ZPĚV I.

Zpěv duní hřímavý... Ó slyšte, kdo to zpívá:

– Živť Perun nesmrtelný, který pobil kříže,

prch’ vrah už Tiusej, s ním rota jeho divá,

Slav budiž veleben, náš orel, smělý kníže!

Meč s beder shodíme, pluh ověnčí nám Živa. –

Tak duní pralesem, jenž Labské břehy vroubí,

tmy jeho příšerné se lesknou v širé hloubi

břitkými meči, kovanými štíty, mlaty,

a nad Labem jak pochodeň plá západ zlatý.

Hle, v jeho soumraku, kam hledneš, krve proudy

tůň vodní zbarvují, zříš rozmetané oudy,

tu hlavu bez trupu, tam trup, jenž nemá hlavy,

an v černých kořenech se jakby k hrozbě staví,

a v ňádrech zarostlých mu ještě vězí kopí.

Jak želva obrovská tam štít se do vln topí,

je všecek zprohýbán, a vprostřed díra zeje.

Tak padá hloub a hloub štít vraha Tiuseje.

Slyš, v dálce pralesem to praská, stená, úpí,

kdo živ, přes nakácené prchá mrtvol kupy,

nejzáze Tiusej, – ret vztekem rozhryzaný

on okem podběhlým na všecky střílí strany

a nedbá, levici že se štítem tím skvělým

proud řeky odnes’ mu v dál tokem rozkypělým,

a nedbá, krvavým že pahýlem své ruky

sám píše potupu svou na stoleté suky

těch dubů velikých, pod nimiž jásal včera.

Hle, obr raněný, teď vylít’ z lesů šera

a stanul na pláni tam vrchu na temenu

jak hrozná silhueta slunce ve plamenu,

jež za ním zapadlo v té chvíli zvolna v dálce.

Chyt’ meč svůj zlomený a v bouřné citů válce

o tvrdé skalisko třísk’ jilcem jeho zlatým,

zdobeným přeuměle křížem rozepjatým.

Trysk jisker zasršel – vše shaslo na to rázem,

a do tmy západu spěl vůdce pustým srázem.

Tak černá Morana šla levým Labe břehem,

vzduch zněl jí nad hlavou perutí sterých šlehem,

pták posvátný, tu krahuj, onde havran tmavý

jak šipky syčící v těch mrtvol padly davy.

Jí v patách ledových vlk, hrobař, vyl, by vstaly

již duše pobitých a z drv se stěhovaly,

neb tryznu ohromnou tam na protějším břehu,

kde konec pralesa je zřít a klidnou něhu

dřevěných zádruh s hony šumícího pole,

Slav, kníže, zažžíci dal v bojovníků kole.

Den planul červený tam obětištěm v kruhu,

neb byla noc. Na převráceném seděl pluhu

kýs stařec podivný blíž ohně s lýrou v ruce.

Ne Slav však on se zdál být dnešku rek a vůdce.

Měl věnec na skráních i lýru ověnčenou,

a bílý jeho vous, jenž vlál mu do kolenou,

byl protkán zelení, že květem zdál se býti,

jímž višně na jaře se všecka zmladlá vznítí.

A v jeho záři tajemné Slav, orel mladý,

se ztrácel bezmála, ač blesk byl v boji všady.

Teď k starci přistoupil a zvučným mluvil hlasem:

– Strun tvojich divomoc, ó pěvče, ctíme s žasem

dnes dvojnásob i písně tvé, jíž nenadále

vši pevnost kamennou vždy vezmeš hnědé skále

a pružnost haluzím těch ocelových dubů,

jíž odpor uchvátíš a stálost pevných srubů

a zubru z útroby to srdce bohatýra

a přízeň bohů všech, jež nikdy neumírá:

a vše to vítězně, kdy zhouba na vlast kvačí,

tvůj jazyk zázračný nám v ňádra naše vtlačí

slov silou perutných a čarnou písně mocí.

Jest páž hned z kamene, a mlat je bleskem v noci,

a prsa pevna jsou jak sruby nedobytné,

a srdce v útrobách hned zubří síla chytne.

Jdem jisti do bojů, neb tobě hvězdy runou

taj konce prozradí, bys nám jej zjevil strunou

a písní posvátnou. Ty víš, co pramen zurčí,

co šumot listů dí, tvůj prorocký vznět určí,

co hejno havranů, již nad stříbrnou hlavou

ti s té či s oné strany modrým vzduchem plavou.

Jen mečem byl jsem já, však ty’s byl v moji paži,

mé voje kladivem, jež ty’s ved’ v lebku vráží.

A proto, vítězný, zde vezmi kořist boje.

Je nejdražší a nejvyšší je. Ruka moje

ji sama vynesla jak trofej z bitvy reje,

hle, přílba křídlatá to zbojce Tiuseje. –

Vstal stařec. Jeho hlas byl roven znícím rohům:

– Ne mně, ó kníže náš, ta kořist patří bohům.

Jsem slabý sluha jich a vím, co na mne čeká.

Hle, v dálce mlhavé tam znova rdí se řeka,

a prales chvěje se jak dnes... zřím svítit hada

tak svůdného jak žena, mrzkého jak zrada

kol beder tvých, ó kníže můj!... Ty bledneš strachem?

Zem naše kvetoucí se rdí zas čerstvým nachem...

Hle, třpytnou přílbici jsi přinesl mi, kníže,

však na ní potvorný je drak, jen popatř blíže,

hleď jemu do očí, jak barvu stále mění,

jak hraje šupinou... Jakž v dnešním vítězení

ti mohlo připadnout, že smrt mi darem dáváš!

Hle, znak ten osudný zde vpředu rozeznáváš:

kříž, kříž – kříž! Varovný můj jazyk jím kdys zněmí,

prach můj ni popelnice nebude mít v zemi.

Sám zlo to připravíš, tak chtějí věční bozi.

Pak s kříži přijedou k nám naložené vozy,

a bude noc, noc pustá... Stále tak den ke dni

snít bude v mrákotách má země o poledni,

a zatím jitřenka a pravé její ráno

kdes v temném pralese dlít bude zakopáno...

Dnes bozi vítězství nám dali. V žertvu svatou

jim vrhám do ohně nás všechněch kletbu klatou,

kříž, kříž, kříž – Domluvil kmet a hned mrštil v plamen

tou přílbou zářící. Zřel na to kníže zmámen,

jak jiskry vyšlehly, jak zlatý drak se svíjel

a v popel zapadal... Již z tmavých lesů vyjel

oř bledé jitřenky a na něm smavé jitro.

Šli muži k domovu, v své každý vnořen nitro,

a pěvec ke pluhu spřáh’ voly, za jichž krokem

ryl brázdu pokoje.