ZPĚV II. V ÚDOLÍ BÉT-RIMMÓN.

Ať mluví Jošua! Ať mluví Gamliel,

on hlava synedria. Co nám dnes

jest synedrion, národ celý zde

chce mluviti! Kde ústa národu?

Ať mluví Akiba! Ne, ať Kisma mluví!

Měl pravdu ten, kdo pravil, synedrion

že malou váhu má, kde celý národ

chce hovořit, však z mraku zmatků všech

když zaplanout má slunce poznání,

řád pevný musí zástup ovládat.

Vám vnucovat se nechci, přátelé,

že patriarcha synedria jsem,

však jako nejstarší všech právo mám,

vám říci, opakovat zas a zas,

bez řádu k cíli nikdy nepřijdem.

Má pravdu,

ať Gamliel nám tedy předsedá.

Ne Gamliel, ať je to Akiba!

Ctím Akibu – on sám to nejlíp ví,

však prosím, ať předsedá Gamliel;

máť Akiba své jisté zámysly

a stranu svoji v shromážděném lidu,

však beze stran tu stojí Gamliel,

on řidiž schůzi, spor i jednání!

Má Kisma pravdu. Zcela souhlasím,

ať předsedá nám rabbi Gamliel,

však jedno vyžádám si, volné slovo.

To každý má! Jsme národ svobodný!

Zda všichni souhlasíte? Souhlasíme,

buď patriarcha Gamliel nám hlavou!

Mně zdá se, jak jsem pravil, přátelé,

ta synedria věc se netýká,

leč všech nás stejně, ne jak patriarcha

jak prostý Israele syn zde stojím

jen poctěn vaší valnou důvěrou.

Však prosím, mírněte se vespolek,

jen z kmenu rozvahy lze kliditi

všem vítané a sladké ovoce.

Má pravdu Gamliel! Ať řídí vše!

Proč sešli jsme se v tomto údolí?

Hlav tisíce tu vidím po stráních,

jež synedria nízké místnosti

by nepojaly ani synagoga

ať v Betanii, v Jabne, v Tiberias.

Zde stojí celý národ shromažděn

pod širým nebem. Jeho úsudku

se každý podrobí, však snažně prosím,

by bez vášně byl každý vyslechnut,

kdo vstoupí na mé místo. Jádro sporu

nám nejlíp vysvětlit můž’ Jošua,

syn Chananjův. On z Říma vrátil se,

ať hovoří, klíč k rozpravě dá nám.

Ať žije Jošua, syn Chananjův!

Ať mluví již! Vy chcete a já mluvím.

Jdu z Říma k vám a dím vám ryzí pravdu.

Kdo myslí, Hadrian že přízniv nám,

ten hluboce se mýlí. Důkazy!

Ne podezřívat, plevou ve větru

jest podezření, pravda platí jen.

Má pravdu Kisma, chceme důkazy!

Všem zdálo se – kdo nevídal to rád?

že Hadrian jest přízniv snahám našim,

však mluvil jsem s ním dvakrát, přátelé,

jak v Římě, tak i v Alexandrii,

a brzy dozvíte se s vyšších míst,

jak s námi smýšlí... Ústa rádců zlých

mu jedu nakapala do uší,

jsem přesvědčen, vždy věrně při nás stál.

Dnes nestojí! Bud žalováno bohu!

To pro nás věru obrat žalostný!

Do řeči neskákejte rabbimu,

ty, Jošua, sám hovořil jsi si s ním

nuž vypověz... Hadrian nevěří

nám více dnes. A v tom jen pravdu má.

Jak pravdu má? Lze oheň sloučit s vodou

a s ledem slunce žár? To nemožno!

Ať rabbi Jošua se vysloví!

Jsme všichni v jeho očích: odbojní,

chcem víc, než může a než chce dát Řím,

on žádá od nás plné pokoření

a určité mi body naznačil,

v nichž setkáme se – nebo rozejdem!

Ba rozejdem! To’s řek’ to pravé slovo!

Sion a Řím se nikdy nesetkají!

Ach, římská přízeň! Ticho! Dále mluv!

Byl z počátku nám přízniv Hadrian,

však víc v něm tenkrát mluvil filosof

a lidumil, dnes mluví politik

a samovládce velké říše římské.

Chtěl znovu svatý chrám nám zbudovat,

to ze všech nejlépe ví Akyles

i jiní též... Však v mysli císaře

se náhle obrat stal, jej nechápu

a soudím jen, co sám jsem od něj slyšel.

To bylo hrozné... Brzy Rufus, legat

to oznámí vám ústy hlasatele,

co říci dnes již mohu bezpečně.

V tom asi vše se, bratři, soustředí:

Žít nechá nás – však jen jak otroky

a nástroje své vůle všemocné,

nic víc ni dál, on myslí, pomalu

že v celé tělo státu římského

jak povolná krev i my splyneme...

To nikdy! Nikdy! Toť ví Jehova!

Chce vystavět chrám na Sionu zas,

však Joviši má patřit nová stavba,

Aelia Capitolina se zvát,

má zorána být hora chrámová...

To nikdy! nikdy! To se nestane!

A cizinci a nejvíc pohany

má Jerusalem býti zalidněn...

To nikdy, nikdy! V tom se cesar mýlí!

Za hlavy lidu, strůjce odboje

on považuje všecky rabíny

a lidu učitele, zákoníky...

V tom nemýlí se! Ba to dobře uhád.

A proto zakazuje rabínům

lid učiti a thoru vykládat

Toť neslýchané! César nezná nás

a klame se! My všeho vzdát se máme,

co souvisí s tím, že my národ jsme

od Boha vyvolený, obřízku

on zakazuje i vše obřady,

kterými silný posud Israel

všem nepřátelům čelil, vzdoroval.

My splynout máme s všemi národy,

jež pod své prsy tulí vlčice,

v tom všecka moudrost jeho jest a cíl.

To nikdy! Nikdy! Po všem jednání

to všeho výsledek. – Teď jednejte

a suďte sami! Já jsem domluvil.

Však mohu-li vám ještě něco říci,

on křesťanským jest bludům mnohem blíž

než Israeli. To můj úsudek!

Zde slyšeli jste všichni svatou pravdu;

teď suďte sami, sami rozhodněte!

Tak vůči Římu stojí Israel

po šedesáti letech pokoření,

kdy Titem zžehnut vzplanul Sion náš.

Já odstupuji, soud jen patří vám,

a každý rád se jemu podrobí.

Kdo mluvit má? Ať mluví Akiba!

Mám mluviti a volně, ze srdce?

Je potřebí zde ještě mluviti,

kde všecko věrně řekl Jošua?

Co chcete více? Nevidíte ještě,

že od Říma nám nekyne již nic,

jen zmar a zhouba? Mohu více říci?

Chce naši smrt a k té jen pracuje.

Chcem vyčkati ji, klidně, v klínu ruce?

Je možno tupě hledět tomu vstříc?

Či myšlénka na velké otce naše,

na všecka dávných věků proroctví,

na Mesiáše, který přijít musí,

na vlastní sílu dlouho zdeptanou,

však zmohutnělou v letech posledních,

to vše jest ničím? Hadrian jen lhal

své city k nám, svou přízeň, laskavost,

strh škrabošku a mluví dnes jak tyran,

zda zůstati mu dlužno odpověd?

To prosím uvažte, tím hotov jsem,

zde není cesty třetí, Řím neb Sion!

Kdo jiné ví, ať vstoupí místo mne,

však pozor dej, ať není zrádcem vlasti

a zrádcem Boha svého, dědů svých,

ať hrob nekopá vlastním potomkům!

Ty zjevný odboj hlásáš proti Římu?

Ty’s vyslovil to. Je to poslední,

co zbývá nám, buď vítězství neb smrt!

Pak radíš k smrti svému národu

a to jest zradou na něm, Akibo!

A radit v okovy a pod žernov,

to zradou není? Podle poměrů

se vždycky rozvážný muž zařídí,

vše uváží a zváží v duši své,

vše „pro“ i „proti“, než se odhodlá.

Však zrádcovati proto předčasně

se nemá nikdo, proto tady jsme,

by vyslechli jsme každé „pro“ i „proti“.

Má pravdu patriarcha synedria.

Hlas lidu jestli božím hlasem jest,

vše uváží a odhlasuje lid.

Jen stačí-li lid k tomu, patriarcho.

Lid oči má, jež za něj patří dál,

kam nevnikne zor jeho zkalený,

to jeho rabíni jsou, učitelé

a velekněži, mistři, zákoníci,

a jestli z těch kdo zvlášť je povolán,

být lidu ve tmách světlou pochodní,

pak je to jistě rabbi Akiba.

Zdar Akibovi, Akiba buď zdráv!

Ať mluví Akiba! Já řekl své.

Pak jestli dobře chápu Akibu,

on hlásá zjevný odboj proti Římu,

zpit vidinami svými v bludné dráhy

chce svésti národ... Třeba důkazů

na také obvinění! Třeba důkazů!

Co vidiny jsou? Zde jest skutečnost,

s tou dlužno počítati především

a rabbi mluví jen dle zkušenosti.

Svůj celý život, dlouhé cesty své,

vše strádání a klopoty svých dnů

on obětoval jedné myšlénce:

tož povznesení svého národa

a lepší jeho budoucnosti kdys.

To svatá pravda! Tak co křičíte?

Co zakřikujete vše jednání

v počátcích jeho? Sami mluvte již,

my pokojně vás chceme vyslechnout

a soudit pak... Kdo zde se po vás ptá!

A po vás kdo? Má pravdu Akiba! –

Pst, ticho! Je tu návrh Akibův,

by národ povstal v odboj proti Římu,

neb není podle něho cesty jiné

nám k záchraně. Jak ovce řezníku

jsme dáni pod nůž... Máme vykrvácet

dle zdání Akiby. To neřek jsem,

dle zdání vašeho se máme vzdát

a zbaběle se vzdáti, to jest vražda

na vlastní krvi a k té nepřisvědčím.

My rovněž ne! My nikdy, nikdy ne!

To zdá se jen, jest jiná skutečnost

a jiné vidiny jsou Akibovy!

Tak objevte již vaši skutečnost,

ať známe ji! Jsou Římem koupeni!

To odmítáme! To jest hanebné!

A podlé víc, než možno vyslovit!

Však pravda to! Ne, bídná, sprostá lež

a utrhačství! Zrádcové,

pryč s nimi odtud! Zrádcové jste vy

a skvrna Israele!

Zde radíme se, zde se neválčí!

Ó stará zášti v krvi rodných bratří,

kdo otupí tvá hadí žahadla!

Já ticho velím! Na své místo každý,

zdus na okamžik vášeň v ňadrech svých,

vše vyslechni a rozumně pak suď!

Znám obě strany a ctím obě stejně,

vím, obě chtějí blaho lidu svého

i vlasti drahé, všem nám společné;

jeť Akiba jak Jochanan ben Torta

syn její věrný stejně jako Kisma

a jako Nathan, Sakai, Chalepta.

Jen zrádcování nechte především,

jen v lásce svorné přijďte sobě vstříc

a setkáte se jistě v půli dráhy!

To svatá slova! Dávej slovo mužům,

a v tichu vyslechnem jich mínění.

Když hvězdozářný sklenul baldachyn

svou mocnou rukou velký Adonai,

do středu jeho slunce postavil,

tu věkodyšnou výheň plamennou,

sta drobných hvězdic kolem rozsypal,

by sloužily mu, neb je provázely

na dráze věčné. V země květnici,

jež květů miliony závodí

o smrtelníků obdiv prchavý,

všem za královnu žhavou růži dal,

jak symbol slunce mezi hvězdami:

Tak v zvoleného lidu svého střed

Akibu jediného postavil,

jak symbol slunce, růže zároveň.

To pravda svatá! Ticho! Dále mluv!

Co říci víc lze k chvále Akiby?

On slunce Israele, jeho růže,

on jeho žár i vůně zároveň;

a tak i my se jemu koříme.

Kde pravda, kterou on by nepoznal?

Co Mojžíš věděl, vše ví Akiba!

On srdce lidu, vřelé, žhoucí jest

a vonné při tom Sionská jak růže.

Za tímto medem přijde žahadlo!

Však slunce často příliš pálívá,

a růže zastiňuje sestry svoje,

až obyčejným prostým smrtelníkům

zrak často přechází a s zrakem čich.

To slunce a tu růži mírniti

v jich poslání, jsou drobnější zde hvězdy

a květy spolu. Akiba jest slunce

a růže Israele zároveň,

však přejte v tomto sboru nádherném

hlas také hvězdám, květům drobnějším.

Každému není dáno orlí křídlo,

i krtci jsou, již těžce chápají,

co nad nimi se děje v prostoru.

Tím urážeti nechci Akibu,

čest jemuž vzdal jsem právě v chvíli té,

však o slovo jen prosím pro krtky,

již vidí pouze na krok před sebou.

A proto vždycky krtky ostanou.

Však stejné právo mají k životu.

Tu předmluvu si mohl uspořit.

Kam vlastně míří? K jádru věci jen!

Hned přijdu k jádru. Jak stav věcí byl

až posud, nežli mluvil Jošua,

Řím velkým lvem byl, tlamu otevřel

a sliboval a lákal všeličíms,

až v jícen jeho malá ovečka,

náš Israel, svou hlavu strčila.

My uvěřili Římu. Že to pravda?

To pravda jest! A věřili až příliš!

Však sotva hlavu cítil v chřtánu lev,

tu přitisknul jen trochu dásně své.

Co oznámil nám rabbi Jošua,

to právě ono jemné přitisknutí,

však cítíme je dobře. Příliš dobře!

Co nyní zbývá dělat ovečce?

Má déle vytrvati v tlamě lví,

má škubnout zpátky? To je otázka!

Kdo jednou stisk, ten stiskne po druhé

a důkladněji... Proto hlavu ven,

neb pravdu jedinou děl Akiba!

To věděl jsem, neb Akiba chce víc,

on nechce hlavu vyndat z tlamy lví,

on do lví tlamy chce se zakousnout.

V tom jeho velkost, živ buď Akiba!

Však změřil před tím všecky síly své?

To, přátelé, jest jiná otázka!

Ať orlí zřítelnici v oku má,

ať sluncem jest a růží Israele,

co platno, ovce ovcí, lvem jest lev.

My buďme rádi, toto stisknutí

té tlamy lví že postihli jsme teď,

vytáhněm hlavu z tlamy potvory,

to prozatím – co další, poví Bůh.

Však předčasně se chtíti zakousnout

ovčími zuby v hlavu netvora,

a tím jest Řím, kdo můž’ to schvalovat?

My na tom dosti mějme dosavad;

co říci chtěl jsem, řek jsem, domluvil.

Ó jistě moudře mluvil Haglili

a důkazem jest němý souhlas všech;

však dobře, kdo chce soudit, přátelé,

i tlamu lví si dobře prohlédne,

než k rozhodnému činu odhodlá se.

A mám-li zde vám čirou pravdu říci,

mně nezdá se tak hrozná, strašná být,

jak Akiba ji okem věštce zří.

To ne, to ne! Z úst jeho mluví Řím,

jej dále poslouchati, hříchem již!

Ať odstoupí! – Smí on tam mluviti,

kde mluvil Akiba? Ať mluví dál,

zde volné slovo přáno každému,

kdo poctivě to smýšlí s lidem svým,

a rabbi Kisma jistě! Pokračuj!

Ta tlama lví že není hrozná tak?

Zle chundelatá s hřívou báječnou,

dvě čelisti, jež světy drtí v ráz

a zuby v nich, že při vzpomínce jen

to praští v hlavě – ano to jest Řím!

Moc, velká moc, jež pokrývá kol svět

a hne-li ohonem, se třese země.

To vždycky dlužno na paměti mít

a potom soudit. Ano, pravdu má!

Řím taký jest a býval vždycky taký!

Nač klásti odpor těmto čelistem?

Jen jeden stisk a zdrtí oběť svou.

Kdo odpoví mi na tu otázku,

já klidně čekám, věci své jsa jist!

Co světy stojí a kam rozum lidský

se dopnouti moh’ ve svém bádání,

dvě věci vždycky rozhodují jen,

tož prostor s číslem. Síla jen a moc.

Řím obé má, my jsme jen malý prášek

pod tlapou kolossa. Kdo zvrhne to?

Svou hlavu nechám za odpověď zde.

Řím největším dnes vládne prostorem

na kouli země, největší má číslo

v svých poddaných a provinciích všech,

co proti němu muška Israel?

I přirovnání s ovcí kulhalo,

jen muška jsme – zda všimne si jí lev?

A proto klidně tak bych soudil dál.

Kdo dějiny zná a jich věčný pochod,

mi přisvědčí, lva moucha nezastaví,

ať tedy lev jde drahou určenou

a moucha vyhne se mu opatrně,

on ani nezví o ní – půjde dál,

a moucha v slunci zabzučí si zas!

Řím rozhodně má svoje poslání

na dráze věků – sama zkušenost

a dějiny to učí dostatečně.

To nestavíme, líp mu s cesty jít,

jej obejít – však v sobě žíti dál!

Já domluvil, kdo můž, ať namítá!

Pak vyvoleným nejsme národem,

jím pouze Říman jest – nač všechen boj?

Pak lžemi byla všecka proroctví

i věštby Mesiáše příštího,

pak hnojivo jsme příštích pokolení

a jedno jest, ať děje se, co děje!

Má pravdu rabbi Meír – Tak to jest!

Nač všecka snaha, nač tu hádáme se?

Řím zvítězil již tím jen, že jest Řím!

A Jahvé nelhal přece lidu svému!

A věštby svoje přece vyplní!

Já domluvil a na svém trvám dál.

Pak otrocky jen poddejme se Římu.

Co platni vše nám byli proroci,

co všecko utrpení dlouhých věků,

vše marné jest... A co náš Mesiáš

Pak lží je všecko – Nač zde prodléváme?

Líp rozejdem se za svým obchodem

a k rodinám svým, nechme v pospas volný

legiím římským starou celou vlast!

Dnes jestli anděl lidských osudů

se vznáší nad údolím Rimmónu,

tu váhá, kam dnes v dějích Israele

list obrátí! Teď rozhodná je chvíle,

buď „všecko nebo nic“ jest platné heslo.

Ó lide můj, ó sám se rozhodniž,

dnes odboj Římu všecko znamená:

tvou minulost, dědictví otců velkých,

tvých bohatýrův velkolepé skutky,

tvých žen a dětí dlouhé strádání,

tvé věštby mesiánské, naděj tvou,

tvou sílu, která vírou živa jen,

tvou budoucnost, trůn mezi národy!

Dnes chabé rukou ve klín vložení

je tupé nic, tvé tiché odříkání,

tvá dobrovolná beze slávy smrt.

Vol sám si, lide, zmlkla ústa tvá,

tví rabíni a tvoji učitelé,

neb cesty jich se v sváru rozcházejí

a potírat se nechtí před tebou.

Vol sám si volnou volbou, vol, jak chceš.

Když zvolíš vyčkání a tupý klid,

jenž roven samovraždě zbabělce,

já v žalobě a nářku prorockém

tvář zahalím, prach střesu s obuvi

a neuzří víc nikdo vyhnance!

Své cesty prokleji, svá strádání,

svá utrpení na pouštích a mořích,

své práce, učenost svou neplodnou,

dny žití svého vzrostlé nad počet

dnů žalmistových. – Vol si, lide, sám,

však potom nežehrej a nežaluj!

Pán nevymazal tebe z knihy živých,

sám vymazal’s z ní stopy ducha svého,

sám sedl’s v hrob svůj, spustil kámen mdloby,

na víčka svá, sám volal jsi svou smrt!

Já rovněž domluvil – co říci ještě?

Ó duchu, který’s břehy chaosu

kdys upevnil a od tmy světlo dělil,

jenž vodil’s první otce naše pouští

za stády jich, jenž dal’s jim Mojžíše,

by v národ zcelil rozptýlené prvky,

jenž velkostí byl’s v duši Davidově

a v duši Salomona moudrostí

a silou v pážích Judy Machabejce:

teď neopouštěj lid svůj stísněný!

Jsme jako vrak na moři zmítaném,

víc vesla praskají, víc stožáry

se hroutí v divém vichrů nárazu,

teď při nás buď, teď ukaž divy své,

ať silní vstanem z toho zkoušení!

Ó jsi-li s námi, teď jest vhodná chvíle,

a chceš-li v nevyzpytné moudrosti

nám seslat spásu, naděj století,

již Mesiášem zveme, teď jej zjev!

Lží nemá-li být věno na tvém lidu

a cizinec když nemá svěřepý

tvůj zdeptat svatý v zříceninách dům!

Ó dej nám, Pane, vůdce, náčelníka,

jsme stádo kmetů, obec vetchých třtin

a chybí štít nám, chybí pavéza

a síla chybí nám i důvěra.

Teď promluv ty, ať poznáme tě zas!

Zda slyšeli jste? Zda jste rozuměli?

Co děl ten hlas? – Toť Bathkol nebeský!

kdo četl v něm, co pravil? Akiba!

Hlas Boha promluvil a lidu hlas

jej dobře pojal a mu rozuměl,

jak hromu řev se tříštil o skály

a zanikaje chvěl se v prorvách jich,

v něm znělo v sluch z něj jmeno Akiba!

Vstaň, smutku příkrov s čela svého shrň,

vstaň silný tímto hlasem Bathkolu,

buď lodivodem naším! Buď jím, buď!

I já hlas slyšel v hrobu dunění,

však neslyšel jsem tam znít Akiba!

Jsem příliš stár, bych národ boží ved

ku velkým bojům. A cos slyšel v něm?

Já slyšel duněti tam: Bar-Kochba.

Co znamená to jméno? Kdo to jest?

On, který přijde, hvězda z Jakuba,

náš pravý spasitel a Mesiáš!

Ty znáš jej? Rci, kde nyní prodlévá?

Proč otálí? Ať mluví k lidu svému,

ať ukáže se! Nevím sám, kde dlí,

však přijde jistě v čase potřeby.

Než přijde on, ty zatím vůdcem buď!

Buď vůdcem ty! Jen rádcem mohu být,

však poslouchati rádce musíte,

než přijde on, v dlaň jehož odevzdám

pak vůli vaši, by vás dále ved.

Co žádáš na nás? Poslušnosti slib

a slovo, že nepodniknete nic

bez mého vědomí. To přísaháme všichni!

Kdo souhlasí s myšlénkou odboje,

již Bathkol právě stvrdil hlasem hromu,

se připoj k nám, kdo nesouhlasíš s ní,

na thoru svatou aspoň přísahej,

že překážeti nechceš skutky, slovy,

lstí, podskokem, a nebo čímkoliv

na díle Akiby a Bar-Kochby.

Zde thora svatá, všichni přísahejte,

jak děl jsem vám! Buď svědkem Jehova,

že pokud první nezdar nepotrhá

vše počínání Akibovo, k spáse

jež čelí všech, k získání svaté pravdy

a svobody pro děti Israele,

že ani skutkem, ani slovem zlým

se neozveme v odpor proti němu,

leč pokud můžem, chceme ze všech sil

jej podporovat v jeho konání,

stát chceme mlčky stranou, dokavád

nás nepřesvědčí skutků výsledek,

že v bludu byl a právo měli my!

Na dětí, žen svých krev to přísaháme,

ta padni na všecky, kdo přeruší

ten svatý slib! Kdo nechceš přísahat,

máš volný odchod odtud bezpečný,

však nechtěj zvát se synem lidu svého,

jsi znamenán jak Říma stoupenec!

Nuž chcete přísahati? Přísaháme!

A kde tvůj mesiáš jest, Akibo?

Já řek jsem, přijde, a to dostačí,

Pán jistě neoklame svého sluhu

a Bathkol jistě v slovu dostojí!

Však teď co počnem, poraď, Akibo!

To poraď nám! To věru zvědav jsem!

Vy slyšeli jste, s novým rozkazem,

že Hadrianův legat obmyšlen

a s jakým: zorat horu chrámovou

a pohanské tam město založit.

Tož radím vám, než k tomu přistoupí,

dva pošlete tam muže z lidu svého,

ať v pokoji a míru odvrátí

jej od tohoto skutku zpupnosti,

ať vyloží mu Israele stav

i jeho snahy, tužby, naděje,

ať naznačí mu, jaké následky

by z toho vzešly, takto ničeho

si vyčítati potom nemůžem.

Když vyslechne je v míru, tím jen líp,

když vyžene nás a svou provede,

pak klidně ruce sobě umyjem

a odboj půjde dále cestou svou!

On horu nezorá! Spíš naše krev

ji odplaví, přes naše mrtvoly

spíš půjde zkázonosné železo,

však Sion nezorá! To přísahám!

Má pravdu Akiba! To ústa boží!

On horu nezorá! Ne, nezorá!

Svým životem my za ni stojíme!

Však nyní zvolte svoje vyslance

ku legatovi. Ty jím, rabbi, buď!

Ty jediný! Ne, prosím o soudruha,

je dobře při všem svědka s sebou mít,

ať Kisma jde! Ne, ať jde Theradion!

Ať Theradion jde tam s Akibou,

hlas medový i hromné kladivo!

Má Theradion jít a Akiba,

zda souhlasíte? Ano, souhlasíme!

A teď se klidně domů rozejděte

a tiše chovejte se napořád,

až bližší označí vám Akiba.

Buď Akiba, buď Gamaliel zdráv!

Mě doprovodíš? Otče, s radostí.

Kam půjdeme? Hledati Bar-Kochbu!

Ty o něm víš? Ví o něm Hospodin,

v čas jistě nám jej pošle do cesty.

Ó silná víro, nejsi naposled

ty světa pákou, nejsi ty sám Bůh?