ZPĚV DVANÁCTÝ

V temné noci vzkřikl sokol sivý.

Zachvěly se v horách plaché víly.

V noci hluché vzkřikl jestřáb divý.

Zachytly ten výkřik bílé víly.

Větru hodily jej do náruče

a ten do dálek s ním letí, huče:

„Vzhůru!“ nad otčinou stenající,

„vzhůru“, hučí, „vzhůru, sokolíci!“

Zanesl jej na planiny skalné,

do údolí běhutých řek šumných,

zalétl s ním do slavonských dědin,

do Chorvatů lepé domoviny,

do Slovinska sedmibolestného;

rozletěl se do honosné Bosny,

do Hercegoviny kamenité:

od Bregova na Timoku zlatém

po Bojanu mlžnou, křivolakou,

od Bitolje bílé za horami

po Dunaj, tu širou vodu chladnou,

rozletěl se srbskou zemí svatou,

Dalmácií blankytnou a zlatou.

„Budeš krsat, živořiti z mála,

obětí-li srdce nenapojíš.

Čeho, duše, čeho by ses bála?

Malé ztrať a s velikým se spojíš!“

Vzkřikl junák dobrý, sokol sivý,

tisíc junáků se probudilo.

Vzkřikl junák dobrý, jestřáb divý,

tisíc hrdin výkřik opáčilo,

tisíc hrdin po zbrani se žene,

deset, sto tisíc, už celý národ,

jako hvězdy za měsícem jasným

staří orli, sokolíci mladí

za junákem do pluků se řadí.

Les jim otcem, skála rodnou matkou,

handžár bratrem, puška sestrou sladkou.

Celý národ po zbrani se žene,

k vojně vstala hrdin domovina.

Neztiší se váhy vychýlené,

pokutou leč vyváží se vina.

Pluky hrdin po zbrani se ženou,

nad hlavou jim Trobojnice vlaje.

Svatý prapor nocí ohvězděnou

šumí, zpívá, v širé zpívá kraje:

„Blažen ten, kdo cti a pravdě slouží,

blažen ten, kdo pro ni trpí, strádá,

po břemenu oběti kdo touží,

rozkošného lásky jha si žádá.

Třikrát blažen, na pravdě kdo sejde,

za věrnost a čest kdo život složí.

Změněn v píseň, v srdce lidu vejde,

v život věčný, v jasný oheň boží.“ –

Pluky hrdin po zbrani se ženou,

nad hlavou jim vlaje Trobojnice.

Šumí, buchá nocí ohvězděnou,

bílé kol ní hudou holubice:

„Neumřel, kdo hřeby vyrval z rukou

Matky Vlasti, na kříž rozepjaté.

Neumřel, kdo, pohrdaje mukou,

svobody svým bratřím dobyl zlaté.

Ejhle, prapor cti Syn odevzdává

rukou ztuhlou Matce přebolestné.

Ejhle, velký národ z mrtvých vstává:

Jugoslávstvo hrdinské a čestné.“ –

Hoří prapor, šlehá nocí hvězdnou,

jeho slzy šumí, duhou hrají,

a jak světlý oblak modrou bezdnou

holubice bílé odlétají.

Napili se věrní ptáci bílí

ze studánky srdce lidu svého.

Oslaveni mizejí tou chvílí

v jasných nivách carství nebeského.