Zpěv devatenáctý. POUTNÍK ČESKÉHO ĎÁBLA NA VLASTNÍ OČI SPATŘUJE.

Ještě nedoznělo slov těch echo ani

pod temnou klenbou chrámu docela,

když jakési zdvořilé zakašlání

se ozvalo tam z hloubi kostela.

Postava mnicha se z dlažby těžce zvedá

a od oltáře ke mně klopýtá:

tvář přepadlá a dlouhým bděním bledá

s pohledem, jenž němě vyčítá.

Však jaké zřím to divné zajiskření

pod trapistickým jejím hábitem?

Jakoby kůň, jenž upad’ na dláždění,

vyskočil, křísnuv o zem kopytem.

To není pach tabáčku šňupavého,

jímž svatost řeholní čpí v hříšný svět.

Madonno Svatá, chraň nás všeho zlého!

To ďábla aroma, Praotce lidských běd!

Bez mezí milost Tvá, jež duši hýčká,

která se k Tobě v tísni utekla.

A často pomůže ti malá modlitbička

nejen do nebe, ale i do pekla.

Co mnichů okoval Řím proti hříchu

a co jich běhá boso nad lýtko,

jakživ jsem neviděl však, aby z kutny mnichu

tak vyčuhovalo čertovo kopýtko!

Tak tedy v kostele máš svoje doupě?

A svatým pod nos ďábel zavání?

Stojíme tváří v tvář. Usmíváme se hloupě.

Nu, jako v cizině dva čeští krajani.