ZPĚV DRUHÝ.

O půl noci, kdyžto sovy

zamračené vyvyskují,

procitl ze mdlob mezi rovy,

které hrůzy obkličují,

Králík a se třesa

běžel jak duch z lesa

pomatenec domů,

v srdci radost nesa,

že msty ušel hromů.

Přišel domů, jaká rána!

Duše med a hlavy hrdost

jako oškubaná vrána,

co se na ni ssula tvrdost,

leží bez vší síly;

ach! tu hořem žíly

trhají se otci,

že se nevtřel k cíli

záštím divé moci.

Co si počít? Milostenka

mře a pomoci tu žádné.

„Má jsi měla býti ženka,

milá dceř! a štěstí zrádné

kolo otočilo,

v jedu namočilo

naši pernou slávu,

had i přeskočilo

k hanebnému právu.

Co mi nyní do tě, světe?

Co mi do vás, tupé Čechy?

Já bych, když čest vrahům kvete,

měl žít otrok pro posměchy?

Což mi do života,

otroctví-li psota

spíná smělé duchy,

bohy týrá slota

jako neposluchy.

Vykroč, kráso, ze žaláře!

Pni se k nebi, duchu smělý,

umři Kato u oltáře

slávy slávy ctitel vřelý!“ –

Mířil a se lekal,

spěchal a zas čekal,

Bůh-li nepřispěje,

u oltáře klekal,

pnul meč bez naděje.

– Tak se Peregrinus shoupal

chtěje dojít božské slávy.

Napřed s křesťany se koupal,

pak se s mudrlanty právy

chlubě člověčenství

prošel příkořenství

rozdílného druhu,

jak šat náboženství

měnil, šlo-li k tuhu.

Posměch světa veškerého

toužil po nezvadlém božství;

aby divem výtečného

skutku zas si získal množství,

troubil, že se spálí.

,Ha! trn luzu šálí!‘

mudřec zběhlý pravil;

,když ho pravda kálí,

mudrák boha slavil.‘

Hodina cti vnadné padla,

chlubná hranice věž stála,

v mudráku chuť k božství vadla,

ač zběř jeho frašku hrála,

jak dnes mudřec shoří.

Ach, trn divy tvoří,

bůh-li předc ho spasí?

Darmo mozek moří,

že kdo oheň hasí;

blázen mře. – Zde v těsnu kráčí

Hrubec, vida boha v zmatku,

meč mu z ruky mluvě páčí:

„„Na svou zapomenuv matku

ty bys, vlasti hrade,

jako thoř se krade,

s rozkošného světa

ušel v síle mladé

trn co višně kveta?

Žij a vyhub protivníky!

Toť tvé výtečnosti sluší.

Já se s všemi učedlníky

tobě světím s tělem, s duší.

Ha! mé tvrdé rámě

srazí krk ctné dámě

a se v bouře běhu

na vítězném prámě

šťastně dotře k břehu.““

„Kdes kdo cti a řádu troupe?

Ať tě zkolím v zůřivosti!

O můj Hrubče! o ty sloupe

rozražené tintěrnosti!

Mám-li, draku, tebe,

zas se zastkví nebe

nerozumu otci!“

Řekl a zvýšil sebe

Králík ve své moci.

Teď se valné rokování

počínalo mezi bohy:

„„Jakého tu strachování?

Já jim křikem srazím rohy;

a ty, sklade medu,

naber z pekla jedu,

mistře ouskočnosti!

Když já bitvy vedu,

pohlaď nevinnosti!

Ta ti s chutí srdce svěří,

pochlebníka poceluje;

tuť má kuše vrahy změří,

jak je s hlukem zatracuje.

Milosti tu žádné

duši ctné a řádné,

zahyň duchů množství,

jen když samo vládne

naše temné božství.““

Pravil Hrubec. Král zas: „Letím

k nebi na perutech slávy

a své vyvolence světím

k božským činům jako pávy,

jako hvězdy stkvělé,

aby letem směle

zahanbili žence

krásy osamělé

a si rvali věnce.

Kde jste, květe národnosti?

K mým se nohoum ponížujte,

skály hrdé výtečnosti,

ku podivu v větru stůjte,

zakrývejte tváře,

aby božské záře

divotvorných stkvění

nečtli ze žaláře

svého ponížení.

Já bůh! Což mi do Horáce,

což mi, bratří, do Homera?

Má jen kostrbatá práce

tmavého se drží pera;

ta se v dýmu točí,

mudřec-li ji zočí,

nesrozumí věru!

Ať se jak chce bočí

zbožněnému peru.

Tak vy, hrdinové vlasti,

prozpěvujte libozvuky!

Bez lítosti do propasti

hanby sražte nedouky!

Z nás-li lev jen vrčí,

tiť se strachy krčí

a i s chutí líry

bohyně své strčí

k chrámu nové víry.

Tak nám zroste odvážností

sláva po veškeré věky,

vnuci vzhlédnou s pobožností

na nás nezmožené reky,

na nás necti skály,

jak jsme hrubé svály

na bázlivce metli

a se v koutě smáli,

že jsme moudrost zpletli.

Srdce mé se šíří božstvím,

duch pne k nebi slávou mladou,

protivníkůť hrdých množství

k nohoum mým již kořist kladou,

již mi chrámy staví,

věčnost boha slaví,

kdo se králi rovná?

Hle! mne zblahoslaví,

bratře, práce skrovná!

Čest-li vlasti chlubná kvete,

slunce rozumnosti svítí?

Což mi po tom, marný světe,

jen když srdce rozkoš cítí,

že jsem potřel skály,

které v pevně stály,

že jsem zmařil květy,

jenž se vlídně smály

na blažené světy.“

Takto Králík v budoucnosti

divotvorné hledě klíny

vytvořoval blaženosti

v mozku vřelém krásné stíny,

všecky předběhl věky,

přemohl květné Řeky,

Angličany hrdé,

nezkrocené vzteky

vštípil vlády tvrdé.

Nyní žezlem ocelovým

řídě jak rtuť vrtké duchy,

okem koval Satanovým

nepodárné neposluchy.

Řetěz, kat a střely

smělce na prach třely,

pán a jedna víra

byli ploditeli

poslušnosti míra.

V blesku slávy nezmoženec,

jako v širém moři plyna,

na hlavu si staví věnec

na otroky slepé kyna;

ti své tváře kloní,

divy světem zvoní

o zvětřeném pánu.

„Ach! jest,“ křičí, „po ní!“

patře na svou vránu.

Ihned slunce slávy hasne,

růže pocty oprchují;

„Ach žel! zhaslo světlo jasné!“

oba s pláčem vykřikují.

„Ha! co zrádné nebe,

kráso světa, tebe

střelo jako trávu?

Ach žel! ach žel, nebe,

že jsem ztratil slávu!“

A tu Králík vážně hleděl

vůkol mrtvé milostenky,

by co na divadle seděl

se slušností u milenky.

Tu si skrýval tváře,

že cti zašla záře,

hořem divy kutil,

jako do žaláře

slzy na svět nutil.

„Ach žel, po milence upím!

Kam se božská krása děla?

Ukázal jsem lidem tupým

krásu rozkošného těla.

Ach žel! Kde jste hromy?

Vražte v způrců domy

ku pomoci Řeků

s svými písně zlomy

bouřícímu jeku!

Co to? Abych svůj pláč bolný

vylil v lidohubné hněvy,

nepřichází Polan volný

s nebeskými Řeků zpěvy?

Ach! což Angličané

v bídě svrchované

opustili soka?

Ach žel! nevykane

slza s mého oka.

Rád bych plakal, rád i zpíval

hromovládnou líbezností,

by se Dobrovský i díval

s závistivou žehravostí.

Ach! nic na plat chtění

v ledném rozhorlení,

ach, Řek ve své moci

k mému oslavení

nejde ku pomoci!

Co svět pomlouvačný řekne,

že má lýra nevyletí?

Sok mne nelítostně sekne,

Pindar budu posměch dětí.

Milek umřel otci,

a ten nemá v moci

ani slzy jedné!

O mři, duše noci!

Pukni, srdce ledné!“

Suché oči utíraje

vytvořuje bolest smutku –

– Jináč Garyk vykládaje

vášně živé duše v skutku,

jako přirozenost

srdce obnaženost

znáčům rozvinuje;

jímť se plazí lenost,

žehravost smrt kuje.

Bez mluvení dobré matky

obrazuje uleknutí:

dítě padá s okna, zmatky

všecky, lek a přimraznutí

s divých očí hledí;

znáči rozkoš jedí

z ducha tvořícího;

vždyť se radost cedí

s oka plačícího. –

„„Dosti, bratře, naříkání!““

Hrubec s outrpností praví.

„„Němá bolest milování

prudkost nad Homera slaví.

Bůh’s a budeš bohem,

po odporu mnohém

před tvou božskou tíží,

co tě tepal rohem

moudrosti, se sníží.

Nelkej! Již dnes přestat sluší

nářku, neb se divy rodí.

Já jsem s tělem tvůj i s duší,

vzhlédni, má co láska zplodí!

Slovo-li jen pravím,

všech tě trampot zbavím,

znej mé sílu moci,

já tě zblahoslavím,

vrátiv dceru otci!

Řeknu vstaň! a dcera vstane

se vší herkyň příjemností.

Říkej, divotvorný pane,

s čarodejnou obratností:

,Vdám tě, milá dcero!‘““

O, čí božské pero

divů prudkost zjeví?

»Otče můj!« „Má dcero!“

Cit co říci neví.

Otec k nebi poskakuje,

jak muž líbá dítě sladké.

Ta zas otce pamatuje

v řeči jak led mdlé a hladké.

By dal chtivé žence

věčné slávy žence,

otec s milkem letí

mezi oslavence,

mezi krásu dětí.

Zlaté jitro osvítilo

zemi zvučnou okem Páně,

ze snů svodných vyrodilo

hejna milostníků k bráně.

Tiť se ve své slávě

jak páv hrdý právě

stojíc o milenku

na hebounké trávě

posadili venku.

S vrchu prohlížejí krásy

rozložené k vybírání.

„Vyber,“ dí král, „perlu řásy,

holubinko, k milování!

O mé slávy záře!

S chutí u oltáře

božství tvého padá,

tebou jasníc tváře

všecka krása mladá.“

– Jak se na lesknoucím trůně

v nepřehlídné rozvaliny

sladké pochlebenství vůně

políkaje, na hrdiny

valné Xerxes dívá,

pejcha hymny zpívá:

,Ty jsi bohem, pane!‘

srdce plesem splývá

v slávě svrchované;

patře jako na mravence

na všech končin světa krásu,

okem pudí slávy žence,

svobody by spiali řásu;

s vytržením hledě,

slzy přes moc cedě

jeví napřed světu,

pán že v božství sedě

zvadne mužem v květu: –

tak i Králík s potěšením

nevypravným na své žáky

dívaje se okouzlením

chvály krmí škodné ptáky,

v srdci božství cítě

líbá milé dítě,

duši krásnou těší,

že jí slunce svítí,

zblaží muž a Češí.

»Otče! chci jen Jaroslava.

Ten-li za ženu mne zvolí,

vlády’s nezkrocené hlava,

tvá moc svět co kroupy strolí.«

„Dcero ušlechtilá!

K tvému moudrost milá,

třená jemnost sluchu

i cit i chuť čilá

neskloní se duchu.“

»Ach, můj otče, outlé dcery

srdce pukne zavržené!

Jsi-li zbožněnými pery

hněv, cit lásky rozvětřené,

byť jsi rozbil hlavu,

vymalovat v stavu?

Nechci hrubých hejsků

z dychtivého davu

jako slídných pejsků.«

„Ztiš své, dcero, hoře černé!

Tvou-li krásu jeden zradí,

než se nadáš, srdce věrné

outlý cit tvé bídy sladí.

Hoch tě k srdci svému

jak květ nevinnému

vnadnou milostenku

na vzdor světu všemu

stiskne jako ženku.

Zde jest. Naší slávy květe!

Proude milé srdečnosti!

Tobě Melpomene splete

věnec věčné spanilosti,

jest-li na divadlo,

které prozou zvadlo,

vstoupíš s krásnou ženkou,

věkům za zrcadlo

budeš s milostenkou!“

Mládenec se rdí a kloní,

mizí nepromluvě slova.

„Hrom tě!“ libozvučně zvoní

hlásek, jako vejská sova.

„Tak-li s králem hráti?

Srdcí hrubých vzdáti

nechcete-li žence?

Ha! hrom bude práti

na vás odtržence!

Kyž! – o kde jste pomocníci

mého umu setřeného,

abych jako láterníci

hřímal vzteky srdce mdlého?

Umru – v peklo letím –

satanům vás světím –

Mluv, o řečný Řeku!

ať s svým předsevzetím

ku konci se vleku!“

– Filoklet tak v skutečnosti

pláčem hřměl, až bledly skály,

červ se kroutě v zmatenosti

prosil, aby nebes svály

země rozvaliny

zbili za nevinny

muže trpícího,

žehral na hrdiny

vojska plavícího.

Bolest rostla, živly křiky,

naděje své tváře skryla,

s užasnutím na povyky

hledíc zvěř i slzy lila.

V tom se Pyrhus blížil,

ač svou tváří ztížil

lítost muže mdlého,

draky vzteku zklížil

zbiv troud hoře všeho. –

Řek mu nešel ku pomoci,

tím víc dcera dorážela,

domlouvajíc zlému otci

jak rek, co jen hrdla měla:

»Proč mne’s, otče, splodil?

Abys světem vodil

vránu ku podivu?

Že mnou o zem hodil

švihák, není divu.

Jestli, kostrbáči, na tě

patřím, ošklivostí blednu.

Byť’s mne můru zakryl v zlatě

ryzím od hlavy až ke dnu,

ach! kdo na potvoru

z rozkošného zboru

bez šklebení vzhlédne?

Podobámť se moru

v noci jako ve dne.

Tvá to, plaziteli, vina,

že jsem bídná starou pannou!

Ani nádenníček syna

nechce nakaziti hanou;

mé předc srdce hoří,

proč tvá hlava tvoří

samé nemotory

a jen šalbou moří

ušlechtilé zbory?

Dej mi muže, neb tě strolím!«

A tu dcera na plecháče

nešaškujíc s stínem holým

jako fena lítá skáče.

Tenť se strachem krčí,

jak pes stranou vrčí,

napřed milka hladí.

V boj se Hrubec strčí,

vztek i bitvy chladí.

„„Pokoj! Dám ti muže!““ křičí,

dcerka ihned odskakuje,

»Kde jest?« ještěřice syčí,

Hrubce s chutí hubičkuje;

»O má hubko hladká!

Za tvá slova sladká

tebe k nebi vnesu!

Hleďte, dívka hladká

předc se dotře plesu!«

Otec oddychaje sobě

s hrůzou na milenku zhlíží:

„Nezjedná-li muže tobě,

strach mi v žilách krev i zklíží.“

„„Dobré mysli buďte,

záští z srdcí puďte!

Když vám milovníka

zjevím,““ dí rek, „„suďte,

co jsem za Bruncvíka.““

– Tak se šejdíř po lešení

procházeje točí směšně,

očma jako u vidění

kroutě, houká chválu spěšně,

které světem dobyl,

jaké divy zrobil

božskou učeností,

nedouky pobil

hromnou schytralostí.

,Přes mne není; mrtvé z hrobu

mžikem volám do života,

vím, co v moři v tu se dobu,

jaká v slunci ková slota.

Jen mně všecky žíly,

krásu, med a síly

jeví přirozenost,

bych se dotřel k cíli,

klaní nestvořenost.‘

Praviv fousy sobě hladí,

schránku tajnou otvíraje

se co s čertem temně vadí.

Ach! tu hádek vybíhaje

o ruku se točí,

na lid stříká s očí

plamen žravých hněvů. –

Tak se Hrubec bočí,

duše chlubných zpěvů.

„„Do Uher si pošlem, bratře,

pro hromného větrníka,

ten všem hřbet i uši natře,

jakož sluší na tvorníka,

ten tvé milostence

získá slávy žence

hlavou ocelovou,

sice odtržence

zlapá tlamou lvovou.

Zatím, než se švihne k Praze,

užívejme ouskočnosti,

aby zaplatily draze

svůj blud tiché nevinnosti.

Ty k nim promluv krátce:

,Já byl vlasti zrádce,

nyní pykám bludu,

za to věrný rádce

věčně věků budu.‘

Když se slepci zkolíbají,

ulahodí všecky hrůzy,

hromů třících nazbírají

naše ošemetné Muzy.

S všech stran z nenadání

střelme k bojování,

s Uher, Čech i s Vídně,

aby v radování

zahynuli bídně.

Děti najmem, by hned v květu

mladosti se ouskočnosti

učíc zalíbili světu,

sladíc medem nevinnosti

řeči moudré spletly,

na ně chutně metly

msty a klamu s námi

vzaly, by lži kvetly,

pravdy sklesly chrámy.

Vyskočilka šplechtavého

vyšlem do lidnaté Vídně,

aby boje výtečného

druhy vyšetřuje slídně

chystal hromy mstící

na odpůrce spící,

se zadu i s předu

v lidi bědující

stříkal hodně jedu.

Já co hlava syrovosti

jako buben hlučet budu,

že jak Husa v prchlivosti

spálím milovníky bludu.

Mých han svět se lekne,

pomatenec klekne;

,Odpusť, slávy hrade!‘

s bázlivostí řekne

a se k nohoum sklade.““

– Jako Filip zamračený

hrozil Angličanům zhoubou,

mstitel zlatem zaslepený

naplňoval světy chloubou,

jaké vyšle hromy,

svobody by domy

na prach rozdrtily;

Ameriky lomy

zlata vypravily,

Evropa květ vybírala

národů a zbila lesy;

již se pejcha nadírala:

,Krtku svobody mdlé, kde jsi?

Loďstvo nevídané

na mžik tvůj hřmí: pane!‘

Kyne bůh – a z hrůzy

co se neslýchané

děje k zbití luzy? –

Tak i strojíce se zrádně

k hanebnému potýkání,

rozmlouvali s lidmi řádně

o samém jen milování;

v duchu již se smáli,

že cti shrkly skály,

když jim svodné štěstí

vyvalilo svály

právě na rozcestí.