Zpěv II.

Nebyl Hynek chasník každodenní,

Jak jich na sta ve vsi, v městech žije,

Kteří v chlastu, v hnusném karbanění,

Všech i hříších, co jich noc jen kryje,

Drahý čas i zdraví zlaté maří,

Ďáblu radš, než sobě hospodaří.

Byl to švarný hoch, jichž v světě málo;

Taký stromek štíhlý, zdravolistý

V sadu najít, drahný čas by stálo;

Zvučný hlas i zraků lesk ten čistý

Znalci v prvním okamžiku věstí,

Že i duše krásná v těle jesti.

Dítě chudší nad kostelní myšku

Uzřel v domku cizím světlo Páně,

křížek jen a modlitební knížku

Zdědil tehdá, morové kdy ráně

Matička mu drahá v oběť padla,

A tak jediná mu čáka zvadla.

Není v světě bídnějšího tvora

Nad chudého ve vsi sirotečka:

Jemu vyšší každá jesti hora,

Jemu hlubší každá jesti řečka,

Na něj vlídně nikdo nepohledne,

Zima v noci, hlad ho mučí ve dne.

Taký život Hynek v mládí vedl.

Avšak Ten, co ptáčky v lese živí,

Milostným naň s nebes okem shledl,

Jako ptáčkův, byl ho pamětlivý;

Vzbudil srdce zbožné pastuchovo,

Otcovské by k němu mluvil slovo.

Ten hned nad ním plášť svůj hrubý rozstře,

Ten ho s nebem zbožně mluvit učí,

Ten, ač věkem k suché svrasklý kostře,

Studený když venku sever hučí,

O lůžko se s červíčkem tím dělí,

Sousto by sám nejed’ za svět celý.

Za to Hynek srdcem plným vděku

O dědouška péči všecku vede,

Za něj šel by v oheň, dravou řeku,

V parném slunci, ve mrákotě šedé;

Jest mu okem, jest mu berlou živou,

Krev by cedil za tu hlavu sivou.

Tak jim léta plynou v míru hravém,

V čas, kdy slunko zlaté mile hřálo,

S kvítím řeči vedli, s skotem, bravem,

Až se nebe modré na ně smálo;

V zimě mošny pletli, slaměňáky,

Dráže možným, levněj pro žebráky.

Tu pak mnohá píseň v srdce mladé

Ze starcových úst se chlapci vloudí,

Pohádka i mnohá tiše vkrade

V hlavu bystrou, v níž to bujně proudí;

A tak v jaré jeho obraznosti

Mnohá jiskra vzplane k vyšší ctnosti.

Plyne čas a s ním se všecko mění;

Ten se zrodí, tomu srdce puká,

To, co bylo, mine, více není,

Za štěstím se v patách vlekou muka;

Nikdo večer lehna nemůž říci:

„Uzřím ráno zlatou nebes svíci!“

Tak se jednou ráno na úsvitě

Hynek z lůžka podlé starce zvedna:

„Vzhůru děde!“ vece, „vzhůru hbitě,

Už nám zbývá hodin čtvrt jen jedna,

Starosta sic zase vykleje tě,

Největší žes lenoch v celém světě!“

Budí, budí, zdaž ho ze sna zbudí?!

Ztuhlou ruku zvedl – zpět zas klesla,

Ucho k srdci – tím i tím se trudí,

K babě běží, by mu pomoc nesla;

Avšak baba ta, že zesnul v Pánu,

Řekla chladně, na mrtvící ránu.

Po druhé ač Hynek osiřalý,

Nebyl už to bídné stvořenisko,

Jako prv, když máť mu zahrabali;

Všickni hospodáři v dáli, blízko

Přáli hocha míti ve stavení,

Starcem chudým druhdy zahanbení.

Ten však v hlavě jiné kuje plány;

Zhrdl chlebem, jejž mu nabízeli,

Prodav kozy, co mu starcem dány,

Šaty a ten nábyteček celý,

Jejžto zdědil po svém pěstounovi,

Koupil za to oděv čistý, nový.

„Hynku!“ takť mu stařec často vece,

„Lépe v něčem, nežli v ničem žíti;

Má-li stromek síly v mladém věce,

Zdravý peň i kořen, tož ho vzíti

A ho vsadit na úrodná lada.

Protož poslyš, to má dobrá rada:

Až ta doba přijde, kde ta Holá

Se mnou v holohnátý tanec skočí,

Pak tě ze vsi jinam štěstí volá,

Zhyneť hlava dobrá jsouci z očí;

Službu vezmi tamto v panském dvoře,

Dobře dělej, pánům svým se koře.

Buď jen taký, jakýs zvykl býti,

Zrakem bystře hledě vůkol sebe;

Všemu uč se, co čas přivodí ti;

Denně vzývej v pomoc dobré nebe;

Pak jak stromek, v tučné stoje zemi,

Zrosteš v strom s širými haluzemi!“

Proto Hynek, oděn šatem čistým,

Starce dobrá slova v srdci nesa,

Do dvora se přibral krokem jistým,

A než hvězdná vzplanou podnebesa,

Už si lehl k mladým volkům tiše,

Ducha noře v čarovné snů říše.

Ten ať poví, kdo s ním v dvoře sloužil,

Nad Hynka kdo více prolil potu,

V poli hlubší nad něj brázdy ploužil,

Více nad něj němému přál skotu;

Ten ať na něj ostrý kámen zvedne,

Kdo ho zaklít slyšel v noci, ve dne.

Blaze zemi, nad níž moudrá hlava

Míru žezlem ač, přec mocně vládne;

V ní se ráda hostí Musa hravá,

Vědy jasný strom v ní neuvadne;

Orba zkvěte v ní i obchod zlatý,

Zkvěte národ láskou k práci jatý.

Taká doba v hlučném onom čase,

Evropa kdy ze sna procitnula,

Národům i mnohým zrodila se.

Tako země, když jí bouře hnula,

Krásnějším hned květem opestřená,

Kobercem se krašším zazelená.

Žehnám Tobě, Vládce srdcem velký,

Ti, jenž kocháš v slavné otcův říši

Všaký národ, všecky pilné včelky;

Sláva Tvoje, k jasné letíc výši,

Na modrém se zaskví nebe sklonu

K blahu dobrým, zlým pak na ouhonu.

Dechem Tvým se pouště zelenají,

Železní ze země oři rostou,

Tvoje paty, kde jen zadupají,

V Musy chrám hned mění chýži prostou,

Tvým pod znakem stená valné moře;

Žehnám Tobě, slávě Tvé se koře.

Ty jsi pozval Živu zlatoklasou,

V tom by dvoře chrám si vystavila,

Ty, by kněží mezi dělnou chasou

K obětem si žírným vyvolila;

S Tebou v spolku jasné Čechů Kníže

Nemroucí si lavřín na skráň víže.

Což to život nastal v dvoře Jeho,

Jenž se bělá, květným vrouben sadem,

V šíř i dáli zrakům pocestného;

Srdce plesá nad tím ladem, skladem,

V němž se učí mládež orbymilá,

Jak by rádlem vlasť svou zvelebila.

Ejhle Hynka! nejde na vzor jiných

V čas, jejž němá tvář i člověk světí,

Lelky chytat na pažitech stinných,

Aneb s svůdnou žerty tropit pletí;

Ale sluch i zraky všude nosí,

Kde jen s nebe nápoj ducha rosí.

Ten ho mladík učí lidumilný

Pérem vládnout, počtem brousit hlavu;

Ten zas poklad vážit zlatožilný

Ze knih, ssát i duchaživnou stravu;

Bystrá jeho hlava roučím letem

Spřátelí se s vědy jasným světem.

Krásné věru jesti podívání,

Kdyžto stromek, sám co v poli stojí,

Vlastní silou, bez ošetřování,

K nebi bujnou vznese hlavu svoji;

S něho rod se vzdušných pěvců nehne,

Pod něj chodec rád si ve stín lehne.

Krašší nad strom v poli pohled dává

Mladík bystrý, k činům rozžízněný;

On jak plamen, jenžto v jiskře spává,

Šlehne v éther čistý, prosluněný,

Vzbudí sám si větry, co mu vanou

V boky světlé, ježto k nebi planou.

Hanba vám, vy blbi pozlacení,

Jimžto mistrů velemoudrých tlupa

V hlavu duje zlatá naučení,

V hlavu duje bezhlavého hňupa:

Písčité se poušti podobáte,

Sta řek pijíc – chudou zeleň máte!

Na Hynka své zpuchlé vrzte zraky,

„Kdo tě,“ řkouce, „k píli této pudí?

Zda ti za to dává dary taky?

Kdo tě živí, šatí, ze sna budí?“

Na to Hynek, hrdě pozvedna se:

„Já! a já!“ vám řekne, „a já zase!“

Oněm, volám, hlavo bludná, tupá!

Ty, co rovnosť lidskou hlasně kážeš;

Tebe Osud patou věčnou zdupá,

S lepším-li se mistrem nepotážeš:

Dražší démant, nežli prostá skála –

V zlato určen ten, ta v zdi by stála.

Skrývej granátku se jiskrnatý

V písku zprahlém, v skalném lomu leže,

Přec tě vsadí zlatník ve šperk zlatý;

Zlíbáš krček ňádra cudná střeže;

Zaleskneš se na koruně králů,

Na obrubě posvátných pokálů.

Nebyl Hynek dlouho neviděný

V dvoře tom, kde bystré oko bdělo;

V brzku správce moudrý, osvícený

Uzřel to, co tak se v zhůru mělo;

Ihned pozve, dada k tomu chvíli,

Hlavu bystrou do škol k vyšší píli.

Naděje, ty děvo medem d’chnoucí,

Družko smrtelníků nejvěrnější!

Tebe kochá srdce žalem mroucí;

Tebou cnosť se každá z prachu zvejší;

Tebe tratíc duše prchá z těla:

Běda! běda! komus oněměla.

Ty jsi s Hynkem stálé řeči vedla,

S tebou dělil lůžko, ploužil v poli,

Tys mu tajně z hrnku, z mísy jedla,

Ty ho těšíš, když ho srdce bolí,

Ve škole s ním sedáš, v domu Páně,

Vonným vínkem jeho zdobíš skráně.

Sedí kdesi, v tajném světa lůně

Osud mocný, v ocelové tvrzi;

Démantové srdce – na kovovém trůně –

Hlasně tlukouc, darem zhrzí

Všakým, um to věčný, nezviklaný,

Zákon zde, tam pravda věčná zvaný.

Po něm jdouce na té krásné zemi

Zákony ať lidské vždy se řídí;

Pakli vladař mocný, valné sněmy

Od něho se vzdálí s jednu pídi:

Už jim rozum v hlavě, srdce v těle

Vadne, ba i vadnou říše celé.

Zákony vy světské, svaté řády –

Ač jen řádů věčných stíny slabé –

Vám se srdce, hlava koří rády,

Vás mi z prsou ďábel nevydlabe,

Dokud kapka krve bude ve mně,

Dokud ta mne bude nosit země.

Řeve války lvice, trůn se chvěje,

Zákon mocný, trůnu berla zlatá,

Volá Hynka orné od koleje,

V divý tanec by ta mírná pata

Ostruhama břinknouc poskočila,

Bujného by oře okročila.

Ach a co ta družka počne věrná,

Co s ním jedla, hruď mu blažívala?

Už jí kalí slza očka černá,

Jimiž často v zrak mu hledívala;

Ona prchne před lomozem války,

Krokem plachým, v nedohledné dálky.

Nic, vy bloudi marní, malých duší,

Hynka srdce mírné nehaňte mi,

Že se leká, že jen zkázu tuší

Tam v té divé, pobouřené zemi;

Že se zvedna v noční ve mrákotě

Prchá k hájku, zbožné ku Dorotě.

Však on zákon hochem nevážený

Sám ho v slznou kdysi dobu stihne,

Až ho dvojlist sester uražený

Z domu vyštve, bičem pomsty švihne. –

Zatím ztiš se, svatá harfo moje,

K příštím zpěvům zotav síly svoje.