ZPĚV DOMOVA.

Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.

Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist

a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá

v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst,

cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá,

a cosi mou zažíhá krev, jak stará plemenná čest.

Já v sobě zašlou a smutnou krásu

již zpustlých parků si chovám, měst malých tíseň si nesu,

vsí vyspělost zakřiknutou a zádumčivost lesů,

i rybníků záblesky, jako výkřiky z daleka

z těch zelení tmavých rozsvětleného, bílého žasu,

kde hlasy to šumí a haleká,

pastevců, oráčů, chodců a hlídačů, z houštin kde vzdychá

ran střelných zadušená, tajemná echa a tichá.

Já černými, zemnatými hrudami čpím polí

a nížím se od nich po svazích lučnatých za údolí

a mořem tam žlutých pryskyřníků zakvítám.

Tam v zatáčkách rybnaté tvořím zbystřené potoky,

by v samotářských pak tůních olše, vrby a břízy

se shlížely do únavy ve mně a listnaté řízy

střásaly lkavých vln do sloky,

zvonící opuštěností pokorného klidu

a přizpůsobené stromům, travinám, zvířatům, lidu...

Já bílými silnicemi,

jich oslnivostí hořím a tmavými skvrnami vozů

se ztrácím a vyjíždím k městečkům, bych jich ulicemi

si zapráskal bičem, až vybouřím řemeslníků stánky,

až zveselím děvče, jež chlácholí vyděšenou svou kozu,

že stkvělými zuby se zasměje, zraky, jež na studánky

mi upomínají

a pomněnkami z vod svítit se zdají.

Já starobylými

a zasmušilými věžemi ztracených měst se dívám

kams přes mlhavé lesy, jich opuštěnými doly, jich couky

k obloze zívám a komíny starých střech zakuřuji

starobné štíty a fresky i kašny, jež se drolí,

pak továren rozlehlými bloky se v sousedství skrývám,

neb křičím též po rozmachu, až u zelené kdes louky

zas oddychuji a topolem ocitám se v poli.

Já Blaníkem promodrávám,

já promlouvám k množství Krakovcem, Kozím Hrádkem, já svahem

se k Lužnici řítím střemhlav, já vzdoruji Trocnovem,

zas Husincem věřím a v Táboře, nade vše drahém

se lidem zas posiluji, jak božím nad slovem,

a za velkou minulost jeho mu aspoň dík vnuka vzdávám...

A zatím já na jaře

se lučními rozhořím květy a u věnce, kytice svit

jsem dětskýma rukama sypán v průvodech Božího těla,

mši neumělou si nad oltáři zpívám i hraju a lid

vlhkými paprsky čechrám, větry jich porývám čela

a západem slunce se loučím v slavnostní fanfáře.

Já za léta obilím šumím,

kos rhytmickým pohybem kosím a nad položené řady

se večerem kladu a svítím měsícem do teplých par

rybníků naříkavých a připravuji svět mladý

si k tanci a obžínkám, neboť zpívat a milovat umím

jak za starodávna, ba starých otců mám v krvi žár.

Já na podzim lesy

kdes pádem obrovských kmenů do dálek tvrdě vzdychám,

a rozvodněnými řekami pod hrady vory letím,

vše zrcadlím v sobě, města i Prahu a Hradčany, až pak kdesi

se s domovem loučím, hasnu a ztichám

hor cizích pod objetím.

Já v zimě nad poli, rybníky, nad lesy oblaky visím

a fičím a chumelím se a křísím

dny, noci sen čtenářů bible o přerodu světa,

mé vichřice sněhem a ledem jsou podobny úrodným jízdám,

já válím nad poli mračna, les ohýbám, jak hvízdám

a sněžná má hříva jak létá...

Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi,

vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi.

Má úponka visí každá

národa na životu, každým otřesem

jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem.

V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda

neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád

by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou,

a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?