ZPĚV DEVÁTÝ.

Ve chudobném loži temné koby

utýraný Hanuš dřímá leže,

žertva nadšení a žertva zloby;

ohlas hodin Svatovítské věže

po všech koutech vězení se snuje,

na chodbě stráž zvuky opakuje

bradatice tyčí okovanou,

jejímž hrotem, v hněvu půl, půl v snění,

zdí ohradných tepe o kamení.

Příšerně se rána pojí s ranou,

bijíc v sílné pilířové boky,

a s ní odměřené pádné kroky

dvojnásobně postavených stráží,

jež se hlavou nachýlenou k hrudi,

těžké zbraně ve svalnaté paži,

dlouhou chvílí mrzuty se nudí.

S těžkou hlavou do Mihulky kráčí

starý Blažej, aby po příkazu

k jatému zřel práva vyznavači

a pohleděl na úpletě svazů,

pevny-li, by vzdor se jimi dusil,

a se Hanuš o smrť nepokusil

dřív, než by ho z černé věže skrejší

spoutaného vedli k ukrutnější. –

V temno koby spěchá halen v plášť,

pod kloboukem ukrývaje líce –

tu blíž vchodu stráže, každá zvlášť,

na hrudi mu kladou bradatice,

jak chce řád a zvyk, by v noční časy

nikdo neobelstil strážné chasy.

Řekl heslo věžný, klidně stál,

a propuštěn rychle kvapí dál.

Zarachotil zámek u veřeji,

v temnou kobu starý Blažej vchází

se svítilnou, mdlé jež světlo hází

na zdi, na nichž u příšerném reji

hojné nápisy se těsní kolem,

psány pomstou, zoufalstvím i bolem,

tak jak letly kdysi těžkou hlavou

u šílenství v noci před popravou.

Ach, co tady všecko, hrůzou syt,

napsal mozek plamenný a cit,

co as zoufalcova slabá duše

načrtla zde pohaceným slovem,

nebo ten, jenž hlavou do zdi buše,

dítky nechal pod vzdáleným krovem,

co as chuďas, jemuž chorou matku

bylo zanechati v nedostatku?

co as onen, jehož vzpomínání

zakroužilo holubicí bílou

čtvrceného otce nad mohylou,

nebo kolem nabodnutých skrání? –

Zavřel Blažej oba na západy

dvéře okované vně i zvenku

a pozorně rozhlíží se všady

smutné věže děsném po přístěnku.

Zlekán Hanuš na loži se zvedá;

starý Blažej pokynutím hlavy

pozdravuje, kahan na stůl staví

a na lože k svému vězni sedá,

důvěřlivě mluvě polohlasem:

„Dlouho spal jsi, celý téměř den,

výslechem a trýzní unaven,

a já, ač mne žal svým spárem rval

nevýslovným strachem o dvě duše,

přece šťasten klidu jsem ti přál –

ó kéž vstříc mé žhoucí vyjdeš tuše!

Posilněn jsi, sotvy věřím, pane,

brzy zase život v tobě vzplane,

abys znova zatemnělým časem

zářil hvězdou jako posavad,

abys duchem – mečem pravdy vlád

a v troud srdcí nadšení zas vrhal,

jímž by chudý uhnětený lid

pouta poroby a vraždy strhal,

než ho v lokty pojme hrobu klid,

v nějž ho liščí líchotou a zradou

jezovité živoucího kladou!“

„Aj,“ dí Hanuš, „proč se posmíváš?

jistě soudem přikázáno máš,

odstup, pryč, i v tobě lesť a klam!“

„Ne, ne, pane, naděj pro tě mám,

naděj žití, ještě tento den,

naděj slávy, jestli svolíš jen?“

Zdiven Hanuš. „To díš ty, dráb těch,

kteří lid náš drží v okovech,

ty, jenž také volníš snad můj svaz,

by mně bylo v blízký smrti den

více trpěť, krutěj hynouť zas?...

Avšak ne, tak nezří oko zmije

jako tvoje, cítím, že mne hřeje,

slyším, že tvé srdce zvučněj bije,

že mi z něho soucit vánkem věje,

milý úkoj ve palčivé rány;

perly citu jsou v něm uchovány,

nenalézám hany na tvé hlavě,

leda že jsi sluhou oné strany,

která víru, volnosť v děsné vřavě

trhá, škube, potírá a ničí,

a na kterou celá česká zem

stromův listem, jejich jazykem

o pomstu v stan nebes k bohu křičí.“

„Snad to vůle páně, že jsem tady,

abych těšil ony v hrozné chvíli,

kteří uvězněni z panské rady

trávili zde, než je odpravili.

Měl jsem jim snad nechať u zoufání

kyjem bušiť do plecí a skrání,

jako dole činí dravci oni,

kteří bratry k šibenici honí?

V boj jsem nemoh, neschopen jsa meče

pravice má zde je porouchána

uplašeným ořem mého pána.

Bylť mnou vysvobozen z nebezpeče

hrozné smrti – však jej také znáš,

Martinic je trůnu přísná stráž,

jehož lestný jezovitův chvat

zradně chytil černých do tenat,

tak že pitom semo tamo krouží, –

mní, že bohu, zatím ďáblu slouží.

Stárnoucímu dal mně za výsluhu

strážce úřad, a tak trávím v tuhu

těžkých let a v tuhu hrozných časů;

vše, co mohu, je, že vlažím řasů

bolestí a nehynoucím želem,

nelzeť vlasti hájiť více tělem,

ani vzletem prostých šedých skrání,

a přec rád – ach, rád bych umřel za ni,

jen kdyby jí z ukrutného vření

od zbojníkův bylo vykoupení.

Rád bych býval dřív se chopil meče

a k onomu přidružil se voji,

který v děsném Bělohorském boji

hájil vlasti do posledku seče,

ruka však a dcerka nedospělá

bránily mně: ta i ta se chvěla.

Ruku snad bych stužil zdatnou měrou,

leč co, pro spasení! s malou dcerou,

kterou ta, jež za starce se vdala –

za mne – na smrtném mi loži dala?

Přemýšlel jsem, ale neměl síly,

abych vlasti obhajcem se stal

v oné krvavé a děsné chvíli,

abych jí své dítě v oběť dal,

od něhož jsem v strastiplném žití

nemoh se a nechtěl rozloučiti.

A tak byl jsem v boje dobu tuhou

v nitru nepokojen, oněch sluhou,

kteří české síly všakou hlavu

mučírnami vedou na popravu –

ne snad, abych krutostí jim vděčil,

leč bych rány vězňův láskou léčil. –

Nešel jsem, nechť vše mne táhlo k vám,

ač se plnou duší k heslu znám,

od věkův jež hvězdou u všemmíru

lidstvu září: „Za volnosť a víru!“

Ono plní duši mou i skráně,

přál bych také šťasten umříť za ně,

aby, dřív než smíru den by svit,

hospodin mé duše nezamít!

Ale jak? to vždy mi srdce kruší,

před bohem se bojím o svou duši!

Bylo lze dáť dítě v cizí ruce?

v klášter snad, by zvadlo v tmě a muce,

bez milého žvatlání a hraní,

bez jarního slunka usmívání,

bez srdce, v němž všecko by jí květlo:

láska, růže, popěvky a světlo?

Ne, to nelze bylo k dítka zmaře

učiniť, chtělť otec s dcerkou žíti,

na svém srdci toužil jsem ji míti

jak kmen snítku vypučelou v jaře. –

Zbožně jsem ji v skrytu odchoval,

tak jak mrtva přála někdy žena,

má co měla duše zubožená

milého, vše v ňadro jsem jí dal,

co, jak děl jsem, lesklo se a květlo:

lásku, růže, popěvky a světlo!

Však jsi ji tam viděl na předdvoří,

znáš ji též, bůh podivně to svodil,

by ji z dravčích drápův vysvobodil

práva cit, jenž ve tvé hrudi hoří!“

Vzkřikl Hanuš, zjasniv temný zrak:

„Onen anděl, kmete, tvou že dcerou?

Ach, že vězeň jsem, že bíden tak,

stíhán děsných vlkův smečkou šerou!

Pro ten klenot chtěl bych s žití hněvem

ještě jednou klidně v zápas jíti,

třeba strádať bylo mně i mříti,

srdce mé je plno její zjevem,

jak má duše širé vlasti plna;

ó kéž zpět se vrátí žití vlna,

obého bych dobyl v lásky síle,

sobě, jí, a lidu vlasti milé!“

„Stiš se, pane,“ Blažej zase znova,

„lehce stráži zaslechnouti slova,

a kdyby i neslyšela cele,

k vůli zdraví jednej obezřele.

Toužíš žíti vlasti. Znám je, znám,

ona kouzla půvabná a svatá,

jejichž sladkým zvukem duše jata

vzhůru spěchá k nebes končinám.

Miluješ mé dítě, cítím tak,

prozradil to plamenný tvůj zrak,

plamenná tvá řeč a prsou chvění;

vím to od onoho políbení,

jež jsi, oděn mnichem, na útěku

Jitce mé tisk na ruku pln vděku.

Ano miluješ, jsa milován

více mnohem, nežli cit tvůj tuší,

bohem vládneš v outlé dívčí duši,

její vzdechy, její slzí kan,

její sny a její hovor vlastní

vyzradil mi všecko, co mě šťastní,

co mě nese, čím svou smyju vinu,

než bůh choré utíží mi zraky...

tys ji vysvobodil – já tě taky –

dám tě vlasti zpět a pro vlasť zhynu,

pro svou milovanou rodnou zem –

dlouho váhal jsem... dnes hotov jsem!“

V oku jatce zlatá záře zplála,

trpce však se ústa usmívala:

„Ubohý, jak zniknouti té věže?

dnem i nocí žoldák vchody střeže,

nelzeť prchnouť ani s okna skokem,

ani chodbou vzdáliti se krokem.

Kamo hledíš, všude, z každé strany

smrť vyhlíží z ostří partyzány.

Nelze, marno!“„ „A já myslím přec,

srovnej okem postať svou a moji,

na svou hleď, pak na mou pozři plec,

pomysli, že v mém jsi ukryt kroji,

v plášti mém, v mém širáku a v noci...

nelze-liž ti býti ku pomoci,

když i heslo, které bude dáno,

tobě zradím, abys z této koby

chůzí starce za temnější doby

z věže prchnul dřív, než svitne ráno?““

„Starče,“ zase Hanuš, „co to díš?

snad že šílíš starou myslí svou?

stráže zatknou oba najednou,

nežli uzamkneme tuto skrýš.“

„Aj, proč oba, příteli můj mladý?

ty buď žalářníkem, stáří líče,

v kobě odevzdávám ti své klíče, –

vyjdeš volně... já zůstanu tady.“

Vzkřikl Hanuš, slza oči chvátí:

„Jak, ty svůj chceš život za můj dáti,

za můj, za naděje pouhý svit,

já mám žíť, ty smrť chceš podstoupit?

Ne, to nelze, žij, tys šlecheten!

vlasti vychovej svou vnadnou dceru,

pro mne zhynul navždy štěstí den,

lid můj mrtev potácí se v šeru,

sláb a cháb je, nadšených už málo,

a co u Čáslavě se mnou stálo,

rozprchlo se, nesouc domů strach...

Jarmem upoutal nás krutý vrah,

zhynu, – psancem jinde nelze žíti –

zhynu rád, tu hrůzu nechci zříti,

umru tak, jak oni, boha v oku,

kteří zahynuli po mém boku!“

„Aj, tak málo miluješ svou zem,

že chceš mříť, když k životu tě volá?

nevíš snad, že v Orličných hor lem

vzdor se skryl a roste silou zdola?

že Králický sněžník v slunném žasu

na svém úpatí zří českou chasu

vůdce toužící, by v blízký den

trhla v pole od Broumovských stěn?

nevíš snad, že Praha jako žena

bázlivá je znova poplašena?

Včera ráno přikvapila zvěsť:

mladý Těchnic opět s lidem jest,

ale běda! nehodou se maří:

neni vůdce tvého odhodlání,

síly tvé, tvých sokolíků v skráni;

bez tebe se výboj nepodaří...

Na kolenou prosím, sluha tvůj,

postav se těm odhodlaným v čelo,

hleď, jak staré, bídné již mé tělo,

přijmi – umru jinak – návrh můj,

ať jsem aspoň nějak platen vlasti,

než hrůz všech nám zhyne ve propasti!

Přijmi, probůh, hroznéť přijdou doby,

čítámť hlavou osmdesát let...

skonám strachem bídný vetchý kmet,

ne-li šíleného vezmou z koby.“

„Věčný bože,“ v slzách Hanuš zas,

„hle, též anděly náš zrodil čas!

Bratře, otče! srdce tvého krása

sluncem se v té koby temnu jásá,

věřím ti a nelze přijmouť přec,

hřích tvé smrti nechce nésť má plec.

Ty chceš mříť? vždyť dcery něžné vnady

urvala by cizopasná sběř

dřív, než by ji zavraždila, věř,

za pokutu stejné s tebou zrady!“

„Ne,“ dí Blažej, „chci, než budu mříti,

dceru šťastnou po tvém boku zříti,

šťastnou v lásce, šťastnou nade všemi,

v šťastném lidu, v šťastné opět zemi,

které tebou hrdinu chci vrátiť –

za to rád chci živobytím platiť!“

„A tvá dcera volna se mnou jíti?

vlastní lásku koupiť tvojí smrtí?

mníš, že ji ta oběť nerozdrtí?“

„Po tvém boku šťastna bude žíti,

bez tebe jí všecko prosto krásy,

tys jí vrchem života i spásy,

sluncem jest jí tvého oka svit,

smrti mé však nesmíš vyzradit.

Řekni jenom, až se útěk zdaří,

a ty šťasten, drahé vlasti k blahu

najdeš sílu k vyhubení vrahů,

že na cestě k vám mne zhnětlo stáří,

tam pod těmi Děčínskými lesy,

a že opět, až se ztiší zem,

věčnou lásku znova slíbíte si

v půdě otecké, mým nad rovem.“

„Nelze mi, ač v boji tonu zlém,

život koupiť jiným životem,

rodné štěstí krví otce, kmeta, –

zachraň bůh! Radš pod meč hlavu dám,

proč jsem žil i mříti neváhám,

život z milosti jen béře sketa,

stokrát horší loupežného vraha...

Za tvůj život nechci koupiť blaha.“

„Nechceš, nechceš? Ó toť krutá zvěsť,

tedy všecko ztraceno již jesť?

Marně myšlénka svou peruť pruží,

srdce vadne, prsa se mi úží,

z olova jsou stářím ztuhlé oudy!

Věčný bože! těžké jsou tvé soudy,

kterak nésti všakou žalův směs,

jež mne tíží?“... Na kolena kles,

k nohám Hanušovým kloně tváře –

„sporu toho nesnesu!... Ó synu,

vyslyš mě, sic u nohou ti zhynu!

Nechceš vzíti mého žití zbytku

za vrch lásky, jenž ti nebem kyne,

za svobodu národa, jenž hyne,

za práv lidských libovonnou kytku?

Vyslyš mě! viz, objímám tvé nohy,

prchni, spěchá čas, mě padnouť nech!

Ne-li, zhyneš, a já přeubohý

umru s tebou hrůzu na ústech.

Dítě moje, oklamáno žitím,

bloudiť bude v cizím světa kraji,

vlasti českou vrazi udusají,

spláknouce jí vášní vlnobitím

navždy úsměv zkvétajících niv...

probůh, vyslyš mě a budiž živ!

Pomoz, jestlis v kámen neutuh,

musíš zachrániť se, tak chce bůh!

Zachraň vlasť tím vetchým žitím mým,

zachraň ji!“... „Nuž, otče, učiním,

osudu co ruce na mne kladly!“

a juž oba v náručí si padli.

„Rychle,“ šepce jásající kmet,

„kvapí čas, dél nelze otálet,

aby skutkem záměry se staly;

noc plášť nezdobený spouští k zemi,

sever zvučně věje perutěmi,

strážcové se právě vystřídali.

Slyšíš, o zem buší hrotův tíži,

dolů s pouty, jež ti útěk víží,

neotálej, učiň odhodlaně,

a zde dýka ve zlu ku obraně.

Vezmi plášť můj, širák stáhni v týl,

nízko jako já svou šíji schyl,

zavři dvéře, jak by větrův srázem,

a mdlý kahan pusti z ruky na zem,

by stráž ospalá ten soubor svodů

v prosté mysli měla za náhodu.

Až stráž zastaví tě partyzánou,

,Řím a Praha‘ řekni – heslem je to

po rozkazu vojska noci této,

a jdi dále pravou dvora stranou.

V osvětlenou moji síňku spěš,

připravenou zbraň už nalezneš,

vezmi ji, pak v zad růžného keře

nizoučké ti vyhledati dvéře.

Těmi vejdeš bez lomozu zcela,

ruka má je napřed otevřela.

V sádek jimi přijdeš ohrazený,

tiše kráčej podél příčné stěny,

až při konci vchodem nízké branky

Svatovítské vkročíš do kaplanky,

do níž chodbou od svatého Víta

záře hvězd a svobody ti svítá.

Neotálej, hleď než slunce vstává,

abys na Mělníku zavítal,

v mlýně posledním ves prchne žal:

tam juž Jitka tebe očekává.

Slíbej slzy její, bůh vás veď,

pomni na vlasť. Avšak s bohem teď,

chvátavosť vždy víc mi srdcem třese,

rychle, bez slabosti rozlučme se!“ –

Loučení! To zle dvé srdcí drtí,

když jde jedno k žití, druhé k smrti,

u věčnosti rozdilné dvě půle;

nechať sobě patří z boží vůle,

přec jim nelze déle žíti spolu!

Štasten je, kdo nezná hrůz těch bolů,

a kdo s hvězdou klidu v lehké skráni

zírá v ústret svému umírání. –

Na hruď klesli sobě muži oba,

v srdcích ohně, v bledých lících vláhu,

a než k půlnoci se nesla doba,

z Mihulčina kročil Hanuš prahu,

kmet však s tváří citem zarosenou

k nebi povznášel svých rukou obou,

vítr hněviv dral se věže stěnou...

Bílý anděl letěl temnou kobou. –

Venku vichr úpěl, vyl a lkal.

Hanuš svoboden, leč osten v hrudi

rval ho posud, z hloubi vzdech a stál,

v síňku šel, zas soustrasť zpět ho pudí,

aby kmeta hrozné smrti zbavil;

odcházel, leč opět v kroku stavil

rozvažuje: ztracena juž doba,

dřív jen mě, pak sťali by nás oba!

Hrozno!... V ráz kdos za ruku ho chopí.

Ulekaný Hanuš hlavu klopí,

leč už hromem, když se v skalách vzruší,

slova Krepiho mu straší duši:

„Hej, Blažeji, záhy přišels zpět,

proč že s vězněm netrávil jsi déle;

a kde onen srdce tvého květ?

jdi a řekni, ať mi lůžko stele,

česť budete z toho míti oba,

že vás Krepi v noci navštívil,

ty i potutelná tvoje roba!

Nemáš vína? mluv přec, rád bych pil;

dej je přinést! Nechceš? pomoc není,

pozděj nahledneme do vězení,

jak noc poslední chlap tráví v kobě,

nevěřím ni dceři tvé ni tobě!

Hybaj tedy, slyšíš? pil bych, pil,

jinak leknu kaprem v suché řece...“

a Hanuše v nachýlené plece

meče rukojetí zabušil.

Poznal Hanuš, že mu nelze zpět,

dech se tajil, zatínal se ret,

ruka chabla... Musí zhynouť? musí?

Ouzkosť ukrutná mu ňadro dusí,

marnéť všecko, přelstila ho zloba,

dřív měl zhynouť on, jenž odboj zved,

nyní Blažej též... a v tepnách v led

rázem krev mu zaměnila doba,

strachem o dívku se zježil vlas:

„Ne, tak zhola nepoddám se ještě,

svatá pomsto, změň mi ruce v kleště,

jsi-li v právu, slav svůj hodokvas!“

A juž v hrudi hněv a vzdor se vzpjaly,

jak dvé děsných ořů ve spřežení,

pohaněných hromů bičem z dáli;

u výš trysklo duše hněvné vření,

chvatem blesku mužnou ruku vztáh,

a dřív nežli divu hleslo slovo,

sevřeno je hrdlo cizákovo.

Zděšen vytřeštil své oči vrah,

hleděl výrem v Hanušovy tváře,

zda to skutečnosť, či mysli blud?

Zachroptil – a v snědé líci rud,

hyna hadem v sokolově spáře:

krev, zjitřena vínem, kvapem stydla,

s hrůzou viděl vše, chtíč zpupný zmlk,

do vlastního stoupil do osidla,

aby skonal jako vilný vlk.

Marně toužil z pochvy dobýt meče,

marně vzdorná síla hrudí zdouvá,

Hanuš stiská, nazpět s Krepim couvá

a jak víšek v jizby kout ho vleče,

stiská zas, a jest-li lidskost váhá

konec učiniti lestné zmíji,

nutí hněv, strach rdousiť napomáhá.

Prsty Krepiho se v páž mu ryjí,

hrdlo sípá, v sloup mu stojí oči,

tvář se vztahuje a šíje točí,

hruď vždy více krotne, noha zvadá...

Neškoden už, chabě nazpět padá.

Prchá Hanuš z jizby – kahan zhas –

na svobodě sokolem je zas,

sokolem, ač na zraněném křídle

posud pálá rubín krve stydlé,

a než slunce povzneslo své kštice

ze peřestých na východě mrakův,

zdatným letem orla, krále ptákův,

u dívky se octnul na Mělníce.

Ponejprv svých ňader touhou ručí

bezvolně si létli do náručí,

všecku bolesť utrpenou světem

v šťastný zapomněli okamžik,

srdce se srdcem, ret splýval s retem,

a než polou den lahodný znik,

hor mohutných ukryti jsou stěnou...

Blažej v žaláři dlí na kolenou.