Zpěv druhý. VLČICE KAPITOLSKÁ.

V železné kleci, tam pod Kapitolem,

v sousedství orla (římská aquilla)

tam vídávám ji ležet, němou bolem,

a nikdy neslyšel jsem, že by zavyla.

Naopak, schoulena tam leží v kleci oné,

os mezi prackami a touhu v pohledu,

tam čeká trpělivě na colazione,

jak říkají tu našemu obědu.

A římské dětičky a dobří, staří páni,

co chodívají kolem procházkou,

rádi ji škádlí, jen tak pro zasmání,

nějakou všetečnou a hloupou otázkou.

– Bon giorno, Mina, už jsi po snídani?

tak štěbetají římská bambina,

a zvíře v kleci, nehnouc brvou ani,

jen zakňučí a zase usíná.

– Ach, býti symbol svobody a síly

a skákat jako kanár po kleci!

dí tento vzdech, kdybychom přeložili

do řeči lidské mluvu zvířecí.

– Ach, cítit z Campagne vzduch volné stepi váti,

pach ostrý moře s břehů Ostie!

Vše marno, vlčí mléko mohly ssáti

a vlka nepochopí lidské bestie!

Ó, proč se do lidskosti nutí tváře němá,

když svou chce zůstat lidská povaha?

Ó, vlčí matko Romula a Réma,

buď prokletá, ty kojná neblahá!

Však přijde noc. Tvář bledne Romy mladé

a Romy klasické stín stoupá z údolí.

Pod Palatinem bledou togu klade

měsíc na rány slavné mrtvoly,

jež na římském tam rozprostřena foru

v kvetoucím hrobě leží z rozvalin,

nohy své opírá o palác senátorů

a v hlavách – Colossea gigantický stín.

A vůně růží na Kapitol běží

jak vlna krve, vzkříšeného dech.

Tu vězeň kapitolský v kleci srst svou ježí

a kolem mříže v plavný dá se běh.

To běh je o závod, Madonna mia!

jejž zřídka vidí nebe hvězdnaté.

Jako by srdce třetího Horacia

se rozbušilo v hrudi kosmaté!

To běh je rytmický legií při útoku

i v kruhu vířivý, jak letní disk –

– tu Saturnalie několik kreslí skoků,

tu v cirku quadrig klopýtavý trysk.

A roste, roste přízrak vlka stmělý,

jak temnot zátopa, jež stoupá výš,

až celý přikrývá kostelík Ara Coeli,

až není viděti ni kupoli, ni kříž...

Jen opodál Marc Aurel na podstavci,

jejž Michel Angelo vytesal z mramoru,

jako by ukazoval pohanskému dravci

znamení milosti – pěst s palcem nahoru.

On chápal – vlídný k zvířatům i lidem,

jak muka křesťanů, tak muka lvů.

Řím pozlatil ho. S filosofa klidem

poslední poprašek si smetá s rukávu.

On, který holdoval filosofické vědě,

dnes neshledává pranic tragickým,

že jako Římané spávají po obědě,

po hodech velkých zdřím’ si starý Řím.