Zpěv druhý. Cibule.

Ano – zlehka pouštěj mraky svoje,

Neb tě nikdo k spěchu nenutí;

Já pak nechci, aby leknutí

Pohněvalo děvče, někdy moje! –

Jednou – veda kruté s láskou boje,

Stál jsem v prose: ona tu s chutí

Po mezi jde; – plesám, bez hnutí

Jako dřevěná tu socha stoje.

Vůkol mě létali vrabečkové

Bez bázně na klásek se klasu,

A v líbezném pěli souhlasu.

Ona přijdouc, hned se jemně lekla –

A otevrouc ústa malinové:

„I jdi!“ jaksi divně na mne hekla. *)