ZPĚV DRUHÝ.

Kol věžatého hradu u Moravy

den jasný v roušku halí se a skrývá,

výš z dolů zvolna mlha stoupá sivá

a rychle v západ oblak tíhne plavý,

v němž slunce pádu rozchvěně se vzpírá,

až zahoří a krvácí a zmírá...

Ó, kterak velebná je doba taká,

jak lidské srdce vzrušuje a jímá,

jak k stesku nutí nás a přece láká!

Ach, v každém míru jiskra bouře dřímá!

Je nevystižný tvorstva věčný boj:

mír dá jen smrt! Náš život – stálý vír–

má cenu jenom pro svůj nepokoj,

a smrt je hrozná pro svůj věčný mír. – –

Ve skvostné síně hradu cvalem hnala

zpět Milotu ta netušená zvěst,

jež při hodech mu hroznou ránu dala.

Tak v týl ho udeřila její pěst,

že zařvav turem naznak padl k zemi,

a v kobě před pány se ukryl všemi,

kde bolem hlodán pyšnou hlavu svěsil,

a před žitím i před smrtí se děsil –

Jak podťat odpočívá v křesle zlatém

a v dálku zří, kde s nebem srůstá niva.

Nač myslí as? Zda v srdci jeho klatém,

co noc, co den snad zrada není živa?

Nuž živa-li, jak může spočinouti?

Toť žhavá zmije příšerného těla,

jež děsně vzpíná se a v hruď se hroutí,

až uštknutím se chvěje duše stmělá.

Jeť mrtev syn – on v jediném žil synu,

chtěl žezlo mít – leč chor je tíhou běd,

msty dýka za trest ohavného činu

jej samotného stihla na posled.

Mor syna vzal, to hrozný obrat žití,

to v utkávání štěstí uzel těsný,

a k ždané budou ctnosti návit děsný

a k plavbě na trůn zhoubné vlnobití.

Co platno mu, že potají prch’ z Brna,

že krunýř vzal, meč broušený a sluhu –

tré v každém sporu úslužných mu druhů –

když na čele jej pálí zrady skvrna?

Vždyť plat zlých srdce ohňů neudusí,

v něm žití divný kovkop stále kutí

a vrší výhrůžky své do sesutí;

on vždy a všude bičovat jej musí

a neustále jemu připomínat

čin hanebný, čin hrozné vlastizrády;

on jeho pýše hlavu musí stínat

a strůjcem býti lítosti a vády;

on mozku úpleť stále musí rváti –

a Milota mu s hrůzou krví platí.

Zda zlatá přílba ochlazuje čelo?

čím těžší jest, tím žhavěj mysl hoří,

z ní v srdce rudé plameny se noří,

by za živa se v pekel výhni chvělo.

Meč jeho ztratil lesk, rez ostří hlode

a zžírá ocelová ňadra čistá;

ven touží z pochvy pochmurného místa,

leč v žalném zastenání v tmu jen bode...

Vzdech’ Milota a v myšlenkách se ztratil

zas v srdce propasti, kam zpět se vrátil,

tak příliš pozdě po ukrutném činu,

jak hříšník umíraje k Hospodinu.

Co kolem zří, vše v černý duše kout

se náhle řítí strachu jeho tíží;

zrak jeho bez spánku jest, stále svíží,

a hledí na věčitou vteřin pout.

Mrak myšlenek jak hejno netopýrů

dát nechce pokoje té jeho skráni;

vždyť ruka tajná, skrytá u všemmíru

dlí příšernou a hroznou tíží na ní.

Jak moře jest to srdce jeho tmavé,

v němž u vln víru černá hanba plave,

jen někdy v duši myšlenka se budí,

jež plaše bloudí v nitra polosvitu

a matným kmitem, jasní temnost hrudi,

až slzou zvlaží náhlý požár citů.

O hleďte naň! tenť druhdy vůdcem býval;

kam pohlednul, tam nepřátelé bledli,

kam mečem ťal, tam proudil krve příval

a dravci na tisíce trupů sedli.

Hle tupý vzhled, hle zesinalá tváře,

hle čelo pluhem hanby zorané,

to není pohled rekův, plný záře,

ni postať vojevůdce, ne, ba ne!

To matkobijce třesoucí jsou rtové,

když bezcitní ho vážou pochopové,

by na popravu k čakanu ho vedli.

Ty kosmy vlasu seslábly a zbledly

a vousy, žalem škubané vždy více,

jak v podzim mechy, přes noc sšedivěly,

když struny srdce se mu rozechvěly,

vrch zrady neslýchané zvěstujíce.

Ach velká, těžká zrádcova je vina,

jež v muka vrhla jeho žití trudné,

a darmo hltá rudé toky vína,

by uhasil žár pekel v duši, bludné.

To není Milota, rek prvé doby,

za jehož vůdcovství se země třásla,

an mečem mýtil prales zpupné zloby

hord kumánských, až vzteklost dravčí zhasla.

To není on, jenž ondy Štěpánovi

voj šerých vlků na vše plašil strany,

když křídlům vojsk svých povzlet kázal nový

a mečem Uhrům zvučné zvonil hrany.

Teď sama sebe z duše nenávidí,

své oči skrývá před pohledem lidí,

a na blanu-li jméno psáti spěje,

v ráz vyschlá ruka bojácně se chvěje

a vázne, tuhne, jako přimrazena –

o není vzdorný muž, to plachá žena!

Zlé představy mu naplňují duši

a každá v stranu jinakou ho vleče,

on pěstí v klubko zbujných mátoh buší

a běsně mečem kolem sebe seče,

leč na tu mátoh šklebící se druž

jest bez síly, v jich poutech zhyne už! –

Chor Milota, své děsné dravčí drápy

mu poběsilost v měkkém mozku ztápí,

i v hruď je vtíná stokrát v okamžiku

a každou čivu strach mu mění v dýku.

Je šíleným a nechce v poblíž dlíti

svých soudruhův; ta lotří jeho zrada

ni rýnským vínem už se nedá smýti

vždy bují víc a nikdy neuvadá

a vždy ho žene v místa toho činu,

kde s králem dvanáct tisíc českých synů

mstě nepřátelské cestu zaskočilo,

a jeho zradou porubáno bylo. –

Jen skrývej se, msty rabe šedohlavý,

jen utíkej! Co v onen kraj tě nese,

kde každý květ se tíhou krve třese,

již za zrcadlo tvému činu staví?

Jen utíkej, jak před strašidly robě,

zda můžeš někdy utéci sám sobě?

Hle, svižným skokem vstává ze sedadla

a mává rukama jak když se brání,

snad plaší stvůry poběsilých skrání,

a zas, jak v žilách zvolna krev by chladla,

krok zastaví se a nazpět ztrna kráčí,

a klesá v křeslo v usedavém pláči.

Ha, muž a pláč! Ha, muž a vojín smělý,

míň pojednou než hošek nevyspělý!

Hle, vstává zas a podivně se třese,

jak osyka, když vítr křídla vznese.

Co v hlavě tkví as šílenému snilci

že oruží si ruče na hruď spíná,

že rychlým vzmachem sahá k meče jílci

a tasí ho a – do vzduchu jej vtíná?

Aj, příšery se o tu duši sváří

a množí se, jak páry v bahen šíru,

dech jejich hrozný v žilách krev mu vaří

a v leb mu tepou křídlem netopýrů.

Ba divné hrůzy mysl jeho tvoří;

vždy více potvor kolem rozmáhá se,

toť zrádci jsou, jimž v ňadrech srdce hoří

a každá v chroptu: „Znáš nás, bratře?“ ptá se.

„Ne, neznám vás, vše napravit chci hbitě;

já nebyl sám, já poslouchal jak dítě,

co Rudolf chtěl, co Vítkovici chtěli,

když k hanbě té mne v spolek vybízeli.

Chci smazat vše, jen stichni, ňader hade,

jen tiše buď!“ – a v ruce hlavu klade,

a rychle k oknu jde, by z noci míru

dal úkoj duši své i mátoh víru,

až klidně už hruď oddychovat zdá se;

tu měsíc právě v plné vyšel kráse

a dalekého pole půdu celou

jak rubášem kryl září stříbroskvělou.

Však Milota na místě lesklé záře

na dálných nivách zří jen krev – a krev,

kde na vzájem se celovaly v tváře

msta, děvka ošklivá, a chlapský hněv.

Hle! všude krev jak prýštila by zdola,

a zrádce hroze rukou v nebe volá:

„Jdi, spadni, skryj se za temeno vrchů,

ty rodných polí lítostivý strážce!

kdo ví, zda u všemmíru tebou v srážce

voj hvězd též nezměnil se v žhavou sprchu,

zda nesloužil jsi rovněž tajné zradě?

Snad klnuly ti také v kmitném pádě.

Co tady chceš? jdi, prchni, pryč, už pryč

spěš, spadni za hory – neb sám se znič!

Však měsíc nejde, vítr v křoví skučí

a s meluzínou úpěnlivě sténá,

že Morava, jak bičována tučí

z míst klidných jindy pádí ustrašená.

Ven valem vlna za vlnou se valí,

jak zrádci z boje o sebe jen dbalí.

Co asi oko Milotovo zřelo,

že v srdci jako ve víru to vřelo,

že z okna ven vyhlédá výřím zrakem?

Co znova mozek postřelo mu mrakem,

proč hlava jeho z okna ven se kloní?

Pláč větrů nové hrůzy vehnal do ní

a nový strach krev starých prsou třebe.

Co zří? Jeť nachem zaplaveno nebe

a jak by ve dne vidí duše spitá,

jak pole vůkol mužstvem poseto je

a černý dravec kořistit chce z boje,

jenž o dvou hlavách nad táborem lítá.

A vidí s Čechy krále Otakara.

jak s jarým lidem vítězem je v klání,

jak v meči jeho smrt i boje zdara,

když rusé hlavy Němců k zemi sklání;

zří, Mikuláš jak s ohněm v prsu mladém

lstným vrahům křídlo uťal smělým vpádem,

a kterak brandenburským zle se daří,

když Moravané útočí v ně jaří.

Lesk mečů zří a rachot bubnů slyší

a hlahol trub a českých vojů zpěv,

zří Otakara, o hlavu jak vyšší,

král mezi lvy a mezi králi lev,

jenž tisíc mečů jen si přeje znovu,

by navždy potřel zpupnost Rudolfovu;

zří s druhem druha řaditi se v rotu

a roty v šik; zří voj svůj do půlkola:

přes deset tisíc ukalených hrotů,

zří vlastni tvář i ret, jenž pomstu volá,

zří náhlý Němcův náraz Čechům v bok,

jejž lid jich unavený neudolá,

on zničil by je však, jen dát se v skok,

jen s Moravany ručí výpad smělý,

leč hrozno, slyš, psí vášně zanevření

zní: „Z boje pryč, zpět, zachraňte se," volá

a s vojskem utíká, že oř se pění,

ač za ním v střetném útoku a klání

říš česká „Vrať se!“ volá v umírání.

Křik bázlivý z úst Miloty se plouží,

v taj vidění když chorý duch se hrouží.

„To nejsem já,“ ven v pusté kraje volá,

„stůj, zrádce, stůj, já povedu ty pluky,

bych napravil svou zradu aspoň zpola

a vyrval žezlo z cizákovy ruky.

Stůj! já jsem vůdcem oné korouhvice:

V před obratem, zpět, chaso, Němcům k boku

a ty, ty kliď se, ďáble mého líce,

pryč, nebo zhyň!...“ A z okna slétá v skoku.

Aj podivno; svým pláštěm nesen jemně

níž padá zrádce v noci polotemně

až tam, kde lípa jako kněžka sirá

výš náruč větevnatou rozevírá

své hřížíc oko v nebes dálku ladnou...

I zachvěly se paže tíží pádnou,

a zvolna pak, jak neměly by síly,

zas vraha Dědického vypustily

na bujnou travou rozvlněné lány;

strach zmítal jím, leč nepocítil rány.

Vstal uděšen, a náhlý větru vzruch

mu lkavou Meluzinou skučel v sluch:

Ne, také smrti nesmíš býti v plen,

ta jinak se ti zjeví, v jiný den,

a bude, zrádce, ukrutnější mnohem;

čas nepřišel, by usmířil tě s Bohem –

Žij, hyň a bluď! A Milota v ráz vstává,

leč dál jak sup jej klove chvíle dravá,

a třeba jeho mozek pohacený;

leb hnízdem jest, v němž hrůzy jen se líhnou,

a všecky vzrůstajíce za ním tíhnou

jak za divokou zvěří lačné feny.

A šílen zase letmo dále pádí

a volá: „Kde, kde jsou ty české pluky?

kde cizích nájezdníků chátra hadí?

Ať cítí rány železné mé ruky!

A běží dál a nikde nemá stání,

a běží jako vzteklá bouře plání,

až v ona místa, Otakar kde v čele

svých českých vojsk pad' v ruce nepřítele,

kde cizák české síle srazil hlavu,

by za helmici koupil hroznův krve

a plival v brvy strašící ho prve;

kde národ vydán v posměch zpitých davů;

kde ukraden byl diadem mu s čela

zlou zmijí msty, jež v boji zasyčela,

by padlých bohatýrů vlast i děti

z té zrady umírali po staletí.

Hle, stojí; zas v sloup obrácené oči

a před ním mlha v kotoučích se točí,

jež u veliký mrak se divně těsná,

mrak v bitvy rej a v něm mu hrůza děsná

zas před zrak staví český lid a krále.

Zří pyšné vrahem zhanobené čelo,

zří pomstu volat z vojínů, ran krevných

jak z rudých úst, jimž jazyk vyrván z hloubi;

svou zradu zří, jež s Rudolfem se snoubí,

zří českou zem, jež povalena leží

a mor jí srdcem kluše bez otěží...

Slyš, vstává král a mluví k Milotovi:

„Ty's vinen vším a milán mojí vdovy,

ty's vůdcem byl té cizopasné káni,

jež ubíjela národ půduorný,

s ní spojil jsi své záští, rabe vzdorný;

co tady chceš? Hyň v lidu proklínání,

běs nechť ti v mozku osidla svá snová,

bluď! Havran pomsty dál ať hruď ti klová!

I zavrávoral – dlaně čelo kryjí;

jak bleskem stihnut k zemi padá tváří,

smrt s životem se opětně oň sváří,

a strachu hroznýš v ňadrech se mu svíjí.

I chvěje se, pak na kolena kleká; –

však modlitba již nezpomůže tady;

rve šedý vlas, vous divě škube z brady,

šat trhá si, plát zlatý s hrudi svléká,

pryč vrhá jej a v chechtání a křiku

v ráz ruka s boku ostrou béře dýku,

zrak vypuklý v děs ohněm vášně hoří,

a chvějící se ústa zahovoří:

„Mír, mír chceš mít! Ty srdce poběsilé,

chceš nazpět svoje dávné, tiché chvíle?

Chceš zchlácholiti citu zbojné klání?

chceš kletby příval změnit v usmívání?

Má pokoj-li se ve tvém nitru zrodit,

svou krví musíš sama sebe zbrodit

a umřít na vždy, jako já chci mřít...

Však po smrti, zda pokoj budu mít?

Či zase žít a v nitru hostit draky?

Mlč, srdce, mlč, sic zabiju tě taky! –

Že ne? že ne? Ej, konec buď, jak káži...

A dýky lesklý hrot si k srdci vráží.

Však nevnik’ hrot; o pasu zlatou přesku –

jež ondy králem památkou mu dána,

než k Rudolfovi zrádnou hledal stezku,

je zadržena smrtné dýky rána;

i ona na běsném se pánu mstila

a rázem u jílce se ulomila.

Ó strašno! Ni ten hrot ho smrtit nechce.

A Milota – dub nitrem strouchnivělý –

vzdech', zasténal – a ston a vzdechy mřely,

však vítr v pláni potají se chechce

a spěchá dál, a z dálky jako hanou

zpět v Dědického mysl polekanou

jak satan z pekla volá slova hlasná:

„Aj, dýkou smrt je, zrádce, příliš krásná,

ty's saně zmetkem spíš než synem ženy,

klid nebudiž ti srdcem vykýžený

ni smrt, jíž zoufalec se k míru budí,

když čepel snoubí rozbolené hrudi,

tak zašly také lidstva hvězdy v žale;

ty’s lidstva kal. Bud živ a trap se dále!“

Tím poděšen zas dál Milota letí,

jak starší ondy z Adamových dětí,

jak mstivý Kain, by vždy se v místa vrátil,

kde slávu vlast, a národ sílu ztratil,

a myslí vždy, že z rudé země stále

výš roste zjev jím zrazeného krále,

jenž hrozí mu a v půlnoc hledět velí,

kde ujařmený lid práv země želí;

že soudí jej a krutá mluví slova:

„Aj, co zde chceš? snad zraditi vlast znova ?

Dřív poslouchal tě ostrý zbraně hrot,

jak činí sluha domu nejvěrnější,

teď nechtěl spatřit hady v ňadrech skrejši,

radš odskočil, než aby se byl vbod'

v tvá prsa lotrovská i Bohem klata...

Pryč! Prchni již; ta pole jsou tu svata!“

A jako větrem chmýří unášené,

jej mysli přelud v jiná místa žene.

Týl skloněn je, leb tíhou poklesává,

jak v tuřím jařmu schýleno jest plece,

leč noha rozervána do krvava,

dál prchá, dál, až k země první řece.

A stane zas. – Hle, v hněvném větru dutí

se na Moravě vlny zmetešily,

hned vzdorně vzpíraly se ze vší síly,

hned snášely se dvojnásobnou chutí; –

leč pohněvaný vítr, pádě dolů,

sem tam je hází břehům do výmolu.

Tu polekané sviští do šařiny,

tam k odtékání limán nutí líný,

a ruka jeho nevlídná a hrubá

zle, po otčimsku kadeř vrbin škubá. –

Tím Dědického duše zas se zpila

a vášeň, zmařením dvou smrtí stylá,

zas chvátí jej a hrůza v oku setá

v hloub duše z bílých vln mu trupy metá.

Co vidí as? Hle v řece krev se proudí:

krev příbojná, v ní na sta mrtvol plove,

v nich Milotovo oko v hrůze bloudí,

a divá žalost zas mu srdce klove.

Ha, velké, velké mrtvol je to množství,

toť vlasti květ, toť bohatýři války –

hle sta, hle tisíce jich plavou v dálky,

kdo za práv českých umírali božství.

Zde s vnukem děd a sluha s pánem tamo,

zde velmož vedle zbrojnoše a chlapa,

tam štíhlé tělo junákovo samo,

jež chtivá vlna do náručí lapá.

„Já s vámi chci, vy bojovníci statní,

chci bez lodice, v hloubku moře, dál;

slyš, smrti, juž teď zuby v srdce zatni,

když ostrou dýkou marně jsem je klál.

Nuž řeko má, ty pýcho kraje mého,

snad nepovrhneš dávnou láskou k tobě,

vždyť hrával jsem si s tebou jako robě

u vábném lesku slunce zháraného.

Znám kolébku tvou v skal omšených skrytě,

kdes první vlahu matky země pila,

a za tebou já těkal jako dítě.

Teď vášní bystřiny a klamu proudy

tvou zdmuly hruď, leč ukypřily oudy

a jako panna dříve modrým okem,

teď žena lákavá jsi ladným bokem,

a mužné bytosti mé žhoucí přání

jest s tebou vášnivé se pokochání.

Ó, nech mě na svých ňadrech zpočinouti,

má družko z dětství ztraceného ráje,

hřích pěnou smej a pak mi ustel v proutí

svých mladých vrb, než v jiné prchneš kraje!

Kde otvíráš své plné rámě dvojí,

tam na prsa mě stiskni vášní divou,

že až se ono rozhárání spojí,

juž nezřím slunce loučiti se s nivou,

mě život rve a smrt mě odkopává,

teď na mém čele je a v nitru láva;

chci ochladit ji ve vln jarém zjevu,

chci s vámi, reci, duši pro úlevu

a ránu srdce bědně rozjízlenou,

blah vámi posvěcenou vymyt pěnou;

ó sečkejte; když žití budu zbaven,

i běs mých ňader v pekle znikne znaven!

Hle, hle už zase zuby na mne štěří!...

„Zhyň, pse, zde máš.“ A v prsa pěstí deří,

a dravčím skokem do řeky se vrhá...

Proud rozlícený do středu ho trhá,

však tam, kde kolem sítin stranou bočí,

a pěnu s pískem na mělčinu vrhá,

ven tlačí jej a v matné plvá oči,

a vlna vlně na pomoc se nese,

a na břeh vratmo, ven jej vrže řeka.

Živ, odmítnut, jak osyka se třese,

než ve přízraku jiném znova těká...

Zřel porušenou myslí paže reků,

již ruče uchopili jeho tělo

a rázem divou překonali řeku;

jak ňadro jejich hněvivě se chvělo,

a živou krví plnily se žíly,

by nazpět zrádce vynést mohla z proudu

v div oživená svěžest jejich oudů.

Tak ho na příspu mrtví položili,

leč ve vlnách než poznovu ho skryli,

zvěst divnou zrádci ústa zvěstovala:

„To pomsta boží, bratrovrahu, nechce,

by svatá voda tebe s sebou vzala,

v níž v dálku smířeni tak plynem lehce.

Nes jenom dál, co hrůzou je tvé duši;

co týrá tě a zrádné srdce kruší,

nes dál své mysli vzruch a krve kal,

pryč, utíkej, jak dřív jsi utíkal,

když dvanáct tisíců jsi vraždil rázem!

Pryč, v hanbě toulavým buď zeměplazem,

jenž propad' hrůzám satanovy moci;

pryč, vleč se dál i čirou ducha nocí,

bluď, utíkej!“ A zrádce stená, vzlyká,

ni skok, ni rozruch vod, ni ostrá dýka

v mír nechtí přijati ho, vše jej straší,

smrt lstivě láká ho, leč v dál se splaší

a strašidlům a běsům věčné noci

jej hříčkou zanechává bez pomoci.

„Toť divé, strašné, hrůzyplné chvíle!

Což nikde smrt, což nikde žití cíle?

Má zrádce světem těkat bez ustání

a klnouti své duši do skonání?!

Vrah kající se, vypršel-li čas,

můž' s žitím soucitně být mířen zas,

však já, však já?... Aj, hle, těch mrtvých vření–

sta nepřátel –– a všickni nesmířeni!

Ó, proč jsem zradou životy jim vzal?

Teď každý z nich svůj nedožitek skládá

na bedra má! Ó, jaký hrozný cval!

Už dost! Už dost! Ta tíž!“ A na zem padá!

A na okamžik stichl chorý zrádce,

leč okamžik, toť záblesk, hyne krátce,

jen zrodíl se, juž umírá a zniká:

dál boží kletba vlastizrádcem smýká.

A Milota se vrací v místo prvé,

kde krále růst zřel z českých vojů krve,

a napořád jej v strašné hrůze hledí,

jak svírá pěst, jak rtové mluví bledí,

z nichž každé slovo ňader hloub se noří,

až v útrobách krev požárem mu hoří:

„Co chceš, jenž vlast jsi zhoubě vydal v plen?

Hůř nežli od severu vzteklý mráz

tvůj pohled spálil můj i její sen;

co tady chceš, snad zraditi ji zas?

Pryč, boží pomsta na čelo ti psala,

že tvoje duše ďáblem obtěžkala!“

A jako sup, jenž za kořistí letí,

v dál prchá Milota v zlém mozku vznětí

a stále volá: „Smrt chci, smrt mi dejte!

Ej, popraskejte blbé mozku čivy,

a s mrakem mrak mě srázem pochovejte!

Dost žil jsem juž, vrah smrti žádostivý,

chci smrt, chci smrt, nechť peklo čeká po ní!

Ach smrt, ach smrt; vím, mír že v sobě halí,

proč jinak by jí srdci nepopřáli

ti, kteří s jejího mě prahu honí!? –“

Hle, olše před ním, olše nevysoká,

a k půlnoci z ní větev jedna hledí,

i šlehne zrádci náhle oheň z oka,

a podivně se třesou rtové bledí.

Strom šeptati se zdá: „Chceš z žití prahu?

Vol mě, jsem útočiště samovrahů!

Jen rozpomeň se na ty doby staré,

kdy Durynk zlý, jenž pacholátko jaré

kdys lestně zabil, sťav mu zlatou hlavu,

smrt po pradávném učinil si právu,

a na olšovém vedle cesty kmeni,

co toužně hledal, našel: zapomnění!“

I chechtá Milota se, děsně výská

a k olši hovoře, ji k ňadrům stiská:

„Oj nevěsto má, šedě poomšelá,

ty víš, co srdce moje chce a želá,

tož smiluj se a daruj mi v té chvíli,

co dýka nedala ni proudu víly.

Ó, vyslyš mne!“ A sáhá po svém pasu,

však třeští zas: „Nač voláš mátoh chasu

a kýváš k vodám, skalinám i polím?

proč rozhorleně šumíš: „Nepovolím“?

„Proč? – Musíš!“ V oko na větev pás váže,

a měsíc za oblak se bázliv skrývá,

a temno kol, jak v srdci lotra bývá,

když vraždou matky potřísnil své paže...“

Než vyšel měsíc z nebe mraků šedých,

jal zlícený se vichor v pláni skučet.

Kde Milota? zda složil peklu účet?

zda oběšen? Ne, v rýhy lící bledých

tam pod kmenem mu siný měsíc září,

jak smál by se té strachem zryté tváři...

Už ani smrt všech smrtí nejhnusnější

vést nechce svatokrádce k hrobu skrejši,

a vítr vnikší v olše vetché mlází

sem tamo přetrhnutým pasem hází. –

A Milota? – Zrak vyvalený k nebi,

má pěsti zaťaté a skřípá zuby:

„Tak marné jsou mé smrti čtyři vruby

a život poznovu se na mne šklebí...

Já podved' smrt, já hledal cesty klamné,

když hrdinu mě zvala do náručí,

teď o zbabělce nedbá, přelstívá mne

a láká, šálí, vábí zas a mučí.

Kdo káže tak?“ – A vzhůru hrozí pěstí

a čelem tluče o kmen, že se třese:

„Hoj, ty tam, velikánský nebes běse!

že milosrdný jsi, jak slaboch věstí?

Proč věčný život liješ v ňadra sketů ?

proč poháníš mě ďáblům do úšklebků?

ej, stihnu–li tě někdy v mračen letu,

své vášně silou roztříštím ti lebku,

a v kolotavých světů bludném scestí

tě zardousím neb utepu svou pěstí.

Hle, nebes podloudník, ten měsíc bledý,

jenž býval sluncem dřív než krev mu stydla!

proč stále za mnou chodí na výzvědy,

či také zakletý je do strašidla?

Jak přepodivně do mé duše září!

jak mořský hvězdýš vodstva pod únorem,

jak děsivý je zrak v té jeho tváři!..

Toť oči ubitého černým morem!...

Ó hrůza! Znám ty oči, znám je, znám –

to synova je tvářnost, to on sám!...

Viz, vábí mě a brvami mi kyne;

nuž poslechnu, snad morem život zhyne.

Tam v Praze posavad smrt černá tróní,

k ní skloním se, snad ona též se skloní

a krk můj obejme, bych nežíl víc;

a pospěš, pospěš, more, zrádě vstříc!“ –

A prchá juž; hned v parostu se ztrácí,

hned jako divá kočka tělo choulí,

hned vzpíná se a divě oči poulí...

Bůh ví, kdy šílenstvím se dotrmácí,

kde roztříští své rozjitřené čelo,

by srdce na věky se odmlčelo? –

V mrak nad Prahou mlh hustá rouška splývá,

den hasne, mdlí, a pozvolna se stmívá;

vše zavřeno, jen krbu blíž se hřejí,

kdo zejtra černé smrti v ústret kročí,

jež na vše, co je živo, hněvem sočí

a zamknutých se vkrádá do veřejí;

toť rána morová, jež lidstvu k želu

meč v ruce anděla má Azraela,

a kamo zamává jím, kam jím šine,

vše, co dřív živo bylo, rázem hyne.

Však nejhrozněji řádí na Poříčí,

tam všecko potírá a hubí šmahem;

hned v nízkých dveřích pokládá se prahem,

hned obloukovou klenbou stěny příčí,

a kdo jde přes práh ten, kdo klenbou její,

juž slunce paprsky ho nezahřejí. –

Kdo jest, jenž jako příšera se vleče

kol děsných obětnic té hrozné rány ?

Kdo k ústům mrtvol schyluje se kleče

a křehotavé na čas plaší vrány,

jež výš se vznášejí jak černé mraky,

by po chvilce zas po boku mu sedly

a tajně svoji křehotavou vedly:

„Nač před tím prchat nám, vždyť náš je taky!“

Sup lačný zvolna nad hlavou mu krouží

a klektem zlolajným blíž druhy volá:

„Sem, druzi, sem, kdo hodokvasit touží,

zde kořist vzácná, mrtvola jen zpola.

Zde ještě v žilách krev, zde život plane,

zde není srdce ještě nahlodané,

zde noha ještě kráčí, pěst se svírá,

sem, kdo chce potravu mít z bohatýra!“ –

Aj, kdože on? To Milota jest štvaný,

vlas v tvář mu splývá, divně rozcuchaný,

vous kryje hruď, v níž nehtů hrot se ztápí,

on žije, žije – trápí se a trápí,

až káň a temno půlnoci a mraků

zas vnořily ho myslí do přízraků.

V ty dusné, smrtné páry přehluboko

jak tygr Milota své vbodá oko;

čím asi děsí se, co asi zírá?

Hle, v parách zahalena do příkrovu

svým údům hoví paní jam a rovů,

jež ohyzdnými křídly netopýra

jak líná saň se hostí v mračen hebku

a hnusně holou ovanuje lebku.

Hle, oční důlky modravě se šeří,

kly ostrohroté v děsném smíchu stěří;

meč nekrvavý pravá ruka třímá,

a černou zástavu má rámě pravé;

hned hlava její klesá, jak když dřímá,

hned krčí se, jak v skoku zvíře dravé;

proud z tlamy výparný kol šíří zmach

a kam se stáčí, žal je, pláč a strach.

U vozu svého, zelenavých zraků

má strážnou dvouspřež ohňoblčných draků,

a nad ni krouží s ohyzdnými brky

noh, pouště mrchožravec holokrký.

Tak černou smrt zří vrah a skáče zpět,

svou vztekem zaťatou jí hroze pěstí:

„To's ty, jež strhla jsi mé síly květ

a kmen můj zvrátila svou hrůzozvěstí,

to ty jsi, černý ďáble, při sám Bůh,

pojď, se mnou potýkej se, plať svůj dluh,

však do smrti-li rty mé zulíbáš,

jsme spraveni, dál volnou cestu máš! –

Nuž pojď, už pojď a chyť mě kolem šíje,

nechť rámě tvoje chladnější než zmije,

viz, podávám ti ruku, budiž mír!“

A dál v svůj šílenství ho trhá vír,

až nejbídnějším sluhou v jeho říši

hlas morné panny váním větrů slyší:

„Oj, krutý lotře, mne jsi vyhledal,

mne, již jsi zaplašit se dříve bál,

již z českých luhů nechtěl's odehnat,

když v chýše chudých chodila jsem spat;

ty, jehož láska k lidu na led zchladla,

když na lup tvého syna jsem se kradla

a mužnou jeho objímala hruď,

ty, který's váhal? Co jsi byl, dál buď,

ty zbabělče, jenž přímých cest se štítí,

já nechci tebe ve svou náruč vzíti;

já starci pohrdám; ty's prach a troud

a místo lásky nosíš v srdci hady,

kdo jako já kdys život objal mladý,

kdo syna tvého krevný vypil proud,

ten po tvé krvi zatouží jen stěží –

v dál prchnu radš s tou dračí svojí spřeží!

Nuž, celuj jen ta nákaz plná těla,

přec morem nezhyneš, to buď ti v dar,

má ústa políbit tě nezachtěla,

jen koho líbám já, ten přijde v zmar,

však tebe hrozím se!“ „I ty se hrozíš?

Vždyť nejsem hroznější než onen drak,

jímž v dvoukolesce chmurové se vozíš?“

„Jeť nebem proti tvému jeho zrak,

jsem pouhou učennicí proti tobě;

já vraždím pouze ty, kdo živi jsou,

ty slávu všech, kdo dávno leží v hrobě,

i sílu těch, kdo po nich přibudou;

ty's vraždil národ svůj a rodnou zem,

nuž, kdo z nás hroznější je obludou?

zda proti tobě nejsem cherubem?

Jdi, tebe nechci, nesmím umořit,

tvůj život musí hrůzou dále vřít

a v děsně rozkvašeném proudném toku

jed do žil hnát v tvém srdci přehluboku

a nikdy nevysýchat... Jdi a bluď,

leč ve svém nitru na sta smrtí hosti

a každé v odpor budiž tvoje hruď!

Trap, trap se umíráním do věčnosti! – “

„Ó, ustaň, hrozná, mlč! Toť děsný trest,

zda smrtelník můž' věčně život nést.

a strašit?“ Straš! chci rozkoš z tebe mít,

haha, toť krásné nekonečně žít!

Straš v chýši chudákův i pánův dvoře,

vše pokud nevykypí z vlasti hoře

a všaký zápach cizotiny zmetné!

Straš všechen čas, než vlastem štěstí zkvétne!

Nech hrůzný pavouk šílenství v tvém mozku

den ze dne k neunavné práci sedne,

ať pavučiny spřádá neprůhledné,

by ovil jimi černou mysli trosku,

až sluch a řeč a cit ti utrmočí

a vlažné bělmo vypije tvých očí!

Jak vyvětralý kámen spuchřet musíš,

mech nechať roste na tvé hlavě živé

a duše plameny ať neudusíš,

až rozpadneš se v troud, jímž byl jsi dříve!

Straš, žij, můj vojvodo! Straš, žij, můj králi!

Já před tebou svou hlavu kloním zdáli,

já s tebou nechci jíti, já se štítím,

já prchám před tvým nekonečným žitím,

jež v zdroji bohatém se věčně pění! –

Viď, králi, Miloto, toť k závidění!“ –

A zrádce zaťav zuby mávnul pěstí

ku příšerami rozbujené skráni

a mrtvolami cestu sobě klestí

a s vicherným své mísí naříkání.