ZPĚV DVANÁCTÝ.

V podzimního slunce zlaté záři

s vůdcem prvních vojů, s Hanušem,

k Bílé Hoře sklánějíce tváři

vyhnancové zulíbali zem,

na níž posud místo lesklé rosy

drobné kvítí drahý purpur nosí.

Tisíce jich na kolenou klečí:

kmetů, kněží, mužů, matek, dětí,

vše, co živo, zpěvem bohu vděčí

v ruce zbraně, nebo chvojné snětí,

vše se líbá, zpívá „Chvalme Pána.“

U výš stoupá šedá mlha rána.

Hanuš z Řičan vraném na komoni

hledí k Týnu, rukou tiskne hruď,

na ňadrech mu Jitka slzy roní:

„Srdce vlasti, Praho, zdráva buď!

Bůh co popřál za pomoci bratří,

děti tvoje, přivádím ti zpět,

vše, co mým je, tobě, vlasti, patří,

mému srdci pouze tento květ!...“

při tom Jitku úzce k hrudi vine.

V jitra skvoucí zoře Praha plyne.

Vůdci Řičanskému na vítanou

jásá Praha, všemi zvoní zvony,

na chorál se mění ňader stony,

vítěz Hanuš mostní vjíždí branou. –