Zpěv druhý.

Kraj taký ladný, že tvé srdce jihne

v zpomínce na nejkrasší v žití doby,

kdy slunce azurem na západ tíhne

a hradu sešlé rumy září zdobí,

kdy v posled ještě přes lesy se mihne

a v jeho záři na obzoru růžném

ruina hradu Lichnického trčí

a v svěží zeleň doubravin a smrčí

se vkrádá noc – jak ohlas mládí v věku mužném.

A modré stíny po úbočích lesů

a šedých skal, jež kolmo letí k řece,

tu a tam kryty stromem, strůčkem vřesu;

a řeka omývá je stále přece –

ač s hněvem někdy – jindy v divém plesu,

jak lásky zvukem sladkým, hned zas hlučným:

Chrudimko! v hloubce modré valíš vlny!

Proč zrak můj prodléval tam touhyplný,

jak s druhem by se žehnal nerozlučným?

A dále kolem zrakem ssál jsem vnadu,

až tam, kde ku Praze se šíří zor;

a slunko umíralo na západu,

ve věnci orůžených lesů, hor,

až za obrysy Lichnického hradu

se nesly pruhy modré nad obzor:

to Bezděz! – pode mnou pak kolmý spád

a kol mne rozbořený hrdý hrad,

zpomínka na hrdinný český vzdor!

Hrad Oheb! Byl též čas, kdy oči jiné

zíraly tyto krásy s myslí jinou,

co mysl má teď v upomínce hyne

na českou minulost tak přehrdinnou

a oko suché vždy – teď slzou kyne:

Byl čas, kdy z těchto míst se nesla vlastí

bujará píseň volnosti, tak hlasná,

jak z jara bystřina se valí žasná,

s hor nebetyčných – dolů do propasti!

Jak z celých Čech! – neb Čechy byly písní,

jedinou písní – oltářem též jedním,

jedinou žertvou vlasť jež krví třísní,

v hrdinném zmírá boji ve posledním,

a k zoufalství kdy nepřítel ji tísní:

odpouští katanům v ukrutné trýzni,

by tato bezpříkladná láska jednou,

jak s Golgaty, jíž květy neublednou,

vydala ovoce, po kterém lidstvo žízní.

Co víc, že miliony spečetily

svou krví pravdu – ba sám celý národ?

jen krok-li došlo lidstvo k svému cíli –

podán-li aspoň k lepší době zárod,

jenž uzrá lidstva neunavnou pílí

pro lidí myryady myryád

těch ubohých, co po nás ještě přijdou –

v bezpečný přístav před pozemskou bídou?

Kdo pro to nejkrutší smrt netrpěl by rád?

Vskutku-li tak – či ne? ó myslet děsné?

Však doufejme! byť srdce se nám chvělo,

pochyby příšery je hryzly běsné:

přec bouři vznesme hrdě vstříc své čelo

nad zemského oparu kruhy těsné,

v hluboký blankyt jasných, hvězdných sfér:

již pouto zlomeno, a cítím dmutí,

jak lehké, rychlé mocné na peruti

v červáncích labuť letí podvečer.

To není labuť; pokraj šedé skály

to jinoch hovoří zde s milou děvou:

mě sokolem a labutí se zdáli.

On pasu kol jí vine ruku levou,

a zraky jejich mírným žárem plály

a v srdcích jeden tepot, jedno chvění

a jeden hlas, tak sladce přitlumený,

jak staleté by šepotaly kmeny –

a zase zní to jako políbení.

A rozkoš jejich, žijících jen sobě

a přec, že svět jich štěstí sotva stačí –

ó žehnal bych jim nyní, v každé době!

Jim žehná v hájích kolem zpěv ten ptačí,

jim žehná kvítko, lásky ku ozdobě,

jim žehná slunce, hvězdy – vesmír celý!

A v harmonii přešťastných těch duší,

tajemství nevyzpytná duch můj tuší,

by ve tvář boží bez bázně zřít směli.

A žehnal jim; vzali jej pod paží

tak něžně, jak by vedli svého otce

a usadili v skály popraží;

ona se přitulila k němu krotce –

on po pravici used’ na stráži;

uprostřed dítek svých, jak rád je zval,

na měkkém Žižka posadil se mechu,

vonnému slouchal jarních vánků vzdechu

a kolem rtů mu úsměv blahý hrál.

A do své ruky vzal on ruku její,

an kolem hrdla jeho jako páskou,

jej něžné prsty její ovíjejí

a hladí šediny mu s něžnou láskou

a líbá v tvář, jejíž se rtové chvějí –

ač pěstotám těm sladkým nic nebrání

své vnučky milé slavný bohatýr;

nyní je otcem jen a divný mír

se nad zbrázděnou lící mrtvých zraků sklání.

Jak proměněn je vnitřní jakous’ září,

jakoby láska dětí vroucím palem,

pronikla temnem přísných jeho tváří:

tak v jeho srdci v bojích ustaraném,

poslední ona ustrnutí maří

a plní vzpomínkami jeho mládí,

kdy též tak milá, něžná žínky ručka

jej ovíjela, jako nyní vnučka

a zpomínka ta hořkost nitra sladí.

A srdce jeho jihne – slzí nemá –

i přitiskne jich hlavy k prsoum svým

a ústa jeho, hnutím vnitřním němá,

žehnají z ticha dítkám rozmilým;

teď anjel snad je kryje perutěma:

vždyť prsa, v kterých tvrdé srdce buší,

jsou přec tak láskyplná něžně vroucí,

že žádné nemůž upřímněji tlouci,

jak neobsáhlá láska v hrdinné té duši.

„Poslyšte, dítky! nemohu víc zříti

ty krásy večera a naší vlasti lesy

a hory, řeky, na nich slunce mříti,

ty vísky, vypálené války běsy,

nemohu zrak svůj více ponořiti

ve vaše láskyplné mladé tváře,

a nevíte, jak bolno je mi nyní,

jak roztápí se kolem srdce jíní

a teplá proniká je slunce záře.“

„Vše to mi odňal Bůh, bych nad pohledem

té krve, kterou prolévám ve bojích,

jež pro svobodu, lidské právo vedem,

se nezhrozil snad vlastních skutků svojich:

mně zdá se někdy, že mé srdce ledem,

neb v okamžiku žádném neucouvá:

Ubohý lide! Krve moře rudé –

A jaký konec mukám tvojim bude?

Snad namahání skončí bídná smlouva –“

„a krutší poroba – to nemůž býti!

To mučennictví nemůž býti darmo,

jemuž jsme zasvětili celé žití,

setřásli v bojích překrvavých jarmo!

Přede mnou jasná záře v dáli svítí

a vidím v příští: nežijeme marně!

Ač ubijí nás, umřem s mečem v ruce,

přec učiníme konec lidstva muce

a svobody strom po nás zkvěte zdárně.“

„Však děj se vůle Tvá, o věčný Pane!

jen milosrdně suď můj dobrý lid

a netrestej nás hříchy pro spáchané.

Hle dítky drahé! Mrtvý je můj vid,

tělesný zrak můj nikdy nezaplane:

a přec vidím celou zemi jasně,

v tom skvostu jara, lásky neobsáhlé

a v duchu mém se rozbřeskuje náhle,

jak druhdy obloha se klene krásně!“

„Též já byl mlád! – jak šťasten – nikdo neví.

Neznámý jesti budoucnosti osud:

Zda bolesti nám chystá, strasti hněvy?

Též já jsem mohl klidně žíti posud,

se blažit dítek milých nad úsměvy

v náručí ženy: ne jak nyní žiji,

jehož se hrozí bratří jeho vlastní

a národy mou smrtí mní se šťastni

a nenávidí jako jedovatou zmiji.“

„Bůh jim to odpusť! jako já odpouštím.

Však opovím vám minulost mou dávnou;

je mi tak blaze dnes; tím lesním houštím

se nese ptáčat zpěv, jak hymnou slavnou,

co útěcha to, srdce mého pouštím –

kdož ví, zda mnoho dní mi ještě zbývá?

Jak dnešek byl, tak milých asi žádný:

vždyť v spánku vrah mne obklopuje zrádný,

a v jídlo smrt mi sype ruka lstivá.“

„I já byl mlád, a matička má drahá,

kdy pod Trocnovským dubem žití dala,

zda tušila, kam povede mne dráha;

tu bouře nad mou hlavou krutá plála

a zemi sprahlou napájela vláha:

již sotva zrozen – v boji živlů divém

jsem ssál ten zvuk a prsa bouře dmula

a očka moje ohněm ustrnula,

kdy ponořila zář svou v božím blesku živém.“

„A tak můj celý život jedním bojem

a jednou bouří byl až do té chvíle;

mé srdce z mládí bilo nepokojem

a v bojovném jsem tělo cvičil díle;

snad tak se vtlačil v mysl první dojem,

té bouře obraz mojím při zrození?

A přece ne: já též se těšil z klidu

a žil jsem jako rolník v prostřed lidu

a netušil, jak budoucnost se změní.“

„Ba skoro dítě – kolem polí brodě,

jsem s druhy bujnými učinil sázku,

na mladém koni vyhrát ve závodě;

mé žití viselo na malém vlásku:

kůň polodivý hnal se s větrem v shodě –

zděsil se – křik vyrazil z hrdel dětem,

ručka má slabá ještě nestačila –

a již již opouští mne moje síla –

a on vždy dál, přes křoví, stráně letem –“

„Ženeme lesem k dvoru oteckému,

již bělají se skrze houští stěny –

tu náhle vše se zatmí zraku mému.

Ve dvoře stanul komoň upěněný:

mě nalezli na samém lesa lemu

bez smyslů ležet, v tváři plno krve;

odnesli mne, mé tělo bylo zdravé,

však větví vyražené oko pravé

již nikdy neprohlédlo jako prvé.“

„Vzdor tomu dále šel jsem na své dráze,

do světa hlučného mne vedly tužby,

až jsem se octnul v matce naší Praze.

Co páže vstoupiv do královské služby,

jsem vrazil ještě mnohé na nesnáze,

ač služba byla příjemná a snadná:

však na oulisné, bídné dvorské pikle,

nebylo moje přímé srdce zvyklé

a tvář má nebyla též příliš vnadná.“

„Však přec mě nad jiné měl král můj rád;

on přímost mou a věrnost zamiloval,

též se zálibou hledě, častokrát,

mým harcům bojovným se obdivoval;

sám mistrem býval v nich, pokud byl mlád –

ve bězích rytířských pak znalcem vzácným;

já pak byl smělý, mladý, odvážlivý:

mě těšilo, že dvořan domýšlivý

si netroufal co já, se srdcem nebojácným.“

„Však pochovali Karla také záhy,

jenž o zem českou otcovskou měl péči;

já s přátely jsem od’šel z zlaté Prahy,

cizině sloužit ramenem a meči;

již po dvou letech zemřel ot mi drahý,

kdy ve Francii slavně jsem se bavil:

tam Albion se dál a dále vtíral,

dvůr hejřil, národ v marném boji zmíral,

a zbytky – nepřítel ve spolku s morem dávil.“

„Tam z mnohého jsem vyváz nebezpečí,

ač s myslí lehkou, vše jsem snadně snášel;

však čekala mne protivenství větší.

Již tak mnohý den od té doby zašel,

tak mnohé, nové dojmy čas ten předčí,

že jako ve snách vzpomínávám na ni –

jestli že ještě vůbec vzpomenu si!

Však mysl má přec chvíli prodlet musí

při vzpomínce tak čarné, jako úsvit ranní.“

„Mou paměť zaplavuje jako moře

v rozličných dojmů pustém návalu,

však vystupuje z něho růžná zoře,

čarovný, milý obraz pomalu.

Hle! jako zásvit ještě slabě hoře,

si na východě tvoří světla brány:

tak vystupuje obraz v duši mojí –

již oživuje, dýše, – živý stojí

s výrazem vroucím milované Hanny.“

„Nač vyprávět vám tiché štěstí mé:

byť sebe delší časem – vždy je krátké!

Ach! po letech my jednou stojíme

přec sami zase, v žití pouti vrátké!

Vždyť spolu zas se jednou spojíme,

byť smrť nás dělila – já vím, že ano:

až úkol dokonám zde na zemi,

až hlas můj pro národ náš oněmí –

též přijdu za tebou, má drahá Hanno!“

„Já s Hannou svou se ujal s právy statku

po otci zděděného na Trocnově;

a tam též, Vando, Bůh mi dal tvou matku

a Hanna má usnula v tmavém rově –

jen tys mi zůstala zde na památku,

co záruka na věčné shledání!“ –

A stařec zadumal se z ponenáhla;

noc světlá vítězně po nebi táhla

a z vížky hradní znělo klekání.

Ten zvuk probudil Žižku ze snění;

a jemné lichocení jeho vnučky,

ráz tváře v laskavý zas promění;

i béře do svých, její něžné ručky.

„Již pověsti mé brzké skončení:

vždyť víte, do Polska jsem odešel na to.

Tam po vždy vítěz Tannenberské bitvy,

zůstane v mysli Prusů, Lechů, Litvy,

Polákům moje jmeno na vždy svato.“

„A potom zde! – to povídky jsou trudné“ –

i máchne rukou, jemu zbylou, volnou –

an jednou drží dívky ručky svůdné;

a jakby mučen v duchu pravdou bolnou,

probírá kníry v druhé ruce bludné –

„„– Již dosti toho, Jene!““ Vanda praví,

„„Tys otec náš, a vůdce nezmožený.

Však hle! tvůj syn, slyš hlasu jeho ženy –

již noc! zda kalich vypijem na tvoje zdraví?!““

A něžně vedou slepce na zpět domů,

do rozlehlých těch, tichých hradních síní.

A v hovor jich se mísí šepot stromů;

jich listí mírnou záři luny stíní

a z dola šumí řeka píseň k tomu –

tu píseň velkou, kterou věčnost zpívá

a vesmír velebné ty slouchá věsti:

tichůnko, že ni list nezašelestí,

že duch jak v smrti do věčna se dívá.

A bohatýr náš, podporován paží

dvou manželů, tak pozorně a jemně,

z nichž každý sobě slova jeho váží,

jak věčnosti by hlas dolétal země

a jeho myšlenky se přečíst snaží;

Bohuslav, bujará jak vlasti síla:

jest hrdý statný, zmužilý a klidný –

a Vandy zjev tak spanilý a vlídný,

vil královna jak plyne sněhobílá.

Příjemné teplo prostranný krb sýlá,

v němž vonná borovice praská, hoří;

a v záři, jež se kolem s něho lila,

skupení důvěrné rodina tvoří;

tam hospodyňky ruka pilná, čilá,

ty nejmilejší krmě vyvolila,

jež dědoušek jí rád, jak dobře ví:

v posled se rubín v číši objeví

a Žižka s úsměvem dí: „žínka roztomilá!“

„Tak děti! Bůh vám odplať vaši péči,

již bídnému jste prokázali starci,

na dětech vašich!“ Po chvíli pak řečí,

ovlaživ mělničinou ústa arci,

přihladiv kníry – s ohnivostí větší:

„Ba často pil jsem po divokém tanci,

za pohanem kdy honili jsme v stepi,

či kruh kdy lovců otáčel nás lepý,

po bitvě s medvědy neb divokými kanci!“

„Eh v rece pánů bratrů šlechty, Lechů!“

a vesele jsme hodovali v Litvě,

též na zdraví se pilo bratrů Čechů,

po Tannenberské slavné Lechům bitvě:

„Co Čech to hetman!“ v šumném znělo spěchu;

poháry zvučně udeřily kolem:

„Co Polák – to pán!“ Češi odzvučeli

a potleskem se ozval okruh celý

a tak to hlučně šumělo za naším stolem“ –

„Ó škoda přeškoda těch slavných časů!

Teď Polák s Čechem tak si nepřipije,

Lech sotva pro nás vznese svého hlasu,

či jako Grabowski se s námi bije –

ó kdy jen s námi! potom tisíc ďasů!

ať svět se v čerta změní, na nás sápe:

Čech s Polákem mu napraví již hlavu

a založí pak obec volných Slávů,

jíž žoldák cizí ve prach nezašlape!

„Však dávno tak jsem nepil vesele

jak u vás zde – a krev je nápoj děsný.

Však dost již! vždyť jsem zde u přítele

a již mě opět tlačí sen ten běsný:

Kdo asi naposled mi ustele?

No nechme toho. Chci vám vyprávěti,

jak jsme se bavívali v Polsce slavně;

však dříve hospodyňko nalej správně

a potom sedněte sem ke mně blíže děti.“

A jme se vyprávěti věsť svou svěží –

kdy zazní tichem trubka hlásná náhle

s vysokých nade branou hradních věží:

skal ozvěna zvuk opakuje táhle –

až opět ticho propasť hradní střeží.

„Kdo to tak pozdě?“ – „Bratři od Tábora!“

Most spuštěn; po něm bratři vjíždí krokem,

z nich každý sedí oři na vysokém:

na prsou ocel – v oku blyští zora.

„Kde Žižka bratr?“ – „V hradní síni čeká.“

„Zde jsem. Co nesete tak pozdě v noci?“

a v záři pochodní zří Žižku reka,

jak na prahu tam stojí bez pomoci:

Či dobré – zlé? – to Žižku nezaleká.

„Nuž mluvte, kdo je zde?“ se opět táže.

„Koudele, Roháč, nesou tobě zprávy.“

„Nuž dále, vítáme je z cesty zdrávy:

Přistup ty Velku, Jene, podejte mi paže.“

I uvedou jej na zpět do pokoje,

kde Bohuš s Vandou čekají svých hostí.

„Splněno, Jene, předzvídání tvoje!“

dí Roháč, „důkazů ti nesem dosti“ –

„Což to? Snad nové opět s panstvem boje?“

„Uhod’ jsi, Jene! jen že horší hlíza

poznovu útroby národa zžírá:

kdy zachráněny národ, vlasť a víra,

zas Praha se šlechtou se v před a na zad lízá.“

„Zde posílá ti věrný Hanuš psaní,

přejaté od Pražanů, kdyžs byl v Uhřích:

v něm píšou sobě Pražané a páni,

že nemohou se déle dívat na hřích,

jenž v osobě tvé, oko páně raní.

A an’ se bojí s tebou válčit zbraní,

chtí jistější prostředek k tomu zdařit:

buď zbraní zákeřnickou tebe zmařit,

či jedem, namíchaným tobě v spaní.“

A Žižka mlčí; hnusnáť jest mu zrada:

to srdce jeho přímé nezná šalby

a jeho mysl svornosti by ráda –

on nesváry tak rád již urovnal by.

Ta věčná Čechů rozdrobených sváda,

to strannictví, jež národ hubí denně

a seslabuje nepříteli vůči:

to vše tu duši bohatýrskou mučí;

i promluví on v posled zamyšleně:

„Ba přísám Bůh! že kdybych moh’ jen tušit,

že smrt má urovná tu bídu vlasti:

mé srdce muselo by přestat bušit!

Ten život bídný rád chci v oběť klásti –

Kdo ručí však? Jsou zítra v stavu zrušit,

co přísahali bránit krví dnes!

Snad Sigmund? – Kostnice vám odpoví!

Snad papež? – Kdo by věřil popovi?

Jim Čech je kacíř, ten pak – vzteklý pes,“

„Jejž každý zabít může na potkání

a do nebe se za vděk dostane.

Snad ubránějí pravdu boží – páni?

Ó ne! To milejší mi pohané:

ti aspoň nepřítele nepohaní.

A Pražané? O těch je mluvit trudné –

Na koho spolehat mám, přátelé?

Kdy ruka bratra v hrob nám ustele,

kdy ruka Kristova náměstka krví rudne?“

Ó běda běda! falešní vy páni,

jež prospěch svůj jen na zřeteli máte!

Vy trny lidu chcete vbodat v skráni

a sami květy růže užíváte!

Ó prohlédám já, kam se um váš sklání,

ty zapředené, černé vaše sítě;

ó běda, jestli se vám plán váš zdaří:

okamžik jeden, léta zdaru zmaří –

již zřím, jak pravdo svatá zabíjí tě –“

„A Pražané s tím Korybutem v čele,

s knížecím, klátícím se větrem stínem,

neschopni odvahy a vůle smělé,

nad hrnci masa, v ustrnutí líném:

dvakrát jste zřeli ve mně spasitele,

kdy zbavil jsem vás katanského meče:

Na kolena jste padli před mým krokem

a se slzavým přísahali okem:

Vytrvat věrně do poslední seče.“

„A to váš vděk, to přísaha je vaše?

Již vidím, kam to chcete národ vésti.

Potajmu slézáte se zrádně, plaše,

jen v ústech chcete slova lásky nésti

a v srdcích dozráváte na Jidáše:

Jste klátící se větrem každým třtinou,

ni studení, ni horcí: běda vám!

Jen k novým chystáte se popravám:

Žij Praha jen! – ať bratři třeba zhynou!“

„Nuž buď si tak! vy přejete si boje?

Nechť hra ta krvavá se ukončí!

Pokud je pevné ještě rámě moje

a nelekám se vašich náhončí!

Já doufal v mír: vy chcete nepokoje –

já užít chtěl jsem vítězství ta skvělá:

vy kolísáte mezi Římem, Prahou.

Však lépe krvavou jít volnou drahou,

než porobená vlasť – byť v květu celá.“

„Ba přísám Bůh! nám lépe bude jistě,

kdy půl národa shltí válka dravá,

jen druhá půl kdy na posvátném místě

vítězně vztýčí svatý prapor práva!

Kdo umí čísti v budoucnosti listě?

Nuž ku předu! v to temno duše jasné,

kde světlo posvátné se v dáli klíčí!

Ve zvířecím je chtějí zničit chtíči:

Trpící svobodo! tvá záře neuhasne!“

Ostatní vyjednáno tiše v skrytu.

Poslové rozjeli se na vše strany

druhého na to rána za úsvitu,

ku jihu cválal s jezdcem komoň vraný,

kde hrdé sídlo volných Taboritů,

kde dvakrát dva tisíce ořů řehce,

ve dne i v noci uchystaných k boji,

tisíce mužů bojechtivých stojí,

již pro kalich jdou v smrt, jak k svatbě lehce.

Po vlastech všech se odtud ubírají

poslové rychlí ve sbratřená města;

a již se roznáší zvěst v každém kraji

a bojovníky vede jedna cesta:

vždyť vůli otce Žižky dobře znají,

o jejich dobru že jen myslí stále,

žeť hlavou republik, jenž trpí za ně,

pro volnost svatou a ve jmenu páně,

že mimo něho neznají teď krále.

A druhý posel letí ku severu,

kde Bočka sídlo, tvrdé Poděbrady:

vždyť nemá věrnějšího rádce věru,

jenž tak mnohé již odkryl jemu zrady.

A sotva jitřenka zasvitla v šeru,

odjíždí Žižka s Roháčem a Velkem

a loučí se a s Bohem takto dává:

„Buď s Bohem, Bohuši! Buď Vando zdráva!

My shledáme se bohdá v okamžení velkém!“

„Ty Bohuši přivedeš lid svůj hradní

a otce svého neopustíš v tísni.

Ty Vando tenkráte však doma vládni:

nelidskéť ženy ruce krev kdy třísní,

muž, má-li padnout: tož co muž jen padni!

však zavoláli vlasť zas ku pomoci,

vždy tebe zavolá též její hlas.

Vždyť Bohuše ti vrátím záhy zas,

až míru svit přemůže hrůzy noci!“

Jak rychle mizí den, kdy naposledy

s přítelem drahým kyne rozloučení!

Ten tichý večer, vroucí, něžné hledy,

stín na nebi, jenž znenáhla se mění,

až nad lesem vyvstane měsíc bledý

z neznámé tajuplné propasti,

jež obkličuje zevšad naše kroky,

jak sladké písně milozvučné sloky,

jež zmírá nad pozemskou oblastí.

To vše se ryje písmem nehynoucím

do duší, jež se rozloučiti mají:

Ach tak snad také bývá v posled, mroucím!

„Snad na vždy!“ zdá se šeptat v tichém háji –

jak echem mře to z hlubin země vroucím.

A opět zazněl zvonek jako včera,

s kostelní vížky, v jasném sladkém znění,

jakoby krajině to upomnění,

že zem se s nebem pojí za večera.

Jak krásná žena v nebes ztmělé výši

se vznáší lunou v půli ozářena,

jež nad čelem se stkví v hvězd čarné říši –

a usmívá se čarokrásná žena,

a její rty tak luzně vábně dýší,

že smrt se sladkou zdá jí v objetí –

a za ní roucho vzdušné, hvězdotkané,

až k zemi spící demantami plane

až na trůn skvoucí ona doletí:

A po obou jí stranách pacholátka:

tu sypou mák na lůž, kde matka smutná,

noc celou proseděla u děťátka –

tu dívce na rtíky a očka chutná –

a jinde zas, jak dí jim mysl vrátká –

posypou pijáky, jež hlučně kvasí,

až pohár z sesláblých jim rukou klesá;

též pastýř umdlený spí pokraj lesa,

a oheň strážný anděl noci hasí –

Tak noci královna s hvězdného trůnu

svá kouzla rozsypala na zemi:

v mlčení vážném zří na bledou lunu

a vesmír v obdivu s ní oněmí.

Však přece zbudí časem onu strunu,

jež jako z nevyzpytných zazní sfér –

těch anjelských snad – jako z nebes hloubi,

že jemným zachvěje se dechem loubí:

to zvonek pěje z dáli pod večer.

A posledně když zazněl malý zvon

a poslední zvuk odrazily skály,

tichý se vyrval ze dvou ňader ston

a na rtech dvou polibky vřelé plály.

Potemněl ještě více nebesklon,

jen svíce noční jasněj’ plápolaly,

a bledá luna, nade hradní věží,

unylou tváří milující střeží –

tu nápěv velebný se nesl modrou dálí:

Ave Maria!

Ta blahá chvíle budiž požehnána,

kdy v srdcí dvou se láskou rozednívá,

jak den se na nebesích budí z rána,

až jak to slunce touha vzplane živá:

kéž svazek posvátný nás na vždy spojí,

jejž nic na světě více nerozdvojí!

Ave Maria!

Podobno srdcí také spojení

jest zrnu, které rolník klade v zem,

v naději, že se v krátce promění

v žeň hojnou, božské vůle rozkazem:

buď šťastna spokojená rodina,

buď žehnána spojení hodina!

Ave Maria!

A jako v létě boží požehnání

pravicí pilnou do stodol se sklízí,

jak pod tíží ovoce strom se sklání,

by štěpaři poskytnul plod svůj ryzí:

Tak ctnostným manželům Bůh požehnává,

na zemi na nebi buď jemu sláva!

Ave Maria!

Jak labutí by pění doznívalo,

až shaslo na březích Chrudimky stinných –

A Vandě v náručí se mládce zdálo,

že odpočívá prsou na matčiných,

že pozdravení s jasných výšin plálo,

co požehnání její lásky blahé:

i pohlédla svým zrakem velkým jasným,

z hluboka duše, pod brv stínem řasným

pozvedla oko temnomodré vlahé;

A „zítra“ – zašeptali její rtové –

„Buď pokojna!“ jí vece jinoch milý.

„Ó nešťastní vy vlasti mroucí dnové!

Zda dobudeme pro tě onu chvíli,

kde oblaží nás žití volné, nové?“

„Ó vlasti!“ Vanda dí – „ó máti drahá!

kdy konec bude krve prolévání?

Zda může dlíti nad ním požehnání,

kdy přec nám vtisknuta jen – pečeť vraha!“

„Buď vůle Tvá, jenž všechno vedeš k cíli,

tak modlíme se vroucně, Tvoje děti!“

A modlitba ta čistá v tuto chvíli,

až k hvězdám jasným z úst těch dítek letí:

jak by je andělské rty políbily,

tak zavál teplý větřík v tváře mladé

a spočinul na čistém Vandy čele,

Bohuše ovál tahy tváře smělé:

to anděl modlitbu před božím trůnem klade.

Byl čas to hněvu, pomsty bezpříkladné,

kdy z ňader lidstva dral se výkřik prvý,

jenž neznal smilování s vrahy žádné –

a láska tonula ve moře krvi:

„Nechť spravedlnost boží světem vládne!“

tak slova svatá ujařmených zněla,

jak z nemluvněte prsou první křik,

jejž vyrval lidstvu z prsou ukrutník,

z nejhlubších útrob mučeného těla.

A bouře taká nezná smilování –

Jak vichřice se hnala země tváří,

vše drtíc, co se před ní neuklání:

vždyť hasí čisté světlo na oltáři,

tož neušetří lilie té ani!

Hle! zhynula, v prach bouří sešlapána:

ty ňádra – kalíšku to bílé listy –

a rty – jak rozpuk lůna růže čistý –

se nedočkaly touženého rána.

A přec! pod těmi omšelými rumy,

pod ssutinami zbořeného hradu,

jsem zaslech’ žalující tiché dumy.

Tu čelo horké na chladné zdi kladu:

jak tklivě ony vyprávěti umí

o děvě milé, jež spí pod jich mechem!

Sní sladký sen o matky vlasti spáse

a o tom nevystíhlém v nebi jase,

kde navždy s milým splyne jako akkord s echem –

Blíží se kroky; vedou zajaté;

ti stanou před Žižkou, třesou se bledí;

jsou mniši to; jich převor dvakráte

prosebně pohnout Žižku řečí hledí,

však pokaždé se v řeči zamate.

„Co chcete?“ Žižka dí – „no, mluvte přece!“

však mniši nesrozumitelně řečí:

jich jazyk z olova jak, ústa v křeči,

až vůdce oddílu Žižkovi vece:

„My úlohu svou vykonali rázně:

dobyli klášter, zajali jsme mnichy.

Hle před tebou teď stojí plni bázně –

nedávno z kalichu tropili smíchy!

Dej upravit jim, otče, horké lázně;

ty kutny plny šíbalství a jedu

a žluči ďábelské na tebe sočí,

jed zavilý již kouká z jejich očí:

ti Husa upálili ku posledu!“

„Již dost!“ dí Žižka, „ticho! mluvte kutny;

chcete-li z kalicha, co naši bratři,

pít nápoj Krista posvátný a chutný,

jak na pravého křesťana se patří:

mine vás hranice los přeukrutný;

obraťte ke knězi se víry čisté,

nechť připraví vás, osvobodí hříchu,

sic půjdete přec cestou všechněch mnichů,

kde zapějete: Milostiv buď Kriste!“

Tu počne převor omlouvati sebe –

však Taborita do řeči mu skočí:

„Tebe již jistě na zemi zde zebe,

že nebojíš se lhát tak na mé oči!

Ty zasloužil jsi dávno sobě nebe!

Vy násilníci panen jste a paní

a strach jen o život vás k prosbě nutí,

jinak v útrobách vašich není hnutí –

o polepšení žádná stopa ani!“

V Žižkově tváři pohnutí je znáti,

pokyne rukou v hněvu potom zase

svou vůlí mocnou k poklidu se vrátí

a výrok vysloví po krátkém čase,

a jeho tvář při slovech zledovatí:

„Nechť pohltí ty bídné kutny plamen,

ať čisté, teplé ohně požáry

vyženou z těl nečistých nešvary

a kněží zazpívají k tomu: Amen!“

A nedbaje na prosby, nářek mnichů

lhostejně k odchodu se obrací

i kyne rukou opět – chce být v tichu.

A celý pluk se v tábor navrací

a surového tropí z bídných smíchu:

ti, ve smrtelném strachu, mrtvi z půli

již napřed, téměř co se děje neví,

až před ztrnulým zrakem jim se zjeví

smrt ukrutná – v hořícím sudu smůly –

A Žižka pokraj pustého zas valu

dosléchá řevu z nedaleké Prahy

jakoby citů mocných ve návalu,

chtěl zasléchnout kýs akkord známý drahý,

tak cosi podobného jako žalu

nad kolébkou tou svatou, srdcem vlasti,

jíž vykopat chce hrob teď rukou vlastní:

„Jsem šťasten jen, kdy vím, že vy jste šťastni!“

Tak mluvil nedávno – teď stojí nad propastí!

Osud se lidský valí k svému cíli

bez úlevy a zastavení dále:

co život jest, v poslední jeho chvíli?

Ovoce padající: někdy zralé,

nezralé jindy – často plod již shnilý.

A přec! Proč pohled mnohý k úctě nutí,

proč mnohých vzpomínáme s láskou, žalem,

proč tolik dějů v mnohém srdci malém:

obdivujem to ctnosti vítězící pnutí?

Proč žehnáme mnohému přece prachu,

skrytému někde v koutku na hřbitově?

A přece mnohým, kráčejícím v nachu

za živobytí klnou – jako v rově.

Co odpočívá tady síly, strachu,

co odvahy a statečnosti, záští,

co lásky bezměrné – a taktéž bolů:

jak svorně dlí tu nepřátelé spolu,

a rýč jak chladně o jich kosti praští!

Odpusťte všem, jdem k cíli jedinému,

ty cesty rozličné se v jednu spojí,

odpusťte chodci poutí uštvanému,

atomu bolu ve vezdejším boji;

ba jasno zdá se býti zraku mému:

občanské právo smrti třímá každý.

Však v lidské přírodě to založeno,

že bezpráví má na oko být mstěno

a prolitá krev nové žádá vraždy.

Toť chmura neprůhledná, Bože věčný,

msta za krev prolitou – a zase msta,

to meč je břitký, těžký, obousečný,

jejž pro potomstvo zákon uchystá:

co dnes pochválí současník tvůj vděčný,

po letech krví splatí národ sám,

myšlenka, vykoupena krví vřelou,

bez míry láskou, odvahou tak smělou

mře v krvi – svíce shasly – temnýť chrám.

A dumá Žižka sám v pokraji valů

o dělo opřen, obrácené k Praze,

v levo lze zříti světoznámou skálu,

kde vykoupena svoboda tak draze,

kde málem stonul v boje ve návalu,

kde mocným věhlasem a krví vlastní

ochránil národ – nad tou samou Prahou,

jíž zničit jedinou jest jeho snahou

ti tam jsou dnové minulosti šťastní!

Jak jinak bylo, když jej po dvakráte

v triumfu vedli těmi ulicemi

a rozhoupány zvony Prahy zlaté

se rozzvučely slavně v celé zemi –

a nyní v chvíli vášní černé klaté,

snad kráčet bude zítra na témž místě

však přes mrtvoly bratří ulicemi,

a vítězi odpoví v ohlas němý:

„Tys vlasti vrahem!“ vichr v zříceninách sviště.

To v duchu vidí, zří, jak město pne se

k nebesům modrým v pružném ranním vzduchu,

před zrakem vnitřním budoucnost se nese

čarovněj okrášlena v jasném ruchu –

však v prsou jeho srdce nepohne se:

„Přec zhyneš, zhýřilé ty město bídné,

kolébko nesvornosti, piklů zrádných,

líp polovičku mužů ramen pádných

než zbabělců houf – lépe město bezelidné.“

Nemluví k oku jeho všaké krásy,

ni očka nevinná, ni ručky vzpiaté,

ni chýže chudých, paláců ni jasy,

ni chrámů pyšných Prahy stověžaté;

jediný cíl zří: vlasti drahé spásy,

jíž obětovat chce co nejdražší mu,

co obětovat můž jen matce syn!

Muž železný: on zná jen rázný čin

a k cíli kráčí středem krve, žárů, dýmu.

„Praha, neb Tábor!“ – jiné cesty není!“

A večer mlhy nad Vltavou valí:

jak slyšno vzduchem tichým zvonů znění,

jak nad osudem dítek matky žaly,

ten souzvuk šumu budí upomnění,

jež k srdci posluchače mírně sahá,

jak dětský pláč ku srdci oteckému:

on slouchá mimovolně – divně je mu –

to k spánku ukládá se šedá, zlatá Praha.

A zítra probudí se s hrůzy křikem,

ve žáru, kouři, ve potocích krve,

a nad poděsným vojínův svých šikem

se zjeví on, jenž spasitel byl prve,

co zhoubce Prahy hrůzným okamžikem –

co ozývá se v prsou tvých za ton,

ty nevyzpytný, železný ty muži?

Proč mimoděk se ňádra mocná úží?

Dohučel chorál, dozněl slední zvon –

A po hladině řeky tón ten hasne,

obražen o břeh v stráních kolem zmírá –

a vzhůru nese se tam v nebe jasné,

jak nesmrtelná, vroucí lidstva víra,

tón stříbrozvuký – až pak v hvězdách zasne,

a zpět se line ve paprscích hvězdných,

jak myšlenek se pnoucí jasné vlny,

pak na srdci se klade touhy plný –

až zmírá v skrýších jeho, nevyzpytných, bezdných.

A chladně duje větřík krajem spícím.

Však Žižka posud nepohnutě stojí,

by mrtvým jeho zrakům, do vnitř zřícím

se jevil obraz o budoucím boji:

tajemná socha s mečem vítězícím.

Tu úžej’ ovine si pláště řasy

a volá; rychlý krok se k němu blíží;

a Žižka šepce, k vojínu se níží

a kráčí táborem, v němž ohně stráže hasí.

On opřen jest o rámě vojína

jenž známým hlasem k němu hovoří

a mnohou chvíli jemu vzpomíná,

jež upomínku milou vynoří;

prohlíží stráže; mine hodina;

a vůdce v hlavní stan se opět vrací,

kde hejtmanů jej očekává kruh,

s ním po vždy neodstupný jeho druh

jenž milost Vandy věrností mu splácí.

A přijda v stan, rozkazy k ránu dává,

i ustanoven na zítřek již boj;

a s důvěrou zří k němu každá hlava,

ač v mnohé tváři číst lze nepokoj.

To Žižka nevidí; on opět vstává

a rukou vůdcům na dobrou noc kyne;

opouští všichni stan; on opět sám

oddává truchlivým se myšlenkám.

Však náhle zvolá: „Ona přece zhyne.“

Kdo tak by viděl bezbranného kmeta

s tou věčnou, temnou mrtvých zraků páskou;

na tváři opuštěnost dlouholetá

tak mnohou psala převýmluvnou vráskou

tajemné runy rukou vládce světa:

kdo pod železnou touto tváře maskou

by odvážil se hledat lidské city

a se srdce sňal krunýř ocelitý –

snad užás’ by nad horoucí v něm láskou.

V té opuštěnosti byl přec tak bídným

a k tomu stár již denně víc a více;

zda na zemi pobytem ještě klidným

se vyjasnějí blednoucí ty líce,

zda usměje se okamžikem vlídným

naň Bůh a popřeje mu osud blahý,

by v kruhu rodinném své milé vnučky

jej obejmuly dítek něžné ručky

naň volajíce: „dědečku náš drahý?“

A jak by probuzena touto chvílí,

vystoupla bledá, čarokrásná tvář

před zrakem duše: obraz Vandy milý,

však zahalený jako v mlhy šlář:

ty zraky dívčí v tvář mu popatřily

tak dlouho, smutně, jako s předhůzkou;

pak ruku zdvihši, k Praze kynula:

a Praha v ohně moři hynula,

zřel stezku krví lidskou okluzkou.

On viděl Prahu zmírat v strašné seči,

šlechetných Čechů hlavy v popravišti,

on viděl drhat oči v smrtné křeči,

a slyšel, kata meč jak vzduchem sviští,

on cítil tnutí – v muce po vždy větší

a marně probudit se ze sna snaží,

promluvit ku přízraku, který němý

tak strašně mluvil přece zraky těmi:

tu zdá se mu, že šij mu cosi vlaží –

Na posled sekera se kata vznesla –

on viděl sebe, vlastní svoji hlavu

na špalku popravním – sekera klesla –

a výkřik zazněl v shromážděném davu –

on: „Vando!“ vzkřikna povstane ze křesla –

tu zmizí vše, i přízrak krvavý.

A on se cítí opět v hluché noci

samotným, opuštěným, bez pomoci –

jakoby čekal svojí popravy.

Vše zmizelo, kdy procít; v jeho duši

ni mráček nezůstal; on hlavu týčí,

a jeho klid sen více nevyruší:

on Prahu odsoudil – tož Prahu zničí,

vyslance města řečí svojí zkruší;

že jeho dílo činem otcovraha?

On nejlépe ví, co v něm síly dřímá,

že umem svým můž zdrtit voje Říma:

Tábor neb Praha? padne tedy Praha!

A nastal den; a v prvním jeho svitu

vše připraveno k zuřivému boji;

mlčení vážné v řadách Taboritů,

jež hrozebně na pláních kolem stojí,

přerývá pouze zvučný povel vůdce:

již všechno na znamení pouze čeká,

by vyrazili, splnit slovo reka. –

Tu cválá posel jízdný z města prudce –

A bílý prapor v ruce drží jedné;

znamení dáno, sestupuje s koně,

sklopených k zemi očí nepozvedne,

kdy před Źižkou se staví ku pokloně;

však v Źižkově to trhne tváři ledné

jak pohrdáním sevřených kol úst:

„Aj Pražani, teď víte již, kde já jsem?

Snad jste se nasytili panským masem

a chcete držet dobrovolný půst?“

„– Jsem vyslán od konšelů moudrých města,

ve jmenu jich, bys dopřál Praze míru,

že, rozvedla-li nás zde na čas cesta,

nás spojila zas láska v jednu víru,

ať Bůh nás ještě více nepotrestá –“

Však Žižka na oři svém bez pohnutí,

jakoby sluchu nevěře, se mýlil,

ku straně posla hlavu ponachýlil,

a jeho rty se k odpovědi nutí:

„Rci konšelům a moudré vaší radě,

že nehodlám víc čekat na jich posly:

snad ukládají o nové zas zradě –

či narostly jim přes noc uši oslí,

či rulík snědli kdesi na zahradě,

že s takovou mi přišli opovědí?

Za nos jen vodit národ celý chcete

a v černých srdcích símě zrady kleté,

však posud hlava na pleci mi sedí!“

A netrpělivě pravicí kyne,

an posel prosby nové marně ztrácí:

Žižka se odvrátí a posla mine –

a ten se smutně nazpět k městu vrací.

„Čas k pochodu;“ – a Praha přece zhyne!

Tu po planině ode města blíže

processí smutné pomalu se ssouvá,

tak že se zdá, že beznadějně couvá

již na před – pod znamením spásy kříže.

To města hrdí druhdy samovládci:

v rubáších černých nepokryté hlavy,

na šíjích provaz, jako patří zrádci,

pokorně mijí Taboritů davy;

jich marně shlíží k prosbám zraky sladcí

k osuhlým přísným Taboritů lícím:

ti hledí na ně s potupou ve tváři

a šepcí na hlas: „Hle, zde jdou ti lháři,

snad brzy povedem je k šibenicím!“

Však na poselství toho kráčí čele

kněz mladý, plný ohně, odvahy,

v planoucím zraku, hledícím tak směle,

číst sílu skalopevné povahy;

to roucho dlouhé na ztepilém těle,

krok jinocha, však rychlý pevný pružný –

a nade vše ráz ušlechtilý v tváři,

z níž věhlas s lahodou tak mile září,

nad kterýmž trůní výraz reka mužný:

Ty tahy měrné, jako sochy krásné,

rty spanilé, jak plny plynné řeči,

a temné oči, velké, živé, jasné

o vznešené povaze jeho svědčí,

o povaze, jež svědectví dá hlasné,

o pravdě svaté po vždy beze bázně,

jež pro pravdu smrt podstoupiti může,

jde s jasným čelem v mučennické lůže,

slabého proti silným chrání rázně.

A veden před Žižku lahodným zrakem

a hlasem zvučným, pevným, mluví vážně

a neodstrašen v tváři jeho mrakem,

tak domlouvati počne jemu snažně –

však stane chvíli dřív, v obdivu takém,

jakoby v duši ohnivou a vroucí

chtěl vrýti tváře Žižky obraz žhavý,

ten pravzor reka, vlasti jeho slávy,

co pomník věčně věkův nehynoucí:

„Náš otče Žižko! – dovol tak tě zváti –

jsme tvoje děti! hřešili jsme arci,

však vysílá mě všech nás rodná máti,

zde za mnou stojí stříbrošedí starci,

jež za hřích bratří přísně chtí se káti:

vždyť Bůh odpouští zbloudilému synu

pro lásku, zmučenou na kříže dřevu;

odpusť nám ve svém spravedlivém hněvu

tu trestuhodnou naši hříšnou vinu!

„Co bude z ubohé té naší vlasti,

kterou jsi ochránil již po třikráte

od úplného pádu do propasti,

co bude z víry, pravdy boží svaté,

když sami sebe budem ve hrob klásti?

Vždyť kalich krví přetéká již krajem

a neodejmeš-li ho od nás Bože,

ustelem sami sobě hrobu lože

a ku svobodě nikdy nedozrajem!

„Tys jediný ta naše ještě spása,

ty bez poskvrny šlechetný ty reku!

Jak papež, císař asi pozajásá,

kdy zví, že vraždíme se v slepém vzteku,

že Žižky dělo Prahu v rumy střásá,

tu samou Prahu, kterou krve proudem,

na úžas světa vybojoval světu –

i řeknou teď: „tu samu Prahu kletu

zničili kacíři! toť zjevným božím soudem!“

„Ty reku, zmoh’ jsi to, co nezmoh‘ žádný,

tvé vůli nic nestojí více v cestě,

tys mocný panovník jak samovládný:

proč vymstít chceš se na ubohém městě?

Před tebou v prach upadá žoldák zrádný:

pamatuj na svou vlast a svornost blahou,

jež jediná můž’ národ osvobodit!

v nesvorných krvi lehce může zbrodit

mrak spojených nepřátel vlast tu naši drahou,“

„Pro kterou nastavujem krev a statky.

Že též jsi smrtelný, pamatuj, Jene,

a boje osud v rukou lidských vrátký –

kdo ujme se pak vlasti zubožené?

Vyssátý národ povedou na jatky!

Že zmůžeš vše, dokázal’s vlasti vděčně;

jen jedno zbývá ještě slávě tvojí:

sám sebe přemoz’ v nejkrutějším boji

a národ vzpomínat tě bude věčně!“

A Žižka stál, v plášť zahalen jsa šerý,

pravici tiskna mocně k srdci svému,

v němž rodí se a hasne pocit sterý:

vždyť nejvíce se hnusí zrada jemu,

nad slovem daným – vlastní pronevěry.

Na tváři boj – i cítí hněv že mizí,

že cosi v srdci zkamenělém jihne

a odlesk myšlenky se v tváři mihne,

tu zachvěje se srdce jeho ryzí –

A obejmout tu tváři milou prahne,

jež tak výmluvně hnula srdce strunou.

Tu náhle vzchopí se po chvíli drahné

a řasy pláště s prsou v zem se ssunou;

on pravici ve stranu onu vztáhne,

kde Rokycana s pozdviženou dlaní,

s náručím rozepiatým vroucí touhou,

jej přemoh, po prvé – svou řečí pouhou –

a v náručí se nyní Žižky sklání.

„Tys otcem nazval mě: já zvu tě synem!

To políbení spečeť vroucí slib,

jejž otec tiskne čele na dětinném,

že zapomenem vzájemně svých chyb!

Neboj se! bohdá ještě nezahynem,

kdy vůlí svou Bůh sílí moje rámě:

Jen svornost posvětí vítězství nám!

Nech, ať tvé tahy rukou ohledám;

snad nezapomenete také jednou na mě –“

I rozlétla se radost v kraji šíru.

A slibu toho věčným znamením,

zde oltář narovnán, co svědek míru:

„a z něho usmrcen buď kamením,

kdo odváží se zrušit v slib ten víru.“

Pak Žižka v triumfu do Prahy veden,

jíž dobyl po třetí: teď bez boje!

On vchází jako kníže pokoje:

zda byl kde rek tak šlechetný? – Jen jeden!