Zpěv I.

Jako netvor dávných bájí

stohlavý a obrovitý,

v tlamě, očích oheň litý

že se výhní pekla zdají –

krk i ohon – hlavy – hadí –

potvora to šupinatá

o níž ocel nezavadí,

křídla dračí nad ní spjata,

spáry její – mocné duby

tělo – nebetyčná hora,

hlavy témě mračna orá,

tlamy oheň zemi hubí,

žádná zbraň jí neublíží:

jak ten netvor hadohlavý

letí pověsť z Vratislavi –

letí pověsť českou zemí,

že se císař Sigmund blíží,

že přes její svaté lemy

požár s děsnou vraždou shlíží.

Smrť že Husa, Jeronýma

příchod do Čech krutě slaví:

měšťan Krása – pověsť hřímá –

upálen jest v Vratislavi.

A jak zhynul! Smýkán dříve

smečkou koní po ulici

ku posměchu chátry divé –

Sigmunda, jenž úsměv v líci

s dvorem, květem krásných paní

sledoval to podívání,

nyní již je v české zemi;

šířiť pověsť sterohlasou:

„Jako naložil jsem s krásou,

naložit chci také s těmi

Husity a Wiklefisty,

kteří hyzdí zákon čistý.“

„K našemu se blíží městu!

k Litoměřicům se blíží –

jak mu zastaviti cestu?

Jako lavina svou tíží

přikvačí na chaty, domy,

pralesy a celá města,

odpor jich jak stébla zlomí,

taktéž Sigmundova cesta

záhubu a zkázu nese,

neoblomnou v hrůze, strachu.

Tam se život nepovznese,

kam jej stlačí nohou v prachu.

Jaká rada? Také Praha,

matka, hlava české země

cítí příchod svého vraha,

předtuchou vlast sténá temně.

Tábor, jediné to místo,

kde jest srdce, pravdou vzňaté

mezi svými skryto, jisto –

Tábor, sídlo pravdy svaté,

tam kde vévodí muž boží

jednooký vůdce lidu –

Tábor nezná naši bídu

nepřítele ve podnoží.

Sami pomůžem si pouze,

sami zbavíme se nouze.

V boha doufejme jen pevně;

ano prst v tom jeho zjevně,

že ta pravda, ryzí, čistá,

námi dojde k svému právu:

přemůžeme Antikrista,

potřem hroznou jeho hlavu.

Našemu se městu chystá

sláva taká mezi všemi,

s pýchou o nás mluvit budou

v celé české svaté zemi.

Zkázu děsnou, krverudou

nad vlastí jež se již vznáší,

odvrátíme sami, bratři,

odvahou a péčí naší.“

Stařec velebný kol patří,

jako prorok v druhů čele,

vousů proudy stříbroskvělé

svědčily o výši let.

Na čele však neúmorná

vůle psána, orlí vzlet!

„Jest v tom vaše vůle svorná?“

velebný se táže kmet.

Odmlčel se na to chvíli.

Patnáct hlav se k němu chýlí

v rozlehlém a šerém sále:

třicet jiskrnatých zraků

z podelbí, jak blesky z mraků

křížily se s jeho hledy;

jako z hrobu naposledy

zašumělo kol: „mluv dále.“

„Jest v tom vaše vůle svorná,

aby naše ruka vzdorná

zmocnila se Antikrista,

jenž se zove českým králem?“

„Ano,“ znělo šerým sálem.

„Nuže, nech se každý chystá

v onu noc, kdy v město vkročí.

Znamení na domě zočí,

v kterém bydlí Jan – on schází?“

„Jediný on mezi všemi.

Nevěstu snad doprovází –“

zazněl jako ohlas němý.

„Právě vhod, že Pichla dceru.

Purkmistra tak, obce hlavu

máme v ruce na mou věru.“

„Obávám se,“ znělo v davu,

„purkmistr má hlavu tvrdou;

znám tu jeho mysl hrdou.

Nepovolí, rovna skále,

pro to zvlášť, že hostí krále.

S tělem, duší oddánť jemu,

zlý jak člověk duchu zlému.“

„Známo ale také všude,

jakou láskou dceru pěstí.

Sotva jiný otec bude,

který tak své hledá štěstí

jediné v tom světě širém

ve své milolepé dceři:

jí jak děcko slepě věří,

které naplněno mírem

na klíně své roditelky

nechá voditi se lehce

tam, kam vůlí třeba nechce.

Jest to jediný cit velký,

který člověkem jej činí

podobným nám druhým lidem.

Proti ní se neproviní.“

„Nuže, odejděme s klidem,

nevzbudíce podezření.

Naskytne se cesta jistá

zýtra v noci – bez prodlení

zmocniti se Antikrista.“

Posvátnou se chvílí klnu,

první svit kdy první žena

ssála okem roztoužena,

první vzdech jí prsou vlnu

přáním vzedmul první touhy,

pohled její, žárný dlouhý

v srdce muže v plaché bázni

zasel jiskru lásky strázní;

že nebylo v české zemi

od Krkonoš po Šumavu

krasší děvy mezi všemi

nad mladistvou Vlastislavu;

Purkmistra to Pichla dítě –

jitřní hvězda na úsvitě.

– „Na nebi svit slední hyne

na obzoru růžným jasem,

výše modro bledé kyne

v souzvuk smaragdovým pásem,

za nímž oko naše tuší

onu věčnost usměvavou,

v níž Pán kryje svojí slávou

sídla vyvolených duší.

Zda se ti tak drahý, nezdá?“

šepce Vlastislava druhu.

„Na nebi, hle, první hvězda

v onom bledějasném pruhu

který k sobě vábí, táhne,

předtucha jak krasších říší...“

Mlčí zas – rty sotva dýší.

Chvíle jsou, v nichž srdce prahne

po neznámé bolné slasti –

touha po životě, v smrti

když ta pouta těla drtí –

touha jako nad propastí,

jež nás vábí ve své bezdno. –

Tak nás vábí nebe hvězdno –

ona propasť nekonečná,

děsná, tajemná a tmavá,

v které nás buď očekává

věčné nic – neb žití věčna –

„Žijem nad propastí děsnou,

menší než ty mušky v trávě,

které každou novou vesnou

vznikají a hynou právě.

Zřel jsem bídu kolem sebe,

ubohé to lidstvo celé,

zmrzačené v duchu, v těle,

deroucí se o to nebe.

Často zřel jsem mrzáky ty

pracující bez ustání,

aby mozoly jich dlaní

byly jejich děti syty; –

v duchu zřel jsem zatím červem,

jenž se člověčenstvem zove,

Jak obrací mlýnským žervem,

potravy by získal nové.

V duši mojí bolest krutá

jako žhoucí pára tryskla,

jak by ruka nepohnutá

v srdce vřelé ocel tiskla.

Klesl jsem tu na kolena,

cítě v prsou ona muka,

pod kterými lidstvo sténá,

pro něž Kristu srdce puká.

Zrak mi zamkl úžas bolu:

nechtěl jsem to tvorstvo zříti,

které klesá v propasť dolů,

při tom ale myslí, cítí,

trpí, umírá, se modlí,

proklíná – vše bez naděje –

kdy však s nadějí se děje,

pouze mžikem u ní prodlí,

aby kleslo v propast věčna. –

Kolikrát já prožil dobu,

která připravuje k hrobu,

ptal se se zoufalstvím boha,

zdali za ta muka mnohá –

jedna oběť dostatečna.

Neodpovědělo nebe.

Tu jak děcko v noci temné

hrůzu pocítil jsem ze mne,

schoulil jsem se v sama sebe,

přál si aspoň jedné duše,

která by mne toutéž silou

obejmula v lásky tuše,

která by mi byla milou,

nad vše, na zemi té bídné;

věřil jsem a věřím posud,

že jsou bytosti ty vlídné,

které řídí lidský osud;

které lásky věčnou strastí,

neskonalou, nezměřenou,

zachrání nás nad propastí,

do které nás proudy ženou;

že pak taká láska svatá

neskonalá, nezměřená,

která za nás v oběť chvátá,

jaké schopna matka, žena,

musí obměkčiti toho,

který nás tak bídné stvořil.

Dosti – řekl jsem snad mnoho –

vždyť mám tebe!“ – dohovořil.

Šumí řeka klidně dále,

k moři blíže – svojí vlasti –

jak ten čas, jenž s lidstvem letí

do neznámé do propasti.

Šumí řeka, šumí stále –

milenci dlí ve objetí,

nad pohádkou zamyšleni,

nad pohádkou srdce, žití,

smrti, – které v pravdě není.

To, co v prsou vlastních cítí

jest pak věčna vlnobití –

tepot srdce – všehomíra.

Jest to hymn, jenž uzavírá

v sobě taje netušené,

v kterém vešken život zmírá –

nové bujné puky žene –

„Slyš!“ se dotkla jeho ruky –

slyš! to v dáli, dáli, dáli –

slavičí zní sladké tluky –

blíž a blíže zaznívaly.

Probudil to měsíc jasný

ohlas kouzel čarokrásný,

kouzel kraje toho kolem,

že ta divůplná píseň –

budí v prsou sladkou tíseň –

něhu, promísenou bolem?

Tóny jasné, vítězící

kouzlí rozkoš v jejich líci,

hned zas v oku jasná vláha

nad něčím, co k srdci sahá.

Šepce noc to svoje vzdechy:

vážné ticho, plné těchy.

Časem, jako hvězdky dráha

svatojánský brouček hoří,

kruhy lesklé kolem tvoří.

Nad nimi pak neobsáhlá

vinula se pásma hvězdná –

oblasť vábná, která táhla

duše k sobě v propasť bezdna –

v propasť, která září květla

čarnější všech drahokamů –

nejsvětější chrám to chrámů –

duší prazřídlo a světla. –