Zpěv dvanáctý.

Odpusťte mi, děvy ušlechtilé,

Že se vaších předkyň činy zvítězilé

Neustále hlásat bojím;

Vás též, jejich plémě podařilé,

Vaše vděky zpívati se strojím,

Vám jich velké skutky za konané svojím,

Na které se s podivem svět dívá:

K vaší slávě se jich oslonění zpívá.

Čas jest, zabrati se zase k Kasalovi.

Tenť se z Žatce na Kyboj zas vrací

K hostinnému reku Zajícovi.

Most se před ním pouští vyzdvihací,

Vítá se tu upřimnými slovy;

Sytí se též jeho mysl vyzvědací,

O milence sličné lepostkvělé,

Jeví se klam jemu ve povaze celé.

Dozví se tu, že část jeho hluku

Stíhá Šarčinina sledu,

A že neví, z jakého tu vzhledu

Děvy na zpět táhly do hor, do příluku;

Dvakrát že zbor jeho prospěch stkvělý

Vydobyt moh, však že dvakrát děvy

Postavily ctnou choť do průčelí,

Že tak musil odložiti hněvy.

Noc se sype, tráví se čas v spolku číší,

Hovoří se, duch se u panošů výší.

Rozváže řeč panoš Zajíc, v slovech hojný,

Praví: „Dokavad mně sloužívala léta,

Ved jsem život také nepokojný,

A ač má choť byla Vlastinina teta,

Proti rekyni té táh-bych zbrojný,

Kdyby síla přála, po níž jest již veta.“

„Její otec Zbislav za mladého věku

Předčil v síle nejstatnější z reků;

Tam kde bylo slyšet o kolbách a boji,

Přibral se tam jako náhlá bouře,

Zahynuli jeho soci v spouře:

Žil věk skoro celý v nepokoji,

Odporníkům byly půtky nehonosné,

Jemu kromě slávy nevejnosné.“

„Nesundal zbraň nikdý s sebe spíše,

Dokad nezvítězil; nikdý bez prospěchu

Nevrátil se z půtky. Hlásá Němců říše

O hrdinství jeho, o udatném Čechu;

Přemnohý jej šlechtil jizev pruh;

Ale splatil hojně odpůrcovy rázy;

Mírný při všem byl však jeho duch,

Nehledal než třeba soupeřovy zkázy.“

„Ten rek spatřil jednou sedlskou děvu, Domku,

Právě na bedrách když nesla krávu,

Podivil se, mysle, že se u potomků

Zvěční, zachová že v rodu slávu,

Když si za chot jarorostlou děvu zvolí,

Žádná se mu nelíbí víc ve okolí,

Po té sílostkvělé dívce jenom oupí,

Také i s ní v manželský stav vstoupí.“

„Ač ta choť se skvěla ve obrovské síle,

Nevyvedla předc víc nežli jedné dcery;

Kormoutil se, že se nesplnili směry;

Pročež byla všecka jeho píle,

Témuž miláčku dát mužské vychování.

Jeví dítě sílu, otci jest to milé;

Cvičí dceruška se v těžkém díle,

Nachází i libost v namáhání.“

„Bral ji na lov, bral ji ke souboji;

Slyší dcera o statnosti zpěvy,

A jak někdy Trácské zvítězily děvy,

Slyší písně slávy, o chrabrosti, zdroji:

Její duše plane po oslavě,

Pověst věčná doutná v jejích prsech, hlavě,

Po ní žížní, po ní stále touží,

To jí k vyvinutí šlechty slouží.“

„Otec její žil jen ve své dceři.

Prozrazuje děva ducha vznik,

Napřed činí oupor rychlonohé zvěři,

Brzo těší ji ten obírání cvik;

Brzo za dravci se odvážlivě spouští,

Vypobídá je i často z houští;

Nedvěda když zahubila v boji lítém,

Otec nad svou dcerou slzel blahým citem.“

„Často navštivivši zde svou tetu,

V obličeji zjevovala lepost;

Ale mnoho ohně; v směřích lítou slepost,

V jízdě viděli jsme ji jen v letu.

Mnoho potrhala mně zde koní;

Ale snad se k usedlosti kloní.

Tenkrát byla ještě divochyně;

Mnoho pochytila od ujkyně.“

„Nebo má choť byla velemoudrá žena,

V okolí ji měli za věštkyni;

Splnila se od ní hádavána změna.

Jí se stejskávalo, jako bezdětkyni;

Pročež byla Vlastě mátí pravou,

Zejskala jí přízní přelaskavou,

Bez ní cítívala nepokojné doby,

Vznešenosti ducha držíc za ozdoby.“

„Zponenáhla její drsnost brousí

Se uměním, šlechtí cvičné hlavy;

Mírností svou krotí zpupné mravy,

Pryč se hrubost ducha trousí;

Divoká zde prchá mysle smělost,

Její duch již jeví lepou stkvělost;

V oblíčej se její přiloudily vděky,

Nimi přemáhá teď rozhlášené reky.“

„Dí k ní teta: Neodloučím tebe zbraně,

Drž se mužno, kde jde vlasti ztěsna;

Ale podrž mírnost, která patří panně.

V pokoji buď libá, jako Vesna

Ve své nejjasnější době.

Žehnat lidstvo bude časem tobě;

Podrž při statnosti jemné ženství,

Takto získáš ducha důstojenství.“

„Nezbavuj se blahých duše pudů,

Citu pro šlechtu a sličné činy,

Zachovej své srdce prázné viny,

Pro oslavu nevynalož mnoho trudu;

Opovrhni necit, neoučinnost,

I bez slávy zajdi pro povinnost,

Odporcům svým podej k míru ruky;

Zvýbornělost ducha drž jen za souzvuky.“

„Jako umělec ctný, poznav v rudě šedé

Drahý kámen, broušením jej k zniku vede,

Jako čilý štěpař ze planého stromu,

Chuti drsné, vodí štěpy skvostné,

Jako sochař ze hrubé kry lomu

Tvoří podobizny přemilostné:

Takto ta má blahá průvodkyně

Vedla ku podivu ducha synovkyně.“

„Její otec dí k ní: Drž to za pravidla,

Drahá dcero! neopouštěj sledu slávy,

Nelituj i pro pověstné zprávy

Vynaložit svého žití bydla,

Není těžkého nic pro oslavu zpěvnou.

Život zajde; však ta nese pověst pevnou

Přes života prchoucího meze;

Není oslonění v světě nad vítěze!“

„Žížní ona dosáhnouti obou směrů,

Hledá blaha ženstvu, pověsti též slávy;

Pro ni uchopila otěže se správy,

Pro ni neváží si svého živobytí,

Pro ni uvrhla se ve mezeru,

Sem a tam s ní hází vlnobití,

Vězí stále v kolotání vírném,

Není dáno oučinným žít v běhu mírném.“

„Zde jest její kořist mladistvého věku,

Nedvědí ty velikánské kůže

Svědčí, připatří že v počet reků,

A co její statné rámě může;

Manželku mou uchopilo toto zvíře,

Druhý dravec cenil zuby v díře,

Ku pomoci letíc zahubila oba:

Zvítězení byla oboum blahá doba.“

„Tento velikán zde, povětrný plavec,

Popad dítě, pospíchal s ním do povětří,

Střelila šíp děva, padá dolů dravec,

Zachrání tu děcko, kterého tu šetří;

Jest zde v blízku ještě mnohých rodin,

Jenž ji slaví, jako blahých hodin,

Kterým, když viděla, že je tlačí hoře,

Udělila pomoc ke podpoře.“

„Nepředevzala nic bez ujkyně.

Tato praví, jako prorokyně:

Dítě zlaté! Vysoké tě příští čeká!

Vystupuješ nadevšecky děvy,

O tobě znít budou přehrdinské zpěvy;

Aneb zajdeš v květu; srdce mé se leká.

Bohové tě vedou k svému směru,

Chtějí oslaviti šlechty dceru!“

„Zašla chot má, byla bez radkyně,

Roní slzy co pro ztrátu matky,

Ve bezdětství chtěl jsem vzdát jí statky;

Však ji povolala k dvoru vládykyně.

Vyřiďte jí, že v svých slovech stojím,

Že jí odevzdám tvrz, že se o ni bojím;

Ať se vrátí raděj hbitě zpět,

Nežli sesune se na ni v bouři svět.“

Hrdina dí: „Vynašel jsem málo šlechty

U ní, leda pouze zoučtované z zisku,

Blaho lidské ničí jako věchty,

Pokojné i nenechává bez nátisků:

Choť mi dala odnest; co to za urážku?

Té jí výtržnosti neprominu,

Ve souboji buďto ona, neb já zhynu,

Vyvedu směr, nechť je co chce za překážku!“

Hovořili dlouho na noc, však jak jitřní

Zakmytla se záře, plamen vnitřní

Hrdinovi odpočívat nedal,

Sluhu ke sedlání koní hledal,

Na něj čekají již průvodníci,

Nasledují podle nových zvědů

Dívek sledu,

Přirazili se i k němu společníci.

Znamenali, že jsou děvy ve okolku.

Scházel se rek s druhy svého spolku;

Dí mu jeden: „Marně po choti se pídíš,

Studnu jistě pouhou sítí cídíš.

Za čarodějnice držím zrádné dívky,

Jejich vůdkyně nás stále mámí kouzly;

Drželi jsme se již skoro u podšívky,

Předc nám z rukou do lazů zas sklouzly.“

„S nimi zpřízněné jest také štěstí,

Podporuje jejich bystré klamy;

Sotva jsme jim za patami,

Již se octnem zase na rozcestí;

Všecko se zde zdá být okouzlené,

Smějí se nám, když nás vidí převedené;

Nevím, povedeli se ti lépe,

Jestli tě i Šárka nepotepe?“

V tom sem kráčí Svatka, v šatech jako dědek,

Měvši vlasy, fousy bílé jako mléko,

Dí tu druh: „Viď, že jsi Čechů praprapředek,

Že máš domov předaleko;

Viď, že páchneš Hloupětínem;

Snad se narovnáš předc podouvínem;

Vím, že k děví tvrzi tebe cesta vede,

Pověz nám předc, jak se na tvé holy jede?“

„Viď, že naháníš ty Šárce strachu?

Kde pak jest as? vypověz mi, brachu!“

Dí ta: „Netup ctného starce,

Ukrátí ti věku Perun, žití dárce!

Na cestu se tážeš k Hloupětínu?

Vždyť tam kráčíš. Ptáš se po důvtipné Šárce?

S ní jednati, není sedět u okřínu.

Ten laz nemá této děvy v klínu.“

„Blízko ke západu leží skrovná tvrz,

Tam jsem zahlíd téhož zboru sled;

Chceš-li za ní, musíš brát se zpět,

Leží tam ves skrovná, jít se musí skrz,

Za ní strmící dub cestu poukáže,

Vzdálí zhlídneš stát dvě stráže.“

Tato slova a pak její šediny

Odvedly je s pravé krajiny.

O jak lehce za pravdu se v mysl vloudí,

Co si srdce neustále přeje.

Náš rek zhlíd stráž podlé lesa, tu hned soudí,

Že již přišel na šlápěje

Bohyně své; žije pevně u naděje;

Ale velice tu bloudí.

Čím víc chvátá, čím víc paluje:

Tím se dále utěchy své vzdaluje.

Pádil v lese, co měl komoň dechu,

Za svou děvou, ale bez prospěchu.

Přichází již k určitému hradu,

Pozná teprva zde zradu.

Ostane stát dlouho u vrtochů,

Vzdálen tam jsa od jinochů.

Slyší hláhol, myslí jeti za družinou,

Kde se sejít míní, tam se minou.

Nemoh se zde vydrat ze hustiny,

Sjezdil mnohý hvozd a mnohý chlum,

Volá, troubí: slyší jenom větru šum.

Kůň mdlí, těžko jest mu bez příčiny

Držet s rekem, jehož láska sytí;

Nechá jej pást, sám si sednuv do rokytí

Utrmácen v unavení usne,

Posilu mu nese oddechnutí hnusné.

Dlouho jezdil lesem ještě druhý den,

Počne upomínat též jej hlad,

Až pak šťastně vyjíždí již ven.

Zhlídne děvu, kterou kreje chlad,

Která smíšené své stádko pase;

Ona zpívá, zpěv zní ve ohlase;

Utíkat chce, jak tu reka zhlídne –

Panoš jeví vzhledy vlídné.

Praví: „Neboj se nic, dcero spanilosti,

My jsme reci děvám pro ochranu,

Šetříme té svaté povinnosti;

Zabloudil jsem v tuto vaši stranu,

Nenaleznuv výchoz v lese.

Zdaž vám záhuba zde jaká hrozí?“

V tom sem její sestra mladší krmy nese,

Mákovec a mléko kozí.

Panoše hned ku pokrmu nutí,

Dí: „Snad hladový jsi? jez jen reku.“

Tu on: „Díky! třeba mi jest téhož léku.“

Snídaní to požívá zde s chutí.

Tato hostina je pro něj blahá,

Síla v něm se zase zmáhá;

Svému koni pookřání přeje,

Mysl mužná nadějí ho hřeje.

Přichází mu rozkošné to položení,

Prodlití tu plné příjemnosti,

Stromy sem tam v květu, luka v zelenosti

Mdlému srdci lejí občerstvení.

Skákají tu přeradostně jehňátka,

Štěbetají v křoví ptačátka.

Obživující vše máti přirozenost

Vnadí ve své tvory opojenost.

Libý větřík vlny Labe čeře,

Leje vůkol přívětivost,

Panuje zde přelíbezná živost;

Panoš dotýká se libě o kadeře

Děvy, o předešlou písničku ji prose,

Při žádosti slzi tísně rose.

Praví děva: „Zazpívám ti o nádherné

Panošce a o pastýřce věrné.“

Počne: „Chvalboj panoš do porážky jede,

S srdcem smutným do ní klusá,

Káže mu tam Krasomila rusá;

Láska planoucí jej v půtku vede.

O proč zahlíd její líce sněžná!?

O proč zaslech její slova zběžná:

Tvou chci býti, zvítězíš-li v půtce!?

Odplatu máš vnadnou ke pohnutce.“

„Květka zajít musí ve zápasu.

Nad všecky chce krásou vyniknouti;

Jedna z nás má jenom sličnou slouti.

Chvalboj důvěřuje sotva hlasu,

Podjala jej zcela její stkvělost,

Slábne jeho chrabrá smělost:

Válčiti má se příbuznou;

Ale kterak pominouti dobu nuznou?“

„Počíná se dvouboj. Praví Květka k reku:

Odkud povstává zde tolik vzteku?

Co tě k půtce ve přátelství bádá?

Dí rek: Krasomila smrti tvé mít žádá:

Tak zde pro ní živobytím mrhám,

Vlastní srdce z prsou sobě trhám,

Potkati mne musí trudné příští.

Děva statná v tom štít jeho tříští.“

„Bledne Dechna, přistrojená za zbrojnoše,

Rychle prsa reka pavézou svou chrání;

Potýkat chce sama za panoše.

Odpornice shlíží, že se neubrání;

Že nic není v potýkaní známá,

Ustrnutím srdce se jí lámá.

Praví: Nechci potýkat se s nestatnými.

Reku, nedej se mu svésti směry zlými.“

„Panoš přímo se tu béře k Krasomile:

Hořekuje, příhodu jí jevě.

Dí ta: Hanobí tě srdce nezmužilé,

Ty jsi odolati ani nemoh děvě;

Zrádce, hrdina ty s srdcem babím,

Když se bojíš smrti, sama tebe zabím.

V tom tu Dechna dýku její chytí,

Zachrání tak podruhé mu živobytí.“

„Prchla nezbednice. Dechna k reku vece:

Uveď na pamět si oné blahé časy,

Když jsem pásla bravy při bystravské řece:

O lásce tu zněli naše hlasy,

U tebe jsem sedávala ráda;

Jevil jsi, že miluješ ty sivou děvu,

Ploul nám život jako v libozpěvu:

Nech mne zas tam pásti stáda!“

„Objal u bojišti tu svou hájitelku,

Pravil: Nemáš více skotu hlídat,

Volím tě si za manželku.

Krasomila chtěla jej sic vypobídat

Se svou vnadnou opojností k plání;

Ale panoš jeví v lásce setrvání.

Nepase víc bravu choť, však střeže dítek,

Věrnost zajisté je blahý kvítek.“

Vzdych si Kasal. Zpěvkyně dí: „Reku!

Nějaká tě tíseň tlačí, tíží;

Snad se osud tvůj k té děvě blíží?

K děvě sličné, plné vděku,

Která u nás ty dni dlela,

Kterou těšiti jsem bděla?“

Panošovi zdá se býti snáže,

Po dívčici se tu rychle táže.

Dí ta: „Kdo jest ona, nemohu ti říci;

Ale sličnější jsem nad ní jak tě živa

Neuzřela: ana milostnými líci,

Vnadným duchem podjímá vše; a ač křivá

Zdá se jí být Láda, zdá se jí též spřící,

A ač ona byla přetesklivá;

Předc se u ní krásy skvělost zřela,

Nad vše jiné čackostí svou čněla.“

„Půl dne se mnou pásla toto stádo

Ostražena. Zřím ji, kterak v dálku hledí,

A jak do vln Labe slzy cedí,

Pravíc: Srdce by zde přebývalo rádo;

Nechci krajinami vlásti,

Kýž jen mohu se svým chotěm bravek pásti!

V této oudolině sídlí blaho;

Můj stav přichází mi draho.“

„Přitáhly s ní ozbrojené děvy,

Které nad tím citem zjevovaly hněvy,

Dí k ním ona: Vy jste líté ukrutnice!

Proč jste vytrhly mne z matiččina sídla?

Co vám budu platná jako bojovnice?

V míru nalezám jen blaženosti řídla:

Jakého vy ke mně máte práva?

Neváže mne vaše krutá správa.“

„Praví jedna: Ta nás tupí, ta nás haní,

Domnívá se, že jest ještě paní,

Nedržíme tě víc za kněžici,

Zde se hodnost dobývá jen zbraní:

Musíš s námi vlezti pod přílbici,

Sic tě zahubíme jako odpornici.

Odívaly ji teď od obleku

Rekyň; neubylo jí v něm čackých vděků.“

„Vece: Proč mám nosit zbroje smrtonosné?

Nevřu na vraždy a na krve prolití;

Vítězství jest proti mužům nehonosné!

Nám jest uloženo šetřit živobytí,

O život jen blahé vésti péče,

Zdáliti se půtek, v nichž krev drahá teče.

Ukrutnice! spouštíte se dráhy pravé,

Připatříte k zvěři líté – dravé.“

„Kážete mi vraždit muže:

Snad mám vésti půtku s vlastním chotěm?

Mé jste protivnice, když mám válčit: nuže!

S vámi potýkat chci hrotem!

Potepat chci nezdařilé ženy.

Množství mužů dosáhli jsou velké ceny,

Kteří slouží vlasti za okrasu:

Chcete tehdy hubit otčiny své spasu?“

„Nic to naplat! musila být volná.

Často láska přeplápolná

Porosila slzy skvělé tváře.

Noc tu protrávily u veselí;

A jak třpytila se růžonosná záře,

Odtáhly pryč. Ten zbor zatvrzelý

Zacházel s ní sporně;

Vůdkyně však jejich vlídně, dvorně.“

„Tento prsten zavdala mi při odjezdu,

Že by jí ho odjal zlostný zbor.

Viděla jsem ji tu mizet, jako hvězdu

Zajít, tamto do těch skalných hor;

Viděla jsem, jak ji s sebou vlekou,

Cítila jsem sama pro ní hoře.“

Kasalovi tajně slze tekou:

Běží sedat na rychlého oře.

Dal též za snídaní dívčici té dar.

Jeho kůň jej k straně vykázané nese;

Celý den tu unavený bloudí v lese;

Tma již přikvapila, hrozí mu zde zmar,

Nemůže dál; ale světlo vzdálí zhlídne.

Tu se pustit k němu vypobídne,

Znamená, že nějaký to hrad,

Dopídil se již i jeho vrat.

Neví, co to za tvrz, za krajinu;

Myslí, že zde přijat bude pohostinnu;

Přiblíží se k němu, jako dobrodruh.

Pouští se hned k vjití most,

Uctivostí přivítán jest host.

Obstoupne ho družic jako much:

Jeho kůň se vede ve skalnatý chlév;

Mluví k reku jedna z děv:

„Vítej ty nám reku do našeho hradu!

Spolek památní den panovnice slaví,

Plesnou rozkoší se každý u nás baví;

Vynajdeš zde blaho života i vnadu,

Scházíš se zde s udatnými hrdinami,

Kteří uznávají, že jsou půtky klamy.

Nežijem zde v žádné černé zradě.“

Rek seznává, že jest v Milohradě.

Neví panoš v prvním rozhorlení,

Máli z pošvy vytasiti meč,

Počít mezi dívčicemi seč:

Čili ráděj nekaziti vyražení.

Zří, že nelze přemoci zde sídla;

Však jak dlít zde v rozkošení klínu?

V tom se hned mu nosí skvostná jídla,

Zve se k blahostnému vínu.

Počne se zpěv, počnou zvuky na kytary:

„Nezpívám zde smrtonosné zbroje,

A jak život nimi zajde v zmary;

Chválím děvy, any šetří mílka boje;

Naše živobytí nám tak milé

Rychle plyne: proč bychom mu pošetile

Uprchnouti daly v péčích bez radosti?

Jaké blahé doby v světě bez milosti?“

„Pokuď osud přeje, použíme doby,

Okusme teď mladistvého věku:

Něžnost děvic kdo zavrhne z reků?

Proč nás přirozenost vrhla do ozdoby?

Půvaby zde samy do náručí loudí;

Kdo té doby blahé nepokusí, bloudí,

Nevrátí se prchlá neužilá chvíle:

V lůně rozkošení dlí se míle.“

„K čemu vesti se přírodou půtky?

Ty jen na čas srdce uchlácholí;

Kroť jej slovy stále, předce vnitřku bolí;

Ale kde lze sedět v lůnu u lahůdky,

Touhy milostné tam marně nezápolí.

Zněte plesné liboplynné zvuky,

Zbytečně ať nehláholí,

Utichnou ať všecky osudovy muky.“

Tam zas jiná ozívá se píseň.

Děvy v rouchách jako z pavučiny

Poskakují lehce, chtějí u hrdiny

Zbudit k milostnosti tíseň.

Panoš ostrým okem prohlíží zde síně:

Vidí, jak rek mnohý drží na svém klíně

Děvu lepou, pak tam mnohý křepče hejří,

Znamená též, že se mnohý pejří.

Panošové, jenž se reka stydí,

Tiše kradmo pryč se klidí,

V okamžení v průchodišti zmizí;

Jsou to, kteří na Kybujském dvoře

Přísahali s děvami být ve odpoře;

Stavivše se, jak by byli cizí:

Tak zbor nočních oblud, když blesk ranní zlatí

Jejich obor, do svých děr se ztratí.

Přišedši v tom k němu hradu vládykyně,

Praví: „Zanech trudy, reku stkvělý,

Vyjasni své líce u veselí,

Já jsem zmužilosti ctitelkyně;

Za reka dnes tebe sobě volím,

Hrdinám sic ráda nechlácholím:

Nazván být předc můžeš jejich vzorem,

Vládařit zde můžeš nad oborem.“

Znala jevit půvabné své vnady;

Však, ač podala se tuze světu,

Skvěla se předc ve leposti květu;

Okouzliti dychtí reka svými slady,

Srdce zajmout přenáchýlnou opojností.

Družky počínají kněžnu veleslavit;

Přemejšlí rek, jak se leček zbavit,

Mní, že odvaha z nich jej jen sprostí.

Děvy pějí: „Má tě za zlatouška,

Za kochánka, za milouška,

Ty jsi jediný ten oblaženec,

Přijmi upřímně to její srdce hnutí;

Těšiti tě má dnes její obejmutí.

Marně po něm dychtil mnohý rozhorlenec,

Tobě kloní se jen blahé přízně věnec,

Duch tvůj povýší se u nadchnutí.“

Objala jej kněžna. Spořádaný host –

Nedala se déle v prsech dusit zlost –

Praví: „Pryč se odbeř, chlipná rozkošnice,

Povrhelem jste z všech v světě tvorů:

Ve přírodě nenajdete svého vzoru;

Přirozenost nenávidí milostnice,

Žijete jen pouze ve hanobě,

Nepopouzejte mne déle k zlobě!“

Touto řečí celá zahanbená

Odpoví mu: „Hejsku přeproklatý!

Láskou pohrdavší tropíš vzdory jatý?

Zkusíš, co zná Láskomila rozlobená!“

Běží do zbrojnice, dřevce se hned chopí;

Děvstvo popadá zbraň, na reka se sopí.

„Ať jest zhlazen!“ kněžna pomstou křičí,

„Má zbraň samého jej zničí!“

Na reka se sype celý zbor;

Jako když vlk vrazí na divokou svini,

Ona jiskříc očma postaví se vzdor,

Kňučíc volá na družiny,

Ku pomoci pádí líté hejno s hor,

Obstoupnouce v okrouhlosti nepřítele,

Povstane tu hrozný spor:

Takto obkličily reka děvy v čele.

Však co luňák, ptactva libý vrah,

Neděsí se, nejde mu tu strach,

Když se lašťovek hluk ve povětří zmítá,

Nad ním nelitostně plesá;

Za kořist svou všecky v mysli čítá,

Jedna po druhé tu klesá:

Tak ten panoš odpornice cení,

Ve své mysli ten hrad již již plení.

Vyrazí v tom vévodkyni kopí,

Popadna ji v polovici,

Mrštil udatně ní po světnici;

Ona z hubi po síni krev kropí,

Odletí až rázem na veřeje,

Kosti v letu její chřestí,

Vězí s světem na rozcestí.

Děvy trnou nad tím, co se děje.

Jako snadně za našeho věku,

Mnohý z nenestatných reků

Práznou od Franského vína lahvicí

Toče hodí do povětří,

Když již douškem posilněný větří:

Takto Kasal chlipnou ženicí

Snadně po plesišti hodil;

Tím se úžas u děv přebázlivých plodil.

Děvy vězí všecky ve úžasu,

Tratí k potýkání chuť,

Jeví zvuky děsícího hlasu;

Však se brzo ztratí jako rtuť.

Utíkají podzemskými spády,

Stydí se tu panoš s nimi dlíti v boji.

Po nich hází hudebnými stroji,

Skončiti chtě hanebné ty vlády.

Podpálil hned spíží naplněné chlévy,

Oheň rozmáhá se ze všech stran;

Z hradu utíkají polonahé děvy:

Panoši též berou se tu z bran;

Na mnoho mil jest tu vidět záři,

Odráží se stkvělost od oblohy.

Spokojenost panoš jeví v tváři,

Sám a sám že vítězí tu nad brlohy.

Opouští rek téhož hanebného hnízda;

Ale potká se s ním skvostná jízda,

Jenž mu zprávu nese za poselství,

Vece: „Velekníže klade velitelství

Nad svým vojskem do tvých rukou,

Poznává křivd; vězí pod naukou,

Věřiti že odporníkům není hodno,

Nahradí ti všecko, co ti bylo škodno.“

„Posílá ti skvostnosti zde, drahé dary!

Odbeř se jen s námi ke Děvínu;

Vidíš vlast svou v jejím rozsápaném klínu!“

V mysl panoše se líhnou tvary

Vlastenství a slávy, ke vyslancům praví:

„O kýž záměr tento půtek vlasti zbaví!

Zajít chci rad.“ V tom se na kůň sází:

Zbor i druže jeho se tu šťastně schází.