Zpěv dvacátý druhý. ČESKÝ ĎÁBEL O SVÉM HŘÍŠNÉM ŽIVOTĚ VYPRAVUJE.

– „Jaký čert, se jistě asi ptáte,

a co chce mnišským přestrojením svým?

Mé pravé jméno tedy dobře znáte.

Teď uhodněte i můj pseudonym.

Je obtížen, žel! také těžkou vinou

a zvláště v Čechách hrůzu nahání.

Jen vzpomínejte. Co vše čertovinou

v písemnictví českém zavání.

Já pomohu vám. Pohleďte, v čí říze

mne vidíte? Dím na to: „trapisty“.

– „Nu, nečetl jste v žádné české knize,

že sídlil v ní duch zlý a nečistý?“

– „Není vám snad historka ta známa,

jež nepřispěla k Říma očistě,

o mnichu, jenž dámu štíp, a dáma

ho políčkem ztrestala na místě?“

Tu tělo ďábla, které přihrbeno

se v koutě krčilo, náhle se narovná:

– „Řeknu vám jen jedno ženské jméno.“

Odmlčel se. – „Sofie Petrovna.“

A ďábel, jednou rukou tváři mna si,

upřel na mne pohled bolestný.

– „Tak to jste Vy, jehož pro vše časy

zaznamenal básník skutek neřestný,

co příklad varovný všech věrných Čechů,

kam zavádí Řím svoje spřežence,

barbarské duši kacířské pro potěchu

a k věčné hanbě pro papežence?“

– „Zadržte, krajane. Dosti té zloby –“

– v to ďábel vpadne. „Zemi husitů

i jejím dětem více prospělo by,

kdyby zachovali oportunitu.“

– „Nechtějte hrát roli málo vděčnou,

být čertovštějším nežli český čert.

Ten kousek v katakombách s ruskou slečnou

byl původně víc míněn jako žert,

však žertík nevinný a bez úmyslu zlého

ve skandál veřejný poeta obrátí!

Ať prohlásí mne církev za svatého,

chci-li vám tady něco nalhati!“

„Já míval dosud vždycky štěstí u žen,

já chtěl jen zkoupat trošku svatý řád.

Já nevím, který čert mi to byl dlužen,

že se nachomýtl k tomu literát!“

„Co zásluha je a co sklony chlípné?

V erotice vyhrává to zvyk.

Ďábel je lump, když hezkou holku štípne,

a poeta – slavený erotik.“

„Tím kouskem překročil jsem na svůj vrub a škodu

rozpočet svých neřestí a vin.

To, panečku, jsem nahnal jednou vodu

na kacířů pokrokový mlýn!“

„Za důsledky politické gesta

galantnímu ďáblu pykat jest.

V chrámě Madonny, jež Čechy mečem trestá,

český čert má odpykat svůj trest.“

„Svět různě hodnotí a různě měří,

co ctí je básníku, je hříchem u čerta.

Však myslím, nejvyšší že čas je na večeři.

Hle, – una taverna ancora aperta!“