Zpěv devátý.

Druh se táže, kam má mířit cesta?

Faust dí: „Dojedeme města,

Kde se najde chumel památek,

Tam kde slávu věští sesutiny,

Za vzory nám slouží zříceniny,

Kde zas uměn obnova svůj počátek

Vyjevila; tam ční chrámy, sochy, malby,

Tam chci zkoušet té mé pouti šalby.“

Soudruh praví: „Nevíš, kam sám chýlíš,

Pohroma tě potkati tam může.“

Dí Faust: „Strachuješ se, by tvá kůže

Snad tam nepropadla? strany mne se mýlíš.

Pronásledován jsem od nepoštěstěné

Ctižádosti, té chci předce získat,

Toužím podstatně se ještě blýskat,

Dojít posléz doby utěšené.

Tebe více neposlechnu; tys mě lákal

K děvě zasvěcené, k posluze jsi skákal

Plný ochotností; stál jsem u propasti,

Okouzlil jsi mi ji, stojím pro ni v strasti.

Světský plápol jsem v ní zbudil;

Od uměn’s mě neustále pudil,

Běda! co jsem v nich as konal posud!

Pro mne tento nehodný jest osud.“

Odvece druh: „Dobře vím, co obmejšlíš:

Toužíš ze smlouvy se vytrhnout,

K nepříteli našemu se uvrhnout,

O minulých zámyslech vždy sníš.

Od smlouvy my neupustíme;

My jsme mohli tebe upnout ouže,

Když jsi omdlel, shodit do baltické louže;

Závazky své věrně plníme.

Konali jsme mnoho nad povinnost,

Roznášeli tvou co slávu činnost,

Čněl jsi jako kouzel hrdina,

Velebí tě mnohá krajina.

Oslava tvá počínala všudy rašit,

Ta jest jižjiž takto pevná,

Že i po věkách ta bude ještě strašit,

Nepředčila nikterak ji kouzla dřevná.

Ty jsi ale po cti nenasycený,

Mnohý umělec by hubený

Duši nám dal pro skrovné jen vynikání,

Mnohý mílek pro dívčino plání,

Jiný zase pro drobátko plíšku.

My jsme tobě vyjednali skvělou výšku,

Že žít můžeš jako Mogul velký;

Pro tě jest to pouze život mělký.

Těžko nabažit tě, samé přepiatosti

Hledáš, děvy sličné jako Venuše

Aby byly spanilé i u duše,

Nadchnuté i duchem výtečnosti.

Pravil jsem, že není co stát o vědectví,

Sněním že jest všecko umělectví;

Jsou to přeludy jen netělesné,

Ti, co je ctí, fantí, žijí ve sně.

Žádný neměl ještě život tobě stejný,

Žádný nebyl ještě takto oslaven,

Jiných život jest jen obyčejný;

Ty jsi na vysokou mocnost postaven,

A předc upřímně nás nemiluješ,

Nýbrž pikle naproti nám kuješ;

My tvých sporů nic se nebojíme,

Brzo nestálost tvou navždy zahladíme.“

Dí Faust: „Smlouva byla neplatná,

Neuznával jsem vás za své bohy;

Mocnost vaše zajisté jest malátná,

Plna klamu; mně jste vědomosti stohy

Slibovali: zdaž vím, jak jste klesli,

Jaké hosti do pekla jste snesli,

Proč si volíte vždy pouze zlo?

Neodkryli jste mi žádných věcí dno.“

Odpoví druh: „Bloude, ty jsi kouzla kul,

Mocnost jsi tak naši provozoval,

Zde viz knihu, kterak jsi se pýchou dmul,

Jaké jiné věci ty jsi ještě snoval,

Nám se proukázat musí pravota,

Sic by s peklem, s nebem hrála holota;

Nemysli jsi, že jest mocnost naše matná,

Zakusíš sám, jak ta bude platná.

Nejsme málomocní; my jsme byli s to

Válčit s mocným nepřítelem,

Ukázali jsme se v zhledu skvělém,

Posléz svrhli jsme předc otročení jho,

Mocnář Satan, přeslavný náš vůdce,

Celičké měl právo k půtce,

Pocházel (jak jistí) také od věčnosti,

Onen chtěl ho přivest do podrobenosti.

Proto chtěli jsme ho s trůnu svrhnout,

On nás ale dychtil zcela zničit,

Musel přivolit nám od něho se trhnout,

Rozložitou říši naši vyhraničit;

Tamto vládnem neodvisle,

Nebyl v stavu převrátiti naše mysle,

Utišiti mezi zlem a dobrem hádku,

Trvá, tak jak bylo druhdy od počátku.

My zde představujem tak nazvané zlo,

Nepustíme my se nikdy téhož práva,

Ničíme tak blaho jako jedu šťáva

Vnadné žití; neujde nám zblo.

Nakloněni jsme svým pouze kochánkům,

Nic jim neodepřem jako mazánkům,

Zapomínáme, že vyššími jsme tvory,

Blaženosti pravými jste u nás vzory.“

Praví doktor: „Jest to pění ochechule,

Vaše slávy jsou již výšky pominulé;

Uvidíme, kdo má více moci,

Původ svitu čili kůjce temna noci,

Snad se dopídím tam pravého předc světla,

Dlouho lest mě vaše jižjiž pletla,

Setrvati dychtím v poloze,

Ať i zajdu v těsném lomoze.“

Když tak mezi sebou hovořili,

K proslulému městu přirazili,

Před branou hned slezli, s skroušenými líci

Chodí víc dní převlečeni co poutníci.

Doktor po bohomluvcích se vroucně táže,

Přednášel jim, jaký spolek s duchem váže

Jeho ujce – nechtěl vyzradit hned sebe, –

Možno-li jest udobřiti nebe.

Vrtěli ti hlavou nad tím tajemstvím,

Odbyli ho na čas hájemstvím.

Škůdce, který nikdy nelenoší,

Pozoruje, v jakém vězí nebezpečí,

Osidla tu nové na něj léčí,

Mní, že ho předc přepanoší.

Provádí ho, kde se tropí frašky,

Ukazuje spanilé mu Vlašky.

A hle doktor vidí tlačenici,

V triumfálním voze zpěvu panovnici

Mladou jinochové táhnou do divadla.

Tato scéna jemu v oči padla,

Volá všecko: „Jest to primadonna

Zantinella! zpívat bude ona!“

Všecko o ní mluví v nadešení,

Napadá mu též chuť ke slyšení.

Hlas se její ozval v souzvuku,

Opojností všecka srdce pronikla,

Všecko okouzlila, čeho se jen tkla,

Pochvala se ozývala ve hluku.

Národ pěvkyni svou vroucně slavil,

Nacházelo se tu všecko v nadchnutí.

Kam se spasný záměr Faustův stavil?

Omámený stojí v pohnutí.

Zevnitřnost též byla vnadná;

Faust dí: „Kýž jest možná, s ní jen pohovořit!“

Odvece druh: „Pomoc bude snadná,

Osobnost tvou budu hledět zmladit, šňořit,

Jako doktora tě budu chválit,

Jako zlatokůjce, a že jejich zem

Podobného nemá, žes se hleděl vzdálit

Pro ni z Prahy; v tom jí podám diadem.

Řeknu, že ho nosívala Kleopatra,

A tak štěstí padne k tobě s patra.“

K tomu přivolil Faust; vyved to vše druh.

Děva nad darem tím celá užasla,

Přístup přivolila, čáka nezhasla;

Líbil se jí velmi jeho duch,

Jeho učenost a čilé vzhledy,

O její též vlasti ostré vědy.

Poznala hned, že jest genius,

A tak jeho ducha obdivuje,

Ten víc, nežli krása nakloňuje;

V krásném umění též jevil vábný vkus,

Na básníky římské musel výklady

Přednášet jí, její výpady

Na Ovida jeho mysl vnadily;

Častěji se takto čile bavili.

Uváděli také Petrarkovy city;

Jakou živost mají v ustech děvy,

Pohnou myslí jako blahé svity.

Bděla přednášet též lásky zpěvy,

V básně věštců Tassa, Ariosta

Uváděla učence co hosta –

Do té pravé říše romantické,

Kouzlí ho to obírání poetické.

Při výkladu knížky Ovidovy

O lásce se Donna táže,

Že jak jestiť možná kouzlit slovy,

Proč to žádný jiný nedokáže?

Jeli předce něco pravdivého

Z téhož vábícího umění,

Žeby chtěla znáti v lásce kouzlení,

Že se táže muže přezběhlého.

Místo odpovědi Faustus vyňal z míšku

Stříbrnými záponkami spiatou knížku,

Zvracel listy, jak z ní něco zabrebtal,

Hned se vyjevil tu vnadný psík,

Jak mu v ucho něco pošeptal,

Proměnil se z něho pacholík.

Ukaz zmizel; na kouzla teď věří,

Mysl se jí utěšením čeří. –

Odebral se Faustus jednou na městiště,

Provesti chtě důkladnější kus;

Tamto přijel s senem na tržiště

Jistý sprostý slamotrus;

Podlé něho Faustus na oslíku jel,

Pravil k němu: „Ušák se můj dlouho postil,

Tři ti paoly dám, aby pojíst směl

Dle své vůle, by se hladu zprostil.“

Sedlák svolil. Oslík počal jíst

Tuze povážlivě, zponenáhla

Jedna kůpka za druhou pryč táhla;

Prodavače počalo to hrýzt.

Seno sežral, kolo po kolu též zlup,

Posléz neostalo z vozu chlup,

Jenom vykoukala z huby voj;

Vozka prosí, by mu nechal předc ten stroj.

Od sedláka bylo pak tu něco hříchu;

Ale ušáček to neztrávil,

Vůz i seno k jeho plesu vydávil.

Po Římě se rozlíhalo něco smíchu,

Všickni chtěli znáti toho jedlíka,

Chtěli v pompě vesti oslíka.

Zmizel i pán. Podívaná nová

Na obloze se tu snová.

Lid tu volá: „Hleďte, jaký div!

V povětří se snáší hypogrif,

Starec na něm sedí, v ruce drží štít,

Počíná se jasně skvít,

Jak se z něho sluneční ven vine lesk, –

Snad nás omámí ten blesk;

Jest to Astolf Ariosta,

Nebezpečno jestiť vidět toho hosta.“

V noci sešel se Faust se svou Donnou,

Tato jeví radost nad oslonou

Jeho, praví: „Měj se na pozoru,

Vysocí mě muži skvělých dvorů

Navštěvují, v hudbě slavní umělci;

Tito nejsou v zbrani nesmělci,

Před nimi buď zcela nepatrným,

Sice bys byl v jejich očích trním.

Táhne je zpěv ke mně, jsou v něm horlivci,

Přitom ale horcí žarlivci;

Ať jsou tajné ty tvé návštěvy,

V těch jen žiji. Půjč mně té tvé mocné knížky,

Abych v kouzlech o milosti došla výšky.“

Jejího jak srdce vroucné výlevy

Oslyšeti? Ukázal jí látek stránky;

Uložila ji hned do bezpečné schránky.

Neostaly dlouho tyto schůzky skryté,

K vyzrazení přišly od služky

Této roztomilé milušky;

Porušily mzdy ji peněžité.

Přepadnut byl v cestě v noci bezbranný,

Neměl knížku, talisman ten ochranný.

Není jisto s mečmi hrát,

Nezbývalo mu nic, než se vzdát.

Byl tu zajat, vrhnut v temné vězení,

Vykouřilo se mu kouzlení.

Hrůza místa, požívání chleba, vody

Vyučují ho, že tropil svody,

Vypuzují všecku mysl světskou;

Lituje tu, že on uměleckou

Zavrh dráhu, tlačí ho tu tíhota,

Zhlíží, jaký najde konec života.

Spásu duše hledá, tajno nejhlubší

Jeví, chce mít svaté mysli utěšení,

Soudcové tu i ti nejtužší

Hrůzou upadají v poděšení.

Sněm se domejšlí v něm vidět satanáše;

Dlouho dohromady se tam snáše,

Odsoudil ho k žhavé hranici.

Ticho panovalo v celé soudnici.

Faustus řečil: „Byl jsem zbožným mužem sveden,

Chtěl jsem dojít dobra, ten čin jeden

Všecky druhé za sebou si táhnul,

Po nebi jsem předce při všem prahnul.

Lucifera za Boha jsem neuznával,

Pomoci jsem od vás očekával;

Proto jsem sem cestu zaměřil,

Vyzískat jí jsem se důvěřil.“

Výmluvu tu zavrh přísný sněm,

Příkladu že jesti třeba pro pořádek,

Že jest doktor a že nebyl tenkrát mládek,

Že své získá spásy, a že bude v něm

Zlý duch spolu trestán. – V žaláři si vzdych;

O půlnoci pozoroval jeho slych

Slova, znící okna škulinou:

„Zproštěn budeš, podrž mysl hrdinnou!

Chtěli jsme tě vysvobodit,

Zahání nás talismany

Množství vojska u železné brány,

Stráž se porušením nedá ulahodit.

Nedáme ti klesnout, přijde v čas

Mocná pomoc při tvém vyvedení,

Přijdem s sborem, způsobíme zatemnění.“

Poznal, že to Mefistův byl hlas.

Zavrh mluvu. Mezi tím jej Zantinella

Přímluvami ochrániti chtěla;

Na odpor jí stavěla se žarlivost,

Furie ta neukojitelná,

Přitom ke pravosti horlivost,

Dcera ctnosti spasitelná;

Ač sic požívala všecku vážnost,

Marná byla celá její snažnost.

Podjala ji posléz mysl Amazony,

Zastavila skvostný diadem,

Najmout dala statné lazarony;

Ti se na zad vazby v noci vryli v zem,

Hbitě čněli, tak co naši drvoštěpi,

Prolámali ku Faustovi sklepy,

Dopadli tam umek vychovance,

V strasti seděl u kahánce.

Ten dí: „Krutá předce nad životem kázeň

Vládne, před ní v štěstí neděsí nás bázeň.

Říše duchů jsou předc pro nás tajemství,

Kam nás vedou, dlíme bez rukojemství;

Duch náš chýlí po výši a po nemožném,

Běda jemu, nejedná-li v smyslu zbožném,

Světskou-li věc drží za svatou,

Zajde jistě se svou snahou přepiatou!

Nad nás šťastnější jsou zvířata,

Příroda jim udělila přímý pud,

Ten je šťastně řídí, neupadnou v blud,

A tak zachována jest jich podstata;

Nám pak dala rozum, vůli svobodnou,

Strastné dary! ty nám časem rozhodnou

K zhoubě osud; zvíře nebdí po oslavě,

Nemá tisíc přeludů a pověr v hlavě.

Slyším lomoz – z pekla pomoc přichází,

Rozkotat chce obtížný mně kruh –

Pohrdám ní, zplatím prohřešený dluh,

Jedním mžikem vyváznu tak z nesnází.

Což jest ten náš život? mně se zošklivuje!

Což jest sláva? povětrné tlachání!

Což jsou vědy? nejistotné pátrání!“

V tom se průlomem mu oznamuje:

„Vysílá nás k tobě Zantinella,

Podrtíme kruhy, opusť strašnou věž,

Čeká na tě se zálohou spřež,

Spatříš vlast svou!“ Tato slova zněla

Kouzedlně; hned se vzhůru vzchopil,

Podrcen byl těsný kruh,

Do výše se vznášel jeho duch;

Slze vděku ochranitelce své kropil. –

Vyletěl již z klece pták,

Neslyší ni hlahol městských zvonů,

Radostným mu přichází vran lesních kvak,

Vidí rychle prchat brázdy honu.

Neví, kam se jede; ostal vozík stát,

Praví vozka: „Tento tajný oblek vem,

Musím nazpět, hleď se v levo dát,

A tak mineš šťastně naši zem.“

Uposlech vše. Pustil se dál pěšky,

Dychtí vlast svou vidět, spatřit Češky;

Kráčí sem tam oklikami,

By ho nedopadly ďasa mamy;

V šatech zašitý měl talisman,

By hned nebyl po pohledu znán;

Chtěl tak ostat před soudruhem skryt,

Dokud by se nezjevil mu jeho byt. –

Promrhal ďas jeho uprchnutí;

Toho času vězel u svých v sněmu,

Posila tam dána byla jemu.

Když se vrátil, jaké užasnutí!

Faust víc nebyl ve vězení,

Také nebyl v celém městě k nalezení.

Žádný nevěděl nic, kam se děl;

Chytráka tu pojal žel.

Lítá sem tam kříž na kříž,

Hledá ho i v bytech jeho sličných děv;

Nic mu nepřichází na výjev.

Nechtěl navrátit se nazpět spíš,

Dokavadby druha nevyšťoural,

Polohy kůl a je boural,

Posléz trvá v pevné důvěře,

Že jest ukryt někde v klášteře. –

Kde Faust chodil, bylyby to zprávy dlouhé:

Navštěvoval sem tam lučebníky,

Našel nauk těchto milovníky,

Byly však to dumy pouhé;

Kutí zlata velice je pletlo,

Udělil jim mnohé pravé světlo,

Odkryl v umění tom mnohé roušky;

Obdivovali ti jeho zkoušky.

Posléz dopídil se předc své dědiny,

Shledal z ní jen skoro pouhé sutiny,

Nenašel tam oken, žádných dveří,

Střecha byla skoro na drancáry,

Lid, že zakleto jest místo, vůbec věří.

Famulus, an skoumal tropit čáry,

Vězí stísněn ve láhvici;

Jak tu spořádati pletenici?

Rádby pomoh svému famulovi,

Nechce oučinkovat kouzelnými slovy,

Neměl o nich více žádné knížky. –

Dva se jemu nachomítli příchozí,

Ti se téhož podniknutí nehrozí,

Jistí, že ho vyvedou z té tížky.

Byl to malíř Hrbek, druhdy jeho přítel,

Mlynář Kalous, kouzel ctitel.

Faust je více neznal. Tam hle dlí vrch Kviz,

Zitův rov tam pozůstavá,

Kolem něho jest tam chumel bříz,

Lid mu důvěru tam vzdává,

O zvěsty ho vypobídá;

Jenom někdy na otázku odpovídá.

Tam šel Kalous o poradu,

Přisliboval obět za náhradu.

Hrbek zašel v klášter, kde byl někdy skryt.

Outočistní mu tam popřán koutek,

Byl mu tam dán posvěcený proutek;

Jak se dotek flašky, vyjevil se skyt,

Povstal mezi nimi přeradostný ples;

Jeví famulus, jak do láhvice vlez.

Kalous jeví, že tam zmařil mnoho slov,

Že přináší pozdravení sov.

Mezi tím Faust sobě povyšel;

Malíř famulovi zjevit tajno bděl

Strany v Benátkách ctné výhry peněz.

Že je pro Faustusa do Čech přenes,

Že by on je jistě nepřijal,

By mu, že jsou tuto uspořené, znal;

K čemužto rád tento přivolil,

K zmožení-se Fausta zápolil.

Bytem Faustu byla skrovná světnice

Připravena; neznán v šatech pocestných

Přebýval tam. Leckdys římská dívčice

Napadla mu v mysl; na vědách též líh,

Pravil k sobě: „Bylo v moci mé

Uměnami Evropu ctnou roznítit,

Blahem pravdy svaté osvítit;

Moje oslaveno byloby tak jmě.

Veliké jsem nabyl zkušenosti,

Z poutí poznamenání jsem shledal sklady.

Bude mi lze opraviti zhouby vady;

Snesu v knihu skumné umělosti,

Hledati dám muže z Hory Kutné,

Jistě vede žití bez podpory smutné,

Udělím jí; zakryl ďas mi jeho byt,

Provedeme dohromady u mne skyt.“

Zatím zdvíhal se zas z peněz výhry hrádek,

Zelenal se, jako druhdy, sádek,

Všecko počalo tam zase čnít.

Faust tu oděv změnil, tu hned v tvrzku vlít

Pekelný duch, Faustovi se zjevil,

Vnitřní zarputilost v prsou levil,

K doktoru se čile líchotil,

Aby se s ním zase sjednotil.

Pravil: „Přichází sem k službě otrok tvůj,

Ten tě v strastné době neopustil,

V čas tam přišel, prázdna byla ta tvá sluj.

Mocnost nepřemožitelnou zhustil;

Třidcet tisíc přived on tam pomocníků,

Rozplašili by tu hrstku vetešníků;

A tak v smlouvě trváme my pevně,

Nepřišla nám tuze levně.“

Odvece Faust: „Svazek náš byl protrhnut,

Co jsem do vazby byl uvrhnut;

Měli jste se pro mne mocně hnout;

Za zrušený uznal ho též soud.

Slíbili jste rozmnožit mně vědy,

Popřát do vašeho bytu zhledy,

Neviděl jsem přebývající tam pány,

Neotevřeli jste mně ni brány.“

Dí druh: „To se líbilo ti, naši blýskotu

Provozovat a nás trmácet,

Poklady též naše utrácet;

Dodržet smluv působí ti tíhotu,

Chceš nám uklouznouti jako lis;

Podívej se tuto na podpis:

Mocnost máme o právo se nepřipravit;

Kam jen chýlíš, chceš se bláhy naší zbavit?

Považ, my jsme půvabnou ti osobnost

Zapůjčili, nebaví tvá podobnost;

Nyní jednáš jako nevděčník,

Šulič, mamič, šidař, ouskočník,

Jako ošemetník, ošoust, kozopas,

Dle činu jsi jako jiný zeměplaz,

Připravit nás hodláš o krvavou mzdu,

Nic tak nevyvedeš, dráždíš naši mstu.

Původem jsme pouzí duchové,

Nad vás vyšší, neméně co bohové;

Menšíme se, že předc o vás dbáme,

Snižuje nás velmi vaše neznalství;

Viníte nás, že vás poňoukáme

K vašim vášním, k smilstvu, ožralství;

Nevíme my, kterak tato baví,

Bez krve jsme, ba i bez pohlaví.

Tvoříte si množství skvělých pravidel,

Těch se štítíte co osidel,

Plníte je, když vás strká nutnost,

Nehřešiti jesti pro vás smutnost;

Svým vyrozumem se honosíte,

Jeho vládě podrobit se nemíníte,

Vášně uznáváte za své vládce,

Žije to dvé neustále v hádce.

Namítáte, že jsme zloty původci;

Dobrem byste měli nazvat naše zlo,

Není k posouzení jeho dno,

Sám pud k našemu vás vede ovoci;

Od věčnosti trvá, nelze ni ho zvrátit,

Věčně nad tím vašim dobrem vítězí,

Drž se nás jen, nehodlej se klátit,

Časem těžko seznat obou pomezí.

Pravda, chceme naši říši rozmnožit;

To jest u vás také dovoleno,

K blahu přemožených jest to založeno,

Nelze ho ti, jak jest u nás, vyložit.

Přitom nechtěl bych já o tebe víc stát,

Věštby o tobě se není nic co bát,

Ale velikés nám způsobil již strasti,

Nelzelo by darmo tebe pustit z pasti.“

Faust dí: „Nechlub se tak svými zásluhami,

Nejsou velké; dali jste mi drobet plíšku,

Lehce jste je snesli v temno míšku;

Sloužení mně bylo vám pak oblibami.

Připouštím vám, že jste vyšší duchové,

Jednáte však jako zákeřníkové,

Nepatří mzda těmto.“ V tom vzal talismany,

Pravil: „Kliď se!“ Nečekal ďas této rány.

Tu se zjevil jemu v strašné postavě

Tak co kolos gigant ohromný,

Zahřměl: „Nemni, nástrojek že přítomný

Rozhodne tvůj osud k opravě,

Že se tobě uprchnutí poštěstí.

Povstane soud přímý, neklamný:

Nežil jsi všech prázden neřestí,

Rozsudek ti vydán bude náramný.“

Odletěl pryč. Ale v směru neleněl,

Zval mu staré, nové druhy, sličné děvy,

Hudby zněly, slyšet bylo chvalozpěvy,

Jak se jako podiv čarodějů skvěl;

Na procházkách krásotky mu nastražil,

By se polepšení nabažil;

Zástupce své v rozličných mu barvách vozil,

Aby procesu se neustále hrozil.

Dal mu vzkázat, že mu skvostně vystrojí

Pohřeb, nevídaný v tomto věku,

Že se třidcet tisíc ďasů vyrojí

Při něm, přistrojených do obleků

Plamenných. – Faust přijal tuto dvornost,

Poděkovat se dal za pozornost,

Že ho tenkrát vyprovodit má,

Jestli se mu udolati dá.

V tom sem Hrbek v podobě své vkročil,

Ulek se ho Faustus, jak ho zočil,

Myslil, že ho druhdy zavraždil,

Plesal, že tak osud vraždu zapaždil.

Podává mu malíř knihu vytištěnou,

Praví: „Jest to biblí, mistr Kutnohorský

Odesílá vám ji; jest to výtisk dvorský;

Ohromná jest, bude lidstvu cenou.

A hle, stojí také na tituli,

Kterak návrhy se vaše vyvinuly!“

Přijímá ji, volá v nadšení:

„Zvítězeno! rozmnoží se umění,

Z něho vyvine se lidstvu bláha,

Proklestěna bude k této dráha;

Velebit chci věčně nebe,

Že mně přítele zas vrací tebe.“

Když tak dleli oba ve plesu,

Zabral se k ním chodec s kukadlem.

„Hleďte, páni, co vám nenesu!

V něm jest doktor Faustus divadlem.“

Usmáli se; dál dí: „Hle, jak v loktuši

Doktorské ční, ďas s ním jedná o duši,

S zlatem pytlíky mu ukazuje,

A jak to dvé smlouvu podpisuje.

Zde jest jiný obraz. Faust tu po Praze

Jede, kamení moc leží na dráze,

Ďasi musí ho zde sbírat rychle;

Hle, jak ujíždí pryč, právě z Michle,

Sok jej honí, smejšlí na nové

Svody; a jak vězí v třídě sirkové,

Z okna na plášti ho nese druh;

Cítím, jest tam podnes ještě sirný puch.

Tam zas Faustus strojí druhům kvasy,

V spolku kuběn všecko hejřit dbá,

Na hudebném kůru viděti je ďasy;

Slyšte, kterak sbor ten pekelnou jim hrá!

Pojala vše k rozkošnění nákvasa,

Všecko vejská, volá hejsasa!

Těkavé si Faustus zamiloval hody,

A tak provádívá často také svody.“

Prořek Faust zde: „Křivda bude v tom,

Obrazník byl o něm málo povědom,

Klevetami roznešen byl omyl:

Ví se, že se oddal na uměny,

U těch mužů tyto mají jenom ceny,

Žádná vilnost, tou by se duch jejich ochromil,

Koho ta si ochechule přivine,

Nepustí se ho, až zahyne.“

Dí druh: „Pravda to předc býti musí,

Vy to nevěříte, nevídáno!

Jakžby mohlo to být malováno?

Však on za to dosti v pekle zkusí.

A hle nespokojil on se s nynější

Krásou Češek, dychtil dojít tehdejší.

Vidíte zde, kterak řeckou Helenu,

Podiv krásy, pojímá si za ženu.

Žádáte-li na to důkazu,

Najdete ho tuto v obrazu;

Hleďte na ten v koutě výkloněk,

Jak se na kolébce krásný ouhonek

Jejich provaluje, sebou třepá!“

Dí Faust: „Helena sic byla lepá,

Ale jest to na tisíce let,

Nevím, jak sem mohla přijít zpět.“

Pozůstal z ní pouze popel, prach,

Podivno, jak pekelný ten vrah

Předešlou zas krásu zosnoval,

A jak doktor se zemřelou obcoval,

Kterak oblíbil si mrtvolu.

Hrůzu působí ta! Žít předc pospolu

Museli ti, vyvedli když sličné děcko;

Nevím, co as o tom soudit bude Řecko.

Vykladač dál praví: „Sem se podívejte,

Žádné šašky semnou nedělejte,

Kterak Faust vůz sena poliká,

Vidíte zde spřeže klus,

Kterak před ním, by jí nesněd’, utíká!“

Dí druh: „Byl to předce nedoktorský vkus,

Nechtí požívat ho mnozí doktoři,

Pro nemocného však nespoří.“

Vykladač dí: „Zde jest kousek ještě jeden:

Jak byl židák od něj sveden;

Na půjčku mu slíbil nohu za základ,

By ji uříz, kdyby neodváděl plat.

Co se stalo? Nedodržel lhotu;

K uříznutí nohy stahoval žid botu,

S ní mu onu utrh; lek se žid,

Odpustil dluh, sic by zavraždil ho lid.“

Druh dí: „Doktor neměl těchto šejdů třeba,

Přijmů měl dost!“ Na to ukazovač praví:

„Vy mě chcete přivest o můj kousek chleba;

Ti mí obrazové nejsou lhaví.

Vypustím víc kusů, jen vám jeho konec

Zjevím: necinkal mu žádný zvonec,

Došla lhůta, ďas ho chňapnul za živa,

Neplatila žádná protiva.

Na ohnivý vůz ho s brachy sází,

Hleďte, jest zde dva a třidcet tisíc běsů,

Ti ho přímo v peklo vyprovází,

Jest zde slyšet něco od nich plesu;

Kolem nich se vznáší krkavců a kání

Hejna, po plenu se shání,

Nedostane se jim z něho ani chlup,

Do ohnivé pece vrhá se již lup.“

Dí Faust: „Arci sloužit to má k výstraze;

Rarachy kdo spočet, že jich bylo tolik?

Zdá se mi, že ve tvém obraze

Schází jich předc jistě kolik;

Jistě zasloužil on taký los,

Do paměti přijde, jen ho všudy nos;

Něco zjinačit dám. Což-li ještě žije? –

Zde máš zlato; snad vše ještě smýje.“ –

Faust se pídil po své Těšce ctnostné,

Ona po něm, dlela ve klášteře,

Však jí vyjít byly volné dvéře;

Plesala, že opustil předc ďasy zlostné.

Sestárli již oba; nevábil je světský

Více plápol, ale přehorlivý dětský:

Jeden po druhém předc baží,

Ve spatření pouhém se již blaží.

Přišel k němu proslulý též rádce

Za poradu ourok od něj žádat;

Faust mu zjevil příhody své krátce,

Že mu nelzelo nic dle smluv lstivých střádat.

Onen vece plný vzteku:

„Není pro tě nižádného léku,

Nestřádal jsi pranic pro nábožné skutky,

Nezbývají ti než pouze smutky.

Pomoc není, než se odtud vzdálit,

V známém místě dát se spálit;

Tak se zvěčnil druhdy Herakles,

Taktéž Enpedokles, do Etny ten vlez:

Tak tě jistě dojdou oslava i spása,

Svého směru získáš, ošidíš tak ďasa,

Ve umění jsi se více ztužil,

Za mnoho předc stojí, co jsi užil.“

Na odpověd nečekal, pryč prch;

Fausta rozchází to, co mu ponavrh.

Mnohý poklesk předc mu v mozku dlabe,

Praví k sobě: „Dychtil jsi vždy po návratu.

To tvé pokání se zdá být slabé:

Nelze jinak ujít pekelnému katu.

Válčil jsem sic proti udolání,

Vězím doposavad v kolotání.

Udává se příležitost vidět Donnu,

Jaká rozkoš slyšeti ji zpívat!

To jest v rajském plesu splývat!

Což-li mám předc spatřit onu? –

Občerství mě výjev Zantinelly;

Ano předvezmu tu přeosudnou cestu,

Pevný pud mě táhne k tomu městu,

Uvidím ji a pak zajdu v želi.“ –

Od té doby počal na pouť se tu chystat,

Jevil Hrbkovi, že míní k Římu přistat,

Ten že bude jeho spásy břeh;

Vypravuje jemu svého žití běh,

Jak se mu předc leckdy zazelenal,

Kdyby zašel, by ho poznamenal;

Tento neví, byla-li kde fantazie,

Neb-li přijal v děje něco poezie.

Odevzdal mu také adnotata

(Na poutích jich sebral skoro stoh),

Aby dosadil z nich scházející data,

A co ve vědách tak všecko zmoh.

Malíř jemu tuto cestu zráží,

Že mu k pokání zde pranic nepřekáží,

Že se může poklesků všech chránit.

Doktor v předsevzetí nedal si nic bránit.

Dí tu malíř: „Život tvůj já spíši,

Sloužit bude světu k výstraze,

Jak muž z ctižádosti v skvělé povaze,

Neznaje vloh mírnit výši,

Odhalit chtěl věčnou skrytost,

S zlými duchy vyvest květu podletí;

Jak též dychtil získat znamenitost:

Stal se posléz snahy obětí.

Peklo přivedlo jej na bezcestí,

Dlouho vězel ve tajemném

Jeho spolku; to však sloužilo mu k štěstí,

Že předc neustále válčil s temnem,

K vyváznutí z jeho klepet pomoc hledal,

Že se udolati všecek nedal;

Ve světě chtěl spismi množit světlo:

Peklo mu však záměr jeho spletlo.

Dále jevit budu, kterak pravá lítost

Po zlepšení neustále dbá,

Zprostit může klesu zla,

Nahradit též dřevní náležitost;

Taká musí býti bolná,

K vytrpení všechněch zkoušek volná,

Kdo ty přestojí, ten získá ratolesti:

Hlediž se zlem do konce až odpor vésti.“

Nato listem Faust své jmění odporoučí

Famulovi, malíři a mistru z Hory;

Zabírá se na skály a tam se loučí

S krajinou tou, s vlastenskými bory,

Nerad opouští ten šťastný dol,

Při loučení cítí trudný bol;

A tak na vrcholích několik dní bloudí,

Na cestu ho záměr pevný loudí.

Na skalách ho nějaký čas stíhá

Zahalená ženská postava,

Na nějakou příležitost číhá;

Ta dí: „Možná spásy oprava,

Na cestě by oklamal ho znova ďas,

Polepšil se, nebe jeho duši spas!“

V tom ho se skály vší mocí svrhla,

Vichřice se při tom hlučná strhla.

V okamžení rozbořena leží tvrz,

Zničena jest celá usedlina,

Neostala z vinic ani trz,

Patří se jen vůkol zřícenina,

Převráceny jsou i skalní homole,

U jich paty leží jeho mrtvole;

Kdo ji spatří, obejde ho hrůza,

Zdaleka se vyhybá jí luza.

Podrcena ležela tam celý den,

Až ji v noci někdo tajně skryl;

Snad kdo pamět učencovu ctil.

A tak nemusela býti pekla plen,

Sic by neprovedlo nad obydlím mstu.

Zuřilo, že potratilo mzdu,

Šílení to neznačilo ples:

Zajisté mu odpuštěn byl kles.

Malíř sepsal jeho život, jako věrný

Jeho ctitel, tak jak děje od něj slyšel,

I ten, co se mu zdál nesouměrný,

Mníl, že mnohý z obraznosti vyšel.

Škoda, že ten pekla šum

Spisy učencovy zvrátil v rum;

Prospělyby světu mnohé jeho zpyty,

Dějepiscům poskytlyby v temnu svity.

A tak pěvec zachovat víc pro potomky

Nemoh’; jsou to předce jenom dějů zlomky,

Neví se, kdo vyhrál z ďasů sázku,

A kdo proukázal Faustovi tu lásku

V Polště, v Benátkách a na tom strastném skalí;

Kdo byl poustevník ten, dobrý či zlý duch:

Nelze důmínkami rozvázat zde kruh;

Příští snad to husté temno svalí.

Jeho žití bylo pouhá směsice,

A tak zaslušno jest, by zpěv byl též změt,

Snad náš nevyhlíží jináč svět;

Na věk svůj on působil co vichřice,

Hroze světu zmatenicí kouzel zhoubou,

Probudil však u vrstevníků tím vštip,

Že svůj obraceli na pátrání vtip;

A tak se stal svého věku chloubou.

Tuším, že Faust předce přelstil ďasa.

Zříme, kterak ochábla ta černá chasa,

Zařekla se duše napřed smlouvat;

Dokázalť on, že lze nazpět couvat.

Byl on náčelníkem věku, pomoh’ tisk

Vyvest, jaký vyvine se z něho zisk,

Vyjeví to příští století,

Vyvede-li lidstvu nové podletí?