Zpěv dvacátý. ČESKÝ ĎÁBEL SE KRAJANU PŘEDSTAVUJE.

První z nás druh můj rozpaků se zbavil

a hrábnuv kopýtkem prohodil nevinně:

„Má úcta. Promiňte, že jsem se nepředstavil,

jak sluší se krajanu v cizině.“

„To není příslovečná nezdvořilost naše,

již po zásluze tepou noviny.

To ostych je –“ (tu ohlédl se plaše)

„a k místům těmto respekt povinný.“

„Mé jméno do řečí a pomluv lidských

se dostalo a toť mé neštěstí.

Ač z rodičů jsem přísně katolických,

netěším se tu dobré pověsti.“

„A není církve, společnosti, kliky,

která mne nemá na svém pranýři:

jsem na tom špatně mezi katolíky

a ještě hůře mezi kacíři.“

„I socialisté už soudí o mně špatně

pod vlivem obecného mínění.

A před chvilkou vy sám (tu odkašlal zas taktně)

jste neměl o mně dobré mínění.“

„Promiňte,“ řku a zardívám se studem

– „zvyk dobrou vůli vždycky přerůstá.

My Češi do smrti nahlas mysliti budem

a nedáme si pozor na ústa.“

„Co lokálek už odsoudilo šmahem

nezpůsoby našich na cestách,

leč člověk mete rád před cizím prahem

a nerad uklízí svůj vlastní práh.

Rád nastrkuje na jiné psí hlavy

a jiným dělá zlého mentora,

zří v oku bližního, jak Písmo Svaté praví“ –

– „Ne, necitujte tohoto autora –“

– dí ďábel spěšně, zle se ušklíbaje –

„na citování čerta mějte dost.

I čert se občas ze svých hříchů kaje,

neradno však přepínat kajícnost.“

– „Jsem sláb už jako moucha od modlení“ –

pokračuje zívaje zlý duch.

„A hodinka zbývá do kuropění,

rád bych se dostal už na čerstvý vzduch,

neb není psáno, že čert pojde hlady.

– Andiamo!“ Mžourá vesele.

– „Povím vám, kdo jsem a proč jsem tady

v tom zatra- (opravil se) římském kostele.“

A opatrně sáhna na kropenku,

spárem kreslí kříže znamení.

Pak jeden skok a už je z chrámu venku,

jen zajiskřilo pod ním dláždění.