Zpěv druhý.

Kdo čte mnoho, ten se divného moc doví,

Nad kterým náš hlavou vrtí věk;

Co se namítat dá, kde tak opravdoví

Muži poskytují samoděk;

Co se za dnů jejich příšerného stalo,

Náš věk pokládá to za pouhou jen lhavost:

Ať dokáže, že se to tak neudálo,

Mnohá strastná obět jeví kouzel pravost.

O proč, ty náš nevěřící věku,

Připustiti nechceš žádných kouzel?

Což tě zlý duch nikdy nepopouzel?

Nedal jsi se před ním do outěku?

Což pak žádná kouzedlná krásnice

Nevedrala se ti maní do srdce?

Kouzla nabyla ta matkou v dědictví,

Jako mnohá rodem získá řečnictví.

Ano bylo čarodějnic více druhdy,

Více burácelo v světě ďasů,

Přísná kázeň bděla, a tak tuhdy

Pomíjely čáry. Za našeho času

Přichází to mnohým bolno,

Když je zákonem i kouzlit volno,

Že tak toto vábné umění

Přišlo zcela k zmizení.

Marně za dnů našich dychtí mnohý zkřísit

Nauku tu; popad i to z ostra:

Viděli jsme podiv vzniku Kagliostra

Mnohé tajno dohromady mísit,

Též i Saint Juliena a Kassanovu

Kouzlem vyvádět chtít zlato z hrubých kovů;

Však co potratil svět svého Fausta,

V umění tom pozůstává spousta.

Slávu o něm hlásá mnohý zvěst,

Zastupuje jeho století,

Na něm klade téhož věku vyšší čest,

Že v něm vzniklo mnoho skytu početí;

Náš věk té cti jemu nepřeje,

A tak jeho činy připustiti nechce;

Podobného vyvést nemá naděje,

Mní, že s duchy zacházet jest lehce.

Vraťme se zas k němu. Zanechán byl v tvrzi,

Jak ho překvapilo prudké spaní,

Neslyšel v něm ryky hostů, hudby vrzy;

Však jak zabřesk osvit ranní,

Touha mysli honí ho ven z lože,

V tíhotě si něco zavrnože,

Zabírá se do šárského oudolí,

Po vyvinutí tam úhod zápolí.

Dí tam k sobě: „Blažila mě v mládí

Častokráte tato vnadná dolina,

Vábívala mě sem mnohá bylina;

O jak rychle v mladosti věk pádí!

Nadchnul mě zde mnohý vzácný kvítek,

Zvláště co tak rozkládal své lístky zlaté,

Barvou tou již tenkrát bylo srdce jaté;

Bylo to jen snění malých dítek.

Nyní ale po výsostném toužím,

Jest to mužstvu uložená draha,

Však předc nebezpečná; tomu směru sloužím.

Oslavy snad vydobude snaha;

Zdá se, jak bych vězel na rozcestí,

Chybit mohu pravé stezky štěstí;

Nezbývá než stíhat, kam nás volá pud,

V pochybení lze snad napraviti blud.

Na svět patřím z hlubokého hlediště,

Vše mi přichází tak hnusné, bídné, těsné,

Mnohého zřím, brát se z bludiště,

Namáhá se, až pak posléz klesne.

V sobě cítím výtečnější vznik,

Ten mi nedopřává nižádného klidu,

Musím stíhat tmavých vidů,

Pomůže mi mnohý jasný mžik.

Nemožno mi v světě žíti bez oslavy,

Bez ní za mnoho náš život nestojí,

Jenom ta mou žízeň ukojí;

Přemejšlím v mé dráze na opravy,

Zachovat chci hlubokého vzhledu,

A tak nesmím opustiti poklad vědů,

Z nich se mi již slavná pověst prýští,

Ty mi zjeví z postav hvězd mé příští.

Však jak množit světlo? Doposavad zuří

Kruté šrůtky mezi myslemi,

Duma proti dumě vztekle duří,

Jakby zajít měla pravda na zemi.

Jsou to s zlotou půtky skutečné,

Lítější pak nad porážky válečné,

Proti pravotě tu pomstou srší,

A tak na lidnatost zhoubu vrší.

Předce nevím, čeho se mám chopit?

V této vlasti trvá pro mínění búra,

Zřím ji ve krvi se vzdorně topit,

Nebaví mě taká spúra;

Vyjasnit ji musím vědami,

Zajít nemá předce pod klamy!

Zlatakutí zdá se mi být bludičkou,

To snad bude nešťastnou mou sudičkou.“

Dále kráčel, až pak konec skalí

Tu pak vypad na kostelík malý;

Dal ho stavět Bořivoj kněz jako zápal

Vděčnosti své; vězel jednou v nebezpečí,

Hnusný dravec medvěd se již po něm sápal,

Tu ho boží sluha Matěj, tak jak svědčí

Obraz, jak jest vidět malbu přítomnou,

Zachoval jest holí ohromnou.

V otevřené kapličce se zvoní,

Lučbář náš se zabral do ní,

Koná se tam právě obět vyšší,

S nábožnou on myslí všecko slyší,

Oddal se tam rozjímání,

Jakých by měl použiti pravidel,

Aby ušel v zkouškách osidel;

Zhlíží, že jest těžké každé potýkání.

Dlouho trval ještě v kostelíku;

Když již z něho odebral se lid,

Pozoroval, jak tam sídlí ducha klid.

Vyšedv z něho vstoup vstříc poustevníku,

Podal peníz jemu za almužnu.

Pravil onen: „Nechci býti dlužnu,

Není této pomoci mně třeba,

Oučinností jsem i vstavu dobyt chleba.

Dovolte mi, smím-li přednest slovo,

Byloby to arci novo,

Aby sprosták, pravý neumělec

Uděloval doktorovi rady;

Upřímně já smejšlím, jsem však smělec,

Odpusťte mi, způsobím-li vady.“ –

Dí druh: „Dnes jsem hotov k poslouchání,

Přednes, co chceš, ale bez tlachání.“

Soudruh dí dál: „Já vás dlouho znám,

Matka vaše byla pouhá Češka,

Kdo byl otec, nemůže to sama vám

Zjevit, však se povedla ta směška.

Jevíte vy převýbornou hlavu,

Sídlí ve vás znamenitý duch;

Nové vzhledy vy jste tvořit v stavu,

Svitem zvýborniti mnohý světa kruh.

U Čechů a Němců jste již hádek zdrojem,

Každý si vás svojí; kdo z nich vznikne bojem?

Matka ví jen, že byl otec cizinec;

Uvádí Čech, že vás vyved Bohdanec:

Němec dí, že ve Výmarsku přátelé

Vaše sídlí; jest to předce zatmělé.

V matce měla vězet částka démonky,

Konávala časem temné pobonky.

Byla z rodu Zita čaroděje,

Znalá v umění tom; vás ved v mládí skřítek,

V lesích jednou do skorně vám zapad kvítek

Svatojanský, znal jste pokladů hned skreje,

V Podmokle jste vyzdvih půlku skladu,

Částku zlata také v Nížohradu,

Byl jste hnedky do Prahy dán na študie,

Pohltil jste vy tam mnohé materie.

V jednání jste byl předc tuze lehek,

Toulal jste se po Německu co pták řehek,

Prolez jste tam mnohé university,

K oslavě jste jevil všude pocity,

Pro ni jste se v snahách mohl strhat,

V umění jste vyniknout chtěl nad všecky,

U potomstva skvít se vědecky,

Znal jste z chlouby jměním také mrhat.

Vás pak žízeň po cti neobmezená

Pudí, mysl vaše nespokojená

Zavrhuje přírodniny poklady,

Stíhá netvory a cetky,

Uvrhne vás v ďasů pletky;

Nezavrhujte mé porady:

Ve přírodě máte k slávě silnic dost,

Přivádí tam ctnota, umělost.

Lékařem jste, v stavu tom lze čnít,

Přistoupíte k loži churavcovu,

Jako spáse vašemu se koří slovu,

Smrti hledíte ho ždít,

Hrozíte jí láhvičičkou s kapkami,

Ta ví, že jsou vaše hrozby nemamy;

Zdráv jest, jmě se vaše slaví,

Rozhlašuje se, kde k dostání jest zdraví.

Vy jste také lučbář; vzácné umění

Jest to, zabírat se do přírody,

Z ní tu vyváděti tajné zjevení,

Kterak působí tak živlů chody,

Nahlížíte do stvoření nejhlouběji;

Určit jest vám možné mnohé nejjistěji,

Nacházíme posud samou skrytost,

Osvítit ji, jaká znamenitost!

Neb-li vyniknouti chcete mluvou valní,

Buďto v sněmích aneb v zástupnictví?

Není slovútnějšího nic nad řečnictví,

To vše s sebou béře jako ručej skalní,

Soupeřovu mysl chladí, naráží,

Podmaní vše, kam se odváží;

Zástupcům se vyhýbáme z uctivosti,

By jsme ušli jejich výmluvnosti.

Cítíte-li pudu, drzé vzdory tropit,

Hleďte vojenského praporu se chopit;

Vy jste lučbář, našel byste vynálezy

K rozmnožení smrti; toby vás víc zdvihlo,

Vítězství by se vám samo líhlo,

Pověst o vás hučelaby jako jezy,

Po úmrtí strašilo by na bojišti

Vaše jméno, čnilbyste též v spáleništi.

Jiní muži přišli do pověsti,

Opustili žití prostopášné,

Znali krotit pobouřené vášně,

Do sudu i s velkomyslností vlezti:

Podnes v slávě žije Diogenes.

Rozhlášen též budeš, život svůj tak přenes,

Nad mnohého dojdeš zbožnění,

Netřeba tu velikého umění.

Chcete-li výš vystoupiti v pověsti,

Vyberte smrt, co si Indianky volí,

Lehce jest ji pro pravotu nalezti,

Najde mnohý ji, co pro ni neplápolí;

K takým druhům smrti jsoutě mnohé látky,

Žijí v sochách, v mědi, nijak bez památky,

Žijí v ústech u potomstva,

Lichým krutcům pronáší se pomsta.

Nepostačí-li vám toto k slávě pole,

Jaká vynikavost ve spisovatelství!

Jaká čilost, tvárnost, jaké velitelství!

Šťastný, kdo se někde najde u vrchole!

Jaká radost věčné slávy čekanství,

Jaké ve vědách se vine prostranství!

Dosti na tom ve svých látkách uvest vědy

V spisy; k oslavení prospějí ty zhledy.

Jestli nepostačí k slávě vám ten svět,

Možná jest si výtečnější tvořit;

Uchylte se k poesii, ta jest květ

Vzniku světa, ta zná hnusnost bořit,

Žije v netvořích a v obraznosti,

Vyvádívá křepké větrnosti;

Lučba vodí s sebou mysl trudnou,

Ona usadí vás v nivu cudnou.

Není těžko čnít v ní, držte na nadutost

U té výšce, byste si sám nerozuměl,

Aby čtenář na výjevy čuměl;

Svět to držet bude za nadchnutost,

Následovat budou komentary,

Do oblak ty vznesou strastné čmáry;

Ať si nejsou vstavu smysl pochopit,

Jen když bude možná trud svůj utopit.

Vy jste plápolavý oheň, velevtip,

Vaše žízeň po činnosti skutečnění

Potřebuje téhož čnění,

Upadne sic do nemálo chyb,

Spolehne se na skyt výtečnosti:

Nespusťte se přes pomezí skutečnosti,

Sice v moře nesmyslnosti vás vrhne,

Vaše vlohy do zničení strhne.

Držte se věd, tam jest pravota,

Nehloubejte v skrytost tajemství,

Všecko v světě má své hájemství,

Ježto nevyléčí žádná lopota.

Proč jest zvíře blahé, proč si ptáče

Bodře pěje, volně lítá, skáče,

Do nepatřícího nedloubá,

Místo téhož s soudružkou svou hrá.

Ony zdroje dosti nabažiti mohou

Touhu po cti; však vy povýšenou vlohou

Dychtíte jen po umění temném,

Najdete se v sídle nepříjemném;

S duchy vejít v spolek, jaká pošetilost!

Mníte, že snad poskytnou vám podstatu?

Podstrčí vám klamy, přeludy a vilost;

Špatnou utržíte odplatu.

Člověk sotva na uzdě své vášně drží,

Tovaryš běs na poklesky jeho čumí,

Do nich přivesti ho umí,

A tak zajde vlastní strží.

Vězte, Frode a ten Babyloňák

Jedna osoba jsou – totiž pekla luňák;

Ten vás chyceného má již v pasti,

Jednou nohou vězíte již ve propasti.“

Vykřik doktor: „O ty ničemníku,

Pobunkáři, darmotlachu!

S pověrami šantročníku!

Jak tak můžeš o šlechetném Vlachu

Smejšlet, roztrušovat báchory?

Odvolej to, já ti pravím,

Neujdeš sic odtud s hřbetem zdravým,

Aneb z tebe ztropím cancory!“

„Zpovolna jen,“ odpoví druh, „dám vám skélko,

Ukazuje všecko v pravé povaze;

Tímto zmizí mnohé vychválené velko,

Vyjeví se často v hnusném obraze.

Víte, smyslové nás často klamou,

Vidíváme povrchnost jen samou;

Ono také do vnitřnosti zhlíží,

K pravdě se tak náš vzhled blíží.

Ty dni v Praze ved se průvod pohřební,

Zesnul lichvář proslulý tam Domarád,

Konali se obřadové velební,

Bylo při všem velkou pompu znát;

Všecko se tam v lesku skvělo,

Na sta vozů mrtvol provázelo:

Ejhle, vyndal jsem to strastné sklo,

Jaký úžas, co se všecko oka tklo!

Jaký chumel, jaké bylo vidět chvění!

Na tisíce ďasů provázejících,

Mrtvolu tu obskakujících,

Za ní trudná duše ve kvílení

Zdlouha kráčí, ruce lomí;

Měla mnoho na svědomí,

Pozdě dlí tak ve vzdychání,

Slyší ve okolí proklínání.

Přátelé ctní, zahalení v smutku,

Skormouceni být se zdáli,

Znavše nebožtíka lupy, lichost skutku,

Po oučastenství jich pláli,

Pravíce: „„Znal notně lamonit,

Snášel pro nás, co moh’ uronit,

Peklu se tak dosti nadružil,

Pro dědice lakvil a nic neužil.““

To jsem všecko tímto skélkem zhled,

Vám je dávám pouze pro výstrahu,

Byste šťastně ušel tomu vrahu,

K pravdě čisté navrátil se zpět.

Šťastný jest, kdo žije s oným v sporu;

Nedávejte se s ním do hovoru!“ –

Faust sklo přijal v pouzdru, mozek se mu hatil,

Zatím poustevník se odtud ztratil.

Faust se k tvrzi vrací, zahlíd svého škůdce,

Ten si kráčí s svými dámami co vůdce;

Onen vyndal skélko, viděl malé růžky,

Koňské nohy, tak jak značí pekla bůžky.

Z těch dám jedna čněla druhdy v Babyloně,

Druhá vynikala v Lisaboně,

Do nich ale duchové zlí vlezli,

Aby Fausta do propasti svezli.

Doktor vyhnul se jim, druh ho dohonil,

S družemi se jemu poklonil;

Onen pravil: „Odtáhni pryč, satane,

I vy stvůry nalhané!“

Druh dí: „Věru, toby bylo zkrátka,

Důležitější jest, než mníš, naše látka;

Dluhy nedají se odbyt slovy:

Budeš mne prost, vyplať založené kovy.“

Na to Faustus odpověděl: „Dluh jest dluh,

Upsání zní, jak víš, na nálezy,

Pozůstanem tedy v této mezi,

Jinak neváže mě tento kruh.

Kámen mudrců mě nemine,

Nebude to nalezení jediné;

Čekej, a tak zaplatím ti lehce:

Ať soud vede, čekati kdo nechce.“

Dí druh: „Kámen mudrců jest pošetilost,

Nemění se živel v jinou potatilost;

V dlužném listu nezní ono obmezení,

A tak žádat mohu i hned zapravení.

Chceš to nechat na soud přijít k svému klesu?

Postoupím dluh lichevníku Mošelesu,

Radost jeho jestiť zkazit dlužníka,

Naučíš se znáti toho čudíka.

Tento zhoupne pána ze Šárky,

Že mu neostanou ani oharky,

Z oslavy on nepodrží ani zlomky,

Pomáhával jsem mu nevědomky

V lučbě, podstrčil i skvělé věci;

Přestane to, a tak alchemista přední

Bude zase kadout všední,

Bude muset bídně život vléci.“

Odpoví Faust: „Podivný to bude pád,

Vím, že tebe přijme mnohý advokát,

S důvěrou tvou se i bude honosit;

Však se předce nedám pokosit,

Hájit se chci první úmluvou,

Dlužným býti jestiť věcí ctnou,

A tak přijde člověk do pověsti,

Když se počne rozepře s ním vesti.“

Na to odpověděl pekla bydlitel:

„Abys věděl, že jsem mířitel,

Nechci s tebou jednat nepřátelsky,

Ale pouze věřitelsky;

Umiřme se, smaži všecken dluh.

Po bohatství, po kouzlech tvůj chýlil duch,

Dle své potřeby máš toho užit,

Chceš-li se k nám myslí družit.

Aniž neznáš mocnost čaroděje:

Ozbrojený jest on vždycky třeskem,

Požehnaný jest ten, komu přeje,

Mstu-li v prsou nese, malým vřeskem

Zničí svého nepřítele,

Obrátí ho v kozla aneb v tele;

Přitáhnout zná k místu krupobití,

Zaklínává, když chce, hromobití.

Pověst slovútná zní o Merlinu,

Podnes na poradu chodí k jeho stínu;

Sláva roznáší se o Zitovi,

Jak král Václav sypal jemu kovy,

A jak ve cti chovaný byl u dvora,

Kterak polknul jednou Bavora,

A jak vyplil pouze jeho škorně –

Jaká výše, žíti divotvorně!

Stav si představuješ nízkých čarodějek,

Co tam v umění tom hudlaří,

Drží mnoho na příspějek,

Když se jim co v mléku, másle podaří.

Ty bys moh’ být v nauce té náčelník,

Moh’ bys, jako známý výborník,

S jiným uměním to spojit,

V oslavě se nad ostatní brojit.

Mocnosti též neznáš nijak zlata,

Sama pýcha se i před ním kloní,

Provinění se ním leckdys cloní,

Ba i čistá sličnost bývává jim jata;

Otevřeny bývají mu paláce,

V rozkoši žít může bez práce:

Ve zlatě jest všecka mocnost, vnada slita,

Ba i výsost, krása pospolitá.“

Dí Faust: „To se arci hezky hude,

Jaký následek však z toho bude?

Chcete připravit nás do vašeho bytu,

Co pak z toho máte, k jakému to skytu

Poslouží vám, když nás zavedete?

A kde zlata dosti k tomu naberete?

Jak vás může těšit, jiné do neštěstí

Uváděti? Citnost nad tím třeští!“

Dí druh: „Stranu toho vy jste na omylu,

Mníte, že byt náš jest slují krokodilů;

To tak roztrušují předsudky a neum;

Není k zavržení naše elizeum.

Byl tam Ulys, byl tam Eneáš,

Vyhlíží tak, jak to Homer, Virgil věští;

Předce vnadnější jest, než ten obyt váš,

My ho neklademe za neštěstí.

U nás volnost zcela panuje,

Co se komu líbí, brániti se nedá,

Mnohý nad příchozím se tu raduje,

Že se nenadále zde s ním shledá.

Uvidíš tam někdy divné stíny:

Z mnohých ústavů ctných náčelníky,

Mnohé skvělé reky, dvořeníny,

Mnohé rozhlášené výborníky.

Radost jestiť s nimi zacházet;

Mnohý vyvolil si u nás byt,

By moh’ děvu svou tam provázet,

Slíbil jí to druhdy jeho cit;

Jsou tam krásy, tak jak byly živé,

Jen že vypadají všecky sivé;

Mnohá se svým mílkem se tam hašteří,

Mnohá jako na světě se kadeří.

Na víc místech u nás máme divadlo,

Nehraje se, jak by napadlo

Básníkovi; představujem pravé děje.

Mnohý slavil slavné skutky předa,

Nachází se, že jen byly leda,

A tak při tom mnohý křeje;

Povstává tam něco smíchu,

Mnoho klení pro ztracenou pýchu.

Časem opakují se zde celé bitvy,

Jak se někdy u vás kruté dály,

Letopisci znamenají rvaček pitvy,

Boje by se i vám opravdové zdály.

Zřít jest rozvzteklené jednatele,

Každý potýká tam chrabře, směle,

Nebo ví, že neztrátí tam živobytí,

Jedná se to bez krveprolití.

Naše sídlo jest předc obyt radovánek!

Znát se musím, že se vedlé nás sic stánek

Vězňů nalezá, kam nedosáhá svit,

A tak domnívá se o nás sprostý lid,

Že my zakusujem také této ztráty;

On se mejlí; tam jen pravdy Herostraty

Najdeš, Ixiony, Tantalusy;

Neboj se nic, neprovádíš také kusy.

Po bytu pláš našinského nepřítele;

Věziž! přemnohý si pro něj dlouho stele,

K posledku mu předce sklapne;

Přichází tam, kdo jest vyvolenec,

Nepřijdeš tam, neb jsi nemodlenec;

Posléz naše místo tě předc lapne,

Neb vás neobyčejné tak hlavy

Potřebujem pro zábavy.

Tebe budou všickni druzi vítat,

Brzo se k nám donese tvůj vznik,

Veliké ty muže budeš u nás čítat;

Žádný od nás nechce, kdo tam jednou zvyk.

Ty by jsi se pro hořejšek nehodil,

Třeštil bys tam, co my bys tam pochodil;

Není moudře pro chvějící nejistotu

Na světě zde zakusovat psotu.

Na tě čekají zde v světě rozkoše;

Žádný kníže neved půvabné tak žití,

Co se tobě chystá; peněz na koše

Máš mít, a též všeho, co se v světě třpytí;

Žíti ty zde budeš v nádheře,

Udoláš zde všecky soupeře,

Bude tebe vnadit světa krásy květ:

Budu tobě sloužit čtyrmecítma let.

Zlata máme dost, jest v této země středu,

Máme k němu prokopáno průchodiště,

Kdykoliv jest třeba, já tam sjedu,

Plíšky z něho dělá naše stanoviště.

Kdybych já byl na tvém místě,

A směl mezi vámi jako člověk dlít,

Jinak bych já věděl stav svůj použit,

Čněl bych u vás brzo jistě.

Přitom stále toužíš po znalosti

Prvků, té jen získáš v naší společnosti.

Vy civíte na vše jako zvířata,

Marné tropíte si hejblata,

Nezískáte také hloubí poznání;

Znáte pouze věcí povrchnost,

Mníte, jaká to jest umělost!

Tupost smyslů vám v tom zaclání.

Tázal jsi se, co my z toho máme,

Když vás k sobě vyzískáme?

Víš, že každý rád svou říši množí,

Přitom velevtip jsi, pročež vzácné zboží;

Tak ho jiným nepřejeme,

V cviku nauky té ostat chceme,

Cvičíme se vždy v své síle,

A tak neznáme my dlouhé chvíle.“

Doktor uprch mezi touto řečí,

Škůdce za ním volá: „Na rozmyšlenou

Tři dni, sice přijdu na rozloučenou,

Pak tě potká nebezpečí,

Budeš okolnosti této litovat;

Bloud by prospěchem tím jenom opovrh;

Postůj! budem dále rokovat.“ –

Faust si z této řeči posměch strh.

Faust se vrací v svou tvrz, prohlíží vše skélkem,

V úžasu dlel nad soudruhy velkém,

Patřil tu v nich pochlebníky, fatkáře,

Lstivé hráče, hnusné motláře,

Na kteréby on byl hrady sázel.

U děv žádné lásky nenacházel;

Těchka čistě čněla jako dennice,

K němu milostí plá tato krásnice.

Rozešli se hosté; Faust se do pustiny

Zabral, hledal samotiny,

Vede nářek: „Kámen mudrců jest klam;

Proto jsem byl tolika let cvičen,

Bych byl posléz na mizinu zničen?

Zabírám se tudy, nevím kam;

Co ti řeknou vysmívaví soci,

Když se doví, že jest po tvé moci?“

Vypad posléz na vzdálený byt,

V pustotině sídlil mravopravec;

Důvěřil se, že zde shledá skyt,

Žádal rady, jevil, jak mu z pekla dravec

Skrz všechen čas kuje ouklady,

Jaké slibuje mu poklady.

Tento všecko povážlivě slyšel,

Až pak posléz s radou takto vyšel:

„Jest to kasus neobyčejný a divný,

Nepřišel mi k pojednání; skyt ti z knih

Zjevím, může ti být splyvný,

Buď však při všem tich.

Marnotratník Roháč zapsaný byl ďasu,

Za to on mu musel zlato sypat;

Onen polepšil se v pravém času,

A tak zcela jemu z moci vypad.

Ďábla podvest veliká jest zásluha,

Což jest jiného, než pekla kaluha?

Jemu, pohanům též, slovo splnit

Není třeba, mysl nad nimi se vlnit

Musí, když co máme jednat s nimi;

Mimo podstatu nám podstrkují dýmy;

Zaslušno jest klamy stejnou mincí splácet,

Nejsou vševědoucí, lehce smlouvu skácet.

Šťastný muži! jaká se ti příležitost

Namítá zde k lesknoucímu podniknutí!

Jaké oslavené vyvinutí,

Jaká čeká na tě znamenitost!

Jistě peklo za mnoho tě cení,

Že ti tolik sypati chce jmění;

Pomocí tou získáš nově nálezy –

Co vše konat se dá s penězi!

Nemni, žebys upad do nějakých chyb;

Všecko zmůžeš, neb jsi velevtip,

Těm se všecko, nechť co počnou, musí dařit;

Při tom jest čin tento hrdinný,

Žádný jiný, jen ty jediný

Jsi ho vyvest v stavu; nechtěj dobu mařit,

Skvít se budeš v jasných mužů čele,

Do oblak tě vnese kutění to smělé.

Přijde věštec, bude zpívat vůkol:

„„Zvěstuji vám hrozenácký úkol

Fausta, ohromného učence,

Kterak podved pekelného hubence!

Zapsal se mu, měl vše zplatit duší,

Ďas mu za to stříbro, zlato rosil,

Po městech ho ve povětří nosil:

Pak mu doktor vyklouz, tak jak sluší.““

Budeš reprezentant svého věku,

Na tebe svou všecku slávu vnese;

To ti radím, nevol pouze léku,

Míň se cení, na zlato se všecko třese.

Nevím, že tak štědře s tebou jedná peklo,

Jistě tvých vloh nemálo se leklo.

Prchá doba, nevrátí se – věď!

A tak přízně času použiti hleď.

Za poradu dáš mi tu tvou hroudu,

Ze zbytků svých v příští něco poskytneš.

Kráčej, synu, šťastně, na obih se těš.“ –

Mluva padla do chytného troudu,

Schvaluje ji nutná filosofie,

Leckdy mámívá se tato učitelka,

Posuzuje bytost povrchně a změlka,

Ukládává pouhé páry naděje.

Faustova se mysl při tom plamení,

Přijímá tu radu v nadšení,

Vidí k slávě otevřená vrata,

Vidí k příštím směrům sklady zlata,

Cítí vábnost, kouzla moci tropit,

Přislibuje oučele se toho chopit,

Ujišťuje všecko počestnému rádci,

Obdivuje porady té láci. –

V slíbený čas zloboh plný oulisnosti

Přišedv pravil: „Z dvou si jedno vol:

Zlato neb lék, obé jest co skvostný dol,

Jedno nebo druhé vede k slovútnosti;

Zlata máš mít, pro sebe co potřebovat

Budeš, přitom budu posluhovat

Čtyrmecítma let ti, přidám kouzel knížku,

Jakouž získáš nadvětrnou výšku.“

Vyvolil kov; rarach předložil mu list

Smlouvy k podepsání, by byl každý jist.

Faust ho přečet, s podpisem svým váhal,

Soudruh ruku jeho k tomu tahal;

Posléz podznačil ho krví vlastní.

Chechtali se duchové tu strastní,

Že tak znali věštbu zhoubnou zmařit,

Že se mu víc nemá záměr zdařit.

Faust dí k sobě: „Los jest vrhnut, smělou drahu

Nastupuji, rádbych tu svou úlohu

Se ctí skončil, nazpět nemohu,

Ve vědách předc neopustím snahu;

Jedno mě jen ve svědomí mele:

Přímé bylo vždy mé živobytí celé,

A teď nemám slova držet ďasu?

Co mám dělat, rozhodnout to nechám času.

V bojích přemnoho se drží na ouskoky,

Jsoutě s obojích stran dovolené,

A tak svět mé nepohaní kroky,

Neb běs věčně na lid žene,

Ať se na osidlo vlastní chytí –

Kdožby slova držeti chtěl zákeřníku!

Neřestné předc nesmí být mé žití,

Nevyklouz bych tomu oukladníku.

Co jim o zlato jest, co mi dají!

Loupežně ho vůkol nahrabají.

Ano, moudrý rádce, máš mít zlata hroudu.

Počnu jednat, bozi nemilují loudu,

Skélko odbeř se pryč, mně bys překáželo!“ –

Zahodil to kouzlo, s osudem tak spiaté,

Na rozcestí ono odletělo –

Snad se bez něj předce rozum zmate? –