Zpěv druhý.

Jitřena šarlatovou rozvíjela obrubu pláště,

Vyměřujíc dalekou vozu blyštícímu se dráhu.

Hasly na východě již zlatoleskných hvězd myriády,

Jen semotam na nebesku dutém bledě doutnala jiskra:

Tuť brali zástupové kol k posvátnému se háji

Přes pahrbů čela vráskovitých, kudy cestky hadí se,

Skrz břízek peně bělnokorých i jalovčiny nízké,

K důli, jehož tučné břehy rychlotoká tepe Sáva.

Nevznáší o pomoc ke horám hlas můj se Aonským,*)

Vyměřená básník Hellenský kam slova rythmem,

Vzívaje Umku jenom k zpěvu, druhdy lahodně vysílal:

K tobě do nadzemských duše sídel z utroby můj vzdech

Přímo letí. Plamenem posvátným rozži jazyk můj;

Místě na tom vypočítá ať pozdnímu potomstvu

Jména rodin z lidské juž paměti dávno vyvázlá,

Před věky jenž v hlubokou k sněmu hájinu plouly potajmo.

Ztud, v okeánu Jasoň s nebe nízka co juž se potápí,

Tamť paty hor co kolem vlny oplachují Adriatské:

Zábojovic Charvan zdařilý plod svůj doprovázel.

Jen mu synů po boku čtvero. Tří krev zbarvila proudy,

Jak roditel skrz dlouho kopí do korábu se vedral,

Jenž ku břehům klidným tamo přistál sídel oloupit. –

V lebku mečem raněný prkenou se na podlahu kácel.

Čtyr krylo rámě kadeř kovolesknou pevně pavézou,

Silně dotírajecí tré na vrahy kleslo do hloubi,

V mládi reků jasné oči noc juž obestřela temná.

Tam Ladoňův chrám ohromné krovy co pne do oblak,

Před kterakým široké trávníků táhne se rovno:

Tuť smrku pod chocholem vyvolil stanoviště si Charvan.

Plod ze stran mu obou, statné kolkol tovaryšstvo.

Od pomoří s paterem vnoučat spěl Lumír štitolomný.

V bitvě mu usmrtila braň záhubivá tři potomky.

Božka z ukrývajecí vykroutil náruči matce,

Roztomilé pacholátko, jemuž bylo pásti beránky.

I v krvavý syna boj doprovázela máti milostná.

Šíp prorazil prsa, jak strunu prsty napínaly mrštnou.

Pečlivě máti milá kleslý k zemi přikryla mrtvol.

Než, vdechnouti život do prsů zase, více nemohla;

Rychle bělost jeho láskyplné všady líce potáhla. –

Tam dubu peň švihlé co kolem sebe proutky vyráží,

Zástupu místo Lumír štitolomný svému vykázal,

Na pravo má vnoučat patero, vlevo zástup udatný.

Vlast mořský dole juž co vymílá v oužině záliv,

Žerhon rychlonohý ztud kráčel, ochránce dobytka.

Jeskyni ve skalné ho ponejprv ukájela máti,

Jindy co pastýřům čistý čerpávala nápoj.

Až dotavad co skála také jeho zůstalo srdce.

Oň vytupil kolikráte Milek sobě již střelu marně.

Jedno šelem vraždou v hájin se porostu zabýval,

Pastuchové proto teď vděční s ním chvátali důlem,

Skalné sobě volil stan se zborem u strže Žerhon.

Rozkošné hrbatý co Skardus důly zavírá,

Ztud Chasoň oužlabinou se ubíral zlehka velebný.

Oblak, blesky sypal jednak na chaloupky, horoucí.

Ustrašený vyvolil bohu lid jej vděčně za slúhu;

Neb jemu k ukrocení oltář vystavěti kázal.

Stáť zůstal, hněvu pak krotitel božského, u lípy,

Ourodných ho dolin mnohočetný zástup obehnal.

Sladkozrné tam hrozny rodí co u Istrie rovno,

Ztud Radoslav šedivý stezkou nohu vážně napínal.

Tenť rolníka učil křivorostlou sázeti rývu,

Z šťávyplných hroznů sladký pak mačkati nápoj.

Pod jesenem jej rolníků obklíčila tíseň.

Odpomezí, kde vláhu jará nese Sáva do vlasti,

S Vesmírem Ratibor, květolící dvojčata táhly.

Jak na horách Skardských vedlé sebe sosny vyrostlé,

Pnou košaté vrcholy své, temné nad lesa větví:

Nad zástup ztepilost květolících tak čněla bratrů.

Z lípy hrdinstva jejich čela vínek ještě nekrášlil.

Než národ v nich Zbyslavovy ctil vděčně potomky,

Jenž milerád pro vlast svou v bitvě umíral.

Obstoupil lidu dav dvé, jilmou pod nebetýčnou.

Ztud, vlast rozlehlou co mezí tiše Dráva tekoucí,

Tam kde peřesté se skotu hejno po pastvině toulá,

Přibližoval se věkem shrbený zase k úvalu Bárta.

Zesláblé se o hůl sukovou podpíralo rámě,

Již mu Volos bůh dobrotivý uštědřiti ráčil.

Touť všady uzdravoval krajanů svých stáda hynoucí,

Zbor proto pastýřů se hrnul s ním vděčně do háje,

S Bártou pod habrem se umístil pod ratolestným.

Z končiny, již proudů dvou k východu vláha zavírá,

Pět Svatoslav zmužilých vychovanců k louce uváděl.

Druhdy mečem máchal roditel jich v bitvě hrdinsky,

Vyklouzlá prstům lukomrštným v zbor střela hustý

Tamť v prostřed věrných jeho prohnala srdce udatné.

Usmrcený klesnul k zemi Horboj, vojska miláček.

Vyhledaný, toporem vládnoucí, kmen ruka kácí,

Záhubný s vysokého dolů mraku blesk se vypukne

Nad lesem, a tříští jeho okrasu nejspanilejší. –

Outličké vychoval Svatoslav v své chýši sirotky,

Teď v zmužilém i jejich těle otcova krev vře udatná.

Pod javorem rod vlasti milý lidu zavřelo hejno.

Od pramenů, kterací hrkavým s hor dmou se potůčkem,

Dále jehož hltavá Istris v jeku mokro požívá:

Zástupu průvoditel Radovan se k hájině chýlil.

Uzdravující tenť na horách znal všecky bylinky:

Navštěvoval churavý dobrodějnou z dálky chaloupku,

Uzdraveného opět Radovan své z náruči pouštěl.

Dav krajanů skřivenou proto cestou s ním se ubíral,

Lékaře pod klenkou širolistou vůkol obehnal.

Pak z okolí pílil v posvátnou hájinu Bohdán,

Nesmrtných milený toť slúha bohů ode dávna.

„Nechť vínek neuvadlý jen toho témě okrášlí,

Zhůru jehož z obětí nejsladší se vznese zápach.“

Svrchovaných tako vůle bohů. Bohdána radostně

Outlověké pacholátko volil tenkráte si národ.

Ze všelikých obětí zňal v háji se zástupu zápal,

Upravený pravicí jeho dýmal vůni pochotnou.

Hřímatelův se ve výši nebes hrom na pravo ozval,

Rozléhloť jazyků se radostné pokřikování

V hájině. Taktě vložen jemu božský na hlavu vínek.

Ten krajanům slavnost vykonávati vezdy ukládal,

Kněžstvo krajin jemu rozlehlých poslušno ve vlasti;

Roznešený vdalekost z jeho ust svat i národu rozkaz.

Vítězného Luděk boha slúha mu po straně kráčel,

Kněz Milutín po druhé hrdě Žívy zas úrodydárné,

Kněžstva bohů ostatních zbor dmul zlehka za ním se,

Zástupové se za tímto opět hrnuli mnohočetní.

Ledva okem velebystrým lid Bohdána dohlídne,

An chvojinou průvod vede tam k stanovišti velebně;

Vstříc z dalekosti hrdel mu tisícero již se ozívá.

Prudce doráží do skalných stěn pokřikem ohlas,

Vzduch ho donáší zas v ucho od stěn šesteronásob.

Vůkol zmat kraluje v lidohlučném háji radostí,

An každý hrne ku knězi blíž své zástupy vůdce.

Rozpůliv pevnou hráz příval s hor se valící,

V rozšklebině z všelikých pramenů vlny jak v sebe mísí:

Splyv z dalekých končin krajanů tako louky na rovnu.

Až Bohdán prodere skrze dav se na místo povýšné,

Zmat teprvé stíší kolkol jeho rámě kynoucí.

Nakloněné ucho se slov proudu otevře pozorně:

„O krajané, zde bohům nesmrtným vzdávati poctu,

Z ourodných nebylať tenkráte dolin vaše píle,

Ni proto rozkazové moji až na pahrbky bučící:

Místě na posvátném tato tíseň však nenadarmo;

K nesmrtným povinosti bohům a k vlasti to káží.

Zde v sněmu rozhodnouť všeobecném máte o dobru.

Posly k vám, rekové jsem udatní, já proto vyslal,

Sem mužové o vlast pečující vy jste voláni;

Vy statné z katrčí jste okolních sebrali mužstvo,

Tuť moudrou každému radou jest přispěti volno.

O je ve vás krajané moji ještě mi důvěra silná,

Vlastenské bohy, otců svých že ctíte i víru,

Valní zástupové mi ručí za to místě na tomto.

Však semotam bludy roztrušují bídníci po vlasti,

Vám vědomo, kteraké rozhlášeny zákony ondy,

A předc, ó milení krajané, kdož těmto na odpor? –

Tenť jest, jenž plněníby jejich měl zastati mocně,

Ten, ze jehož rukyby blaženost měla národu plouti,

Místě na tom jste vyhlásili jejž si za vojvodu druhdy. –

Kněz Milutín k střežení do žaláře starce uvrhnul,

Jenž jazykem se oplzlým bral chýší do pokojných,

Nábožných všady bydlitelů chtě do bídy uváděť.

Z jitra co býť krvavá nade ním měla pomsta konána,

Rouhatelům by bohů strašný dal takto se příklad:

Tuť hluboký jemu byltě žalář juž tejně otevřen.

Podvodník lestný z vězení nám tento uprchnul.

Vojvoda náš, krajané, jemu kázal pouto odemknouť.

Jest to bohů životem vlastenských hájiti víru?

O bohové tuto nesmrtní vy zkázu trpíte?

Proč nesesul sklepení jsi Perůne mu na hlavu pevné,

An nohu svou prchající chtěl přes práhy napínať?

Hrůzyplná nevisí po boku střela což tobě více?

Což, snad navždy oheň sypající schromlo ti rámě? –

O uzřel tebe jsem v trudu pohřizeného Perůne!

Hustá temna peruť rozprostřela jak se onehdy,

A snem dobrotivý Snílek má víka potáhnul.

Proč sklopeným jsi okem k zemi tak zarmouceně patřil?

Nekrášlil tenkrát zlatoleskný tvou hlavu vínek,

Obnažená ti kadeř široké všady ploula po šíji,

Nač rukověť meče rozdrcenou jsi do pěstě zatínal?

O proč Hřímateli krev ze dlaně proudila tobě?

Jistě že to znamení strašné jest záhuby vlasti.

Vůdcem více nezov se, bohů kdož víru nehájí,

Tenť předků rouchem neodívej víc se Slovanským!

Vojvoda teď vyvolí rekové nechť z vás se udatní;

By hněvu uzdu na nás bohové nevypustili mocní,

A strašnou od nás odvrátili bídu milostně.

Rozhněvaný se Perůne opět k nám laskavě obrať;

Národu dáť ředitel se, jehož krev žíly probíhá

Rychlejší! O tenť pravicí tebe zastane silnou;

Rouhatelů pak pomsta tvých dostihne ukrutná.“

Domluvil, ozdobenou božským maje svou hlavu vínkem.

Zástupové v hlubokém tichu vůkol ještě pozorní,

Když hovořící juž Bohdánova usta umlkla.

Jak Větrovel v síních bouřící slúhy uzavře,

Že větřík lupením si lehounce v háji zahrává;

Strašněji by z hlubokých je střev hory zůřiti vyslal:

Tak v davu rozmnožoval semotam dřív šept se tichounký,

V zástupu nač hlasitá mnohočetném bouře vypukla.

Vojvodu zastává tu jeden, kdež druh se mu rouhá.

Slúha bohů nesmrtných vlil hořkosti do utrob.

Onde a onde tokem trpká slova kypěla usty,

Rozléhá se povyk nesvorných v hájině vůkol.

Vystoupí tu Lumír z lidu tísně na místo povýšné,

Obzírá kolkol v zmatu vlasti hrdinstvo udatné,

K míru pokyvne rukou, z kteraké prejštívala krev se,

V bitvě synů zhynutí jak mstívala druhdy hrdinsky.

Zpurná v háji opět lidohlučném hrdla umlknou.

Po strašném bučení hromu jak zase tvor k nebi zírá,

V kráse plné oblouk kde se krouží sedmibarevný:

Tak bystří zrakové hrdinů na Lumíra umlklých.

Výmluvným jazykem řečník rozhorleně počne:

„Vojvodu sobě voliť krajané dnes, toť vaše touha?

Nevděčníci, jaká žádost? ó paměti prázdní!

Ustrašení hlasové v katrčích všady oupěli druhdy,

An plukové nepřátel se přiblížili zevšad.

Kdo statnou pravicí hájil vaše úvaly klidné?

Kdož nasadil na bojišti svá prsa k úporu mužně,

Vítězný jak podmanitel juž k vám se i blížil,

Jenž v krajinách tam Mauritských až s národy válčil?

Kdož v krvavý boj svá tomu naproti vojska nabízel,

Jenž Slovanů poplenil na březích byty tamto Polabských,

Ješto i vůdcu*) Sasů porazil roce po čtyřidcátém,

V hájiny rozkošné jich, i vedra se v úvaly temné

Zříceniny z chrámů skvostných kudy táhnulo vojsko,

Kříž na jejich jest rozkotaný dán rouhavě oltář,

Stávaly jindy bohů mocných kdež postavy vážné.

Juž čelník jest v Římě hrdou dán na hlavu Franka,

Zvítěziloť krajinách ve všech jeho rámě bojovné.

Patřte, i Lombardský národ se koří jeho žezlu.

Odtud k vlasti naší jak táhnul vítězoslavně,

Vůdce jenom v boji odporoval náš útoku mocně.

Ještě onen Francký bdí lev děse národy vůkol;

Pomněte, náš odolať jeho jen vzteku vojvoda může!

Hle v dědinách ve našich skvostné pnou zhůru se chrámy,

K nesmrtným se bohům zástup náš béře do hájin.

Otců víru našich zastával vůdce hrdinsky,

Zde krajané milení, boha vítězného ve chrámě,

Přísahali pravicí tenkrát věčnou jste mu věrnost.

Vlasti ochránci nyní měla býtiby ta věrolomná? –

Nikdy – vidím z oka proudy slzí po tváři kanoucí:

Doutnajecí srdcích ve vašich nezhasnula jiskra,

Ještě k vůdci ve vás duch sídlí lásku jevící,

Vlasti naší tedy ochranitel, zdráv vůdce budiž náš!“

Řeknul. A ejhle řečí lid k útrpnosti je pohnut.

Jak vykypí hrkotem zase vláha ze žídla nečistá,

V nějž noha nezbedná na vnadném šlápla palouku:

Tak se duše zkalená hrdinů povyjasnila opět.

Ku krajanům chrabrým promluviť teď nespěje nikdo.

Zástupu zrak se o slouhu bohů Bohdána upírá,

Všecko bojácně čeká, jako úsudek od kněze vyřčen;

Vládci pro vlast nemohou vznešené dáť zásluhy klesnouť,

Z národu vůdcu voliť zase vůle bohů nesmrtných.

Něm je jazyk kmeta, letmo okem řady tísně probíhá,

Zrak brzy pak jeho tamto vězí až v modru nebeském.

S výše nebes, kde bohů nedozračné sídlo je mocných,

Odkud dobrodiní se na zem v hojnosti vylévá,

Ztud, co milostně dolů oko jich syny zří na pozemské:

Božské kněz kynutí očekává v důvěře Bohdán.

Od zadu ejhle junoch spanilý tuto cestu si klestí

Skrz davy ustrnulé bělorámím až k předu pracně,

Kroužkovatou větřík kadeří jeho sobě zahrává.

Ustupují rekové synu Horboje, vojska milence,

Vystoupí Milodruh k řečení tu na místo povýšné,

K zástupu sladce plynou z jeho ust slova útěchudárná:

„Dlíte voliť krajané milení proč vojvodu ještě,

Nesmrtných jest vůle bohů kde to nezměnitelná!

Jak v trudu pohřizený se okázal svému milenci

Ondy Perůn, vy uchem nedoslechnuli což jste pozorným?

Hájilť vůdce milý naše druhdy pahrbky i důly,

Ozdobujíť činové pro vlast jeho témě hrdinští:

Však vedení vy bohů zdorovať chcete tam na nebesku?

Neskrotitelný máť zde na nás jich hněv se vylíti?

Plňtež, rozhněvaný bůh od vás cožkoli žádá,

Ondy nadarmo nebyl ztrudilého nebešťana úkaz! –

Rozlehlá hrdinů mnoho vlast naše ještě počítá,

Outoku odporovať vzteklých jest možno nepřátel.

O milení krajané junochů dvé známo není vám?

V bitvách toť zdařilí reka vítězného potomci,

Jenž dcery ustrašené v náruč navrátili vám zas.

Kvítím ozdobené v posvátný blížily háj se,

Sesbíravše porost libovonný Květny palouků,

Vráskočelé hory pozlacoval jak slunce paprslek.

Vůkol se chvojinou rozléhaly písně ku Ládě,

Před bohyní jen křídlonohý ples počly děvinky,

Bezpečnou vyrojil tuť zhoubců zbor se na loupež.

Klesnuly zapletené jich něžně do věnce ručinky,

Kouzliti souzvučné zpěvy ladná přestala usta,

Co plašené prchaly v ratolestnou hájinu laňky.

Rozléhal stromovím se němým oupěnlivě nářek;

Od zhoubců zamezen všady juž jim k útěku průchod:

Outlověké tuť hlas volající vlasti hrdinstvo

V hustinu temnošerou haluzím od průhonu vábil,

Tam kde kopím a mečem máchává rámě junoské.

V houfy vrahů ocelem břitkým paže silně dotírá.

Černá krev ze prsů se valí nepříteli proudem,

Zůřivě bodne kopím junochů dvé kam bohorovných.

Nepřítel přemožen. Je krví jeho barveno místo.

Outlověkých hrdinů jest zbarvena braň kovoleskná.

Čistá dána kořist do matek jest náruči teskné

Od hrdinů v klidných katrčích zase vítězoslavně.

Ívan byl z junochů lepolících vůdcem udatným.

Tenť nás povzbuzoval krajané ku hrdinstvu a pomstě. –

Osvobodil roditel jeho vlast od záhuby ondy,

Otcova krev jeho též i junoské žíly probíhá.

Vůli bohů vyplniť nesmrtných proč tedy dlíte? –

Vyhlášen tu za vojvodu buď junoch, Ívan udatný.

Tenť pravicí statnou předků svých zastane víru,

O bohové toho nám zachovejte vlasti ku slávě.“

Odměřenou Milodruh spanilý řeč vážně dokončiv

Zas v zmatené vmísil řady tísně se louky narovnu.

Tuť zhladily škaredé čela vrásky se slúhovi opět,

Zrak jeho dráhu měří si za řečníkem prchajícím.

Pokřik mocně hrdel se ozívá v háji radostný,

Opětujeť „vůdcem budiž“ ohlas šesteronásob.

Kývá slúha bohů pravicí svou zas lidu Bohdán,

Končiny rozlehlé v lidohlučném háji umlknou:

„O ty vyslanče bohů nesmrtných útěchonosný!

Před valné krajanů svých zástupy sem kroky napni,

K Ívanu ukládá národ jen tobě poselství.“

Vystoupí Milodruh květolící před lidu tíseň

Cudně plachým kročejem. Bohdánovi z ust plyne úklad:

„Krásně po východě až předchůdce se rozvine jitra,

Rozkošném tam rychlotoké spěj po břehu Sávy

K Ívanu, jej že volí národ si za vojvodu, řekni.

Sem s junochem chrabrým se opět v tuto hájinu navrať.

Nechť si ocel ztupený brousí jeho rámě bojovné;

V’ vlasti naší klesnouti musí, co kříži koří se.

Péče takých vyhledávať buď jeho vezdy ochotná.“

Obrátiv teď kmet se velebný k zástupu, počne:

„Než bude lesknoucím se mečem náš Ívan opásán,

Na hlavu než vínek mu vložen, v pěsť dáno mu žezlo,

Zde krajané plnění toho, přísahu z ust jeho slyšme.

O bohové nesmrtní nám zase laskavi buďte;

Nezměnitelnou zdeť my nyní vaši vůli plníme. –“

Zástupu slouha bohů pravicí kyne k odstupu Bohdán.

Rozplyne dav se mužů teď do všech hájiny končin.

Jedlí přes vrcholí líbezný zpěv se vynáší.

K poctě viděť vyvolenci, rodin všady přípravu vůdců.

Jak v samotách touží po milenci děvinka milostná,

Každou na věčnost prchající chvílku počítá,

Pak skvostným rouchem ztepilý zrůst tílka odívá;

By s mileným se čekancem již zasnoubila navždy:

Národ s plésáním očekává jitra radostným,

Kdežto se má s voleným Milodruh navrátiti vůdcem.