ZPĚV HLADOVÉHO SRDCE.

Podzimek studený v přírodě

zdálí zlé přináší pověsti;

mlhy se kutálí po vodě,

hovoří, hovoří o štěstí.

V žaláři nejsem – to nikoli –

leckdy však dráždí mne jakýsi hlad,

poťouchle dráždí jen, nebolí,

smích duše zachytí v čas jeho vpád.

Ztuhnou-li myšlenky, nehřejí.

Měšťáci útěchy dopřejí;

čti tento plakát:

Kdo že to naříká? – Pobav se, pobav!

V mosaice snů jako vkouzlena

směje se niť, rudě červená,

vášnivě červená, rudá niť. – Haf, haf,

zapomeň na hlad!

Na úzké lávce

tancuje smečka psů, rýpají krtci.

Trhá se rudá niť vkouzlená.

Haf, haf, haf! Táhne se ozvěna

po úzké lavičce od srdce k srdci.

Nevěř už lásce.

Hafani, hafani, hafani,

ukončte všechno mé doufání.

Svírá mne směšný hlad po kráse

silného, smavého života.

Podzimek mlhavý modrá se

nad krajem, polyká slova ta.

Živote silný a hřejivý,

zotvírej cévy své pro duši mou.

Tichá noc, řeka, stráň, pták to ví:

hladem mám duši svou rozvášněnou.