ZPĚV DEVÁTÝ

Co však s tebou, plavý kanibale,

Zimmermanne, aby Bůh tě ubil!

Co však s tebou, vlkodlaku bledý?

Na hrdlo jsem zavěsil ti žernov,

pohrouzil tě do hlubiny mořské –

moře s hněvem vyvrhlo tě zpátky. – –

Temná noci, plna jsi ty stínů,

srdce moje, plno jsi mi blínu!

Zaplápolal oheň osamělý.

Poznávám vás, ponuré vy stíny!

Gero posupný i Albrecht Medvěd,

hordy křižáků, houf Lomikarů –

co tu zášti k nám, co naší krve!

Dlouho jste nám lebky rozbíjeli,

Mommsenové – od úsvitu dějin

k Heydrichovi, příšeře té truchlé,

od zrádného Labe k Volze věrné,

od Strumice k Baltu pěnám hltným

hubili nás železem i ohněm.

Co tu zášti k nám, co naší krve!

Nocí věků, mlhou budoucnosti

kam se prodírá ten potok rudý?

Temná noci, plna jsi ty stínů,

srdce moje, plno jsi mi blínu!

Dnem i nocí bije příboj mračný

v břehy naše, rve je, láme, drtí.

Jeho jícen, bezedný a lačný,

čeká, číhá, kdy nás všecky zhltí.

Kde jste, milé, bratrské vy rody,

zmlklé naše haluze a kmeny?

Dávno zavřely se dravé vody

nad vašimi smrtelnými steny.

Běsní příboj, vzpíná se a ryčí,

skáče, doráží jak smečka šelem.

Útes poslední se z moře tyčí,

vzteku vln se staví hrdým čelem...

Temná noci, plna jsi ty stínů,

srdce moje, plno jsi mi blínu!

Po věky to jedno je a totéž:

Stejná neschopnost ctít cizí duši,

i v ní vidět vzácné dílo boží,

stejná neschopnost ctít právo druhých,

úctu míti ke svobodě každé,

bratrem býti mezi bratry-lidmi.

Temná noci, plna jsi ty stínů!

Srdce moje, plnější jsi blínu!

Hudou, hudou gusle javorové.

Nasloucháš jim, pokolení nové?

Po věky to jedno je a totéž.

Pověz, bratře, rode spravedlivý:

Zločinu to dědictví je kleté,

nesmytého, neusmířeného,

který bolestné a hněvné slzy

před sto lety vyrval básníkovi?

Běda tobě, plémě odrodilců!

Ale třikrát proklet buď, kdo Matce

děti zloupiv, zmrzačil jim duše!

Samy mstí se proti Duchu hříchy.

Na věky jim není odpuštění.

Hudou, hudou gusle javorové.

Nasloucháš jim, pokolení nové?

Po věky to jedno je a totéž.

A jak prostičké, jak jednoduché!

Poštvat stačí bratra proti bratru,

hejla pak už vždycky snadno najdeš –

ješitu dost neukojeného,

uražence, který nezapomněl –

ochotně jenž sedne na vějičku,

ba i sám si na krk vsune smyčku,

jen když ví, že tím i bratra zhubí.

Kdysi Tugomír, dnes Andrej Hlinka,

sváru rozsevač, kněz nepokoje,

s býlím, vzešlým ze semen, jež zasil,

s Tuky, Tiszy, Machy bídáckými.

A zas jako tehdy dvorec vrahův

dlouho otřásá se smíchem děsným,

plným zášti, plným pohrdání,

triumfálním smíchem Geronovým.

Hudou, hudou gusle javorové.

Nasloucháš jim, pokolení nové?

Po věky to jedno je a totéž.

Kolik ještě, světa národové,

obětovat chcete pokolení

janičárů pychu loupežnému?

Neztiší se vychýlené váhy,

pokutou leč vyváží se vina?

Po věky to jedno je a totéž,

po věky tak bylo, jest a bude.

Ani jednomu z nich nevěř, dítě!

Zlý či dobrý – je nám nebezpečím.

Každého se varuj, sic ti vkrátce

v domě vlastním chytře vlezlý soused

těžký ovine kol hrdla řetěz.

Hlouběji než v desky mramorové

vryj to v paměť, pokolení nové!

Dohasíná oheň. Hvězdy blednou.

Krkavců jak hejno vyplašené

za stínem stín prchá vrávoravý.

Poslední z nich mizí v mlze teskné.

Zjev to strašný. – Tys to, Zimmermanne?

Tvoje pařáty jsou zkrváceny,

tvoje ústa plna rudé pěny.

Ze zobce ti vzteklé sliny kanou,

oči jak dva žhavé uhly planou.

„Kragujevac!“ krákáš, „Kragujevac!“ –

Nikdy už se nevrať, hoste děsný,

nikdy již! Tam ve své říši chmurné

zůstaň s druhy svými, v síni stínů,

plné krve, jak ji zbájil národ

počtem velký, srdcem zakrsalý.

Pro pozemské rozhodl se carství?

Jarmo těžké rozhodl se vléci.

Satanem dal osedlat se pýchy?

Kam až klesl pod břemenem hrozným!

Gusle štíhlé, gusle javorové,

jinou již nám zanotujte píseň!

O nich je i zpívat srdci těžko,

jejich zlosti, jejich pýše směšné.

Písni má! Již ze rmutného sídla

k čistým výším lehká rozpni křídla!

Zle se půjde chodci zbloudilému.

Vina každá chce však trestu svému.