Zpěv dvacátý pátý. POUTNÍK NÁSLEDKY KLETBY ĎÁBELSKÉ NA SVÉ KŮŽI POCIŤUJE.

Vyšlehl plamen a vedle po zloduchu

zbyl v kočáře jen smrad a čoud a dým.

„Bon giorno, signor.“ Nevěřím zraku, sluchu.

Nevím, kde jsem. Nevím, zda bdím či sním.

Carozza stojí. Na její taxametr

můj veturino mžourá ospale.

„Cinquanto lire.“ Dole svatý Petr,

Pantheon, Tibera, Palazzo reale,

a nad vším Římem bílé jitro svítá

a zlatí hroty střech a cypřiší.

Na Passeggiata Margherita

vypadá Řím jak rajské zátiší.

Sním nebo bdím? Zář, která padá v oči,

je ze snů zlatých k skutečnosti most?

„Cinquanto lire“ – opakuje kočí.

Cinquanto lire je holá skutečnost.

Za lire cinquanto italský kočí sjezdí

s tebou půl Evropy a zpět tě doveze,

Cinquanto lire v Římě neprojezdí

Americano, bohatý Inglese.

Cinquanto lire znamená v Římě jmění.

Cinquanto lire – a jsi kavalír.

Od slunce západu do kuropění

máš plný pohár za padesát lir.

„Avanti. Domů!“ velí signor vztekle.

Cinquanto lire není žádný žert.

Jedeme. Sním: cinquanto lire v pekle.

A u všech čertů je můj český čert!