ZPĚV I. SETKÁNÍ NA HOŘE GARIZIM.

Sám cítím již, jak týrám tě, můj hochu,

to není pro tebe, vše tobě cizí,

na čem tou cestou tak mi záleží.

Při veškeré své lásce k tobě cítím

tu hořkou všeho žití zkušenost:

Jak sám jest každý v strmé dráze žití!

Jsi znaven, viď? Dál nechci tebe štvát.

Měl v úmyslu jsem, sejít k patě hory,

však nedosáhly by tvé síly tam,

líp bude, zde – když strávíme noc dnes.

Zde tábor náš! Zde tobě ustelu

jak matka děcku znavenému chůzí

a vřavou dne, již ani nechápalo.

Sem ulehni a možno-li jen, spi,

já budu bdít, jsem dávno zvyklý tomu,

v své mysli dojmy vše si urovnám

z té pouti své a hvězdy nebes vlídně

mi posvítí, než vzplane Helios.

Své oči sotva můžeš udržet,

můj drahý hochu – usni – pravdu mám,

to není pro tebe! V Alexandrii

já měl tě nechat v středu krásných žen

a sladkých mudrců, do plných číší

kde vonných růží květ se otrhává

a modrý lotus, zapomnění květ,

jenž s dívek očima jde ve zápas

svou líbezností; v hovor sofistů

do fléten nyjícího hlasu vpad

by vesele tvůj zdravý, dětský smích,

tvůj vtip by zlatá křídla otevřel

jak včela attická – ó tam bys žil,

zde živoříš... Čím tobě jsou mé cíle

a snahy mé, ty dítě Hellady?

Tak sobeckými činí láska nás,

však není mou to vinou, ví sám bůh,

že bez tebe víc dýchat nemohu,

že provázet můj všady musíš krok.

Dnes symposion je to veselé,

a zítra vojska, loďstva přehlídka,

a jindy jako dnes mé bludné cesty,

neb o všem na své vlastní oči rád

se přesvědčím, jen svého úsudku

vždy pečlivý – Tak, hochu, ulehni,

spi bez strachu – bdí caesar nad tebou

a víc, bdí přítel. Děkuju ti, pane,

mně dobře jest, když vím, že u mne jsi.

Dík za to slovo, to mi dostačí

a za všecko mi dává rozřešení,

čím během dne jsem hřešil na tobě.

Ach, ničím, pane! Nech, to dobře vím.

Ty útlé nohy, které nohám gazel

nic nezadají v horách Libanských,

já přes ostrá jsem smýkal skaliska

jen k vůli sobě, k vůli zájmu svému!

Ty uši – škeble z Afrodity vln –

já týral hádkou starých rabbinů,

jíž rozumět jsi nemoh ani za mák,

jež nemohla tě, drahý, zajímat;

ty oči, zvyklé krásu pouze pít,

já nutil zadívat se v bídu lidskou

a špínu zavržených. Však mi věř,

co caesar na tobě se prohřešil,

to přítel stokrát tobě nahradí.

Spí, drahé dítě! Ani netuší,

jak mně je sladká tato chvíle bdění

v mých myšlenkách, při věčné záři hvězd.

Spí, ani tuchy nemá v duši své,

čím jest mi, jakou silou, útěchou

v ten otravný boj vlády, života.

Však musí vědět, kdo nám dobré dává,

že dává je? Snad kouzlo největší

jest dobro brát, když dárce o tom neví.

Ó plaňte číré lampy etheru

u lože jeho, jemu v sladké sny,

mně v přísnou dumu – také nevíte,

čím komu jste, a sladký jest váš svit!

Tak slyšels je, na vlastní uši slyšel

ty proroky na hoře Garizim!

Neobřezanci tupých smyslů jsou,

jen písmena se drží – co jim duch?

Jim velké pravdy stružka vody jsou,

jež štěrkem jde, pro písek nevidí

ten živný proud a žízní umírají.

Kaž bludným, rozbij lebku šedivou

o valy jejich chrámu, dokazuj,

v svůj důvod volej hlasy prorokův

i hlasy písma – darmo, neslyší!

A horší co jest, starý onen drak,

to záští odvěké jim dýchá v mozky,

to úzké vlastenectví domácí,

zkad vyprostit se výše nemohou.

Jim Samaří jest všecko – toť jich svět

a centrem jeho jejich Garizim,

ne proto, že to vlast a domov jich,

leč proto, Jerusalem proti nim

že v odvěké se slávě pozvédá.

To, synu, naše rakovina jest

a touto jednou zhyne Israel.

Já celý život vsadil na tu hru,

ty smířit protivy – a prohrál jsem!

Já ústupky vše činil nejkrajnější,

já prosil, domlouval a zapřísahal,

já hotov byl jim stejný podíl dát

ve správě obce, v státu budoucím,

jen údy aby jedním tělem byly,

vše nadarmo! Jak stádo špačků vždy

svou vedou si o hoře Garizim

a proti Jerusalému jen soptí.

Nás dostatečně dnešek poučil,

spíš s Římem půjdou, nežli by šli s námi,

jen z odporu, že Sion v čele všech.

Měls, otče, věřit mně, jak suchou větev

bych odťal je od kmenu života,

a s nimi věru nepočítal víc.

Vždy byli proti nám, vždy těkaví

a ve všem nespolehliví, kde blud

se cenil, hravě přisvědčili jemu,

kde sekta jaká, zatleskali v souhlas,

kde rozkol, tam byl všady domov jich.

A skoro věřiti jsem nakloněn,

co bájí pověst, chrámu pod dlažbou

že tají modlu, sochu Ašery,

foinické Venuše té neřestné,

jíž v noci holdují pak v orgiích.

Ó stopuj celé naše dějiny

od staletí, vždy byly záporem

všech velkých, silných, sjednocených snah.

Pryč s nimi proto s kmene života,

nač počítati s nimi? Utni je

a vrhni v oheň, nezaslouží víc!

To pravda vše – však naši bratři jsou

a naše krev, jak nepočítat s nimi

při velkém díle, jež nám nastává,

a jehož blahozvěstné červánky

popříti nelze. Toto jitro jen

má naděj poslední a sen můj zlatý

mi síly dodává, že vytrvám.

Však nejsme sami – Zdař Bůh, cizinci!

Buď, starče, zdráv, jak hlubé ticho noci

jen dovolilo, z tvojí žaloby

cos zaslech jsem – já nejsem vyzvědač,

jen poutník jsem, jenž řeku života

v dál klidně nechá téci před sebou,

vše pozoruje, nemíchá se v nic.

Ó pak jsi jistě spravedlivý muž!

Jsem rhetor římský, Lucillus mé jméno,

pro poučení světem cestuji

se synem svým; jej mdloba schvátila

a oba noc. I to mým údělem.

Dál hodláš jíti? Věru, šel bych rád,

však síla ta se nedá ovládati

a mdlému tělu službu vypovídá.

Tož odpočinek bude milý tobě

a pohovor snad – třeba s cizincem.

Tak osud lidi svádí, lupeny

neznámých stromů větry urvané.

To světa běh a jiný nebude.

Však nebes hvězdy svítí v cestu jim,

ať kamkoliv se schýlí jejich krok.

Ty’s tedy Říman – Říman na cestách!

Já celý život mnoho cestoval,

a dobře máš, že hodně cestuješ,

toť živá kniha, cesta neznámem.

Ty rabbi jsi? To nelze zapříti.

Byl’s v synagoze dnes? Tam v Garizim?

Byl, cizinče, a smutných zkušeností

si nesu hořké plody odtamtud.

Věř, veliká jest bída v Israeli,

ty’s mého nářku slyšel zlomky jen,

ó nechtěj slyšet celou epopej!

Jsem cizinec a věru těžko mi

jest, posouditi spory domácí,

však celkem jestli všecko uvažuji,

vy židé máte nejmíň příčiny,

dnes bouřit se a sobě stěžovat.

Jen uvaž vše. Od Tita vítězství

jen něco málo přešlo nad půl věku

a zmaháte se v novém rozkvětu,

a Řím vám nepřekáží v rozvoji

a nechce překážet, vše na vás jen,

se smířit se skutečným stavem věcí.

Stav věcí skutečný! Toť hravý míč,

ať chytá dítě jej, ó cizinče!

Co chcete víc? Rci, kdo vám překáží?

Své školy máte a své synagogy,

i synedria obnovenou moc,

váš obchod kvete a vy mohutníte,

to viděl jsem na vlastní oči své;

ten chmurný kult, kterého ty jsi kněz,

svou hlubou poesií, byť nám cizí,

tak jímá duchy římských barbarů,

že v samém lůnu císařského dvora

své máte stoupence a přítelkyně.

Ó ženy vaše silná stránka jsou,

a ženy vedou muže v celém světě.

Na Domitilly případ narážíš

a Clemense? Či na spor Kleonyma?

To vlaštovky, jež nedělají jaro.

Co vlaštovky, vám příznivo i slunce

a slunce dělá jaro, příteli!

Ty Hadriana myslíš? Císaře,

– jej neznám osobně – však mohu říci,

že, k vaší každé snaze spravedliv,

vám neublíží. Skutky mluví zaň.

Což Quieta, jenž pruty železnými

vás šlohal, neodvolal z vůdcovství?

Což nezastavil při tu neblahou,

již s Julianem Pappus odsouzen?

To skutky jsou, ty, rabbi, neupřeš!

Ba on šel dál, neb on jest mudrcem,

on horu Sion volnou vydal vám

a dovol, zdá se, krátkou paměť máš,

jím Akyl, člověk váš, jenž pentateuch

nám přeložil, dozorcem pověřen

nad novou stavbou Sionského chrámu.

Byl někdy povolnější Řím? Co řekneš na to?

Jak všecko znáš, mne plní úžasem.

Však můžeš říci, že to pravdou není?

To vše jest pravdou, moudrý rhetore,

však to jsou všecko ždibce maličké

se stolu boháčova Lazarovi.

Vy tedy chcete víc? My chceme všecko.

Co všecko je ti? Co můž’ Řím vám dát,

dá vždycky rád. Ne, Řím dá, jen co musí.

Tak všickni asi lidé nesmýšlejí.

To dnešní na Garizim schůze snad

ti pověděla – ale malá část

tam promluvila – národ smýšlí jinak.

Ne jako Jochanan a Jošua?

Jak Jose Kisma, jako Samuel,

jak Elieser, Hyrkanův to syn?

Ty’s poslouchal jen ústa menšiny;

těch několik jest, v sporu mezi sebou

ku zhoubě vlasti, ústa většiny

jsi přeslech patrně, tou mluví národ.

A ústa jeho slují Akiba.

To nevím sám, však skoro věřil bych,

že Judea v něm mluví, pravý národ

a nejstarší všech... Pak štír rozkolu

zle zuří mezi vámi, příteli,

neb dříve srovnati lze oheň s vodou,

než se Samařím srovnat Judeu,

než Sion s Garizimem v souzvuk svést.

Ó věř mi, věř, Jochanan pravdu má!

Co pravil dnes na hoře Garizim,

to zapište si dobře do srdcí:

„Dřív tráva zroste, tráva z čelistí

ben Akiby, než přijde Mesiáš;

ba Jose Kisma, pravdě ještě bližší,

vám Mesiáše přímo naznačil;

však vy jej, hluší, uznat nechcete,

je tady již, vám podává se sám.

Ó uvěřte a procitněte již!

Má Mesiášem tím být Hadrian?

Vždy spíš jím bude nežli Akiba,

neb vládne mocí a ta rozhoduje.

On vládne mocí. Co jest všecka moc?

V tom velký blud jest, neb náš Mesiáš,

jak pevně vím a věřím poučen

již zkušeností, třeba život dlouhý

jsem opáčného býval názoru,

jsa sveden bible, věšteb obrazy,

dnes, jistě vím, on s trůnu nepřijde,

jen z lidu bude, z davu zvedne se

jak velký mrak, jenž v sobě tají slunce.

Pak sobě samému jen odporuješ,

neb přišel již, však neznali jste jej,

že z lidu vyšel, prost a bez slávy

jen dobro činil a lid uzdravoval

a za vše na kříž jste jej přibili!

Za Pilata... máš krátkou paměť, Rabbi!

Já římský rhetor mám ti připomínat,

co řekl prosté ženě u studnice

on z lidu syn? Ne hora Garizim,

ni hora Sion jemu nepostačí,

kde lidský duch, tam bude jeho chrám,

neb Bůh je duch a kdo mu sloužit chtějí,

to činit musí v duchu jen a pravdě.

Ten tesařův syn, rabbi učený,

byl Mesiáš, žel, vámi zneuznán!

On vykrvácel za svou pravdu velkou,

však stále Sion, stále Garizim

se o pravého boha hádají.

To zjevno jest a jako slunce jasné:

Vám židům nepostačí Mesiáš,

ať z lidu jde, ať s trůnu sestoupí,

jste tvrdošijný lid a úporný

a vlastní svoje věštce křižujete!

V tom pravdy mnoho, moudrý rhetore,

však skoro řek bych, že jsi přívržencem

té nové sekty tesařova syna...

tak horlíš pro něj... Nejsem křesťanem,

ó moudrý rabbi, ryzí pohan jsem

a to má pýcha, jsem však člověkem

a to mne učí snášenlivým být!

Co vaše spory, co mi celý Sion

s tou zářnou minulosti velebou,

co věčně vzdorující Garizim?

Ač Říman všady – hledám člověka

a marně hledám jej. Chci pravdu jen

a k právu toužím, věčné hvězdy tam

jsou mými svědky! Já přál židům též,

jak přeji všem. Pak budiž pozdraven,

či myslíš, Akiba že jiného

kdy zamýšlel? Což Akibu ty znáš,

že jeho jménem mluvíš? Což ty snad

znáš Hadriana, zaň že hovoříš?

Já pravil ti, jsem prostý poutník jen,

nad řekou který stojí života

a pozoruje proudů běh i sklon.

Nic víc, nic míň. Mně jedno líto jen,

že všecko co můž Řím vám poskytnout,

jest málo vám, však neklamte se jen:

Řím jesti moc a velká, příteli!

My starší jsme a silou naší Bůh.

Tvou silou snad, ne silou ostatních,

pak svorni byste byli především.

Leč to jsou věci, které budoucnost

můž’ rozhodnout, ne my dva prostí chodci,

jež svála k sobě plachá náhoda.

Já rhetor římský, ty židovský rabbi

tkát pásmo lidských losů nebudem.

To jiných mocí úkol jest a cíl.

Však oba nitkou v tom být můžeme

a já bych nechtěl, věř, tou černou být.

Snad černě dopadne kdys příze tvá,

však bílou nití budeš vždycky v ní,

ó Akibo! Jak ty mne, pane, znáš?

Toť právě celý rozdíl mezi námi.

Já musím znáti ústa většiny,

však Lucilla, jenž prostý rhetor římský,

Akiba věru znáti nemusí.

Jsi příliš stár a moudrý, Akibo,

než abys rady cizincovy dbal;

však cizinec zná Řím a poměry,

jež tvoje božská, orlí zřítelnice,

ač světy objímá, přec nechápe,

neb přehlíží v své ryzí velkosti.

Za tuto chvíli tobě děkuji,

mně světla dal’s víc, než jsem čerpat moh’

ve školách vašich v Jabne, v Tiberias

i v Betaru, na hoře Garizim.

Vám tedy dobrá vůle Hadriana

a snaha jeho ve všem ryze lidská

víc nestačí, vy chcete všecko mít

moc, svobodu a vládu docela?

Ne nad světem, již osobí si Řím,

leč na té hroudě, kterou vlastí zvem,

a k tomu právo máme. Ne však moc.

Mně mocí největší jest právo samo.

Co platno právo, když je bez moci?

Já ducha většího jsem hledal v tobě.

Jsem Římanem, to nesmíš zapomenout.

Hleď, když jsem přišel, kalným okem hvězdy

sem patřily mlh clonou nevlídnou,

a nyní kol jen samý čistý azur

a samá hvězda s ohně plápolem!

Kde, pověz, váš jest Bůh a kde jest můj?

Proč na té hroudě, která zrnko písku

se ztrácí v mhách a tmě, se nesvářit

a potírati mají národy

jak stádo jepic na řek pobřeží,

když mlhami již hrozí listopad?

Proč tyto staré boje úskočné,

ty žárlivosti plemen, nástrahy,

ty války krvavé, ta tma a noc,

v nichž celá tápají pak pokolení,

proč matek slzy, nářky kojenců,

kvil opuštěných, tolik neštěstí?

Což já to mohu všecko zodpovědít?

Ó pomni jen, což nezří okem svým

v rej dějin, světa každý smrtelník?

Ty otázek se věčných dotýkáš,

ty sám – však hmota váže ostatní,

ne hmota jen i poměry a čas.

Tak mnohý rád by zvrátil osudy,

chtěl nejlepší, co sám ty na mne chceš,

však má-li k tomu prostředky a moc?

Lze smířiti ty nářky, protivy,

jež jako neprostupné balvany

se namanou ti v dráze pojednou?

Tak mnohé mudrci se snadné zdá,

co prakticky pak čirou nemožností.

Jen toto jedno dám ti za příklad:

Ty žid jsi, Říman já, nuž vyrvi, prosím,

si žida z útrob a mně Římana

a milerád ti v souhlas přisvědčím.

Ty mlčíš k tomu, moudrý rabbíne?

Teď ruku já zas tobě podávám,

a klidně pravím – prosím, přijmi ji,

jest čista jako tvoje! Jedno jen,

co řekl jsem ti, připomínám zas:

Jsem Římanem a tím vždy zůstanu.

Však dřív byl’s člověkem než Římanem!

I v mudrci spí často sofista.

A to by věděti moh’ Akiba,

jenž tolik cestoval a tolik zná,

že ryzí člověk – zjev je zázračný!

Kdy najde se, kdy probudí se v nás?

Teď ozval se a usne na dlouho

a Říman, Hebrej, Sarmat, Gall a Řek

zas budou mluvit z něho tím, co jest.

Ó vzácná chvíle, v které v člověku

se ozve člověk! – Dík můj za ni vem!

Již blednou hvězdy. Sladce spí můj hoch.

Dík za tu chvíli, Akibo, buď zdráv!

Pojď, synu můj, tu nezapomeň chvíli,

kdy zjevil se ti člověk v Římanu.

Jest vzácnější, než lze si pomyslit,

ji drahokamem ve své srdce vlož

a ostříhej pro všecky příští časy!

Ó jak to vzácné býti člověkem

a vzácnější, se jednou k tomu znát!

Van vzduchu ostrý jitro zvěstuje.

Ó jaká noc to byla poučná

a plná divů! Jako slunce rozum

z ní vychází. Ti židé vespolek,

ať Sion, Garizim jich štítem jest,

jsou nepřátelé Říma napořád!

A blázen já se v Římě domýšlel,

že klidný svět pod mojím žezlem spí,

že možno žíti klidně jako mudrc?

Já mince razil s pyšným nápisem

kde „Tellus stabilita“ hlásat měla

můj velký blud, mou lichou domněnku!

Ne Sion více ani Garizim,

zde celý národ stojí proti mně

a dlouho, vidím, již se připravuje

v boj zoufalý, snad jeho poslední!

Teď stisknout třeba člověka v své hrudi,

dost ozval se, ba víc, než potřebí...

Annia Rufa ihned pošlu sem,

na kovadlinu patří kladivo!

Sám Rómy osud věkožízný sem

mi poslal toho rabbi. Vidím teď

a jasně vidím... O čem, hochu, sníš?

O tanečnice lehkém krůčku vzdušném,

jež mezi růžemi, jichž půda plna,

se proplétá, o hetair úsměvu,

o zvuku fléten, řečech symposia,

jimž božský Plato, duch sám, předsedá,

či o mé ruce, jež tvé skráně hladí

v tom, v kolesa co lidských osudů

po zralé zasahuje úvaze?

Spi, hochu, spi, spát štěstím největším!