Zpěv I.

Sestup dolů s jasné nebes báně,

Anděle ty zpěvný, křídlem zlatý,

Ty, co plně mocná slova Páně,

Ladíš struny v souzvuk čistý, svatý;

Sestup dolů, nalaď harfu moji,

K světské písni svatý zvuk ať pojí.

Buduť zpívat, jak to v duchu tuším,

Věci světské, jichž vždy slýchat není;

Snad by přísnějším se zdálo duším,

Smyšleny že byly k pohoršení;

Dejž, by srdce jich se přesvědčilo,

Že, co svato jim, i pěvci milo.

Stojí dvorec na vysoké stráni,

Z trojích žídel odtud trávným lemem

Potok bystrý zvučné vlnky shání

Ku Vltavě, ježto v toku němém

Skrze skalí tu, tam skrze mlází

K stověžité Praze popochází.

Ve dvoru pak bílém u Vltavy

Zvolil Isák starý stánek míru;

Dlouho život slzný, klopotavý

Trávil, bloudě v nepřátelském víru,

Trávil beze vůle, beze práva,

Až ho došla z Vídně blahá zpráva.

Tenkrát bludní Israela syni

V slavném chóru hlasně zaplesali,

Pějíc díky k hvězdné ku svatyni;

Tak i ptáček zvučně Boha chválí,

Prchlý z vazeb, na zeleném stromku:

Tesknoť ptáčku ve drátěném domku.

Tré mu dcerek z lůna věrné družky

V době slzné vzhůru vypučilo;

Ach proč Sudic smrtonosné nůžky

Žití její zlobně ukončilo?

Ach že ubohá se nedočkala

Doby té, co dítkám volnosť dala!

Sára, Hester v plném stály květu,

Ana Rachel, pode srdcem matky

Život vzavši, přivedena k světu;

Chudě, nezažilo nápoj sladký,

Jímžto matka vlastní živí poupě:

Než je uzří – skoná – oči v sloupě.

Běda! běda! dvou-li letných sester

Sudbou dáno sestře nemluvňátku,

Aby matkou, zde jak Sára, Hester

Byly, nejsouc, slabému robátku:

Jako stromek ve vysokém lese

K slunci popelka se nepovznese.

Poupě roste, krásně porozkvétá,

Růže – sestry – poznenáhla vadnou,

A když těchto po kráse je veta,

Vznese ona vzhůru hlavu ladnou;

Tyto řevní, hněv jim v ňádru hoří,

Je že mina, sestře ženich dvoří.

Bylo jaro, v Uhřích válka vřela;

Chasa mladá, dadouc vlasti „s Bohem“,

Pod chorouhve Zeměpána spěla,

Spěla hlučně za válečným rohem,

Aby mečem, smrtonosnou střelou

Spouru zahubila rozjitřelou.

Mnohé očko slzou zalilo se,

Mnohé srdce žalem usedalo,

Mnohý otec vzdychal, nebe prose,

By mu berlu stáří nazpět dalo;

Co však osud hlasem věčným káže,

Slabá ruka naše nerozváže.

Jednou z rána, v pěkném jarním čase,

Rachel ladná časně z lůžka vstane,

Cos jí srdcem, duší hraje, zdá se;

V zrcadle div že se neuhrane;

Křížek tajně za ňádra si vtekla,

A, se modlíc, v komůrce své klekla.

By ji otec, by ji sestry bledé

V modlitbě té tajné klečet zřely,

Ten by rval si z hlavy vlasy šedé,

Ty by více na ni zanevřely;

Ten by zval ji dcerou Beliála,

Sestra každá jed by na ni lála.

Avšak proč jsi, otče, bloudil světem,

Milou dcerku dcerám hrdým dada,

Věděls, že, když růže rdí se květem,

Před hmyzem ji chránit, dobrá rada;

Kdyby doma láska bytovala,

Jinde by jí dcerka nehledala.

Stojí chýžka v hájku utěšeném

Blíže dvora, na zelené stráni;

Tamo Dorka v klidu nezměněném

Žijíc, vnuka přede vojnou chrání,

Střeže hocha, jak to oko v hlavě,

Jako vlnka perlu ve Vltavě.

Sotva Isák nohu zvedne z domu,

A se oko sester pozamračí,

Už i Rachel po kamenném lomu

K chýži pádí, sotva noha stačí,

Prchá k hájku zbožnou za Dorotou,

Jako srnka před zlých lovců rotou.

Lépe žíti v stěnách malé chýže,

Nežli v dvoru s dvěma macochami,

Tam se s klidem milosť v jedno víže,

Zde pak závisť lestné kuje klamy;

Doma mstivý Bůh jí srdce kruší,

Bůh zas lásky tamo slzy suší.

Drahný čas tak k Dorce chodívala,

V soucitná jí ňádra linouc stesky,

Tato děvu zase těšívala,

Svaté víry v pomoc berouc lesky;

Símě padá, k srdci dopadává

A prv neznanou jí sílu dává.

Blaze zvěstům světa Spasitele,

Jestli k plamenné se jejich píli

Druží srdce láskou rozechvělé:

Tu jak divem jich se množí síly;

Srdce jato bludu pouta trhá,

A se koříc k Dřevu Kříže vrhá.

Tako Lechů, bratrů našich, kněžna

Mocně pohanským kdys hnula rekem,

Dvakrát zvítězila ruka něžná;

Čeho meč nezrobil mnohým věkem,

Koná slovo láskou oslazené,

Klene chrámy Kříži zasvěcené.

Tak i milosť, v děvy ňádru vzňatá,

S hochem víru kochať započíná,

Aj a užuž v dvojí pouta zlatá

Všecka padá, hoře zapomíná,

Víc a více ku Kříži se vine,

Doma v slzách, tuto v slasti plyne.

Ach a Dorka stará, bohumilá,

Častokráte nad ní hlavou kýve;

Ačby ráda oba v jedno svila,

Přece tuší, pozděj že neb dříve

Strašná bouře, z pekla vyjdouc tlamy,

Zarachotí nad jich nad hlavami.

Ale kdožby dvou těch blaho stredné

Rušil rukou drzou, beze hříchu?

Oné růže krásné, před níž bledne

Ranní záře, zlatou tratíc pýchu?

Toho mládce, jenž jak slunko ranní

Leje blesky vroucí lásky na ni?

Ach a srdcem matky starostlivé

Radu hledá, v myšlénkách se zmítá,

Jak je vyrve z drápů Zkázy divé,

Zkázy, ježto zlý co démon lítá

Na leticích smrtícího Moru

Od vsi k městu, ode dvora k dvoru.

Druhdy myšlénka jí svitne hlavou,

Že snad křest by svatý, víra svatá

Skončit mohly strasť tu srdcežravou;

Že snad kletba z dvou těch bude sňatá,

Jich že loďka slabá z bouří davu

Vjede jednou šťastně do přístavu.

Ale ihned příšera co šedá

Před ní, hroze, starý Isák stojí,

Ten, by kat mu mečem hrozil, nedá,

By jí zkvětlo blaho ono dvojí;

Ten své dítě – obraz družky věrné –

Raděj v oběť dalby smrti černé.

Nikdy Rachel Dorce netajila,

Že jí stařec nad život si váží,

Že, byť za oko ho poprosila,

Vše jí splnit nic mu nepřekáží;

Za to ona že mu v srdci čítá

Všecka přání ve hlubině skrytá.

Mine vesna, léto za ní spěje,

Než se nadáš, podzim žlutovlasý

Stredným plodem sady poobseje,

Těžkým zrnem ponaplní klasy;

Bodejž bylo dosti silných rukou,

Co je sklidí, co je cepem stlukou.

Ale běda! běda! místo kosy

K radostnému v míru vítězení

Chasa silná ocel břitkou nosí,

Cepy v hlavně smrtonosné mění,

Místo klasů hlavy lidské seká,

Hrotem ostrým srdce vrahů leká.

Ach kde Isák vezme čeledína,

Kýby hocha, jakých bývá zřídka,

V dobu pilnou, žeň kdy započíná,

Nahradil mu – nebožáka Vítka!

Ten už lehl čackou reka smrtí,

Kulí raněn tou, co hradby drtí.

Po druhé mu zrno v poli zrálo

Z dob, co slovo mocné Zeměpána

Vrozených mu práv zas míti přálo,

Zem, jež všemu lidstvu byla dána,

Křivým rádlem by moh’ brázdit tiše,

Sedě ve svém, aniž hany slyše.

Věkem shrben, v orbě nezkušený,

Hledá, kdo to boží požehnání

By mu sklidil ve stoh nakupený;

Ale ten mu drze mzdu přehání,

Ten zas tvrdí, žeby za svět celý

Nešel k židu, světa povrheli.

Tu mu Rachel, strážný anděl jeho,

Jednou večer jemným hlasem děla:

„Drahý otče, nakloň ucha svého,

Známť já –“ v tom se krásně pozarděla –

„Hocha, lepšího v tom není světě,

Aniž lépe který zastane tě.

Tamto v hájku, staré u Dorotky,

Hynek švarný před vojnou se kryje,

Zná on koňů, zná on vládu otky,

Nedbá na pot, co se s čela lije,

Aniž která práce zastraší ho;

Není hocha v světě hodnějšího.

Vem ho, otče, do svého vem domu,

Svěř mu koně, svěř mu skot i bravy,

Beztoho jich svěřit nemáš komu;

Za ten peníz, za tu trochu stravy

Dělného mít budeš čeledína

V čas ten pilný, žeň kdy započíná!“

Jako plavci, když mu v bouři děsné

Hvězda svitla z mraků potrhaných,

Srdce náhle v těle pozaplesne:

Tak teď starci v prsou rozkochaných;

Tudíž dceru milou k sobě vine,

By jen přišel, slovem, rukou kyne.

Proto Rachel tehdá, spavši málo,

Ráno časně z lůžka svého vstala;

Toť jí duší, toť jí srdcem hrálo,

Na ručesť by jemu zprávu dala,

Jaký konec vzala její píle,

Kterak došla žádoucího cíle.

A než slunko na nebeské báni

Duhovým se bleskem rozplamení,

Už i děva po zelené stráni,

Odtud lomem ostrém po kamení

Spěchá k hájku, k chýžce utěšené,

Jakby nožky měla okřídlené.

Dorka ihned, děvou zulíbaná,

K dvojí prosbě miláčků dvou svolí,

Smlouvu ztvrdí ruka v ruku daná;

Dvůr mu hned i zrnem těžká rolí

Odevzdali se vší němou tváří,

Novému vše svěříc hospodáři.