Zpěv druhý: HOSPODÁŘSTVÍ

Jedna hora vysoká je

a druhá je nízká,

kdo nemá své muzikanty,

na hubu si píská.

Když hýřili, stolovali

u carského dvoru,

ten celý den byl bůh Perun

v mrzutém humoru.

„Kdo jaktěživ bohem nebyl,

zkusil ještě málo,

není to tak lehký život,

jako by se zdálo.

Ráno vstane: do snídaně

musí rosou kropit,

měsíčka zavřít do chlívka,

potom v slunci topit.

Dříve čerty, noční duchy

strčit do pytlíka

a hvězdičky puť-ťu-ťu!

svolat do kurníka.

Každý ptáček, každý brouček,

slon až do komára,

má hned ráno nasypáno

z božího špejchara.

A když potom lidi vstanou,

to je teprv správa!

někdy nevím samým křikem,

kde mi stojí hlava.

Ten, kdo nikdy neměl v uchu

vosy a mravence,

neví, co je Perunova

ranní audience.

To je křiku a modlení,

až mne uši brní:

ten zpívá, ten šepce, vzdychá,

ten zas žalmy frní.

A co všechno na mně chtějí,

nelze vyjmenovat,

zbláznil bych se, kdybych si to

chtěl jen pamatovat.

Ten chce zdraví, ta chce děti,

ten nemá co jísti,

ti zas, abych nedovolil

ve fabrikách přísti.

Ten mne prosí, bych mu hlídal

louky a osení,

ten zas chce, abych pomáhal

krávě při telení.

Jeden sedlák prosí za déšť,

zasel kousek lenu,

druhý prosí hezké časy,

by měl sucho k senu.

Ten chce zimu, ten chce teplo,

ten zas časy jiné,

jeden chce mít žito drahé

a druhý laciné.

Že jsem stvořil staré baby,

to mne nejvíc mrzí,

nepřestanou-li mne soužit,

zahladím je brzy.

Hrom ať do nich! abych neklel,

zdržet se nemohu!

Když jí koza málo dojí,

běží k pánu bohu.

Sám se nechce žádný starat,

o všechno se modlí,

jako by měl každý boha

jen pro své pohodlí.

Tomu sušit, tomu močit,

tomu pole hnojit;

dřív si prase zdraví zkazil,

potom ho mám zhojit!

Ta mne moří ve dne v noci,

ráda by se vdala,

ten se modlí, by Mořena

jeho ženu vzala.

Ten chce výhru z loterie,

špendáže mi nosí,

a co jsou assekurace,

též za oheň prosí!

Ó vy šelmy! Kdybych nebyl

příliš dobrotivý,

zmačkal bych vás na povidla

jako shnilé slívy!“ – –

Šňup' si zlostí haličského,

jak z moždíře kýchnul:

to zahřmělo, zablejsklo se,

déšť na zem vyšplíchnul.

Věru, Vašku! bohem býti,

to žádný špás není:

Brixen ten je proti tomu

ještě vyražení! –

Pozdě v noci, když utich' svět

a lid přestal bouřit,

chtěl si Perun usoužený

dýmčičku vykouřit.

Když si Širas tümbekia

cpal do nargilie,

tu mu začla Perunice

držet litanie:

„Však jsem já dobře slyšela

za dveřmi skrz škvíru,

co jsi vzkázal po drábovi

caru Vladimíru.

Nezačínej si jen s carem,

to já pořád říkám,

že to se svou oposicí

nepřivedeš nikam.

Každému do očí řekneš,

co máš na jazyku,

a děláš si nepřátele,

nemáš politiku.“

A když žena po celý den

bručí jen a štěká,

ach! to musí z kůže vyhnat

boha i člověka!

Ach! Perune, Perunečku!

lituju tě tuze:

zejtra na tě čeká teprv

přežalostná chůze.

Oj, Perune přenešťastný,

kam si myslil brachu?

hanět cara, svého pána,

a to beze strachu?

Oj, Perune! kam jsi myslil,

přenešťastné bůže?

utec, utec! jak tě chytnou,

nic ti nepomůže!