ZPĚV II.

Rok v míru kráčel s rokem,

lán vzkypěl klasnatý, kmet po žni pole vláčel,

když cestou od lesů se divný průvod stáčel.

Sto vozův ozdobných a okovaných mědí,

ve šperku nezvyklém na ořích jezdci sedí,

per pštrosích, chocholů, hle, zdoby nad přílbami,

na štítech velikých žhou hvězdy, dračí tlamy,

směs cetek blýskavých tu hýří ryzím zlatem,

meč s křížem přes plece, v bok dýku s malým mlatem,

a pláště nachové svou třpytnou třásní měkkou

se s beder vypjatých až do prachu jim vlekou.

Hle, sněti zelené ti všichni nesou v rukou,

jsou jimi zdobeny i koně, které tlukou

prsť hnědou kopyty, že v barvách svých a nachu

jde průvod tajemně jak vidmo v mračně prachu.

Kmet v práci za pluhem pot s čela sobě stíral,

své voly zastavil a v žase na zjev zíral,

pták – píseň –, na ústech jenž dívkám hrál a zvučel,

se plašil polekán, a k ženám, které u čel

si dlaně držely a v dálku zřely plachy,

do podkasaných rouch se děti tiskly strachy.

Co chce to poselství, had lesklý, v naše lesy?

Kmet dumá v předtuchách a těžkou hlavu věsí,

an průvod mizí již, kde v dálce kněze Slava

na lesa okraji tvrz rýsuje se tmavá.

Jak duma tichá jest, jak skalní hnízdo smělá

a v moři zeleném je zatopena celá.

Kol sadem jabloní, jež zralým kynou zlatem,

do úlů kulatých včel mráčky tíhnou chvatem,

a na srubech a nad branou, jež tone v šeři,

tlum bílých holubů si klidně čechrá peří.

Teď hlavy pozvedli a vzpjali sněžná hrdla.

Pod koly zazněla to úzká cesta ztvrdlá,

lesk štítů zasršel, řad jezdců tu již s mírem,

a holubi se točí nad ním divým vírem,

a v úlech hučí to jak valící se hromy,

včel plno ve bráně, jich plna cesta, stromy.

Hle, hradba živoucí a ve výboji děsná

vpřed již se rozlétá a nad cestou se těsná.

Tu rázem zdaleka ký stín to padl tmavý

přes prvých ořů dvou se houpající hlavy?

Stín pěvce starého, jenž stanul přede branou.

Dva koně vzpjali se, dva jezdci slítli stranou,

a průvod přimrazen ty divy měří v žasu.

Něm stojí pěvec tu, zář tká mu kolem vlasu

svit slunce stříbrný. Jest veliký jak skála,

pět lýry strun jak mečů pět svým leskem sálá.

Stín pěvcův čarovný jak strašná propast leží

těm jezdcům před nohou... Jak letní jitro svěží

teď kníže Slav, ó díky, objevil se v bráně.

Hle, úsměv vítěze mu přelít’ smědé skráně,

an pěvci pokynul: – Toť přátelé, ať prahy

mé s mírem překročí, jejž nesou! Pusť je, drahý!

Já svatým pohostinstvím vyzývám tě k tomu,

jež chléb i sůl dá rádo, lože a krov domu,

kdož nese mír a svěží jako ratolesti.

Svým včelám pokyň již, host nechať vstoupí v štěstí! –

A pěvec hluboce tu lysé čelo sklonil,

vzpjal k hrudi rameno a v strunách lýry zvonil,

z nichž píseň zazněla. Ó div, ji včely znaly,

prach třpytivý se s cesty, ze bran v tlumu vzňaly,

vzduch jimi zazářil, kol pěvce hořel křídly,

vlas bílý obetkal mu jak paprsků zřídly,

zhoust’ v mračno ohnivé, a v jeho světlé tísni

se ztratil prorok ten i s lýry čarnou písní

i se stínem, jenž v cestě ležel. Za včelami

zřel dlouho kníže. Do bran jezdci vjeli sami,

z nichž vážně nejstarší, jenž zdál se průvod vésti,

tak jal se hovořit: – Ó kníže, dřív než kvésti

sad počal jabloní tvých, jež teď plodem kynou,

tak tvář ti ve tvář byl bych řečí mluvil jinou.

Bůh náš i tvůj pře krvavé byl mocný sudí.

Ty’s v boji vítězem; tvé nepřátelství studí

jak ledu balvany hruď reka Tiuseje.

Mou věrnou pravicí on mír a zdar ti přeje.

Nuž stiskni, sousedem buď ve přátelství jemu,

neb zkoušku přetěžkou zlý osud valí k němu.

Dav skaldů v severu vstal, přes Balt v jih se dívá,

a každý hromovou již píseň války zpívá.

A muži ledoví ji slyší, páší bedra,

kříž rovně děsí je, ta lásky studna štědrá!

Loď k lodi spouštějí v pěn stříbrolesklé hřívy,

a záhy ponese je k nám vln příboj divý.

Mír v klidném přátelství, ne spojence pán hledá,

když po něm sápe se zas války hydra bledá...

Však ještě o něco tě retem mým dnes prosí.

Rtům žízní vyprahlým to krůpěj chladné rosy

a srdci schablému to jiskra vznětů nových

a hlavě naděje to snětí vavřínových.

Máš ptáka vzácného, ač nezdobného peří,

a v jeho čarozpěv náš západ všecek věří.

Zná píseň zazpívat, jíž pevnost vezme skále

a ve hruď mužům všem ji vloží nenadále,

tou písní uchvátí on pružnost mladým dubům

a odpor železný i stálost pevným srubům

a srdce zubru divému, v němž sílu nosí:

ty ctnosti rekovné on jako krůpěj rosy

vše nese v písni své a vítězství má v zobu.

Kde on, tam netřeba se tmavých děsit hrobů...

Můj kníže Tiusej za pěvce s lýrou prosí...

Jak zázrak za Labem jej přijme naše dálka

a vydá na povel, až dravá prchne válka.

Nuž, kníže vítězný? – Tu Slavu jasné čelo

jak mrakem posupným se rázem pozatmělo;

když děl: – Zde pravice má s přátelstvím, jež hledám,

však pěvce bohů svých – ne, ne, já nedám, nedám.

Mír dávám zadarmo, nechť jedou vozy zpátky,

ty zlaté prsteny a kruhy, drahé látky,

ty meče blysknavé, jež hadím okem svítí.

Já bez nich dovedu v své tvrzi šťasten žíti.

Mou lásku vezměte, jí duše má se kochá.

Což proti ní jest blýskavých těch tretů trocha.

Tak vyřiď Tiuseji. S bohy jeďte zase – –

– Och, nízko ceníš poklady, – děl posel v žase, –

vůz, popatř, poslední co ve svém nitře skrývá!

Toť cena polední a nejvyšší, však živá.

Jde prosit za otce, tvář v zármutku si kreje – –

– Kdo jsi, ó vílo plačící? – – Dceř Tiuseje. –

– Jsi žena, pohádka, jsi přelud, zlatovláska?

Rci! – – Ne, jsem modlitba k tvé moci, slzy, láska! –

Zvuk lýry unylý Slav slyšel v onom hlase,

teď hovor květiny, když vánkem zvlnila se,

pak zvonky krůpějí, když do lilijí kanou,

a posléz pěvec sám jak pěl by přede branou.

A v duši knížete dva zjevy jasně vzplály,

zjev starce v šedinách a dívky, který pálí.

Ten lýru v náručí má, na rtu má ji tato,

ten vždycky chmurný je, však Hilda žhavé zlato

má v proudech vlasů svých a v očích modré nebe.

A v duši knížete ty zjevy vedle sebe

výš rostly napořád, a kníže náhle cítil,

jak z duše do mozku se hrozný boj mu řítil,

jak oko plane mu, jak ve spáncích to buší...

A vůlí svou on sevřel rozdvojenou duši,

an klidně, rytířsky, jak mravy znal by cizí,

své nabídl jim krby, pohostinství ryzí,

však sám, kde nejtmavší byl kout, kde nejvíc stínu,

svou hlavu palčivou z dum těžkých zvedal klínu,

neb cítil, do srdce že kdosi se mu dívá

zrak maje blankytný, že zpívá to v něm, zpívá,

že zní tam struny mu v neznámém rythmu snivém,

trs květů červených že vyrůstá v něm divem,

a z jejich kalichů že noří se jak z moře

zář slunce planoucí – vlas, pod ním čelo – zoře,

kus modré oblohy – zrak, tváře plné rosy –

a Hildu, jak ji zřel, tak celou v srdci nosí.

Krom vlastí rozlehlých, té krví zvlhlé prsti,

krom lesů modravých, krom mlatu v junné hrsti,

krom bohů pověčných, jež krby jeho střehou,

on, kníže, nevěděl, že cosi s takou něhou,

by mohlo vstoupiti do jeho srdce hlubin,

v nichž nejvýše jak v zlato zasazený rubín

mu láska plála k písni, k věštbám vítězovým,

jež smysly jímaly mu vždycky kouzlem novým.

Hle, divů div, kněz žasne, hlubeň srdce čistá

co chová bájného vždy ještě v sobě místa...

Však neví, ubohý, bůh proto ženu stvořil,

by v srdci člověka hned stavěl a hned bořil,

a satan s andělem, – ó jaký rozdíl v jméně! –

že v spolku nejužším si zvykat musí v ženě.