť:

Ostane to v srdci mém vždy dluhem,

Těšit tě má sám ten stkvělý skutek;

Rci, proč vězí na lících tvých smutek?“

„Tvůj vzhled býval jako záře zorní,

Šlechetný se vždy tvůj vinul duch,

Žádný slávy stkvělé neodjal ti druh.

Snad ti nemilenky zámyslové dvorní

Srdce klíčí, kormoutí a mučí?

Že se vládci podati chce do náručí?

Snad ji volá k tomu vlasti blaho, –

Přijde jejímu to srdci jistě draho.“

„O proč žádáš lásky nenabytné?

Zmuž se, najdeš ještě srdce citné,

Které v tobě jedině jen žije,

Jenž již ze pohledu tvého rozkoš pije,

Ta chce s tebou strávit věčnost věku,

Obdivuje zmužilost tvou v půtek jeku;

Ctí tě ve šlechtě a ve mírnosti,

Nezná nežli ve tvé lásce blaženosti!“

Odvece tu ten rek: „Ty jseš předce v stavu

Smířit rozhorlené srdce světem,

Které pohrdalo s jejím květem,

Jen když nacházím předc ve obšírném davu

Jediného srdce, které dělí bol!

Hrdá Vlasto, koho chceš, si zvol,

Ať jen ti tvá výsost nese prospívání,

Chladne k tobě všecko marné plání.“

Takto hovoříce vyjížděli z luhu,

K Děvínu se béře vyslankyně,

K Branovu rek táhne, najde množství druhů,

Kteří patří ke družině

Krásné dívky, hluk ten dennici svou vítá,

Radost ve zboru se zmítá;

Vše chce děvě okamžení sladit,

Tak zná zachovalost děvy srdce vnadit.